Inzerce, bazar ~ puzzle Ravensburger ~ Povinné ručení ~ Vídeň Hotely ~ Hradec Králové ~ vzory smluv

RSS

Rozhodování soudu v přípravném řízení trestním

Rubrika: Dokumenty  ׀  Zobrazeno 2,012x  ׀  Poslat mailem Poslat mailem   ׀   pridej.cz

Štítky: , , , , ,

Rigorozní podrobná práce zabývající se účastí soudu na úkonech přípravného řízení trestního. (stav dle právní úpravy k 31.3. 2003)

 
 
Trestní řád (zákon číslo 141/1961 Sb.) rozděluje trestní řízení do několika etap, v nichž  je objasňování trestné činnosti svěřeno různým orgánům, obdařeným zákonem konkrétními specifickými pravomocemi při stejném cíli jejich počínání. 
Konkrétně je trestní řízení rozděleno do tří základních fází, tj. řízení přípravného, v němž hlavní pole působnosti mají policejní orgány a státní zástupce, dále řízení před soudem a konečně řízení vykonávací.
Jak bylo v předchozím odstavci zvýrazněno, v přípravném stádiu vedou řízení policejní orgány za dozoru státního zástupce. Jedná se tedy o orgány výkonné moci.
Trestní řízení je ve své podstatě souhrn úkonů, vedoucích k objasnění trestné činnosti. Tyto úkony si již po dlouhou dobu vyhradil do své působnosti stát, tj. trestní jurisdikci nemohou v žádném případě vykonávat soukromé osoby. Stát pak svou moc vykonává, (a je to tak upraveno i v ústavě) ve třech základních směrech. Jedná se o moc zákonodárnou, moc výkonnou a moc soudní, která by na předchozích dvou měla být stoprocentně nezávislá.
Policejní rada a státní zástupce jsou orgány moci výkonné a jejich úkolem v trestním řízení je vedle shromažďování informací o tom, že se zřejmě stal trestný čin, především zajišťování základních důkazů a dalších podkladů, které v pozdější fázi řízení mohou být použity pro dokazování trestné činnosti před soudem. Oproti tomu hlavním úkolem soudu v trestním řízení je v úvahu přicházející důkazy provést a po jejich vyhodnocení rozhodnout o vině a případném trestu osoby z trestné činnosti obviněné.
Úlohou soudu obecně (nejen v trestním řízení) však je především zajištění ochrany základních práv a svobod. Z tohoto důvodu má proto rozhodovací činnost soudu své místo v trestním řízení i ve stádiu před podáním obžaloby. tj. v řízení přípravném.
Různými úkony policejního rady a dalších policejních orgánů, které se podílejí na vyšetřování trestné činnosti, totiž může dojít k podstatným zásahům do základních práv a svobod, a to nejen na úkor obviněných (příp. i jen podezřelých), ale i na úkor dalších osob, které se zjišťovanou trestnou činností nemusejí mít vůbec nic společného. Policejní rada je sice jako každý jiný povinen vyhnout se zásahům do těchto základních práv, nicméně při objasňování zejména závažné trestné činnosti se jeho snaha s těmito právy svobodami střetává a bez jejich omezení v podstatě často ani nemůže pokračovat v objasňování trestné činnosti. Trestní řád proto na základě ústavního zmocnění umožňuje narušení sféry základních práv a svobod, a to v minimálním nutném rozsahu.
Vzhledem k tomu, že se v takových případech jedná o zásah do zvláště chráněných zájmů, je na místě, aby policejní orgány byly ve své činnosti podrobeny dohledu. Dozor nad zákonností postupu policejního rady v přípravném řízení přísluší podle trestního řádu (§ 157 odst. 2 a § 157a odst. 2) a zákona číslo 283/93 Sb. o státním zastupitelství (§ 4) především státnímu zástupci. I ten však, stejně jako policejní rada, je orgánem moci výkonné, jejíž systém je hierarchický, fungující na vázanosti nižších stupňů pokyny složek stojících v hierarchii výše. Na vrcholu této hierarchie pak stojí osoba, která je většinou do značné míry spjata se zájmy konkrétně zaměřené politické skupiny. V takovém systému proto není vyloučeno, že činnost policie a státního zástupce, vedená zájmem na objasnění trestné činnosti, může být pokyny nadřízených orgánů ovlivňována jinými zájmy. Tento závislostní princip pak v krajních případech může vést i k tomu, že policisté budou nepřiměřeně, a tedy nepřípustně, omezovat ústavou chráněná práva konkrétních  osob. Kromě toho pak objektivní nahlížení státního zástupce může snižovat i jeho dvojí úloha v trestním řízení. Státní zástupce sám sice na jedné straně má vykonávat dohled nad zákonností postupu policejních orgánů, na druhé straně však tentýž státní zástupce podává na obviněného obžalobu a zastupuje ji proti obviněnému před soudem.
Je tedy třeba, aby v případech těch nejzávažnějších zásahů do základních práv a svobod vedle dozoru státního zástupce existoval v přípravném řízení též dohled orgánu, který je na ostatních složkách státní moci i na čemkoliv jiném nezávislý. Takovými orgány jsou podle článků 81 a 82 Ústavy ČR soudy, které při svém rozhodování nejsou vázány pokyny kohokoliv jiného s výjimkou právních názorů soudu, rozhodujícího o opravném prostředku.
Cílem této práce je vypracování přehledu zákonné úpravy zásahů soudu do přípravného řízení v konfrontaci s problémy, které aplikace příslušných ustanovení trestního řádu přináší v praxi. To vše především z pohledu platného práva a částečně též z hlediska historického včetně změn obsažených v poslední obsáhlé novele trestního řádu účinné od 1. ledna 2002.
 
 



2. Ústavní základy zásahů soudu do přípravného řízení
 
Jak bylo naznačeno již v předchozí kapitole, není úkolem soudu v přípravném řízení činit úkony, směřující k objasňování trestné činnosti. Provádění takových úkonů je ve výlučné pravomoci policejního rady,  dalších policejních orgánů a státního zástupce, který může policejním orgánům udělovat potřebné pokyny.
            Úlohou soudu v této fázi řízení trestního je především v rámci obecné zákonné úpravy podle trestního řádu vytyčit v konkrétních případech prostor, v němž orgány přípravného řízení při výkonu své pravomoci mohou činit úkony, které omezují ústavou jinak chráněná práva a svobody. Účelem rozhodnutí soudu přitom není jen usnadnění dosažení účelu trestního řízení, ale především v první řadě zajištění ochrany práv a svobod, jež mohou být postupem policie postiženy (čl. 4 a čl. 90 Ústavy). Soudy tak de facto dohlížejí na to, aby státní moc byla uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Soud však přitom musí posuzovat i to, zda právní úprava mezí základních práv a svobod není subjekty, na jejichž ochranu je určena, zneužívána, např. k zakrývání trestné činnosti.
            V oblasti, v níž se trestní proces střetává s občanskými právy zaručenými ústavou, totiž vystupuje do popředí zásada zdrženlivosti, vyjádřená v § 52 trestního řádu, kde je výslovně uvedeno, že všem osobám zúčastněným na jednotlivých úkonech trestního  řízení je třeba dát najevo význam a výchovný účel trestního procesu. Vždy je však třeba šetřit jejich osobnosti a jejich ústavou zaručená práva. Ústavou se přitom nerozumí jen ústava samotná (zák. č. 1/93 Sb.), ale především Listina základních práv a svobod (zák. č. 2/93 Sb.), jakožto součást ústavního pořádku ČR. Nikoliv bezvýznamným právním zdrojem v této oblasti pak jsou i mezinárodní smlouvy, které (pokud jsou Českou republikou se souhlasem Parlamentu ratifikovány) mají bezprostřední závaznost a stojí nad zákonem (čl. 10 Ústavy ČR).
Z hlediska ochrany konkrétních práv a svobod lze rozhodovací činnost soudu v přípravném řízení rozdělit do pěti oblastí. Konkrétně trestní řád vyžaduje soudní zásah do přípravného řízení, pokud by mohlo dojít k narušení osobní svobody, vlastnických práv a práva na soukromí, představovaného právem na ochranu nedotknutelnosti obydlí a právem na ochranu tajemství přepravovaných zpráv. Kromě toho soud svým rozhodováním zajišťuje právo obviněného na řádnou obhajobu i právo poškozeného na kvalifikované zastoupení zmocněncem.
V těchto souvislostech je třeba poznamenat, že obecně má rozhodování soudu i v přípravném řízení zajistit naplnění práva na spravedlivý proces. Obecně je toto právo chápáno jako právo obviněného, případně též poškozeného. Dr. Ševčík však podle mého názoru správně v učebnici trestního práva procesního[1] poukazuje na to, že právo na spravedlivý proces mají všechny strany řízení, tedy i stát, který v trestním procesu ve prospěch celé společnosti vykonává své oprávnění stíhat osoby podezřelé z trestné činnosti. Soud proto při rozhodování (a to nejen v přípravném řízení) musí hodnotit  i váhu tohoto oprávnění státu jednajícího státním zastupitelstvím a policejními orgány v porovnání s váhou základních práv a svobod dalších fyzických osob na trestním řízení zúčastněných, jichž se jinak svrchovaný postup státu v této oblasti může dotýkat.
 
2.1.  Právo na osobní svobodu
Toto nezadatelné právo každého člověka je upraveno v článku 8 Ústavy ČR. Podle něho je osobní svoboda zaručena a nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven osobní svobody jinak, než z důvodů stanovených zákonem. Ústavodárce však v tomto případě nenechal  podrobnou úpravu pouze na zákoně (tj. trestním řádu), ale některé postupy upravil přímo v Listině, čímž dal jednoznačně najevo význam ochrany osobní svobody. Konkrétně odstavec 3 a 4 tohoto článku stanovil temporální limity, tj. vymezil lhůty, po které může být obviněný (resp. podezřelý) zadržován bez rozhodnutí soudu, a zároveň stanovil, že obviněný může být zatčen jen na písemný a odůvodněný příkaz soudu. V odstavci 5 citovaného ustanovení pak je deklarováno, že jen soud může rozhodnout o vazbě obviněného, a to jen na základě výslovných zákonných důvodů.
            Všechna tato ustanovení jsou na základě ústavního zmocnění podrobněji rozvedena v příslušných ustanoveních trestního řádu. Konkrétně se jedná o § 67, § 68 a § 73b, vymezující důvody vazby a podmínky pro rozhodnutí o ní, § 69, upravující příkaz k zatčení a jeho realizaci, § 71 a § 72, které stanovují přípustnou délku vazby a rozhodování o jejím dalším trvání, § 73 a § 73a, které určují možnosti nahrazení vazby, a § 77, jenž upravuje způsob nakládání se zadrženou osobou.
2.2.  Právo na ochranu vlastnictví
            Podle článku 11 Listiny má každý právo vlastnit majetek, přičemž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení pak vlastnické právo lze omezit jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona  a za náhradu.         V porovnání s osobní svobodou není vlastnické suverenitě připisován takový význam, což se odráží nejen v obecnější úpravě v Listině základních práv a svobod, ale i v trestním řádu. Zjednodušeně řečeno, v podstatě každý zásah do osobní svobody, související s trestním řízením, musí být učiněn s vědomím soudu (soudce), má li trvat déle než 48 hodin. Oproti tomu zásahy orgánů činných v přípravném řízení trestním do vlastnických práv soudní kontrole v takovém rozsahu podrobovány nejsou. Podle § 79 odst. 1 trestního řádu totiž policejní rada a další policejní orgány mohou s pouhým souhlasem státního zástupce odejmout komukoliv jakoukoliv věc, kterou považují za důležitou pro trestní řízení. Rozhodnutí soudu v takovém případě obecně zákonem vyžadováno není. Obdobně může policie jen se souhlasem státního zástupce rozhodnout o zajištění finanční částky, složené na účtu jakékoliv osoby, má-li podezření, že tato částka má spojitost s trestnou činností. Kontrolní činnost soudu v tomto případě zákonem sice upravena je, není však povinná pro všechny případy. Soud totiž rozhoduje o opravném prostředku na návrh osoby, jejíž finanční prostředky již byly zajištěny. Obdobná je pak situace též u rozhodování o zajištění majetku nebo cenných papírů.
2.3.  Nedotknutelnost obydlí
Podle článku 12 Listiny je obydlí nedotknutelné a nelze do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Pro účely trestního řízení odstavec 2 téhož článku povoluje vykonání domovní prohlídky, avšak pouze na písemný a odůvodněný příkaz soudce.
            Tyto ústavní zásady se pak podrobněji promítají v ustanoveních § 82 až § 85 trestního řádu. V § 82 odst. 1 trestního řádu jsou přesně vymezeny důvody domovní prohlídky, § 83 upravuje postup pří nařizování domovní prohlídky a stanoví, který soudce příkaz k prohlídce vydává. V § 84 se pak orgánům činným v přípravném řízení ukládá povinnost vyslechnout toho, v jehož obydlí má být prohlídka provedena s tím, že výslech má směřovat k odstranění důvodů domovní prohlídky. Výkon samotné domovní prohlídky upravuje § 85 trestního řádu. V § 85b pak je obdobně jako v případě domovní prohlídky upraven postup, při němž má být narušena nedotknutelnost obydlí v případě, že je třeba provést v něm důkaz, který nelze provést jinde.
            Ze znění článku 12 listiny vyplývá, že ústavně je chráněno pouze právo na nedotknutelnost obydlí, tj. prostorů, které fyzická osoba užívá pro své bydlení a kde má své soukromé a materiální zázemí. Ostatní prostory, které tedy nejsou určeny přímo k bydlení, již ochrany takové intenzity nepožívají. K prohlídce takového prostoru a pozemku proto již také ani podle trestního řádu není potřeba svolení soudu. Policejním orgánům pro tento účel postačuje souhlas státního zástupce.
2.4.  Nedotknutelnost přepravovaných zpráv a listovního tajemství
Tzv. listovní tajemství je každému zaručováno článkem 13 Listiny. Podle tohoto ustanovení nesmí nikdo narušit tajemství písemností a záznamů, ať už uchovávaných v soukromí nebo svěřených poštovní přepravě. Obdobně pak je ochráněno tajemství zpráv předávaných na dálku jinými způsoby, např. telefonem, telegrafem, e-mailem a podobně. Listina výslovně připouští výjimečné zásahy do tohoto tajemství, pouze však na základě zákona. Pro účely trestního řízení takové výjimky upravuje trestní řád v § 86 až 88. Orgány činné v trestním řízen tak mohou při objasňování závažné trestné činnosti zadržet zásilku, otevřít ji či případně zaměnit za jinou. Mohou odposlouchávat telefony a jiné obdobné telekomunikační provozy. Vzhledem ke značné intenzitě zásahu do soukromí vyžaduje trestní řád ve všech uvedených případech (kromě zadržení zásilky) pro realizaci takového úkonu rozhodnutí soudu. V případě záměny zásilky a odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu pak musí být splněna též podmínka, že se jedná o úkony směřující k objasnění specifické trestné činnosti, resp. trestné činnosti zvlášť závažného charakteru.
 
2.5. Mezinárodní smlouvy
Vzhledem k tomu, že účelem rozhodování soudu v přípravném řízení je poskytnutí maximální možné ochrany výše popsaným právům za současného zohlednění účelu trestního řízení, nevystačí si soudce při rozhodování s trestním řádem, ale musí znát a dostatečně aplikovat přímo i ústavní předpisy, především Listinu základních práv s svobod. Podle článku 10 ústavy však vedle těchto předpisů musí umět aplikovat též mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, neboť i takové smlouvy (jsou-li Českou republikou ratifikované) jsou účinné a závazné bez toho, aby musely být ještě zvlášť vydány jako samostatný vnitrostátní předpis. Navíc tyto smlouvy, jsou-li v rozporu se zákonem, mají před zákonem přednost.
Většina mezinárodních smluv o lidských právech (pokud jejich předmětem není jen určitá oblast lidských práv) deklaruje v posledních 50 letech stále stejná práva obdobným způsobem. Rozdíl spočívá pouze v tom, na jaké platformě byly smlouvy vytvořeny a přijaty (OSN, Rada Evropy, OBSE atd.). Texty těchto smluv se v plném rozsahu promítly i do textu české Listiny základních práv a svobod, takže jejich přímá aplikace zdejšími soudy je nutná zřejmě jen výjimečně.
Mezi nejpodstatnější smlouvy o lidských právech a svobodách patří samozřejmě Všeobecná deklarace lidských práv, přijatá Valným shromážděním Organizace spojených národů z 10. prosince 1948. Od ní se pak odvíjely další smlouvy, a to jak s celosvětovou působností (Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech – oba přijaty v roce 1966, v ČSSR vyhlášeny v roce 1976), tak s působností evropskou (Konvence o ochraně lidských práv  a základních svobod z roku 1950). Právě zmíněná konvence z roku 1950, přijatá Radou Evropy, měla podstatný vliv na změnu trestního řádu, pokud jde o rozhodování soudu v přípravném řízení. Pod vlivem této konvence především v roce 1992 a 1993 (konvence byla vyhlášena v ČSFR až v roce 1992 pod číslem 209/92 Sb.) došlo několika dílčími novelami k přesunu značného množství rozhodnutí z orgánů moci výkonné na orgány soudní. S tím ostatně počítala již Listina základních práv a svobod, přijatá v době československé federace (č. 23/91 Sb.), neboť stanovila, že zásahy do nejdůležitějších práv a svobod mohou v trestním řízení zůstat v kompetenci prokuratury jen do konce roku 1991.



3. Historický vývoj
 
Postup orgánů činných v trestním řízení byl ve 20.století upraven ve čtyřech základních kodexech procesního práva trestního. Konkrétně se jednalo o zákon číslo 119/1873 ř.z., jímž se uvádí trestní řád, dále o zákon o trestním řízení soudním č. 87/1950. Sb., zákon o trestním řízení soudním č. 64/1956 Sb. a konečně trestní řád č. 141/1961 Sb., který je po mnoha novelizacích platný do současné doby.
3.1.    Trestní řád z roku 1873
Trestní řád č. 119/1873 říšského zákoníku byl na území dnešní České republiky účinný až do 31. července  1950.
Podle tohoto právního předpisu nebylo přípravné řízení obligatorní částí každého trestního procesu. Podle § 91 trestního řádu se přípravné vyšetřování povinně konalo, jen šlo-li o zločin, o němž má rozhodovat soud porotní anebo, šlo-li o řízení proti nepřítomnému. V ostatních případech bylo ponecháno na úvaze státního zástupce, zda navrhne přípravné vyšetřování.
Přípravné vyšetřování podle § 93 konal zpravidla osobně a přímo tzv. vyšetřující soudce. Toto vyšetřování nebo některé jeho úkony však mohlo být přeneseno na okresní soud.
Vyšetřující soudce podle § 96 musel činit všechny úkony z úřední povinnosti, státní zástupce ovšem mohl předkládat nové návrhy na provádění úkonů. Sám státní zástupce však vyšetřovací úkony provádět nesměl, takové úkony by byly ze zákona neplatné.
Trestní řád z roku 1873 zcela bezpochyby nebyl stavěn na principech ochrany základních lidských práv a svobod. I přesto však tento předpis poměrně důsledně pamatoval na ochranu osob, jichž se úkony trestního řízení dotýkaly, především pak na ochranu obviněného.
Obviněný především měl právo na obhajobu. Obhájce si mohl zvolit buď sám nebo mu mohl být ustanoven. O ustanovení obhájce stejně jako dnes rozhodoval podle § 42 soud, a to buď proto, že to ukládal zákon (nutná obhajoba) nebo ze sociálních důvodů na žádost obviněného. Nutná obhajoba se týkala však pouze řízení před soudem, a to jen tehdy, měla-li ve věci rozhodovat porota. V průběhu tzv. přípravného vyšetřování obviněný obhájce mít nemusel.
Ochranu dotčených osob v přípravném řízení měl zajistit i institut tzv. soudních svědků. Jednalo se o osoby, které ze zákona musely být přítomny provádění některých konkrétních vyšetřovacích úkonů. Soudními svědky mohli podle § 102 trestního řádu být "mužové zletilí, zachovalí a na věci nezúčastnění". Jejich úkolem bylo věnovat nejvyšší pozornost průběhu vyšetřovacího úkonu, aby o tom později mohli podat svědectví. Zákon jim zároveň výslovně ukládal povinnost bdít nad správným protokolováním průběhu jednání. Přítomnost soudních svědků vyžadoval trestní řád např. v § 142, podle něhož při domovní prohlídce byla nutná přítomnost dvou soudních svědků.
Domovní prohlídka byla trestním řádem z roku 1873 upravena v základních rysech obdobně jako dnes. Podle § 140 mohla být zpravidla vykonána jen na soudcovský příkaz opatřený důvody. Bez soudního příkazu mohla být prohlídka provedena jen v nebezpečí prodlení, ale též v případě, kdy mělo být realizováno předvedení nebo zatčení nebo byl-li někdo přistižen při činu. K domovní prohlídce bez soudního příkazu však podle § 141 postačovala mj. i ta skutečnost, že někdo byl označen veřejnou pověstí za podezřelého z trestného činu.
Trestní řád z roku 1873 pamatoval i na listovní tajemství, a to v oddíle nazvaném "Prohledávání a zabavování papírů". Podle § 145 sice mohly být listiny odňaty jejich majiteli, bez jeho  souhlasu však nemohly být prohlíženy. Pokud majitel listin nesouhlasil se zjišťováním jejich obsahu, musely být listiny uloženy u soudu a zapečetěny. Vyšetřující soudce si pak ihned musel vyžádat rozhodnutí sborového soudního orgánu (tzv. soudní komory) o tom, zda smějí být listiny prohlédnuty nebo zda mají být vráceny majiteli. Listovní zásilky mohly být vyšetřujícím soudcem podle § 146 zabaveny jen v případě, byly-li adresovány obviněnému, nebo jestliže je obviněný odesílal. Vyšetřující soudce tak však mohl učinit jen v případě, kdy obviněný již pro zločin nebo přečin je ve vazbě a nebo je-li na něho vydán alespoň zatýkací nebo předváděcí rozkaz. Zabavené zásilky mohl otevřít jen vyšetřující soudce, a to buď se souhlasem obviněného anebo na základě svolení radní komory.
Rozhodování o omezení osobní svobody obviněných bylo plně v kompetenci  vyšetřujícího soudce. Ten podle § 175 mohl nařídit předvedení a prozatímní zajištění toho, kdo byl podezřelý ze zločinu nebo přečinu. Toto nařízení mohlo být vydáno jen za splnění některé z dalších podmínek:
-         byl li podezřelý přistižen při činu nebo byl-li označen za podezřelého
-         činil-li přípravy k útěku,
-         hleděl-li působit na svědky, znalce nebo jiné zúčastněné osoby, nebo
-         hrozilo-li, že bude dokonaný trestný čin opakovat nebo provede čin, o nějž se předtím pokusil nebo jím hrozil.
 
Zajištěná osoba podle § 179 musela být do 24 hodin vyslechnuta. Nebylo-li  to možné, musel být její výslech započat nejdéle do tří dnů. Po výslechu musel vyšetřující soudce obviněného buď propustit nebo rozhodnout o řádné vyšetřovací vazbě, která ovšem musela být odůvodněna skutečnostmi uvedenými v § 175 odst. 2,3,4 (vazba útěková, koluzní a předstižná). Trestní řád té doby znal též vazbu obligatorní. Vyšetřovací vazba byla ze zákona povinná v případech, kdy obviněnému hrozil trest smrti nebo nejméně desetiletý trest žaláře.
Do rozhodování o vazbě zasahoval soud jako takový pouze při prodlužování vazby a při tzv. vyručení. Trestní řád v § 190 stanovil, že koluzní vazba smí trvat nejdéle dva měsíce. Na návrh státního zástupce nebo vyšetřujícího soudce ji mohl prodloužit jen sborový soud druhé stolice, a to jen ze závažných důvodů a nejdéle na tři měsíce. Z útěkové vazby mohl být obviněný propuštěn též v případech, kdy byla zřízena kauce nebo záruka. Výši záruky nebo kauce určovala radní komora, tedy soudní orgán. Kauce mohla být složena v penězích nebo v některých zákonem určených cenných papírech; záruka mohla být zřízena na nemovitostech anebo ručením dalších osob, které se zároveň zavázaly jako plátci.
Poměrně široká pravomoc vyšetřujícího soudce, jakožto orgánu vedoucího vyšetřování, rozhodovat o omezení osobní svobody se nevztahovala jen na obviněné. Podle § 182 např. vyšetřující soudce mohl po spáchání činu na místě samém nařídit přítomným osobám, aby ještě i další den neopouštěly místo svého pobytu. Ten, kdo toto nařízení porušil, mohl být postižen peněžitým trestem a nebo mohl být na něj vydán zatýkací rozkaz. Podle § 108 pak vyšetřující soudce mohl potrestat osoby, které se při vyšetřovacím úkonu chovaly urážlivě nebo nevázaně, peněžitým trestem nebo i vězením až na osm dnů. Týkalo-li se toto rozhodnutí obviněného, který byl ve vazbě, mohl být potrestán "tvrdým ložem, samovazbou, zavřením o samotě v temné komoře nebo odnětím teplé stravy na týden".
Proti opatření vyšetřujícího soudce se dotčené osoby mohly domáhat ochrany u radní komory. Ta pak podle § 113 v neveřejném zasedání rozhodla po slyšení vyšetřujícího soudce a prokurátora. Proti rozhodnutí radní komory zpravidla nebyl opravný prostředek. Pouze v některých případech, zejména šlo-li o uvalení nebo zrušení vazby nebo o určení vyručovací částky, mohla být podána stížnost ke sborovému soudu druhé stolice.
Během účinnosti trestního řádu z roku 1873 existovaly ještě další trestněprocesní předpisy, na jejichž základě bylo možné mimo řádné řízení před soudem zasahovat do základních lidských práv a svobod.
Jedním z těchto předpisů byl zákon č. 131/1912 říšského zákoníku o vojenském trestním řádu. Tento zákon byl účinný až do roku 1950, kdy byl, stejně jako trestní řád, zrušen zákonem č. 87/1950 Sb. Jednalo se ve vztahu k trestnímu řádu o normu speciální. Působnost vojenského trestního řádu se vztahovala nejen na aktivní příslušníky vojska, ale  i na vojenské invalidy, zběhy, válečné zajatce nebo např. i osoby náležející k průvodu mobilizovaných vojenských útvarů.
Pokud jde o ty části zákona, jež se z dnešního pohledu dotýkaly základních lidských práv a svobod, tak i tento vojenský zákon v podstatě vycházel z principů „občanského“ trestního řádu. U některých úkonů přípravného řízení, jako byl např. přísežný výslech svědka, ohledání, zabavení, prohlídka domu nebo osoby, dokonce vojenský trestní řád v § 131 výslovně vyzdvihoval, že při takových úkonech, nebude-li je moci v naléhavých případech provést vojenský anebo alespoň občanský soud, je třeba „šetřiti co možná podstatných formalit předepsaných pro soudní úkony tohoto druhu“.
Druhým předpisem, jenž upravoval možnost zásahů zejména do osobní a domovní svobody bylo vládní nařízení č. 89/1942 Sb. o preventivním potírání zločinnosti. Tento předpis však neměl s úpravou řádného trestního procesu nic společného. Naopak jednalo se o normu, jež mohla být dobrým nástrojem protektorátní vlády (a potažmo tedy i německého nacistického režimu) k provádění represí obyvatelstva.
Text tohoto nařízení byl natolik vágní a otevřený, že umožňoval v podstatě represi široké vrstvy obyvatel. Policejnímu dohledu mohly být vystaveny osoby, které si ze zločinu udělaly živnost (zločinci z povolání) a další osoby, které se zločinu dopouštěly opakovaně (zločinci ze zvyku). Jestliže však byl ohrožen zájem národní pospolitosti, bylo možné policejní dohled nařídit bez jakýchkoliv dalších podmínek. Policejní dohled spočíval jednak  v ohlašovací povinnosti, již bylo možné doplnit mnoha dalšími zákazy a omezeními, z nichž z hlediska lidských práv mezi nejzajímavější patří např. povinnost odevzdat klíč od domu, zákaz zadávat inzeráty nebo dopisovat poste restante. U osoby postavené pod plánovitý policejní dohled směla být kdykoliv provedena osobní nebo domovní prohlídka. Trvání policejního dohledu nebylo nijak časově omezeno. Jedním z opatření plánovitého policejního dohledu pak byla policejní preventivní vazba. Do ní mohl být vzat v podstatě kdokoliv, stačilo aby byl nařčen z asociálního chování (např. žebráci, tuláci, cikáni atd. – viz § 6 odst. 3 cit. zákona). Ani trvání policejní vazby nebylo časově omezeno, pouze v některých případech mohla trvat nejvýše čtyři týdny, kriminální ústředna ji však mohla prodloužit. O výše uvedených opatřeních policejního dohledu včetně preventivní vazby rozhodovala buď Česká kriminální ústředna nebo Moravské policejní ředitelství, se soudní kontrolou se nepočítalo.
3.2.    Trestní řád z roku 1950
Zákon o trestním řízení soudním č. 87/1950 Sb. platil (v části upravující trestní proces) od 1. srpna  1950 do 31. prosince  1956.
Podle trestního řádu z roku 1950 probíhalo přípravné řízení plně v režii příslušného prokurátora bez jakékoliv kontroly nezávislými soudy, lze – li ovšem v této době hovořit o existenci nezávislého soudnictví v Československé republice, budující tehdy "lidovou demokracii" sovětského typu. Pravomoci výkonných orgánů tak byly výrazně posíleny na úkor ochrany práv obviněných i dalších osob.
Jediným rozhodnutím, resp. opatřením, vydávaným v přípravném řízení soudem, byl příkaz k zatčení. Tento příkaz vydával předseda senátu na návrh prokurátora (§ 97). O zatčené nebo zadržené osobě však soud již nerozhodoval. Zatčená osoba musela být do 48 hodin po výslechu (nikoliv po zatčení) buď propuštěna nebo předána prokurátorovi. Prokurátor pak podle § 101 trestního řádu rozhodoval o vazbě. Pokud obviněný byl příslušníkem ozbrojeného sboru, rozhodoval o vazbě jeho představený.
Vazbu trestní řád v § 96 rozdělil na obligatorní a fakultativní. Povinně musel být obviněný vzat do vazby v případě, kdy mu hrozil trest nejméně desetiletého odnětí svobody nebo trest smrti. V ostatních případech mohl být obviněný vzat do vazby útěkové, koluzní nebo předstižné.
Rovněž domovní prohlídka podle § 132 mohla být provedena jen na příkaz prokurátora, pokud ji ovšem prokurátor neprovedl sám. V odůvodněných případech (např. hrozilo-li nebezpečí z prodlení) mohla být domovní prohlídka provedena i bez příkazu prokurátora.
Ve stejném duchu pak trestní řád upravoval i zásahy výkonných orgánů trestního řízení do listovního tajemství. Listovní zásilka mohla být zadržena a vydána na příkaz prokurátora a ten jediný ji také mohl otevřít, aniž by k tomu ovšem potřeboval jakékoliv vyjádření soudu.
3.3.    Trestní řád z roku 1956
Zákon o trestním řízení soudním č. 64/1956 Sb. byl účinný od 1.1. 1957 do 31.12. 1961.
Tento zákon, alespoň pokud se týká přípravného řízení, nepřinesl žádné podstatné změny. Oproti zákonu z roku 1950 však upravoval některé postupy mnohem precizněji, čímž do určité míry zúžil značnou volnost v rozhodování orgánů přípravného řízení.
Rozdělení pravomocí v přípravném řízení zůstalo ve srovnání s předchozí úpravou v podstatě stejné. Kromě příkazu k zatčení činil některé úkony přípravného řízení prokurátor nebo k nim dával alespoň příkazy. Příkaz k zatčení vydával předseda senátu. V nové úpravě bylo výslovně uvedeno, že zatykač může být vydán jen při existenci vazebních důvodů. Příkaz k zatčení pak byl rozhodnutím, proti němuž prokurátor mohl podat stížnost, jestliže předseda senátu návrh na vydání zatykače zamítl. O zatčené osobě rozhodoval vždy prokurátor, a to i v případě, kdy se jednalo o příslušníka ozbrojeného sboru. Nově pak byla také v § 80 stanoveno, že do vazby lze vzít pouze osobu, proti níž již bylo vzneseno obvinění. Zároveň byla zrušena obligatorní vazba pro obviněné z nejzávažnějších trestných  činů. Trestní řád z roku 1956 upravoval též trvání vazby. Ta směla v přípravném řízení trvat nejvíce dva měsíce. Nadřízený prokurátor ji mohl prodloužit nejvíce o jeden měsíc a na delší dobu tak mohl učinit jen generální prokurátor.
V rozhodování o domovní prohlídce (§ 91-95), jakož i v rozhodování o zadržení a otevření zásilek (§ 96-97) již k takovým změnám jako při rozhodování o omezení osobní svobody nedošlo. I tyto úkony nadále zůstaly v pravomoci prokurátora, případně vyšetřujícího orgánu, který však potřeboval souhlas prokurátora.
I v tomto období existovala možnost, jak stát mohl zasahovat do základních lidských práv a svobod, aniž by tak činil prostřednictvím nezávislého soudu anebo alespoň prokurátora v trestním řízení. Tuto možnost poskytoval zákon číslo 89/1950 Sb. o trestním řízení správním, který upravoval postup v přestupkovém řízení a platil až do roku 1961. Jednalo se však o normu, která na rozdíl od výše zmiňovaného protektorátního nařízení relativně podrobně upravovala podmínky jednotlivých opatření, činěných v trestněsprávním řízení.
Podle uvedeného zákona i v řízení o přestupcích mohlo dojít k některým zásahům do základních lidských práv a svobod osob podezřelých ze spáchání přestupku. O těchto opatřeních nerozhodoval soud, ale okresní národní výbor (místní národní výbory sice také projednávaly některé přestupky, ale nemohly činit některá opatření uvedená v § 12 až § 20 trestního řádu správního). Podle uvedených ustanovení bylo možné zadržet osobu podezřelou z přestupku, a to na dobu až 48 hodin. Poté musela být propuštěna nebo předána příslušnému národnímu výboru k rozhodnutí o vazbě.  Pro rozhodnutí o vazbě musely existovat zákonné důvody a vazba mohla trvat v zásadě jen 30 dnů. Obdobně mohl ze zákonných důvodů národní výbor nařídit též domovní prohlídku, i podmínky tohoto opatření však byly poměrně podrobně vymezeny, a to obdobně jako v trestním řádu. Konečně pak národní výbor mohl dát příkaz k odnětí věci důležité pro řízení, jestliže věc nebyla dobrovolně vydána.
3.4.    Trestní řád z roku 1961
Zákon číslo 141/1961 Sb. nabyl účinnosti dne 1. ledna 1962 a přes velké množství novel platí až do současnosti. Z hlediska rozdělení pravomocí, resp. z hlediska rozhodování soudu v přípravném řízení, nový trestní řád v podstatě přejal systém vytvořený předcházejícími trestními předpisy.
Prvním průlomem do všeobecné rozhodovací pravomoci prokurátora, resp. vyšetřovacích a vyhledávacích orgánů, byla novelizace trestního řádu z roku 1969 ( zák. č. 149/1969  Sb.) Tato novela vložila do trestního řádu s účinností od 1.1. 1970 ustanovení § 146a. Toto ustanovení přeneslo na soud rozhodování o stížnosti proti rozhodnutím prokurátora, která se dotýkala nejvíce základních práv obviněných. Konkrétně se jednalo o rozhodnutí prokurátora o vazbě, o nařízení pozorováním obviněného ve zdravotnickém ústavu a o zajištění majetku obviněného.
Další a vlastně nejzásadnější změna nastala s účinností od 1.1. 1992 po novele číslo 558/1991 Sb. Tato novela přenesla na nezávislý soud, resp. na soudce rozhodování ve všech oblastech přípravného řízení, které se zásadním způsobem dotýkají lidských práv a základních svobod. Soudci přitom bylo svěřeno již samotné prvotní rozhodování, nepůsobil tedy již jen jako orgán rozhodující o opravném prostředku. Konkrétně takto rozhoduje soudce od 1.1. 1992 o ustanovení obhájce, o vzetí do vazby i jejím prodloužení a případně i o propuštění, o vydání příkazu k zatčení, o domovní prohlídce, odposlechu telekomunikačního provozu a pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu. Novelou číslo 292/1993 Sb. pak  s účinností od 1.1. 1994 byla soudcům svěřena pravomoc rozhodovat v přípravném řízení o provádění důkazů v obydlí a udělovat souhlas s otevřením zadržené zásilky. Od 1.9. 1995 pak je souhlasem soudce podmíněn též příkaz k záměně zásilky (zák. č. 152/1995 Sb.)  Novela trestního řádu č. 265/2001 Sb., účinná od 1.1. 2002 k rozhodování o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu přidala ještě rozhodování soudu o vydání příkazu k zjištění údajů o telekomunikačním provozu (§ 88a trestního řádu) a rozhodování o použití operativně pátracích prostředků v některých případech (§ 158b až § 158e trestního řádu). Kromě toho pak soud od 1.1. 2002 rozhoduje též o stížnostech proti některým zajišťovacím rozhodnutím státního zástupce  (§ 146a trestního řádu). Konečně se pak soudce musí v přípravném řízení účastnit provádění neodkladných nebo neopakovatelných úkonů, jde-li o výslech svědka nebo rekognici (§ 158a trestního řádu).
 



4.   Přehled pravomocí soudu v přípravném řízení a jeho příslušnost
Jak již bylo výše opakovaně uvedeno, soud v přípravném řízení nemá obecnou rozhodovací pravomoc, ale rozhoduje jen o nejzávažnějších zásazích do základních práv a svobod. Soud tedy činí v přípravném řízení pouze ty úkony, které jsou mu trestním řádem výslovně vypočteny.
Než se ale tato práce bude dále zabývat podrobným výčtem pravomocí soudu v přípravném řízení, je třeba zmínit se i o tom, které soudy jsou k rozhodování v tomto stádiu trestního procesu povolány, tedy o jejich příslušnosti, a to věcné i místní.
Předně je třeba zmínit, že česká právní úprava trestního řízení nemá pro rozhodování v přípravném řízení vyčleněny žádné speciální soudní orgány. Neexistuje tedy u nás něco jako systém vyšetřovacích soudců či něco podobného. Úkony přípravného řízení činí "obyčejné" soudy, které jsou součástí obecné soudní soustavy a jsou tedy povolány k rozhodování o všech právech obecně.
Věcná příslušnost soudu pro přípravné řízení je  upravena v § 26 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení všechny úkony přípravného řízení provádí vždy okresní soud, jímž se samozřejmě rozumějí též obvodní soudy v Praze a Městský soud v Brně. Příslušnost okresních soudů pro přípravné řízení je tedy dána i v případech, kdy je zřejmé, že o obžalobě podané po skončení vyšetřování bude rozhodovat krajský soud jako soud prvního stupně. Výjimkou je ustanovení § 158e odst. 4 trestního řádu. Soudci vrchních soudů totiž  podle trestního řádu rozhodují v přípravném řízení o použití agenta, a to na  návrh vrchního státního zástupce. Další výjimkou pak je ustanovení § 146a trestního řádu, podle něhož se příslušnost soudu (věcná i místní) pro rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím státního zástupce řídí místní a věcnou příslušností státního zástupce, který napadené usnesení vydal.
Ustanovení § 26 trestního řádu pak upravuje vlastně i příslušnost místní. Ta je založena podáním příslušného návrhu státním zástupcem. Příslušný je totiž ten soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal na provedení úkonu návrh. Soud se proto nezabývá otázkami, kde byl trestný čin spáchán, ani nezkoumá další skutečnosti uvedené v § 18 odst. 1,2 trestního řádu o obecné místní příslušnosti. Na druhé straně však soud musí pozorně zkoumat, zda v dané věci již v přípravném řízení nerozhodoval jiný okresní soud. Podle § 26 odst. 2 trestního řádu totiž podání prvního návrhu státním zástupcem u některého okresního soudu zakládá příslušnost tohoto soudu pro všechny další úkony v přípravném řízení v téže věci. Výjimkou je pouze případ, kdy dojde ke změně příslušnosti státního zástupce. V takovém případě může v přípravném řízení rozhodovat i ten soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, jemuž byla věc postoupena. Taková situace může nastat např. při spojení několika trestních věcí téhož obviněného.
Nedodržení příslušnosti soudu by ve svém důsledku vedlo k vydání formálně vadného soudního rozhodnutí a potažmo k nepoužitelnosti důkazů, které by byly na základě takového soudního rozhodnutí obstarány. Pokud by na základě takového rozhodnutí byl vzat obviněný do vazby, jednalo by se o jeho nezákonné zajištění. Vydání rozhodnutí nepříslušným soudem by totiž bylo závažným porušením ústavního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Formální vadnost rozhodnutí vydaného nepříslušným soudem v přípravném řízení potvrdil i Ústavní soud České republiky ve svém nálezu č. III. US 232/1995. Pokud tedy okresní soud bude rozhodovat např. o vazbě obviněného a v budoucnu bude třeba ještě rozhodnout např. o domovní prohlídce, bude třeba, aby rozhodoval opět tentýž soud, byť by se prohlídka měla konat třeba až na druhém konci republiky.
Otázkou zůstává, jak má soud postupovat v případě, kdy zjistí, že není příslušný k rozhodnutí o návrhu státního zástupce. Trestní řád tuto otázku neřeší. Analogické použití ustanovení § 188 odst. 1 písm. a) trestního řádu v daném případě nepřichází v úvahu, neboť návrhy státního zástupce v přípravném řízení mají specifický charakter a soud je navíc často vázán lhůtami, v nichž musí být o návrhu rozhodnuto, takže formální postoupení věci příslušnému soudu může být technicky neproveditelné. To lze říci i v případech, kdy zákon lhůty k rozhodnutí soudu nestanoví, přesto je však k dosažení účelu vyšetřování třeba, aby soud požadovaný úkon provedl co nejrychleji. Podle mého názoru proto v případech, kdy soud nerozhoduje usnesením (např. domovní prohlídka, odposlech telekomunikačního provozu atd.) postačí pouze neformální odmítnutí podaného návrhu. V případech, v nichž soud rozhoduje usnesením (zejména rozhodnutí o vazbě) je pak zřejmě třeba návrh státního zástupce odmítnout usnesením, aniž by bylo rozhodováno o předmětu návrhu. Je pak na státním zástupci, aby po linii svého úřadu zajistil včasné podání nového návrhu u příslušného soudu.
Pokud se týká funkční příslušnosti, jak je již uvedeno, v prvním stupni rozhoduje vždy okresní soud (až na výše citovanou výjimku, kdy podle § 158e odst. 4 trestního řádu rozhoduje vrchní soud). Krajské soudy pak rozhodují v přípravném řízení podle trestního řádu jen o stížnostech proti rozhodnutím okresních soudů a nejvyšší soud rozhoduje na návrh ministra spravedlnosti o stížnosti pro porušení zákona.  Krajský i nejvyšší soud tedy v přípravném řízení rozhodují pouze o opravných prostředcích a nečiní žádná rozhodnutí jako soudy prvního stupně.
K funkční příslušnosti soudu v přípravném řízení je třeba poznamenat, že i okresní soud může působit jako orgán rozhodující o opravných prostředcích. Konkrétně okresní soud rozhoduje o stížnostech podaných proti rozhodnutím státního zástupce, příp. policejního orgánu, pokud jsou vyjmenována v § 146a trestního řádu.
Nyní k samotnému výčtu pravomocí soudu v přípravném řízení. Všechny jednotlivé úkony soudu budou v další části této práce popsány blíže, takže na tomto místě přináším pouze jejich souhrnný přehled:
-         souhlas k vyžádání informací o utajovaných skutečnostech (§ 8 odst. 4 trestního řádu
-         rozhodování o žádosti obviněného o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu
-         ustanovení obhájce, případně zrušení ustanovení nebo zproštění obhajoby (§ 37a, 39, 40 a 40a trestního řádu)
-         rozhodnutí o tom, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat jen prostřednictvím společných zmocněnců, případně výběr konkrétních zmocněnců, jestliže by počet zvolených zmocněnců překročil zákonem stanovený limit(§ 44 trestního řádu)
-         rozhodnutí o tom, že poškozený má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu a ustanovení zmocněnce poškozenému z řad advokátů (§ 51a trestního řádu)
-         rozhodování o vazbě obviněného (§ 67 až 68, § 69 odst. 5, § 72, § 73 a §73a trestního řádu) včetně rozhodnutí o zadržené osobě (§ 77 trestního řádu)
-         vydání příkazu k zatčení (§ 69 odst. 1 trestního řádu)
-         rozhodování o omezení obviněného ve výkonu trestu odnětí svobody (§ 74a trestního řádu)
-         příkaz k domovní prohlídce (§ 83 odst. 1 trestního řádu)
-         příkaz k provádění důkazů v bytě či obydlí (§ 85b trestního řádu)
-         souhlas k otevření či záměně zásilky (§ 87 a § 87a trestního řádu)
-         nařízení odposlechu telekomunikačního provozu (§ 88 odst. 1 trestního řádu
-         příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu (§ 88a odst.1 trestního řádu)
-         rozhodnutí o pozorování obviněného v ústavu (§ 116 odst. 2 trestního řádu),
-         rozhodnutí o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce, příp. policejního orgánu o zajištění majetku, finančních prostředků na účtu a cenných papírů a dalším trvání vazby  (§ 146a trestního řádu)
-         rozhodnutí o použití operativně pátracích prostředků v některých případech (§ 158d odst. 3 a § 158e odst. 4 trestního řádu)
-         vydání mezinárodního zatýkacího rozkazu (§ 376  trestního řádu)
-         rozhodnutí o vazbě obviněného vydaného z ciziny (§ 377 trestního řádu)
 
Kromě výše uvedených úkonů, které představují rozhodovací činnost, vykonává soudce v přípravném řízení ještě další úkony, při nichž žádná formální rozhodnutí nevydává, ale svou osobní účastí garantuje zákonnost některých postupů policejních orgánů a tím i použitelnost takto získaných důkazů pro další řízení. Konkrétně se jedná o nutnou účast soudce při výslechu nebo rekognici, jestliže tyto úkony jsou prováděny před zahájením trestního stíhání jako neodkladné či neopakovatelné (§ 158a trestního řádu).
Až do 31.12. 2001 soud v přípravném řízení rozhodoval na návrh státního zástupce též o schválení narovnání. Novelou číslo 265/2001 však tato pravomoc byla přenesena na státní zástupce, neboť se jedná o úkon, při němž nehrozí neoprávněné zásahy do základních lidských práv a svobod a intervence soudu do přípravného řízení je proto v tomto případě nadbytečná.
 
 
5. Jednotlivé úkony soudu v přípravném řízení
 
5.1. Zajištění práva na kvalifikované zastoupení
5.1.1. Obhájce obviněného
Každý, kdo byl obviněn z trestného činu nebo je ze spáchání takového činu jen podezřelý, má právo na odbornou právní pomoc (čl. 40 odst. 3 Listiny). Slovy trestního řádu takový člověk má právo na obhajobu. Každý obviněný tohoto práva využít může, avšak nemusí. V těch nejzávažnějších případech, vymezených v § 36 a § 36a trestního řádu však obviněný obhájce mít musí, i kdyby to mělo být proti jeho vůli, aby mu byla poskytnuta dostatečná právní ochrana. Jedná se o případy tzv. nutné obhajoby. V takových případech musí soud ustanovit obviněnému obhájce z úřední povinnosti, jestliže si obviněný nezvolí obhájce sám a nebyl mu zvolen ani dalšími oprávněnými osobami.
Trestní řád od počátku své účinnosti nesvěřoval ustanovování obhájců soudu, resp. soudci. Až do 30.6. 1990 rozhodoval o ustanovení obhájce vedoucí advokátní poradny z podnětu některého orgánu činného v trestním řízení. V případech spadajících do kompetence vojenského soudnictví pak mohli předseda senátu nebo prokurátor sami ustanovit obhájce z řad důstojníků justice v činné službě, souhlasil-li s tím náčelník nebo velitel. Novelou trestního řádu č. 178/1990 Sb. bylo ustanovování obhájců přesunuto z vedoucího advokátní poradny na prokurátora nebo na předsedu senátu podle toho, v jakém stádiu se nacházelo trestní stíhání obviněného. Teprve novelou č. 558/1991 Sb. bylo ustanovování obhájců svěřeno soudci v přípravném řízení a předsedovi senátu v řízení před soudem.
Proč vlastně nemůže v přípravném řízení rozhodnout o ustanovení obhájce orgán, kterému přísluší provádění ostatních úkonů v této fázi trestního procesu, tj. policejní rada, příp. státní zástupce? Právo na obhajobu je jedním ze základních lidských práv a jako takové je součástí dalšího takového práva, konkrétně práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Ustanovení obhájce orgánem vedoucím vyšetřování by mohlo způsobit pochybnosti o ochraně těchto práv a v podstatě by mohlo působit rušivě na zachování principu rovnosti stran řízení. Obhájci totiž jsou samozřejmě hmotně zainteresováni na svém ustanovení, což by mohlo ovlivnit jejich postup při obhajobě, aby naznačili policejním orgánům svou vstřícnost nebo loajálnost s tím, že pro vyšetřovatele by bylo výhodné, aby takového obhájce, který "nedělá problémy" ustanovoval i v budoucnu častěji než ostatní advokáty. Je proto naprosto nezbytné, aby obhájce ustanovoval orgán zcela nezávislý, který nemá jakýkoliv zájem na výsledcích přípravného řízení. Takovým nezávislým orgánem je podle ústavy právě soud, resp. soudce. Ten by měl obhájce ustanovit sám na základě vlastní úvahy, když by přitom měl dbát toho, aby všichni advokáti byli ustanovováni rovnoměrně podle počtu věcí bez ohledu na jejich složitost. Za tím účelem by také podle § 30 vnitřního a kancelářského řádu měly být na všech soudech vedeny seznamy  advokátů daného okresu,  kteří mají zájem o ustanovování ex offo, včetně počtu jejich ustanovení.
V praxi se však stává, že i soudce je  při výběru obhájce ovlivňován policejním radou. Nechci podezřívat policejní rady z nějakých nekalých úmyslů, spíše se jedná o případy, kdy je potřeba obviněnému ustanovit obhájce v mimopracovní době. Policejní rada v takovém případě soudci spolu s žádostí o ustanovení obhájce sdělí, že se mu podařilo sehnat jen jednoho konkrétního advokáta. I přes pravděpodobnou pravdivost tvrzení policejního rady je však soudce povinen sám zajistit ustanovení toho obhájce, který je právě na řadě, případně obhájce v pořadí dalšího, není-li tento k dosažení. I tato snaha soudce však může být mařena, a to přístupem samotných advokátů. Příslušný advokát může opravdu v potřebnou dobu být mimo dosah, zpravidla telefonický, a nemůže se zúčastnit úkonů trestního řízení. V takovém případě samozřejmě nemá smysl ustanovovat jej obhájcem, je-li nutně třeba provést důležité úkony (především první výslech obviněného bývá podstatný), o nichž obhájce musí být alespoň vyrozuměn.
Advokáti však mohou své ustanovení obhájcem mařit i zcela cílevědomě, přičemž v pozadí stojí opět jejich hmotná zainteresovanost. Je-li totiž advokát v době svého odpočinku kontaktován soudcem s tím, že přichází v úvahu jeho ustanovení obhájcem, musí počítat s tím, že zřejmě bude nutné, aby se dostavil v krátké době k nějakému procesnímu úkonu. Takový advokát pak může začít porovnávat hodnotu svého volného času s předpokládaným výdělkem a dojde-li k závěru, že obhajoba nebude pro něho nijak zvlášť finančně lukrativní, může uvést nějakou záminku, kvůli níž by nemohl obhajobu řádně vykonávat. Používání takových záminek lze však poměrně snadno předejít. V některých regionech je vždy na delší časový úsek vytvářen jakýsi "rozpis služeb" advokátů, takže každý advokát předem ví, kdy může očekávat své ustanovení obhájcem v nějaké naléhavé věci a musí tedy být k dispozici příslušnému soudci.
V dané souvislosti je třeba také upozornit na problematiku účinnosti ustanovení obhájce. V minulosti se totiž staly případy, kdy  procesnímu úkonu ve věci vyžadující nutnou obhajobu, byl přítomen advokát, který však byl obhájcem ustanoven až později. Na první pohled by se mohlo zdát, že je vše v pořádku, neboť obviněnému byla poskytnuta kvalifikovaná právní pomoc. V takovém jednání je však již třeba spatřovat možnost nějakého nátlaku na soudce, aby obhájcem byl ustanoven právě ten advokát, který již byl nějakým procesním úkonům přítomen. To je samozřejmě z důvodů popsaných výše naprosto nepřípustné.[2] Advokát je až do svého ustanovení obhájcem pouhým advokátem a nemůže tedy vykonávat řádně práva a povinnosti obhájce. Obhájcem se advokát v dané věci stává až rozhodnutím soudce, resp. okamžikem, kdy je mu jeho ustanovení soudcem oznámeno. Zpravidla se tak děje písemně, zákon však pro ustanovení obhájce žádnou formu nepředepisuje, a proto by v naléhavých případech postačovalo oznámení ústní či telefonické s tím, že později vyhotovené písemné vyhotovení ustanovení obhájce má již jen deklaratorní charakter[3]. Všechny úkony, jichž má právo se obhájce účastnit (§ 165 odst. 2 trestního řádu), a které byly policejním radou do té doby provedeny, je třeba v případech řízení s nutnou obhajobou považovat za absolutně neúčinné, nejedná-li se ovšem o úkony neodkladné a neopakovatelné[4].
Poměrně často se stává, že v jedné věci je důvod nutné obhajoby dán u více obviněných. Trestní řád v § 38 odst. 2  v zájmu ekonomiky řízení předpokládá ustanovení jednoho společného obhájce více obviněným. V takovém případě je však třeba zvlášť pečlivě zkoumat, zda zájmy jednotlivých obviněných nejsou v dané věci v rozporu se zájmy ostatních. Otázkou pak zůstává, zda soudce, rozhodující o ustanovení obhájce, se může spokojit s vyjádřením policejního rady, anebo zda si od něho má vyžádat celou dosavadní dokumentaci vyšetřované trestné činnosti, na jejímž základě by soulad či nesoulad zájmů obviněných mohl dostatečně posoudit. Pokud ke konfliktu zájmů mezi obviněnými dojde až později, soudce v přípravném řízení bude muset postupovat analogicky podle § 40a a  § 37a odst. 2 trestního řádu zprostí obhájce obhajoby, a to u všech obviněných, obhajovaných týmž obhájcem.
Při ustanovení obhájce musí mít soudce též dostatečně osvědčeno, že policejní rada obviněnému poskytl přiměřenou lhůtu ke zvolení obhájce, a že tato lhůta vypršela marně nebo že se obviněný této lhůty sám vzdal a uvedl, že si sám obhájce nezvolí. Pokud by obviněnému byl ustanoven obhájce před uplynutím lhůty, nejednalo by se zřejmě o takový nedostatek, kvůli němuž by v budoucnu bylo nutné řízení opakovat (i když připouštím že názor ústavního soudu by s ohledem na ochranu autonomie vůle obviněného mohl být odlišný). Zcela jistě by ale obviněný nebyl v případě odsouzení povinen hradit náklady takto vnucené obhajoby[5]. Povinnost poskytnutí přiměřené lhůty ke zvolení obhájce se však týká pouze prvního ustanovování. Je-li ustanovený obhájce zproštěn obhajoby, může mu soudce ustanovit obhájce nového bez toho, aby obviněnému dával možnost obhájce si zvolit.[6] Obviněný ostatně tuto možnost má a kdykoliv v průběhu řízení si může zvolit obhájce jiného.
Už v průběhu přípravného řízení může dojít k překvalifikování trestného činu, pro který je obviněný stíhán nebo k propuštění obviněného z vazby nebo z výkonu trestu odnětí svobody,  a tím i k odpadnutí důvodů nutné obhajoby. Stát proto již nadále nemůže obhajobu obviněnému vnucovat a je tedy třeba rozhodnout o zrušení ustanovení. Vzhledem k tomu, že zrušení ustanovení obhájce, který až do té doby zajišťoval pro obviněného kvalifikovanou obhajobu, je zásahem, které ovlivňuje podstatným způsobem výkon práva obviněného na obhajobu, coby základního práva, je třeba, aby i o zrušení ustanovení rozhodoval nezávislý soud. V případě, kdy důvod nutné obhajoby odpadl proto, že došlo ke zmírnění právní kvalifikace jednání obviněného, je otázkou, jestli soud je oprávněn, resp. povinen přezkoumávat právní kvalifikaci použitou policejním radou. Mohlo by se totiž stát, že ve skutečnosti nejsou důvody ke zmírnění právní kvalifikace  a obviněnému by pak musel být obhájce ustanovován znovu v řízení před soudem, který by považoval za nutné posoudit jednání obviněného přísněji než policejní rada. Tento obhájce by přitom byl fakticky vyloučen z možnosti ovlivnit některé úkony přípravného řízení a z nich vzešlé důkazy, čímž by podstatně bylo oslabeno právo obviněného na obhajobu. Jsem proto přesvědčen, že soudce by měl při rozhodování o zproštění ustanoveného obhájce podle § 39 odst. 1 trestního řádu rozhodovat až po prostudování spisového materiálu  a v případě, že překvalifikaci neshledá důvodnou, neměl by podnětu ke zproštění obhájce vyhovět. To však v žádném případě nezavazuje policejní orgány k tomu, jak by nadále měli jednání obviněného právně hodnotit.
Soudce rozhoduje o zrušení ustanovení obhájce i v těch případech, kdy dojde ke spojení věcí, v nichž obviněný měl do té doby dva (nebo i více) obhájce. V takovém případě soudce ponechá v platnosti ustanovení učiněné jako první a ostatní zruší. Nelze-li tohoto postupu použít, ponechá soudce v řízení jen toho obhájce, který byl ustanoven pro obhajování nejzávažnějšího trestného činu a zruší ustanovení obhájců ostatních.
O zproštění  od nutné obhajoby může požádat i sám obhájce nebo obviněný, mají-li k tomu důležité důvody. I v takovém případě o takové žádosti rozhoduje v přípravném řízení soudce, který závažnost důvodů podle § 40 trestního řádu posoudí.
Novelou trestního řádu č. 265/2001 Sb. byly soudu resp. soudci s účinností od 1.1.2002 v souvislosti s uplatňováním obhajoby obviněného v přípravném řízení svěřeny další pravomoci. Konkrétně se jedná o rozhodování o návrhu obviněného na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu (§ 33 odst. 2 trestního řádu), dále o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce z obhajování (§ 37a tr. řádu) a  zproštění ustanoveného obhájce povinnosti obhajovat (§ 40a tr. řádu).
Pokud jde o rozhodování o nároku na přiznání bezplatné obhajoby nebo obhajoby za sníženou odměnu, je nepochybné, že i toto ustanovení slouží výlučně ochraně obviněného před možným nevhodným a nezákonným postupem orgánů vedoucích vyšetřování. Zároveň se jedná o naplnění článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Právo obviněného na obhajobu je jeho základním právem a nesmí mu přitom být k tíži, že nemá dostatek prostředků na zaplacení odborné pomoci advokáta. Toto právo mu přísluší i v případech, kdy se nejedná o nutnou obhajobu. V takových případech by se pak mohlo stát, že policejní orgán, veden snahou ukončit přípravné řízení co nejrychleji a nejsnadněji, obviněnému pouze sdělí, že se nejedná o nutnou obhajobu, a že tedy povede řízení bez obhájce. Tomu má zabránit právě možnost obviněného požádat soud, aby rozhodl o tom, že obviněný má nárok na obhajobu bezplatnou nebo obhajobu za sníženou odměnu.
V přípravném řízení obviněný podává návrh prostřednictvím státního zástupce. Pokud ovšem obviněný návrh podá přímo u soudu, zřejmě to nebude bránit tomu, aby soudce o takovém návrhu rozhodl.Úkolem státního zástupce přitom je osvědčit, že navrhovatel opravdu je v postavení obviněného a státní zástupce by také měl obviněného vést, aby žádost byla doložena též důkazy o sociální situaci obviněného. Na druhé straně je ale třeba připomenout, že je věcí obviněného zda návrh podá a jakým způsobem důvody své žádosti doloží. Soudce v žádném případě nemůže aktivně zjišťovat výdělkové a majetkové poměry obviněného, je jeho povinností, aby on sám o tom doložil potřebné doklady.  Rozsahem návrhu není soudce  vázán, tzn. že obviněnému může být rozsah "bezplatnosti" obhajoby přiznán v nižší, ale i ve vyšší míře, než sám žádal. Pokud soudce žádosti obviněného buď zcela anebo zčásti vyhoví, je dále již jen věcí obviněného, jestli si opravdu obhájce zvolí či nikoliv. Rozhodně mu obhájce nebude ustanovovat soud, práce soudu končí rozhodnutím o návrhu obviněného podle § 33 odst. 2 trestního řádu.
O návrhu obviněného rozhoduje soudce usnesením, proti kterému je přípustná stížnost.
Ustanovení § 37a a § 40a byla do trestního řádu vložena zřejmě s cílem zamezit obstrukcím řízení ze strany obhájců. V přípravném řízení nebude přicházet v úvahu ukončení obhajoby podle § 37a odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť podle něho lze rozhodovat jen v těch případech, kdy se zvolený obhájce opakovaně nedostaví k úkonům, kde je jeho účast nezbytná. Takové úkony však přicházejí v úvahu jen v řízení před soudem (hlavní líčení, veřejné zasedání). V přípravném řízení proto může být takto z obhajoby vyloučen zvolený obhájce, proti němuž je nebo bylo vedeno trestní stíhání a v důsledku toho by v probíhajícím řízení  mohl mít postavení obviněného, svědka  nebo zúčastněné osoby, anebo v případech, kdy zvolený obhájce v probíhajícím řízení již v minulosti postavení svědka, znalce nebo tlumočníka měl. Podle § 37a odst. 2 trestního řádu může soudce vyloučit z obhajování též zvoleného obhájce, který zastupuje více obviněných, jejichž zájmy si odporují. V takovém případě je obhájce nadále vyloučen z obhajoby všech obviněných, které do té doby obhajoval, ale i dalších obviněných v téže věci, i když je do té doby neobhajoval. To by se ovšem mělo odrazit i ve výroku soudního rozhodnutí.
Ustanovení § 37a trestního řádu se týká jen obhájce zvoleného obviněným nebo oprávněnou osobou. Ze stejných důvodů však může soudce v přípravném řízení zprostit obhajování též ustanoveného obhájce. V případě ustanoveného obhájce pak soudce může rozhodnout o zproštění i tehdy, jestliže obhájce delší dobu obhajobu nevykonává. Soudce v takovém případě ale musí zkoumat zda nevykonávání obhajoby je jen prostředkem procesní taktiky anebo, zda jeho nečinnost spočívá v objektivní nemožnosti obhajobu vykonávat (vyškrtnutí ze seznamu advokátů, pozastavení výkonu advokacie, dlouhodobá nemoc, nedbalost a nesvědomitost). Rozhodnout o zproštění přitom  může jen tehdy, jestliže nečinnost obhájce není součástí taktiky obhajování, protože obviněný má právo na volbu procesní taktiky a soud ji nemůže hodnotit z hlediska kvality.
Soudce  může rozhodnout i bez návrhu státního zástupce, takže postačí pokud se na soudce obrátí se žádostí o vyloučení zvoleného advokáta z obhajoby nebo o zproštění ustanoveného obhájce povinnosti obhajovat policejní orgán nebo dokonce sám obviněný, který je s jednáním svého obhájce nespokojen. Tento postup sice má usnadnit práci vyšetřovacím orgánům, protože řešení těchto problémů prostřednictvím kárné komise České advokátní komory je zdlouhavé a v trestním řízení naprosto nepoužitelné,  na druhé straně však je zcela na místě, že v těchto případech byla rozhodovací povinnost svěřena nezávislému soudu. Je totiž třeba zajistit, aby nedocházelo ke zneužití této možnosti policejními orgány v případech, v nichž by se díky zákonnému postupu obhájce přípravné řízení ubíralo jiným směrem, než je představa policejních orgánů.
Soudce rozhoduje usnesením, proti kterému je přípustná stížnost. Jak při rozhodování podle § 37a trestního řádu, tak i při rozhodování podle § 40a trestního řádu je třeba před rozhodnutím zjistit stanovisko obviněného (příp. všech obviněných zastupovaných jedním obhájcem) a obhájce. Soudce tato stanoviska může zjistit buď písemně, nebo může kvůli tomu obviněného i obhájce vyslechnout. K podání vyjádření však nelze obviněného ani obhájce nutit, pokud se nevyjádří rozhodne soud i bez jejich stanovisek. Otázkou však zůstává, jak tento problém řešit v případech, kdy policejní orgány potřebují nutně provádět další úkony (např. výslechy obviněných), u nichž má obhájce právo být přítomen. Soudce  může trvat na tom, aby se obhájce i obviněný k němu dostavili, případně si obviněného  může nechat i předvést. Stanovisko obhájce pak může zjistit v naléhavých případech i faxem nebo telefonicky. Pokud již ale má začít výslech obviněného za přítomnosti obhájce, bude zřejmě nejefektivnějším řešením, pokud se soudce na místo výslechu osobně dostaví, obhájce i obviněného vyslechne a poté bezprostředně rozhodne. Jeho snaha zajistit co možná nejrychlejší rozhodnutí a zabránit tak průtahům ve věci však může být účinně mařena podáním stížnosti, která má odkladný účinek.
 
5.1.2. Zmocněnec poškozeného
Novela trestního řádu č. 265/2001 Sb. s účinností od 1.1. 2002 posílila též postavení poškozeného v trestním řízení, neboť  přímo do procesního předpisu vložila možnost poškozeného požádat o přiznání nároku na bezplatné zastupování zmocněncem (nebo zastupování za sníženou odměnu) a případně požádat též o ustanovení zmocněnce z řad advokátů (§ 51a odst. 1,3 trestního řádu). Toto ustanovení je odrazem textu článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý člověk (tedy i nemajetný) právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Vzhledem k tomu, že i poškozený je účastníkem trestního řízení, přísluší toto právo samozřejmě i jemu.
I toto rozhodování je v celém průběhu trestního řízení, tedy i v řízení přípravném, svěřeno soudu, resp. soudci. Tím se podstatně posiluje kontradiktornost řízení a význam postavení poškozeného v trestním řízení se přibližuje významu postavení obviněného. O žádostech, směřujících k zajištění kvalifikovaného zastupování poškozeného, rozhoduje v přípravném řízení nezávislý soudce a nikoliv orgány přípravného řízení, čímž se předejde možným snahám policejních orgánů o usnadnění si práce. Většina poškozených je totiž naprostými laiky o v oboru trestního procesního práva, a proto kromě práva na náhradu škody většinou svá procesní oprávnění vůbec nevyužívají a odborného zmocněnce si nezvolí, protože na to často ani nemají finanční prostředky. Tento přístup pak samozřejmě vyhovuje policejním orgánům, jejichž cílem je především shromáždit důkazy týkající se objasňované trestné činnosti jako takové a uplatňování práv poškozených  včetně práva podat stížnost proti některým rozhodnutím, jimiž se trestní stíhání již v přípravné fázi končí, je v jejich práci víceméně zdržuje. Pokud by tedy o žádostech poškozeného podle § 51a odst. 1,3 trestního řádu rozhodovaly policejní orgány nebo státní zástupce, mohlo by jejich rozhodování být ovlivněno snahou usnadnit si práci, a proto je třeba, aby o těchto žádostech rozhodoval nezávislý a nestranný orgán, tedy soud, resp. soudce.
Postup při rozhodování podle § 51a odst. 1 trestního řádu o žádosti poškozeného o přiznání práva na bezplatné zastoupení, resp. zastoupení za sníženou odměnu, je v podstatě shodný jako postup při rozhodování o obdobné žádosti obviněného podle § 33 odst. 2 trestního řádu. Poškozený svůj návrh v přípravném řízení podává soudu  prostřednictvím státního zástupce, přičemž k jeho návrhu musejí být připojeny listiny, osvědčující, že poškozený nemá dostatek prostředků, aby si zastoupení hradil sám. Pokud poškozený tyto listiny nepřipojí, měl by jej soudce zřejmě vyzvat k doplnění, a pokud poškozený ani poté svůj nárok hodnověrně nedoloží, soudce jeho návrh zamítne, aniž by si sám ověřoval sociální situaci poškozeného. Pokud je však návrh poškozeného řádně doložen, musí soudce při svém rozhodování zkoumat na jedné straně možnosti poškozeného a na druhé straně předpokládanou nákladnost zastoupení zmocněncem. Podle toho žádosti poškozeného vyhoví buď zcela nebo zčásti anebo ji úplně zamítne, přičemž při svém rozhodování není vázán rozsahem návrhu poškozeného.
Aby však nedocházelo ke zbytečnému nadužívání bezplatného zastupování zmocněncem, bylo trestním řádem soudci uloženo zkoumat též povahu a výši nároku na náhradu škody, který již poškozený sám uplatnil anebo který reálně v konkrétním trestním řízení uplatnit může. Bude-li se tedy jednat o případ zcela jednoduchý nebo případ, kdy by náklady na zastoupení byly nepoměrně vysoké ve vztahu k výši uplatňovaného nároku na náhradu škody, musí soud návrh poškozeného zamítnout, a to i v případě, že by jinak sociální postavení poškozeného právo na bezplatné zastoupení odůvodňovalo.
Jestliže soudce v přípravném řízení rozhodl podle § 51a odst. 1 trestního řádu o tom, že poškozený má právo na bezplatné zastoupení  nebo na zastoupení za sníženou odměnu, rozhodne též o ustanovení konkrétního zmocněnce z řad advokátů (§ 51a odst. 3 tr. řádu). Pavel Šámal v posledním komentáři trestního řádu[7] zaujal stanovisko, že zmocněnec musí být poškozenému soudem ustanoven v podstatě z úřední povinnosti současně s rozhodnutím podle § 51a odst. 1 trestního řádu. S tímto názorem nesouhlasím. Trestní řád sice nehovoří o tom, že by zmocněnec měl být ustanoven jen na návrh poškozeného, ale neukládá soudu ani výslovnou povinnost ustanovit zmocněnce z úřední povinnosti, jestliže bylo rozhodnuto o právu poškozeného na bezplatné zastupování nebo zastupování za sníženou odměnu. Podle mého názoru by rozhodování z  úřední povinnosti  bylo nepřiměřeným zásahem do práva poškozeného zvolit si zmocněnce svobodně podle svého uvážení postupem podle § 50 odst. 1,2 trestního řádu. Nemajetný poškozený by tak byl proti poškozenému, který si náklady na zastoupení hradí sám, v nevýhodě, protože by mu v podstatě byl vnucen jeden konkrétní zmocněnec, ačkoliv poškozený třeba již měl v úmyslu zvolit si zmocněncem jiného advokáta. Podle mého názoru by proto soud měl o ustanovení zmocněnce rozhodnout jen v těch případech, kdy o to poškozený sám požádá, přičemž je samozřejmě možné a vhodné, aby taková žádost byla obsažena již v návrhu na přiznání práva na bezplatné zastupování nebo na zastupování za sníženou odměnu. Tetzeli  v Bulletinu advokacie[8] vyjádřil názor, že by bylo též možné tento problém řešit tak, že soudce prostě ustanoví zmocněncem poškozeného toho advokáta, kterého si poškozený sám vybere. Takové řešení je však nepřípustné, protože v podstatě popírá smysl nezávislého soudního rozhodování v přípravném řízení.
Jestliže podmínky pro ustanovení zmocněnce později  zanikly anebo zmocněnec z důležitých důvodů nemůže poškozeného zastupovat, soudce zmocněnce povinnosti zastupovat poškozeného zprostí. Podle § 51a odst. 4 tr. řádu tak soudce může učinit i bez návrhu, v praxi však zřejmě bude přicházet v úvahu jen rozhodování na návrh, protože soudce sám v přípravném řízení nebude mít informace, které by výše popsané rozhodnutí odůvodňovaly.
O nároku poškozeného podle § 51a odst. 1 trestního řádu, o ustanovení zmocněnce podle § 51a odst. 3 tr. řádu i o zproštění zmocněnce povinnosti zastupovat poškozeného podle § 51a odst. 4 trestního řádu rozhoduje soudce usnesením, proti němuž je přípustná stížnost, mající odkladný účinek.
S účinností od 1.1. 2002 pak soudce v přípravném řízení rozhoduje nově též o omezení poškozených, spočívajícím v povinnosti dát se zastupovat zmocněncem (§ 44 odst. 2 trestního řádu). Konkrétně jde o případy, v nichž v trestním řízení figuruje příliš velký počet poškozených a jednotlivé uplatňování jejich práv by neúměrně prodlužovalo trestní stíhání. Trestní řád proto umožňuje pro takové případy rozhodnout, že poškození mohou svá práva uplatňovat jen prostřednictvím společného zmocněnce, kterého si sami zvolí. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím je významně kráceno právo poškozeného zvolit si způsob, jakým bude svá práva v trestním řízení uplatňovat, je třeba, aby nutnost a přiměřenost takového zásahu do práv posoudil nezávislý a nestranný soudce. V přípravném řízení rozhoduje soudce na návrh státního zástupce a také pouze státnímu zástupci své rozhodnutí doručuje. Pokud soudce návrhu vyhoví, státní zástupce sám pak zajistí oznámení rozhodnutí soudu poškozeným, kteří již uplatnili nárok na náhradu škody, jakož i všem poškozeným, kteří svůj nárok uplatní později.
Soudce při svém rozhodování musí zvažovat, zda počet poškozených je opravdu natolik vysoký, že by samostatné uplatňování práv poškozených nepřiměřeně komplikovalo a prodlužovalo trestní stíhání obviněného. Rozhoduje se usnesením, proti němuž není stížnost přípustná.
Počet společných zmocněnců v jednom trestním řízení nesmí přesáhnout šest. Pokud si poškození zvolí více společných zmocněnců, má podle § 44 odst.2 trestního řádu o výběru zmocněnců rozhodnout soud. Zákon zde již nehovoří,že by to měl být v přípravném řízení soudce, s ohledem na ustanovení § 2 odst. 9 trestního řádu se však i v tomto případě soudem rozumí v přípravném řízení soudce, protože se jedná o rozhodování v prvním stupni. V tomto případě již soudce nerozhoduje usnesením, ale výběr zmocněnců provede prostým opatřením, a to z těch zmocněnců, které si již dříve poškození zvolili. Při výběru se soudce musí řídit především zájmy poškozených, tj. měl by zřejmě upřednostnit ty zmocněnce, které si zvolilo nejvíce poškozených, zmocněnce, které jsou pro nejvíce poškozených dobře dosažitelní apod.
 
 
 
 
5.2.     Rozhodování o omezení osobní svobody
5.2.1.              Vazba
Rozhodování soudce o návrhu státního zástupce na vzetí obviněného do vazby je hned po ustanovování obhájců zřejmě nejčastějším úkonem soudce v rámci přípravného řízení. Zároveň však jde o problematiku nanejvýše choulostivou, neboť se jedná o omezení toho nejzákladnějšího práva obviněného, tedy práva na osobní svobodu (článek 8 Listiny), a to navíc v době, kdy je na něho s ohledem na ústavně zaručenou presumpci neviny třeba hledět jako na nevinného (článek 40 odst. 2 Listiny).
I když se jedná o tolik závažnou problematiku, nebylo rozhodování o vazbě po celou dobu účinnosti současného trestního řádu svěřeno soudu, resp. soudci. Až do 31.12. 1991 bylo rozhodování o vazbě obviněného plně v rukách prokurátora, soud o vazbě rozhodoval pouze v řízení po podání obžaloby. Teprve novela č. 558/1991 Sb.  přesunula rozhodovací pravomoc v přípravném řízení na nezávislého soudce, který rozhoduje na návrh státního zástupce.
Ustanovení § 67 a následující trestního řádu v podstatě jen blíže rozvádějí některé z Listinou připuštěných omezení osobní svobody jednotlivce. Již sama Listina připouští omezení osobní svobody obviněného nebo podezřelého bez souhlasu soudu jen na dobu 48 hodin. I soudce, kterému musí být v této lhůtě obviněný předán, musí o dalším jeho osudu rozhodnout neprodleně, nejpozději do 24 hodin. Do vazby pak obviněný může být vzat pouze ze zákonem stanovených důvodů. Tolik ve stručnosti obsah článku 8 Listiny základních práv a svobod.
Rozhodování o vazbě je obecně upraveno v § 73b  a § 68 odst. 1 trestního řádu. Podle těchto ustanovení rozhoduje o vazbě v přípravném řízení soudce na návrh státního zástupce. Pro kladné rozhodnutí o návrhu musejí být splněny následující základní podmínky, vyplývající ze znění § 68 a §67 trestního řádu:
Rozhodnutí o vazbě v přípravném řízení může být vydáno, stejně jako většina dalších rozhodnutí soudu v přípravném řízení, pouze na návrh státního zástupce. Soudce tedy nemůže o vazbě rozhodovat bez návrhu anebo na návrh jiné osoby než státního zástupce, např. policejního orgánu.
Do vazby lze vzít pouze obviněného, tj. osobu, proti níž bylo řádně usnesením zahájeno podle § 160 trestního řádu trestní stíhání, příp. na níž byl ve zkráceném řízení podán návrh na potrestání (v takovém případě se ale už nejedná o přípravné řízení ale o řízení před soudem). Soudce rozhodující o vazbě musí mít dostatečně hodnověrně ověřeno, že obviněný byl skutečně seznámen se skutečnostmi, pro něž je proti němu vedeno trestní stíhání. Soudci sice (až na výjimku uvedenou níže) nepřísluší přezkoumávat právní posouzení stíhaného skutku policejním radou, musí však zkoumat, zda obvinění obsahuje popis všech znaků jednání obviněného, které jsou podstatné pro to, aby jeho jednání mohlo být posouzeno jako trestný čin. Jestliže obvinění nebylo obviněnému sděleno takto řádným způsobem, musí jej soud propustit na svobodu, aniž by dále zkoumal další podmínky vazby.
Obviněný musí být obviněn nejméně z jednoho úmyslného trestného činu, za nějž trestní zákon umožňuje uložení trestu odnětí svobody na dobu převyšující 2 roky, nebo z nedbalostního trestného činu, postihovaného trestní sazbou odnětí svobody převyšující 3 roky (§68 odst. 2). Při zjišťování, zda tyto podmínky jsou splněny, však soudce i přes zásadu vyjádřenou v předchozím odstavci musí provést předběžné právní posouzení jednání obviněného, pro které je stíhán. Může se totiž např.  stát, že jednání obviněného, spočívající v odcizení automobilu, bude policejním radou posuzováno jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1,2 trestního zákona, za který lze uložit trest odnětí svobody na dobu 6 měsíců až tří let, a obviněného by tedy za splnění dalších podmínek bylo možné vzít do vazby. Soudce však může jednání obviněného předběžně právně kvalifikovat jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 trestního zákona, který je ovšem postihován trestem odnětí svobody jen na dobu nejvýše dvou roků, a obviněného tak již do vazby vzít nelze.
Tyto starosti však soudci rozhodujícímu o vazbě  odpadnou, pokud obviněný již svým konkrétním jednáním dal najevo, že vazba v jeho případě bude nezbytná. Konkrétně se to týká případu, kdy obviněný uprchl nebo se skrýval, opakovaně se nedostavil na předvolání, je neznámé totožnosti, působil na svědky nebo spoluobviněné s úmyslem mařit trestní stíhání nebo pokračoval v trestné činnosti, pro níž je stíhán (§ 68 odst. 3).
V soudní judikatuře se dosud neustálil výklad posledně citované výjimky, tj. že omezení pro vzetí vazby sazbou trestného činu se netýká případu, kdy obviněný již pokračoval v trestné činnosti, pro níž je stíhán (§ 68 odst. 3 písm. e) trestního řádu. Otázkou je, zda toto ustanovení je možno vztáhnout i na případy recidivy, jestliže dosud žádné trestní řízení neprobíhalo. Jedná se konkrétně např. o ty případy, kdy obviněný vykoná trest odnětí svobody nebo jiný trest, a v krátké době nato se dopustí obdobného úmyslného trestného činu, za který byl naposled odsouzen, přičemž trestní sazba ze tento trestný čin nepřevyšuje dva roky. Podle doslovného výkladu ustanovení § 68 odst. 3 písm. e) trestního řádu by v takovém případě nebylo možné vzít obviněného do vazby do té doby, než se po zahájení trestního stíhání stejné činnosti nedopustí znovu. To je však podle mého názoru naprosto v rozporu s účelem uvedeného ustanovení trestního řádu, a proto jsem přesvědčen, že toto ustanovení je třeba vykládat právě z hlediska účelu tak, že takového obviněného lze do vazby vzít, neboť omezení uvedená v 68 odst. 2 trestního řádu se na něho nevztahují s ohledem na § 68 odst. 3 písm. e) trestního řádu.
Pro rozhodnutí o vazbě musejí existovat zákonné důvody. Ty jsou taxativně vyjmenovány v § 67 trestního řádu. Zákon zde rozlišuje vazbu útěkovou, koluzní a předstižnou. Aby obviněný mohl být vzat do vazby, není třeba, aby nastala některá ze skutečností uvedených v 67 písm. a),b) nebo c) trestního řádu (tedy že obviněný uprchne nebo se bude  skrývat, že bude mařit objasňování podstatných okolností trestné činnosti, nebo že bude v trestné činnosti pokračovat či ji opakovat). Pro rozhodnutí o vazbě plně postačí existence obavy, že by se obviněný mohl na svobodě popsaným způsobem chovat. Tato obava však musí být odůvodněna, a to konkrétními okolnostmi a skutečnostmi, které se doposud policejním orgánům podařilo zjistit.
Rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno též skutkovými okolnostmi. Tato podmínka je v trestním řádu obsažena duplicitně. Jednak v § 68 odst. 1 obecně a jednak blíže v závětí § 67. Splnění této podmínky je ovšem trestním řádem požadováno až od 1.1. 1999, tedy od účinnosti novely č. 166/98 Sb. Do té doby soudce při rozhodování o vazbě zkoumal pouze existenci vazebních důvodů a řádnost sdělení obvinění, přičemž důvodností sděleného obvinění se nezabýval a ani se zabývat nemohl, neboť tato otázka pro jeho rozhodnutí nebyla podstatná.[9] Od okamžiku účinnosti zmíněné novely však soudce pro rozhodnutí o vazbě musí mít dostatek podkladů pro důvodné podezření, že se stal skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, že tento skutek má znaky trestného činu a že ho spáchal obviněný. Požadavek odůvodněnosti trestního stíhání v případě, že má obviněný být zatčen nebo vzat do vazby vyplývá i z článku 5 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, který vyžaduje pro tyto případy důvodné podezření. Vzhledem k tomu, že se jedná o mezinárodní smlouvu o lidských právech, bylo s ohledem na článek 10 Ústavy povinností soudu toto ustanovení aplikovat i před účinností novely trestního řádu č. 166/98 Sb.
V době rozhodování o vazbě nesmí být dostupné a použitelné žádné jiné opatření, kterým by bylo možné vazbu nahradit, neboť vazba je jen subsidiární institut. Pokud by existovala možnost nahradit vazbu jiným opatřením, je povinností soudce takové opatření přijmout a obviněného propustit na svobodu. Tato podmínka byla do § 67 trestního řádu zakomponována až novelou z roku 2001, účinnou od 1.1. 2002. Do té doby toto omezení platilo výslovně pouze tehdy, byl-li obviněný mladší 18 let, většinou se za náhradu za vazbu používalo umístění mladistvého v dětském výchovném ústavu. V případě dospělých obviněných pak přichází v úvahu zejména využití možností popsaných v § 73 a § 73a trestního řádu nebo např. umístění obviněného do výkonu trestu odnětí svobody, který již dříve obviněnému byl v jiném řízení uložen, ale nebyl dosud vykonán (v takovém případě je však třeba spolupracovat se soudem, který nepodmíněný trest odnětí svobody uložil, zejména bude třeba vyžádat si příkaz k dodání obviněného do výkonu trestu).
Na důvodnost obvinění i na existenci vazebních důvodů může soud usuzovat i na podkladě takových skutečností, které v pozdějším řízení nemohou z formálních důvodů být použity jako důkaz. Použitelnost některého z pořízených důkazů v hlavním líčení totiž soudce rozhodující o vazbě není kompetentní řešit. Tím by došlo k porušení některých základních principů trestního řízení. Hodnocením použitelnosti důkazů by soudce předjímal výsledek budoucího hlavního líčení a nepřípustně by vytyčoval směr, kterým se má vyšetřování ubírat, čímž by porušil svou nestrannost. Aby tedy soudce mohl mít dostatek podkladů pro rozhodnutí o vazbě, musí mít možnost vycházet i z důkazů, které budou v hlavním líčení procesně neúčinné. Proto takovým podkladem může být např. i záznam o výpovědi obviněného či jiných osob, sepsaný ještě před zahájením trestního stíhání, ačkoliv trestní řád požití takových výpovědí jako důkazu před soudem výslovně vylučuje (§ 158 odst. 5 trestního řádu). Vždy se však musí jednat o takový důkaz, který byl pořízen zákonnou cestou.
S tímto názorem, který je justicí všeobecně uplatňován však polemizoval Ústavní soud ČR ve svém nálezu č. II. ÚS 347/1996 z 10.12. 1997. Ústavní soud tehdy vyslovil názor, že materiály mimoprocesní povahy (byť zákonným způsobem získané), operativní a obdobné poznatky nemohou dostatečně odůvodňovat nařízení vazby. Podle tohoto rozhodnutí je zásadně třeba, aby tyto výchozí informace byly ověřeny a fixovány procesní formou, tj. jako procesní důkazy příslušného druhu, neboť usnesení o nařízení vazby se musí opírat o důkazy, které ji opodstatňují. Tento názor ústavního soudu však považuji pouze za projev extrémního formalismu. Nevím sice jak by podle ústavního soudu měly být takové důkazy v krátké lhůtě ověřovány a "zprocesňovány", jsem však přesvědčen, že by se jednalo pouze o zhoršení pozice policistů a státního zástupce, kteří by takové důkazy museli překládat, přičemž k zajištění ochrany práv obviněného by to nijak nepřispělo. Ta jsou dostatečně chráněna tím, že ony informace mimoprocesní povahy hodnotí soudce, který je nezávislý a navíc je vybaven dostatečnými odbornými znalostmi a zkušenostmi.
*    *    *
Rozhodování soudce o vzetí do vazby přichází v přípravném řízení v úvahu zásadně ve dvou základních případech. Jednak je to rozhodování o vazbě obviněného, který byl zatčen na základě příkazu k zatčení (§ 69 odst. 5 trestního řádu) a jednak rozhodování o vazbě obviněného, který byl zadržen jako osoba podezřelá z trestného činu (§ 77 odst. 2 trestního řádu). Dalším, méně častým, je rozhodování o vazbě obviněného zatčeného na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu (§ 377 trestního řádu). Postup soudu se přitom ve všech uvedených případech nijak zásadně neliší. Soudce musí především zkoumat podmínky pro rozhodnutí o vazbě, jak byly popsány v předchozích odstavcích. Před vlastním rozhodnutím musí obviněného vyslechnout. O tom, zda obviněného vezme do vazby nebo jej propustí na svobodu musí soudce rozhodnout ve lhůtě 24 hodin od zatčení obviněného resp. od okamžiku podání návrhu státního zástupce v případě, kdy byl obviněný zadržen. V takovém případě musí soudce zkoumat též, zda státní zástupce do podání návrhu nepřekročil lhůtu 48 hodin od zadržení obviněného. Byl-li obviněný zatčen na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu, počíná lhůta pro rozhodnutí běžet od okamžiku, kdy byl obviněný předán soudci.
I lhůty, během nichž mohl být obviněný zadržen bez rozhodnutí o vazbě, se v průběhu účinnosti trestního řádu měnily. Až do 30.6. 1990 mohl vyšetřovatel obviněného zadržovat na dobu 48 hodin, během nichž musel obviněného odevzdat prokurátorovi. Ten pak ve lhůtě dalších 48 hodin musel rozhodnout o vazbě obviněného nebo ho propustit na svobodu. Novela trestního řádu č. 178/1990 Sb. s účinností od 1.7. 1990 zkrátila obě lhůty na polovinu, a to s ohledem na přijetí Listiny základních práv a svobod. V praxi se však ukázalo, že lhůta 24 hodin je příliš krátká na to, aby vyšetřovatel mohl obstarat dostatek podkladů pro rozhodnutí prokurátora a později soudce o vazbě. Soudní praxe proto začala připouštět, aby se do doby zadržení nezapočítávala lhůta 24 hodin, během nichž byla osoba podezřelá z trestného činu zajištěna podle § 14 zákona o Policii ČR č. 283/1991 Sb.[10] Podezřelý tak ve skutečnosti mohl být omezen na svobodě před předáním soudci až 48 hodin, přičemž tento postup byl odůvodňován tím, že zákon o policii hovoří o  zajištění, což je jiný institut, než zadržení podle trestního řádu.[11] Tomuto postupu, který ve skutečnosti byl jen obcházením Listiny základních práv a svobod, učinil přítrž až ústavní soud svým rozhodnutím, které bylo publikováno i ve sbírce zákonů pod číslem 23/1997 Sb[12]. Ústavní soud tehdy výslovně vymezil, že podstatná je doba skutečného omezení obviněného na svobodě bez ohledu na to, jaký byl k tomu právní důvod. Od lhůty, která je přípustná pro zadržení podezřelého je dokonce třeba odpočítat i dobu, po niž byl podezřelý omezen na svobodě protiprávně, jak, dle mého názoru zcela správně, konstatoval ústavní soud ve svém dalším nálezu č. IV ÚS 305/97 z 12.8. 1998. Na tato rozhodnutí ústavního soudu proto reagovali zákonodárci novelou trestního řádu č. 166/1998 Sb., kterou byla lhůta, během níž může být obviněný zadržován před předáním soudu, prodloužena opět na 48 hodin. Lhůta pro rozhodnutí soudce o vazbě zůstala nezměněna, tj. stále smí trvat nejvýše 24 hodin. Jako podklad k uvedené změně trestního řádu však musela nejprve stejným způsobem být změněna i Listina základních práv a svobod, a to ústavním zákonem č. 162/1998 Sb.  Nedodržení kterékoliv ze lhůt (jak u státního zástupce, tak u soudce) musí bezpodmínečně vést k propuštění obviněného na svobodu, byť by jinak všechny podmínky pro jeho vzetí do vazby byly splněny.
Před rozhodnutím o vazbě nebo propuštěním na svobodu je třeba obviněného vždy vyslechnout (§ 69 odst. 5, § 77 odst. 2 trestního řádu). V praxi to znamená, že obviněný musí být před soudce opravdu fyzicky předveden a musí mu být dána možnost vyjádřit se ke svému obvinění v rozsahu uvedeném v § 33 odst. 1 trestního řádu a dále samozřejmě též ke skutečnostem, které by mohly být důvodem pro jeho vzetí do vazby a naopak uvádět skutečnosti, jež by jeho vzetí do vazby mohly zamezit. I když obviněný před vyšetřovatelem odmítl vypovídat, a lze předpokládat, že tohoto práva využije i před soudcem, nemůže soudce o  návrhu státního zástupce v žádném případě rozhodnout jen na podkladě spisového materiálu, aniž by dal obviněnému možnost se k věci vyjádřit. Právo být vyslechnut je totiž nezadatelné základní právo obviněného, nelze mu ho tedy za žádné situace upřít, a to tím spíše ne v okamžiku, kdy má být rozhodováno o tom, zda stráví následující týdny a zřejmě i měsíce ve vazbě nebo zda bude propuštěn na svobodu ( čl. 8     odst. 3 Listiny).
Výslech obviněného před rozhodnutím o vazbě je obligatorní, a proto od něho nelze upustit z žádného důvodu. V praxi se však může stát, že soudce prostě nebude schopen výslech obviněného v zákonem stanovené čtyřiadvacetihodinové lhůtě uskutečnit. Tato situace by nikdy neměla nastat zaviněním soudce, ten za každých okolností v uvedené lhůtě musí být k dispozici. Může se však stát, že se v uvedené lhůtě nepodaří zajistit tlumočníka pro obviněného cizince nebo při převozu zatčeného ke vzdálenému soudu dojde k dopravní nehodě a obviněný nebude k soudci dodán včas. Takové skutečnosti nelze obviněnému přičítat k tíži a obviněný proto musí být po uplynutí 24 hodin propuštěn, neboť bez jeho výslechu o vazbě rozhodnout v žádném případě nelze. To ovšem platí i v případech, kdy k provedení výslechu není disponován obviněný, např. v důsledku zhoršeného zdravotního stavu. Stal se např. případ, kdy obviněný byl při svém zadržení vážně postřelen a musel podstoupit poměrně složitou lékařskou operaci. V době, kdy byl obviněný operován, byl již podán návrh na jeho vzetí do vazby. Pokud by obviněný po operaci ve lhůtě 24 hodin od okamžiku, kdy byl podán návrh na jeho vzetí do vazby u soudu, nenabyl vědomí, musel by jej soudce bez výslechu propustit na svobodu, neboť již dříve byl formálně zadržen. V daném případě by zřejmě později mohl být podán nový návrh na vzetí obviněného do vazby v době, kdy již bude schopen výslechu, protože obviněný vlastně po dobu lékařského zákroku nebyl v moci policejních orgánů a nebyl tedy omezen na svobodě na základě mocenského postupu, ale byl hospitalizován v důsledku svého zranění. Jiná situace ale může nastat např. v případě, kdy je zadržen obviněný, který je silně závislý na drogách. Zadržením obviněného dojde k zamezení přísunu drog a již po velmi krátké době se u obviněného mohou začít objevovat abstinenční příznaky, jejichž projevem může být i to, že obviněný je natolik fyzicky i psychicky vyčerpán, že není objektivně schopen chápat smysl výslechu. V takové situaci pak je nutné přivolat lékaře, který obviněného vyšetří, a objektivně zjistí, zda obviněný výslechu schopen je či nikoliv, případně mu může poskytnout nějaký léčebný prostředek, kterým by alespoň na dobu výslechu jeho komunikační schopnosti zlepšil. Pokud však ani tímto způsobem nedojde k dostatečnému zlepšení stavu obviněného, bude zřejmě třeba jej propustit. 
Pro výslech obviněného soudcem při rozhodování o vazbě v přípravném řízení neplatí žádná z forem jednání, předpokládaných trestním řádem (hlavní líčení, veřejné zasedání, neveřejné zasedání). Při výslechu obviněného např. není nutná účast obhájce ani státního zástupce, a to ani v případech, kdy se již od počátku řízení jedná o nutnou obhajobu. Obhájce i státní zástupce  však musejí být o termínu výslechu soudcem vyrozuměni. V zájmu zachování rovnosti stran  by obviněný (přestože to žádný právní předpis neukládá) měl být před vlastním výslechem seznámen s obsahem návrhu státního zástupce, někteří soudci dokonce stejnopis návrhu obviněnému před výslechem předávají. Obviněný zároveň musí být před výslechem soudcem poučen o svých právech podle § 33  a § 95 trestního řádu. Pokud po výslechu soudce rozhodne o vzetí obviněného do vazby, musí obviněný být poučen o možnosti žádat kdykoliv o propuštění z vazby.
Při zajišťování výslechu obviněného musí soudce úzce spolupracovat s policejními orgány. Okamžikem, kdy byl podán návrh státního zástupce na vzetí obviněného do vazby, byl obviněný "předán" soudci a musí mu proto být kdykoliv k dispozici k provedení výslechu. Soudce je ve své činnosti limitován poměrně krátkou lhůtou 24 hodin, a musí to být tedy on, kdo určuje dispozice s obviněným v této lhůtě. V žádném případě by se nemělo stát, že termín výslechu budou určovat policisté podle svých možností. Pokud z nějakých důvodů není vhodné předvádění obviněného do budovy soudu, musí být soudci umožněno provést výslech v prostorech policie. I samotné rozhodnutí soudce o propuštění obviněného či o jeho vzetí do vazby v podstatě přímo zavazuje i policejní orgány. V případě propuštění obviněného jsou povinny okamžitě umožnit mu volný odchod a vrátit mu odebrané věci a osobní doklady, pokud nebyly zajištěny jako věc důležitá pro trestní řízení. V případě vzetí obviněného do vazby pak jsou policejní orgány povinny na příkaz soudce zajistit převoz obviněného do vazební věznice, jejíž příslušnost je určena přílohou vnitřního a kancelářského řádu pro okresní a krajské soudy. V některých případech je však vhodné umístit obviněného v jiné než příslušné vazební věznici. Jde zejména o ty situace, kdy je stíháno větší množství obviněných ve společném řízení a příslušná věznice by jen těžko mohla zamezit jejich setkání v průběhu vazby. Určení vazební věznice, v níž bude obviněný umístěn je ve výlučné pravomoci soudce, který o vazbě rozhoduje, a který tedy i vydává příkaz k přijetí obviněného do vazby. V tomto příkaze pak soudce musí věznici upozornit na důležité okolnosti, na něž je třeba se v průběhu výkonu vazby zaměřit (tj. např. jména spoluobviněných ve vazbě, zhoršený zdravotní stav obviněného, sebevražedné sklony obviněného, závislost obviněného na omamných látkách a podobně). Příkaz doručují věznici zpravidla policisté, kteří provádějí eskortu obviněného. Spolu s trestním příkazem je třeba věznici zaslat též stejnopis usnesení, jímž byl obviněný vzat do vazby.
Kromě vyhotovení příkazu k přijetí obviněného do vazby musí soudce o vzetí obviněného  do vazby vyrozumět některého rodinného příslušníka obviněného a zaměstnavatele. Obviněný však může výslovně prohlásit že si to nepřeje. Jedná-li se však o mladistvého, musí být jeho rodinný příslušník o vazbě vyrozuměn vždy. Byl-li do vazby vzat příslušník ozbrojeného sboru, musí soudce vyrozumět též náčelníka nebo velitele příslušného útvaru. O vazbě cizince se vyrozumívá též příslušný konzulární úřad a obviněný musí být zároveň upozorněn, že má právo na kontakt se zastupitelským úřadem své země. Dle mých zjištění se  v soudní praxi na tuto vyrozumívací povinnost, stanovenou v § 70 trestního řádu, poměrně často zapomíná. Je však třeba připomenout, že obviněný je v té době stále považován za nevinného, a je proto třeba učinit vše, aby rozhodnutím o jeho vzetí do vazby nedošlo ke zbytečnému ohrožení jeho osobních zájmů, a to jak soukromých, tak zájmů vyplývajících z jeho pracovní činnosti. Navíc tím, že je obviněný omezen na svobodě se podstatně snižuje jeho možnost zvolit si obhájce, a i z tohoto důvodu je třeba o jeho vzetí do vazby vyrozumět výše uvedené osoby, které mu případně mohou obhájce buď samy zvolit anebo mu alespoň zprostředkovat s advokátem schůzku.
Rozhodnutí o vazbě obviněného může mít dopad i na další osoby, o které je třeba se po vzetí obviněného do vazby postarat. To se týká zejména nezaopatřených nezletilých dětí, u nichž je třeba zajistit jejich předání příbuzným nebo krajních případech do ústavního zařízení jehož náplní je péče o děti. V takovém případě zřejmě bude třeba dát podnět Okresnímu úřadu k podání návrhu na předběžné opatření podle § 76a občanského soudního řádu. Pokud tento podnět nepodají již policejní orgány, bude třeba, aby tak učinil soudce, který o vazbě rozhodl. Obdobně nějakým vhodným způsobem bude třeba zajistit i péči např. o osoby nemohoucí, které byly plně odkázány jen na obviněného.
Konečné rozhodnutí o dalším osudu obviněného vynáší soudce v naprosté většině případů bezprostředně po výslechu obviněného. Tato praxe však nemusí být pravidlem. Může se stát, že obviněný při výslechu uvede skutečnosti, které by mohly mít podstatný vliv na rozhodnutí soudce, nebo naopak státní zástupce požádá o odklad vynesení rozhodnutí s tím, že chce soudu předložit další důkazy, které do té doby nestihl obstarat. V takové situaci pak záleží na soudci, zda o návrhu státního zástupce na vzetí do vazby rozhodne, nebo zda vyčká předložení dalších důkazů či sám nebo prostřednictvím policie ověří tvrzení obviněného. V každém případě však musí rozhodnout ve lhůtě 24 hodin od okamžiku, kdy mu byl obviněný předán. Pokud soudce zjistil nové skutečnosti nebo mu byly předloženy nové důkazy, měl by k nim obviněného opět vyslechnout, byť formální podmínka výslechu již byla splněna.
Při rozhodování o vazbě není soudce vázán rozsahem návrhu státního zástupce. To znamená, že soudce může vzít obviněného do vazby i z jiného důvodu, než který byl spatřován státním zástupcem, případně těchto zákonných důvodů může uvést více nebo méně, než státní zástupce. Konkrétní důvod vazby podle § 67 trestního řádu však musí být ve výroku usnesení vždy uveden, a to mj. i proto, aby bylo zřejmé, jakému režimu bude obviněný ve výkonu vazby podléhat. V žádném případě tedy nepostačí ve výroku uvést, že se obviněný bere do vazby podle § 68 odst. 1 trestního řádu, součástí výroku musí být i označení příslušného ustanovení trestního řádu, popisující konkrétní vazební důvod (§ 67 písm. a), b) nebo c) trestního řádu). V praxi některých soudu je vžito, že výrok usnesení o vazbě obsahuje též uvedení okamžiku počátku vazby, tj. okamžiku, kdy byl obviněný omezen na svobodě. Toto je sice praktické pro případná budoucí rozhodování soudu např. o zápočtu vazby, na druhé straně však pro takové rozhodování není žádný zákonný podklad. Navíc takový výrok v usnesení o vazbě má stejně jen deklaratorní charakter, a při zkoumání délky trvání vazby z něho nelze vycházet.
Kromě rozhodování o vazbě jako takové přichází pro soudce v přípravném řízení v úvahu též  rozhodování o změně vazebních důvodů. Pokud  během vazby některý z důvodů vazby obviněného odpadne, může jejich rozsah zrušit sám státní zástupce. Pokud však by mělo dojít k rozšíření vazebních důvodů (zpravidla se jedná o rozšíření vazby o důvod uvedený v § 67 písm b) trestního řádu, když se zjistí, že obviněný korespondencí ovlivňuje svědky), je třeba, aby rozhodl soudce, protože takovým rozhodnutím znovu dochází k zásahům do práv obviněného. Soudce i v tomto případě rozhoduje na návrh státního zástupce a řídí se stejnými úvahami jako při rozhodování o vzetí do vazby. Soudce rozhoduje usnesením, proti němuž je stížnost přípustná.
Konečně je třeba poznamenat, že rozhodování o vzetí obviněného do vazby je složitou a závažnou záležitostí nejen z hlediska právního, ale (a možná především) z hlediska psychického. Soudce totiž musí v relativně krátké době rozhodnout o tom, zda osoba sice obviněná z trestného činu, ale z pohledu zákona dosud nevinná, stráví méně či více dlouhou dobu ve vazební věznici a bude tak podstatně omezena ve svých nejzákladnějších právech. Podkladem pro takové rozhodnutí přitom vzhledem ke krátkému časovému úseku pro obstarání důkazů bývá nezřídka jen minimální možný počet informací. Sami obvinění se přitom často na soudce snaží svým projevem působit, přičemž bez vlivu na vědomí soudce nezůstává např. ani špatná sociální situace obviněného nebo jeho zhoršený zdravotní stav. Na druhou stranu soudce při svém rozhodování o vazbě může pociťovat značnou spoluodpovědnost  za další průběh trestního řízení proti obviněnému, neboť jeho rozhodnutí o propuštění obviněného na svobodu by podstatným způsobem mohlo ztížit či úplně zmařit další postup vyšetřování. Všechny tyto okolnosti mohou mít samozřejmě význam pro rozhodnutí o vazbě nebo o propuštění obviněného na svobodu. V takových případech však soudce musí zvažovat především fakta a účel vazby jakožto zajišťovacího institutu, neboť pro jeho rozhodnutí je podstatné především to, zda důvody vazby existují či nikoliv.
 
Vazba jako zajišťovací prostředek, který zbavuje osobu presumovaně nevinnou její svobody, samozřejmě nemůže mít neomezené trvání. Snad ještě více než v řízení před soudem je třeba si to uvědomit v přípravném řízení, kdy častokrát není ani jisté, zda obviněný vůbec bude před soud postaven. Orgány přípravného řízení trestního jsou proto povinny vazební věci vyřizovat s maximálním možným urychlením, a v případě, že se jim nepodaří obstarat všechny potřebné důkazy v zákonem stanovené lhůtě, musí obviněného buď propustit na svobodu, anebo v odůvodněných případech může státní zástupce rozhodnout o dalším trvání vazby, pokud nepřekročí nejdelší zákonem povolené lhůty. Vzhledem k závažnosti zásahu do základních práv a svobod obviněného je časová limitace vazby stanovena dokonce i v Listině základních práv a svobod (článek 8 odst. 5).
Úprava délky trvání vazby i způsobu rozhodování o jejím prodlužování byla v trestním řádu vícekrát pozměňována, a to zřejmě s ohledem na nárůst složitosti vyšetřování některých trestných činů. Až do roku 1990 trestní řád limitoval pouze trvání vazby v přípravném řízení, nikoliv v řízení před soudem. Do 31.12. 1969 mohla vazba v přípravném řízení trvat nejvýše 2 měsíce, na 3 měsíce ji mohl prodloužit nadřízený prokurátor a na delší dobu (nijak zákonem  nelimitovanou) jen generální prokurátor. Novelou trestního řádu č. 149/1969 Sb. pak neomezená možnost prodloužit vazbu nad 2 měsíce byla přenesena na nadřízeného prokurátora. K výraznému posunu ve prospěch jistoty obviněného došlo novelou trestního řádu č. 159/1989 Sb. s účinností od 1.2. 1990. Tímto zákonem bylo výslovně stanoveno, že vazba v přípravném řízení může trvat jen nezbytně nutnou dobu. Pokud by měla přesáhnout 2 měsíce, musel o jejím prodloužení rozhodovat nadřízený prokurátor, a to vždy nejvýše o jeden měsíc, přičemž zároveň musel učinit veškerá možná opatření k urychlení řízení. Nebylo-li přípravné řízení skončeno do jednoho roku od omezení obviněného na svobodě, musel být obviněný z vazby propuštěn. Hned další novelou trestního řádu č. 178/1990 Sb. s účinností od 1.7. 1990 bylo právo nadřízeného prokurátora prodlužovat vazbu  omezeno na dobu 6 měsíců, na druhé straně však ze zákona bylo vypuštěno omezení spočívající v možnosti prodloužit vazbu vždy jen o jeden měsíc. Právo prodlužovat vazbu nad 6 měsíců (ovšem opět nejvýše na dobu 1 roku) pak bylo svěřeno generálnímu prokurátorovi. 
Teprve novelou trestního řádu č. 558/1991 Sb. bylo rozhodování o prodloužení vazby nad 2 měsíce svěřeno s účinností od 1.1. 1992 soudu. Konkrétně o prodloužení vazby na celkovou dobu 6 měsíců rozhodoval soudce, nad 6 měsíců (nejvýše na jeden rok) mohl vazbu prodloužit jen senát. Tyto vazební lhůty se však vzhledem k nárůstu kriminality a jejím novým formám, vznikajícím po změně politických a ekonomických poměrů, začaly jevit jako nedostatečné.  S účinností od 1.1. 1994 proto novelou trestního řádu č. 292/1993 byla základní lhůta pro trvání vazby stanovena šesti měsíci. Teprve nad tuto lhůtu rozhodoval o prodloužení vazby na návrh státního zástupce soudce, a nad dobu jednoho roku (nejvýše na dva roky), prodlužoval vazbu senát.
Institut prodloužení vazby zanikl dnem 1.1. 2002 účinností novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. a tato právní úprava je účinná až do současnosti. Podle ní jsou vazební lhůty stanoveny pevně zákonem, a to v závislosti na závažnosti stíhaného trestného činu, resp. na příslušnosti soudu k jeho projednání v hlavním líčení. V průběhu těchto lhůt jsou však orgány činné v trestním řízení v určitých pravidelných úsecích povinny rozhodovat o tom, zda se obviněný vazbě ponechává. Existenci vazebních důvodů však všechny orgány činné v trestním řízení jsou podle § 72 odst. 1 trestního řádu povinny sledovat v celém průběhu trestního stíhání bez ohledu na lhůty k rozhodování.
V přípravném řízení se rozhodování o dalším trvání vazby vrátilo zpět do pravomoci státního zástupce (§ 73b odst. 2, § 71 odst. 3,4 trestního řádu). Ten musí nejpozději po třech měsících trvání vazby (resp. do 5 dnů od uplynutí této lhůty) rozhodnout o tom, zda se obviněný ponechává ve vazbě, nebo zda je nutné ho propustit na svobodu. Obdobná rozhodnutí pak musí státní zástupce učinit vždy po třech měsících od právní moci předchozího usnesení, kterým byl obviněný ponechán ve vazbě. V žádném případě však nesmí dojít k překročení celkové zákonem povolené doby vazby, vymezené pro přípravné řízení v ustanovení § 71 odst. 8,9 trestního řádu.
Přestože rozhodování o trvání vazby bylo svěřeno zpět státním zástupcům, nemůže dojít z jejich strany k pochybnostem o dodržování práv obviněného. Rozhodnutí státního zástupce o trvání vazby totiž může obviněný napadnout stížností, o níž podle § 146a odst. 1 písm. a) trestního řádu rozhoduje nezávislý soud. I v tomto případě tedy omezování osobní svobody obviněného podléhá soudní kontrole.
Lhůty uvedené v trestním řádu k omezení trvání vazby  se počítají od okamžiku omezení obviněného na svobodě a týkají se průběžně celého řízení. To znamená, že je-li obviněný v tomtéž řízení vzat do vazby opětovně po předchozím propuštění  na svobodu, nezačíná mu nový rozhodnutím o vzetí do vazby běžet lhůta nová, ale všechny lhůty uplynulé v jednom řízení  se pro účely posuzování délky vazby sčítají. To platí i pro případ, že vazební věc je po podání obžaloby vrácena soudem státnímu zástupci k došetření. Vrácením věci totiž nezačíná nové přípravné řízení, ale pokračuje se v původním přípravném řízení, takže stále běží původní lhůta, vymezující nejzazší mez pro trvání vazby.[13]
Oproti tomu státní zástupce při rozhodování podle § 71 odst. 3,4 trestního řádu, resp. soud podle § 146a odst. 1 trestního řádu v přípravném řízení, nemůže brát v úvahu dobu, kdy byl obviněný omezen na svobodě v souvislosti s trestním řízením cizozemskými státními orgány. Započítat lze totiž jen dobu, kdy byl obviněný ve vazbě na území České republiky a v pravomoci českých orgánů činných v trestním řízení. K tomuto stanovisku celkem logicky dospěl i Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí, vydaném ve Sbírce soudních rozhodnutí pod číslem R 14/96. Účelem ustanovení § 71 trestního řádu totiž je přimět orgány činné v trestním řízení k co nejrychlejšímu vyřizování vazebních věcí. To ovšem nemohou učinit v případě, kdy je obviněný v cizině např. ve vydávací vazbě, přičemž nemohou ani ovlivnit rychlost postupu orgánů cizího státu, které se řídí svým právním řádem a podmínky českého trestního řádu pro ně nejsou nijak zavazující.
Soud při rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o vazbě může stížnost buď zamítnout, anebo jí vyhovět, a to buď zcela nebo zčásti. Pokud soud stížnosti zcela vyhoví, zruší napadené rozhodnutí státního zástupce a zároveň sám rozhodne o propuštění obviněného na svobodu. Vyhověním stížnosti jen zčásti může být takové rozhodnutí, kdy soud sice rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby zruší, ale sám nově rozhodne o tom, že obviněný se ponechává ve vazbě, přičemž zároveň zúží vazební důvody (např. u obviněného, který je vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a),b),c), rozhodne, že se nadále ve vazbě ponechává jen z důvodů uvedených v § 67 písm. a),c)  trestního řádu).  Možnosti rozhodování ve všech případech jsou v podstatě obdobné jako v případech, kdy soud v přípravném řízení rozhoduje o žádostech o propuštění z vazby, jak je blíže rozvedeno v následující kapitole.
Jak již bylo výše řečeno, státní zástupce je v přípravném řízení v podstatě každé tři měsíce povinen rozhodovat o dalším trvání vazby. Krátce po účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. vznikly pochybnosti (bohatě komentované médii), o tom, zda za rozhodnutí o dalším trvání vazby lze považovat i zamítavé rozhodnutí o žádosti obviněného o propuštění z vazby. V této věci se rozpoutal názorový spor mezi pražským vrchním soudem a Nejvyšším soudem ČR. Nejvyšší soud nakonec uzavřel, že tříměsíční lhůta pro další rozhodnutí o trvání vazby se počítá vždy od právní moci každého rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno o vazbě a při němž byla zkoumána existence vazebních důvodů, tedy nejen rozhodnutí, jímž byl obviněný ponechán ve vazbě (§ 71 odst. 4,6 trestního řádu), ale i jiných rozhodnutí, tedy i rozhodnutí o žádosti o propuštění obviněného z vazby.[14]
K tomu je však třeba uvést, že nejvyšší soud řešil situaci, kdy se již vazební řízení ocitlo ve fázi řízení soudního, tedy po podání obžaloby. Pro přípravné řízení podle mého názoru tento postoj nejvyššího soudu aplikovat nelze. Pokud by totiž nová lhůta pro příští rozhodnutí o dalším trvání vazby znovu běžela i od právní moci rozhodnutí o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, účel poslední velké novely trestního řádu by byl v této části v podstatě zmařen. Pokud totiž obviněný požádá státního zástupce o propuštění z vazby a ten neshledá důvody pro vyhovění, státní zástupce nevydává ve věci žádné rozhodnutí a žádost předkládá soudu, aniž by musel svůj postup jakýmkoliv způsobem odůvodňovat. Teprve soud pak vydává usnesení, jímž o žádosti obviněného rozhoduje. Vzhledem k tomu, že naprostá většina obviněných i v přípravném řízení využívá svého práva a žádá o propuštění z vazby, většina rozhodování o trvání vazby by tímto způsobem byla přenesena na soud. Pokud by se proto za rozhodnutí o dalším trvání vazby podle § 71 odst. 3,4 trestního řádu považovalo i rozhodnutí o žádosti obviněného, státního zástupce by  nic nenutilo opravdu podrobně zkoumat trvání vazebních důvodů, protože by to za něho ve většině případů vyřešil soud.
V závěru popisu problematiky, týkající se rozhodování o dalším trvání vazby v přípravném řízení, je třeba připomenout, že při posuzování podmínek pro další trvání vazby nelze vycházet z holého předpokladu, že vazbu lze udržovat až do doby jejího maximálního trvání, vymezené v § 71 odst. 8,9 trestního řádu. Onou maximální dobou totiž není přesně časově vymezené období, ale doba nezbytně nutná. Je proto na soudu, aby v rámci zákonných limitů při přezkoumávání rozhodnutí státních zástupců podle § 146a trestního řádu pečlivě zvažoval, zda opravdu je nezbytně nutné obviněného držet za mřížemi, a to na základě naprosto konkrétních argumentů. V žádném případě se nelze jen obecně odkazovat na složitost řízení, např. s ohledem na druh projednávané trestné činnosti.  V odůvodnění musí být podrobně vysvětleno, proč se přípravné řízení dosud nepodařilo ukončit, jaké úkony ještě v přípravném řízení přicházejí v úvahu a jaká je přiměřená lhůta jejich provedení. Soud se přitom nemůže spokojit jen s tvrzením státního zástupce, že některé úkony přípravného řízení dosud nebyly provedeny, ale musí zkoumat, zda to nebylo způsobeno  nedbalým nebo liknavým přístupem policejních orgánů nebo státního zástupce. V takovém případě by totiž bylo na místě zrušit usnesení státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě, neboť nedbalost orgánů činných v trestním řízení nemůže jít k tíži obviněného.
Trestní řád sice v § 72 odst. 1  ukládá všem orgánům trestního řízení ve všech jeho fázích zkoumat existenci důvodů vazby obviněného, přesto i sám obviněný může kdykoliv o propuštění z vazby požádat (§ 72 odst. 3 trestního řádu). Pokud jeho žádosti nevyhoví přímo státní zástupce, neznamená to automaticky, že vazba musí trvat i nadále, neboť o žádosti v takovém případě musí rozhodnout ještě soud, resp. soudce.
Podle trestního řádu č. 141/1961 Sb. příslušelo rozhodování o žádostech obviněného o propuštění z vazby výlučně prokurátorovi, a to až do 31.12. 1991. Po novele číslo 558/1991 Sb. sice o takové žádosti stále ještě rozhoduje prvotně státní zástupce, jestliže jí však sám nevyhoví, je povinen předložit ji neprodleně k rozhodnutí soudu. Soud přitom nerozhoduje jako stížnostní orgán o správnosti rozhodnutí státního zástupce, ale jako orgán prvního stupně, takže proti jeho usnesení je přípustná stížnost. Záměrem tvůrců novely trestního řádu číslo 265/2001 bylo, aby o žádostech obviněného v přípravném řízení rozhodoval státní zástupce i v případech, kdy těmto žádostem vyhovět ze zákonných důvodů nechce, přičemž obviněný by měl právo podat proti takovému usnesení stížnost, o níž by rozhodoval podle § 146a trestního řádu. Tento záměr však posléze nebyl přijat.
Při posuzování žádosti může soud dojít v podstatě ke třem možným závěrům, a to, že
-         důvody vazby již nadále netrvají,
-         vazební důvody stále existují beze změn,
-         vazební důvody existují, ale v jiném rozsahu.
 
Dojde-li soud k závěru, že vazební důvody podle § 67 trestního řádu u obviněného již nadále netrvají, je jeho povinností podle § 72 odst. 3 trestního řádu rozhodnout o jeho propuštění na svobodu a po právní moci usnesení i toto propuštění neprodleně zajistit příkazem příslušné vazební věznici.
Toto rozhodnutí podle § 72 odst. 3 trestního řádu ovšem nemůže soudce učinit v případě, kdy obviněný podal svou žádost před uplynutím 14 dnů od právní moci předchozího zamítavého rozhodnutí o žádosti o propuštění z vazby. Pokud soud v takovém případě dospěje k závěru, že vazební důvody již netrvají, nemůže ani sám rozhodnout o propuštění obviněného podle § 72 odst. 2 trestního řádu. Soud totiž může v přípravném řízení důvody vazby přezkoumávat pouze v řízení o žádosti o propuštění z vazby, přičemž k žádostem podaným před uplynutím lhůty 2 týdnů od právní moci předchozího rozhodnutí o žádosti o propuštění z vazby nelze přihlížet. Jinak může soud vazební důvody přezkoumávat již jen v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby, což však rovněž není zmiňovaný případ. Soud proto může nejvýše neformálně sdělit státnímu zástupci svůj názor, kterým však státní zástupce v žádném případě není nijak vázán a obviněnému proto nezbude, než vyčkat uplynutí zmiňované dvoutýdenní lhůty a poté podat novou žádost o propuštění.
Obdobně pak je třeba postupovat i v případech, kdy žádost o propuštění z vazby podají osoby odlišné od obviněného, např. rodinný příslušník. Takové osoby nejsou oprávněné (až na výjimky) k podání žádosti o propuštění obviněného z vazby. Jejich žádost proto může být považována maximálně za podnět k přezkumu vazebních důvodů podle § 72 odst. 2 trestního řádu. Přezkoumání takového podnětu přísluší prvotně opět jen státnímu zástupci.  Jedinou výjimkou, kdy za obviněného může podat žádost o propuštění z vazby někdo jiný, je případ, kdy je obviněný osobou bez plné způsobilosti k právním úkonům (tedy i mladistvý). V takovém případě mohou za obviněného podávat žádost jeho zákonní zástupci, resp. jeho opatrovník, a to i proti vůli obviněného, je-li to v jeho prospěch (§ 34 trestního řádu). To se samozřejmě týká i obhájce obviněného (§ 41 odst. 4 trestního řádu). Kromě toho soudní praxe přijala shodně se současným zněním § 41 odst. 2 trestního řádu názor, že i žádost obhájce obviněného, jenž je plně způsobilý k právním úkonům, je třeba považovat za žádost podanou přímo obviněným, a lze o ní tedy rozhodovat podle § 72 odst. 3 trestního řádu.
Zjistí-li soud po přezkoumání žádosti obviněného a spisové dokumentace, že důvody vazby i nadále trvají, rozhodne ve většině případů o žádosti obviněného zamítavý usnesením. Samotné trvání vazebních důvodů však ještě nemusí nutně znamenat , že by obviněný nemohl být propuštěn na svobodu. Pokud totiž je dán důvod vazby podle § 67 písm. a) nebo § 67 písm. c) trestního řádu, může být vazba nahrazena zárukou, peněžitou zárukou, písemným slibem obviněného nebo nově též dohledem probačního úředníka (§ 73 a § 73a trestního řádu). Náhrada za koluzní vazbu podle § 67 písm. b) trestního řádu možná není. Nahrazení vazby peněžitou zárukou pak navíc není možné v případech, kdy obviněný je stíhán pro některý z trestných činů uvedených v § 73a odst. 1 trestního řádu, je-li dán důvod vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu.
Pokud soudce dojde k závěru, že je možné přijmout záruku, peněžitou záruku nebo písemný slib obviněného, příp. že jsou splněny podmínky pro probační dohled, musí o tom rozhodnout samostatným výrokem společně s rozhodnutím o propuštění obviněného z vazby. Před takovým rozhodnutím musí především zkoumat všechny okolnosti, svědčící o dostatečnosti náhradního řešení. Je totiž třeba mít na paměti, že soud takové náhradní řešení přijímá v době, kdy vazební důvody reálně existují. Pokud by již důvody vazby v době rozhodování soudu neexistovaly, musel by soud rozhodnout o propuštění obviněného na svobodu bez dalšího, protože všechny čtyři instituty jsou náhradním řešením, které lze přijmout jen namísto vazby.
Nabídka převzetí záruky za další chování obviněného je zřejmě nejméně využívanou možností náhrady za vazbu. Takovou nabídku může učinit buď zájmové sdružení nebo i samostatná důvěryhodná osoba. Při posuzování takové nabídky musí soud pečlivě zvažovat na jedné straně, zda ten, kdo záruku nabízí, je schopen dostatečně pozitivně na obviněného působit, a na druhé straně se musí neméně podrobně zabývat i tím, zda obviněný je osobou, která se vlivu zaručitele podrobí. Velmi často totiž nabízejí převzetí záruky rodinní příslušníci obviněného, a to především v případě mladistvých. V takových případech pak lze jen těžko považovat nabízenou záruku za dostatečnou, jestliže např. trestná činnost, kvůli níž je obviněný ve vazbě, je jedním z důsledků problémů, které jeho rodiče měli s jeho výchovou. Ten, kdo záruku nabízí, musí být seznámen s podstatou obvinění a musí mu být sděleny i důvody vazby obviněného. Tuto poučovací povinnost má v přípravném řízení státní zástupce.
Nejčastěji nabízenou náhradou za vazbu je písemný slib obviněného, že povede řádný život. Zákon výslovně stanoví, že se musí jednat o slib písemný, za který ovšem může být považován  i slib učiněný při výslechu do protokolu. Slib obviněného nemusí být samotným obviněným sepsán, ale musí jím být vlastnoručně podepsán, neboť trestní řád výslovně uvádí, že se jedná o slib obviněného. V žádném případě proto není slibem podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu slib obsažený v žádosti obhájce o propuštění obviněného na svobodu (pokud ovšem není žádost obhájce podepsána též obviněným). I v případě písemného slibu pak musí soud (resp. i státní zástupce) uvážlivě posuzovat, zda vzhledem k osobě obviněného, jeho minulosti a konkrétním důvodům vazby, je nabízený slib dostatečnou náhradou za vazbu a zda mu lze uvěřit.
Institut probačního dohledu jako náhrady za vazbu byl do trestního řádu vtělen teprve novelou č. 265/2001 Sb. a s jeho používáním tedy dosud jsou jen minimální zkušenosti. Nicméně již od 1.1. 2001 je účinný zákon o probační a mediační službě č. 257/2000 Sb. Probační dohled dosud byl touto službou vykonáván v podstatě pouze ve vykonávacím řízení, přesto i v řízení přípravném má své místo. Stejně jako v ostatních případech zde platí, že rozhodnout o dohledu probačního úředníka lze pouze tehdy jsou-li opravdu dány důvody vazby. Pokud se soudce rozhodne k využití tohoto zákonného ustanovení, musí mít dostatek podkladů pro předpoklad, že probační dohled opravdu bude plnit svůj účel. Soud by proto měl mít podrobnou zprávu o osobním životě obviněného. Není ani vyloučeno, aby takovou zprávu (pokud je to v poměrně krátké časové lhůtě možné) opatřil přímo probační úředník (viz § 27b odst. 2 trestního řádu). Zřejmě by také nebylo na škodu, pokud by probační úředník byl přítomen při výslechu obviněného soudcem a mohl by se vyjádřit k možnostem dohledu v daném případě. V naprosté většině případů pak nebude dostačující samotný dohled jako takový, ale bude třeba jej kombinovat s přiměřenými omezujícími opatřeními, která sice budou zasahovat do běžného způsobu života obviněného, ale na druhou stranu umožní jeho ponechání na svobodě. Takovými omezujícím podmínkami přímo ze zákona podle § 73 odst. 3 trestního řádu jsou povinnost v soudem stanovených lhůtách se dostavovat k probačnímu úředníkovi a dále možnost změnit místo pobytu pouze se souhlasem probačního úředníka. Dalšími takovými podmínkami, které by měly vyloučit anebo alespoň podstatně omezit chování obviněného, jemuž by jinak bylo zabráněno vazbou, může být např. povinnost obviněného zdržovat se v určitém časovém období v místě bydliště, zákaz kontaktu obviněného s některými osobami a zákaz návštěv některých nevhodných míst, povinnost zahájit léčení z drogové či alkoholové závislosti a podobně.
Posledním a relativně málo využívaný prostředkem, jímž lze nahradit vazbu obviněného je peněžitá záruka.  Možnost nahradit vazbu složením peněžité částky byla do trestního řádu včleněna až novelou č. 178/1990 Sb., účinnou od 1.7. 1990. Zpočátku však aplikace ustanovení § 73a trestního řádu byla doprovázena určitými interpretačními problémy, neboť postup, jaký měl být při rozhodování o peněžité záruce použit nebyl zcela jasně v  textu zákona vyložen. Soudní praxe se však postupem doby sjednotila na tom, že soudce buď nabídku peněžité záruky vůbec jako takovou usnesením nepřijme, jestliže je zřejmé, že pro její přijetí nejsou splněny vůbec podmínky. Jestliže ale soudce došel k závěru, že podmínky pro rozhodnutí o peněžité záruce dány jsou, určil pouhým přípisem, zaslaným osobě nabízející záruku, výši peněžité záruky.  Teprve po jejím složení soudce rozhodl usnesením o tom, zda peněžitou záruku přijímá či nikoliv. K odstranění těchto výkladových problémů bylo ustanovení § 73a trestního řádu několikrát novelizováno, přičemž zákonem č. 265/2001 Sb. byl postup soudu, resp. soudce stanoven naprosto jednoznačně. Podle současného znění trestního řádu soudce nejprve rozhodne usnesením, že přijetí peněžité záruky je přípustné nebo že nabídku peněžité záruky nepřijímá. V kladném případě zároveň tímtéž usnesením stanoví i výši peněžité záruky (nejméně 10.000,- Kč) a způsob jejího složení, tj. zpravidla uvede číslo příslušného soudního účtu u peněžního ústavu. Pokud peněžitou záruku nabízí někdo jiný než obviněný, je k jejímu přijetí třeba souhlasu obviněného. Taková osoba přitom musí být státním zástupcem poučena o podstatě obvinění a důvodech vazby obviněného. V usnesení o přípustnosti peněžité záruky pak musí být mj. uvedeno poučení o důvodech, pro něž může peněžitá záruka propadnout.
Soudce v žádném případě nestanovuje lhůtu pro zaplacení peněžité záruky. Je totiž věcí obviněného případně jiné osoby, jež složení záruky nabídla, jak rychle chtějí  zajistit propuštění obviněného na svobodu.  Z praktického hlediska by soudce měl osobu skládající záruku požádat, aby mu skutečné složení finanční částky dala na vědomí, aby nedocházelo k možným problémům při zaúčtování částky v účtárně soudu a tím i k identifikaci platby coby peněžité záruky. Poté, co byla peněžitá záruka prokazatelně zaplacena, soudce rozhodne o propuštění obviněného z vazby. O propuštění z vazby soudce musí rozhodnout opět usnesením, proti němuž je přípustná stížnost.
Závěrem je třeba poznamenat, že soudce v přípravném řízení nerozhoduje jen o jejím přijetí, ale také o jejím připadnutí státu, a to na návrh státního zástupce a za podmínek uvedených v § 73a odst. 3 trestního řádu. Pokud během přípravného řízení pominou důvody, jež vedly k přijetí peněžité záruky, může ji zrušit již státní zástupce, který rovněž může rozhodnout o změně její výše.
Jednotlivé instituty nahrazující vazbu lze i kombinovat. Nic nebrání tomu, aby soudce rozhodující o vazbě přijal zároveň najednou třeba všechny čtyři výše popsané  možnosti, jestliže budou nabídnuty a jestliže soudce dojde k závěru, že teprve jejich kumulací bude dostatečně naplněn jejich účel, tj. nahrazení vazby.
Použití institutů nahrazujících vazbu sice bylo popsáno v kapitole týkající se rozhodování o žádostech o propuštění z vazby, je však třeba poznamenat, že je lze v plném rozsahu použít i při rozhodování o vzetí obviněného do vazby tak, jak bylo popsáno výše. Každé takové rozhodnutí o přijetí záruky nebo písemného slibu, o vyslovení probačního dohledu nebo přijetí peněžité záruky musí být spojeno s rozhodnutím o vazbě jako takové, resp. s rozhodnutím o zadržené nebo zatčené osobě. Soud tedy v případech, kdy možnosti nabízené v § 73 a 73a trestního řádu využil, musí zároveň usnesením rozhodnout o propuštění obviněného na svobodu (resp. o jeho ponechání na svobodě). Pouze v případě, kdy soudce považuje za přijatelnou peněžitou záruku, zpravidla bude přesto třeba obviněného vzít do vazby, neboť je málo pravděpodobné, že peněžitá záruka bude složena předtím, než bude soudce rozhodovat o vzetí obviněného do vazby. V takovém případě soudce musí jedním usnesením rozhodnout o vazbě obviněného a zároveň rozhodnout, že peněžitá záruka je přípustná. V případech, kdy nabízené záruky nepřijal pak samozřejmě zamítne žádost o propuštění z vazby, resp. rozhodne o vzetí obviněného do vazby, pokud vazební důvody opravdu existují.
Rozhodnutí o vazbě v některých případech musí předcházet vydání příkazu k zatčení obviněného, neboť jiným způsobem není možné zajistit jeho účast u úkonů trestního řízení, konkrétně u výslechu. I samotné vydání příkazu k zatčení je vytvářením předpokladů k dalšímu omezení obviněného na svobodě, a proto o něm v přípravném řízení může rozhodnout jen soudce. Podle čl. 8 odst. 4 Listiny základních práv a svobod totiž lze obviněného zatknout jen na příkaz soudce, který musí být písemný a odůvodněný.
V trestním řádu se toto ústavní ustanovení odrazilo v textu § 69, a to s účinností od 1.1. 1992. Do té doby příkaz k zatčení v přípravném řízení vydával prokurátor.
Stejně jako ve většině jiných případů, v nichž v přípravném řízení rozhoduje soudce, lze příkaz k zatčení vydat jen na návrh státního zástupce. Příkaz k zatčení má formu sui generis a doručuje se jen státnímu zástupci a okresnímu policejnímu ředitelství, v jehož obvodu měl obviněný naposled své bydliště. Policie poté již sama učiní opatření, aby obviněný mohl být zatčen kdekoliv v České republice.
Příkaz k zatčení lze vydat jen proti obviněnému, tj. proti osobě, které bylo oznámeno usnesení o zahájení trestního stíhání pro konkrétní skutek. Jestliže trestní stíhání dosud takto zahájeno nebylo, nejedná se o obviněného, ale o podezřelého, a v takovém případě příkaz k zatčení vydat nelze.
V příkazu k zatčení musí být především naprosto jednoznačně identifikován obviněný, který má být zatčen. Vedle jména, příjmení, data a místa narození a povolání je proto vhodné uvést i další údaje, jako např. přezdívku, popis osoby, zvláštní znamení (např. tetování, tělesné vady, vady řeči apod.). Příkaz dále musí obsahovat stručný popis skutku (tj. není třeba opisovat doslova usnesení o sdělení obvinění, ale je třeba uvést všechny podstatné okolnosti nasvědčující tomu, že jednání obviněného je trestným činem), a jeho právní posouzení. Konečně pak v příkazu musí být podrobně uvedeny důvody jeho vydání. Nestačí pouze odkázat na skutečnost, že obviněný je neznámého pobytu, ale z odůvodnění musí být patrné, že policejní orgány se opravdu pokusily využít všechny možnosti k provedení výslechu obviněného (předvolání, předvedení či zadržení) a že učinily všechny možné kroky ke zjištění jeho pobytu.
Kromě výše uvedeného musí soudce při vydávání příkazu k zatčení zkoumat též, zda jsou u obviněného dány důvody vazby. Na existenci vazebního důvodu  (nejčastěji zřejmě podle § 67 písm. a/ trestního řádu) přitom nelze usuzovat jen z toho, že obviněný se zdržuje na neznámém místě, ale musí být dána též dalšími okolnostmi odůvodněná obava, že tak obviněný činí s úmyslem mařit účel svého trestního stíhání. Důvodnost vazby obviněného při vydání příkazu k zatčení se přitom zkoumá jen  podle § 67 trestního řádu, aniž by se přihlíželo k omezujícím podmínkám, uvedeným v § 68 odst. 2 trestního řádu. Ty však bude muset soudce hodnotit při rozhodování o případné vazbě poté, co bude obviněný zatčen.
Z předchozích odstavců je zřejmé, že příkaz k zatčení musí obsahovat poměrně velké množství údajů, které, zejména pokud jde o popis skutku a vylíčení důvodů, nelze vyjádřit několika málo slovy. Přesto mnozí soudci k vydávání příkazů k zatčení používají předtištěné formuláře, jejichž prostorový rozsah je poměrně omezený, což soudce nutí k tomu, aby zejména vylíčení skutku a důvodů co nejvíce zjednodušil, a to až tak, že je to v rozporu s ustanovením § 69 odst.  2 trestního řádu. Tento trend je navíc dokonce podporován i ministerstvem spravedlnosti, které podobný formulář jako přílohu vnitřního a kancelářského řádu[15] doporučuje jako kancelářský vzor, přičemž jak pro vylíčení skutku, tak pro uvedení důvodů pro vydání zatykače je ve formuláři vyčleněn jen jeden řádek (viz kancelářský vzor číslo Tr.ř. 59a).
Při rozhodování o příkazu k zatčení samozřejmě soudce musí mít k dispozici spis, obsahující veškeré údaje, podstatné pro rozhodnutí tak, jak byly popsány výše. Spis přitom zůstane u soudu až do  doby, než bude obviněný zatčen. Zatčený obviněný musí být do 24 hodin předán soudci, který zatykač vydal (tím je třeba rozumět též jakéhokoliv jiného soudce téhož soudu, jestliže to vyplývá z rozvrhu práce). V této lhůtě musí soudce rozhodnout o případné vazbě obviněného a učinit další úkony s tím spojené. Zároveň soudce nesmí zapomenout odvolat příkaz k zatčení, aby např. v případě, kdy obviněný nebyl vzat do vazby, nedošlo zbytečně k jeho opětovnému omezení na svobodě.
V mimořádných případech může být obviněný předán i k soudci jiného soudu. Ten pak obviněného vyslechne a obsah výslechu sdělí soudci, který zatykač vydal. Tento soudce poté rozhodne o vazbě nebo o propuštění obviněného  a své rozhodnutí sdělí (zpravidla telefonem nebo faxem) vyslýchajícímu soudci, jenž je oznámí obviněnému a bude-li to třeba, provede i další úkony, nutné pro umístění obviněného do vazby. Vydávané rozhodnutí je tedy rozhodnutím soudu, který vydal zatykač, proto také soudce tohoto soudu bude vyhotovovat písemné znění svého rozhodnutí a o případné stížnosti proti usnesení bude rozhodovat soud tomuto soudu nadřízený a nikoliv krajský soud, v jehož obvodu byl obviněný vyslýchán.
Jak je výše řečeno, postup, při němž rozhoduje jiný soudce než ten, který obviněného vyslýchal, by měl být jen výjimečný, neboť obviněný má v zásadě právo být vyslechnut svým zákonným soudcem. Česká republika je natolik malá, že ve lhůtě 24 hodin může být obviněný z jakéhokoliv místa dopraven  na jakékoliv jiné místo a soudci přitom zbude ještě dostatek času pro rozhodnutí. Přesto soudci využívají možnosti výslechu zatčeného dožádaným soudem poměrně často, aniž by k tomu byly závažné důvody (např. špatná sjízdnost silnic v důsledku sněhové kalamity apod.), a to zřejmě pod tlakem  policistů, jimž převážením obviněných ke vzdáleným soudům vznikají velké materiální náklady. Takový postup je však nepřípustný, neboť nepřípustně omezuje obviněného v jeho právu na zákonného soudce.
Příkaz k zatčení nelze vydat, jestliže je zřejmé, že se obviněný zdržuje v cizině. V takovém případě by se příkaz k zatčení minul účinkem, neboť zavazuje jen české policejní orgány, které  samozřejmě nemohou vykonávat svou pravomoc za hranicemi České republiky.
Je-li tedy obvin%C

© 2009, www.trestni-rizeni.com. Všechna práva vyhrazena. Informace z tohoto článku lze použít pouze s uvedením odkazu na stránky www.trestni-rizeni.com



pridej.cz

Náhodné příspěvky:

domů nahoru

ONCZ.NET