Promlčení trestního stíhání

Promlčením, tedy uplynutím promlčecí doby, zaniká trestnost činu . Délka promlčecí doby je závislá na výši trestní sazby konkrétního trestného činu a činí dvacet let, patnáct let, pět let nebo tři roky. Platí, že čím závažnější trestný čin, tím delší zkušební doba. Některé zvlášť závažné trestné činy se však nepromlčují nikdy.

Imunita nejen poslanecká

Čas od času se v médiích objevuje debata o tzv. poslanecké imunitě, o jejím rozsahu a její důvodnosti. Jak je to tedy s imunitou poslanců a dalších osob, to se můžete dozvědět v tomto článku.

Nepříčetnost

Nepříčetnost pachatele je důležitou okolností, vylučují protiprávnost jednání pachatele činu, který by byl za jiných okolností posouzen jako trestný čin. Znamená to, že kdo se dopustí jinak trestného jednání ve stavu nepříčetnosti, není za takové jednání trestně odpovědný a nemůže být tedy trestně stíhán, resp. nemůže být uznán vinným trestným činem.

Úřední osoba (veřejný činitel)

Změny od 1.1.2010 – nový trestní zákoník

Trestní zákon zná několik skutkových podstat trestných činů, které buď směřují proti veřejnému činiteli nebo které naopak mohou spáchat veřejní činitelé.

Podle trestního zákona je veřejným činitelem 

Křivé svědectví

Křivé svědectví (správně křivá výpověď) je trestný čin. V zásadě platí, že každý je povinen dostavit se k soudu, příp. k jinému orgánu činnému v trestním řízení a podat svědectví. Výpověď může svědek odmítnout jen ze zákonem stanovených důvodů, zejména je-li v blízkém příbuzenském poměru k obviněnému nebo pokud by si pravdivou výpovědí přivodil nebezpečí trestního stíhání sám sobě nebo jemu blízké osobě a nebo v případě, že by porušil státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti. 

Zabezpečovací detence

Od 1. ledna 2009 došlo k rozšíření výčtu ochranných opatření, která může soud uložit. Nejčastěji ukládaným ochranným opatřením je ochranné léčení, které může být vykonáváno ambulantně (odsouzený sám dochází v pravidelných intervalech za odborným lékařem) nebo ústavně (odsouzený je umístěn o příslušného ústavu – nejčastěji do psychiatrické léčebny). Problém je v tom, že ústavní ochranná léčba je vykonávána v podstatě v běžných zdravotnických zařízeních, z nichž odsouzený může poměrně snadno uprchnout.