Od 1. ledna 2009 došlo k rozšíření výčtu ochranných opatření, která může soud uložit. Nejčastěji ukládaným ochranným opatřením je ochranné léčení, které může být vykonáváno ambulantně (odsouzený sám dochází v pravidelných intervalech za odborným lékařem) nebo ústavně (odsouzený je umístěn o příslušného ústavu – nejčastěji do psychiatrické léčebny). Problém je v tom, že ústavní ochranná léčba je vykonávána v podstatě v běžných zdravotnických zařízeních, z nichž odsouzený může poměrně snadno uprchnout.
Rozhodnutí, které může soud vydat bez projednání obžaloby v hlavním líčení, tedy tzv. "od stolu", jestliže důkazy, shromážděné v přípravném řízení policií a státním zástupcem umožňují bez pochyb rozhodnout o vině obviněného a o trestu.
O vině a trestu může podle článku 90 Ústavy České republiky rozhodovat jedině soud. Stejně tak tuto skutečnost deklaruje i článek 40 Listiny základních práv a svobod. Tyto dva základní právní předpisy vylučují, že by o vině či trestu mohl rozhodovat někdo jiný, např. policie, státní zástupce, či jiný státní orgán. Toto ustanovení zároveň zaručuje obviněnému právo na spravedlivý proces před nezávislým soudem.
Trestní řád přesně vymezuje, které soudy jsou příslušné k projednání obžalob v trestních věcech. V prvním stupni o podaných obžalobách rozhodují jen okresní nebo krajské soudy.
Jedná se o jednu ze základních zásad trestního řízení. Podle ní se na každého, kdo dosud nebyl v konkrétní kauze pravomocně odsouzen za trestný čin, hledí jako na nevinného. To platí i v případě, že proti konkrétní osobě již bylo zahájeno trestní řízení a dokonce i v případě, že ve věci již byl vynesen odsuzující rozsudek, který ale ještě nenabyl právní moci, protože proti němu bylo podáno odvolání.
Domácí vězení je relativně novým trestem, soudy ho mohou ukládat obviněným teprve od účinnosti nového trestního zákoníku, tedy od 1. ledna 2010. Trestní zákoník považuje v rámci systému všech trestů trest domácího vězení za druhý nejpřísnější po trestu odnětí svobody.
