Nutná obrana a krajní nouze
Nutná obrana je nejdiskutovanější z okolností vylučujících protiprávnost. Zjednodušeně řečeno, ten kdo se dopustí činu jinak trestného, není za takové jednání trestně odpovědný, pokud se ho dopustil v nutné obraně.
Nutná obrana je nejdiskutovanější z okolností vylučujících protiprávnost. Zjednodušeně řečeno, ten kdo se dopustí činu jinak trestného, není za takové jednání trestně odpovědný, pokud se ho dopustil v nutné obraně.
Jedná se o trest odnětí svobody, jehož výkon ale není okamžitě nařízen, ale je odložen na přiměřenou zkušební dobu. To znamená, že odsouzený v takovém případě nejde po vynesení rozsudku do vězení a dál pokračuje ve svém běžném životě.
Trest odnětí svobody se vykonává v příslušné věznici. Trestní zákon rozlišuje čtyři typy věznic:
O tom, do kterého typu věznice bude odsouzený zařazen rozhoduje soud již v odsuzujícím rozsudku.
Nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že svědku nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv, a nelze-li ochranu svědka zajistit jiným způsobem, učiní soud, příp. jiný orgán činný v trestním řízení potřebná opatření k utajení svědka.
Trestní právo je jedním z oborů veřejného práva, tj. neupravuje vztahy mezi fyzickými (případně právnickými) osobami, ale upravuje mocenské zásahy státu do práv a povinností fyzických a právnických osob v případě že se stal trestný čin, resp. Je-li dáno důvodné podezření, že se stal trestný čin.
Od 1. ledna 2009 došlo k rozšíření výčtu ochranných opatření, která může soud uložit. Nejčastěji ukládaným ochranným opatřením je ochranné léčení, které může být vykonáváno ambulantně (odsouzený sám dochází v pravidelných intervalech za odborným lékařem) nebo ústavně (odsouzený je umístěn o příslušného ústavu – nejčastěji do psychiatrické léčebny). Problém je v tom, že ústavní ochranná léčba je vykonávána v podstatě v běžných zdravotnických zařízeních, z nichž odsouzený může poměrně snadno uprchnout.