Trestní právo je jedním z oborů veřejného práva, tj. neupravuje vztahy mezi fyzickými (případně právnickými) osobami, ale upravuje mocenské zásahy státu do práv a povinností fyzických a právnických osob v případě že se stal trestný čin, resp. Je-li dáno důvodné podezření, že se stal trestný čin.
Rozhodnutí, které může soud vydat bez projednání obžaloby v hlavním líčení, tedy tzv. "od stolu", jestliže důkazy, shromážděné v přípravném řízení policií a státním zástupcem umožňují bez pochyb rozhodnout o vině obviněného a o trestu.
Domácí vězení je relativně novým trestem, soudy ho mohou ukládat obviněným teprve od účinnosti nového trestního zákoníku, tedy od 1. ledna 2010. Trestní zákoník považuje v rámci systému všech trestů trest domácího vězení za druhý nejpřísnější po trestu odnětí svobody.
Při ukládání trestu vychází soud nejen z trestní sazby, stanovené zákonem pro daný trestný čin, ale musí přihlédnout mj. i k okolnostem trestné činnosti. Tyto okolnosti mohou hovořit ve prospěch obviněného (tzv. polehčující okolnosti), nebo naopak v jeho neprospěch (okolnosti přitěžující). Trestní zákoník tyto okolnosti nevymezuje jednoznačným výčtem, ale uvádí je pouze příkladmo, neboť žádný zákon nemůže zahrnout všechny možné situace, které mohou nastat.
S účinností od 1. ledna 2012 došlo v českém trestním právu k podstatné změně nahlížení na to, kdo všechno může být pachatelem trestného činu. Až dosud se vycházelo z principu individuální odpovědnosti konkrétní fyzické osoby (rozuměj konkrétního člověka). S účinností zákona o trestní odpovědnosti právnických osob je však všechno jinak, trestně stíhány mohou být i osoby právnické, tedy obchodní společnosti, různé spolky, nadace atd., tj. osoby, na které nelze jednoduše ukázat prstem, protože fyzicky neexistují a jejich právní subjektivita je dána jen tím, že jsou zapsány v nějakém rejstříku nebo byly zřízeny zákonem.