Rozhodování soudu v přípravném řízení trestním

 

Rozhodování v přípravném řízení trestním

(Rigorózní práce na Právnické fakultě Univerzity Karlovy – stav dle právní úpravy k 31.3. 2003)

 

1. Úvod

 

Trestní řád (zákon číslo 141/1961 Sb.) rozděluje trestní řízení do několika etap, v nichž  je objasňování trestné činnosti svěřeno různým orgánům, obdařeným zákonem konkrétními specifickými pravomocemi při stejném cíli jejich počínání. 

Konkrétně je trestní řízení rozděleno do tří základních fází, tj. řízení přípravného, v němž hlavní pole působnosti mají policejní orgány a státní zástupce, dále řízení před soudem a konečně řízení vykonávací.

Jak bylo v předchozím odstavci zvýrazněno, v přípravném stádiu vedou řízení policejní orgány za dozoru státního zástupce. Jedná se tedy o orgány výkonné moci.

Trestní řízení je ve své podstatě souhrn úkonů, vedoucích k objasnění trestné činnosti. Tyto úkony si již po dlouhou dobu vyhradil do své působnosti stát, tj. trestní jurisdikci nemohou v žádném případě vykonávat soukromé osoby. Stát pak svou moc vykonává, (a je to tak upraveno i v ústavě) ve třech základních směrech. Jedná se o moc zákonodárnou, moc výkonnou a moc soudní, která by na předchozích dvou měla být stoprocentně nezávislá.

Policejní rada a státní zástupce jsou orgány moci výkonné a jejich úkolem v trestním řízení je vedle shromažďování informací o tom, že se zřejmě stal trestný čin, především zajišťování základních důkazů a dalších podkladů, které v pozdější fázi řízení mohou být použity pro dokazování trestné činnosti před soudem. Oproti tomu hlavním úkolem soudu v trestním řízení je v úvahu přicházející důkazy provést a po jejich vyhodnocení rozhodnout o vině a případném trestu osoby z trestné činnosti obviněné.

Úlohou soudu obecně (nejen v trestním řízení) však je především zajištění ochrany základních práv a svobod. Z tohoto důvodu má proto rozhodovací činnost soudu své místo v trestním řízení i ve stádiu před podáním obžaloby. tj. v řízení přípravném.

Různými úkony policejního rady a dalších policejních orgánů, které se podílejí na vyšetřování trestné činnosti, totiž může dojít k podstatným zásahům do základních práv a svobod, a to nejen na úkor obviněných (příp. i jen podezřelých), ale i na úkor dalších osob, které se zjišťovanou trestnou činností nemusejí mít vůbec nic společného. Policejní rada je sice jako každý jiný povinen vyhnout se zásahům do těchto základních práv, nicméně při objasňování zejména závažné trestné činnosti se jeho snaha s těmito právy svobodami střetává a bez jejich omezení v podstatě často ani nemůže pokračovat v objasňování trestné činnosti. Trestní řád proto na základě ústavního zmocnění umožňuje narušení sféry základních práv a svobod, a to v minimálním nutném rozsahu.

Vzhledem k tomu, že se v takových případech jedná o zásah do zvláště chráněných zájmů, je na místě, aby policejní orgány byly ve své činnosti podrobeny dohledu. Dozor nad zákonností postupu policejního rady v přípravném řízení přísluší podle trestního řádu (§ 157 odst. 2 a § 157a odst. 2) a zákona číslo 283/93 Sb. o státním zastupitelství (§ 4) především státnímu zástupci. I ten však, stejně jako policejní rada, je orgánem moci výkonné, jejíž systém je hierarchický, fungující na vázanosti nižších stupňů pokyny složek stojících v hierarchii výše. Na vrcholu této hierarchie pak stojí osoba, která je většinou do značné míry spjata se zájmy konkrétně zaměřené politické skupiny. V takovém systému proto není vyloučeno, že činnost policie a státního zástupce, vedená zájmem na objasnění trestné činnosti, může být pokyny nadřízených orgánů ovlivňována jinými zájmy. Tento závislostní princip pak v krajních případech může vést i k tomu, že policisté budou nepřiměřeně, a tedy nepřípustně, omezovat ústavou chráněná práva konkrétních  osob. Kromě toho pak objektivní nahlížení státního zástupce může snižovat i jeho dvojí úloha v trestním řízení. Státní zástupce sám sice na jedné straně má vykonávat dohled nad zákonností postupu policejních orgánů, na druhé straně však tentýž státní zástupce podává na obviněného obžalobu a zastupuje ji proti obviněnému před soudem.

Je tedy třeba, aby v případech těch nejzávažnějších zásahů do základních práv a svobod vedle dozoru státního zástupce existoval v přípravném řízení též dohled orgánu, který je na ostatních složkách státní moci i na čemkoliv jiném nezávislý. Takovými orgány jsou podle článků 81 a 82 Ústavy ČR soudy, které při svém rozhodování nejsou vázány pokyny kohokoliv jiného s výjimkou právních názorů soudu, rozhodujícího o opravném prostředku.

Cílem této práce je vypracování přehledu zákonné úpravy zásahů soudu do přípravného řízení v konfrontaci s problémy, které aplikace příslušných ustanovení trestního řádu přináší v praxi. To vše především z pohledu platného práva a částečně též z hlediska historického včetně změn obsažených v poslední obsáhlé novele trestního řádu účinné od 1. ledna 2002.

 

 

2. Ústavní základy zásahů soudu do přípravného řízení

 

Jak bylo naznačeno již v předchozí kapitole, není úkolem soudu v přípravném řízení činit úkony, směřující k objasňování trestné činnosti. Provádění takových úkonů je ve výlučné pravomoci policejního rady,  dalších policejních orgánů a státního zástupce, který může policejním orgánům udělovat potřebné pokyny.

            Úlohou soudu v této fázi řízení trestního je především v rámci obecné zákonné úpravy podle trestního řádu vytyčit v konkrétních případech prostor, v němž orgány přípravného řízení při výkonu své pravomoci mohou činit úkony, které omezují ústavou jinak chráněná práva a svobody. Účelem rozhodnutí soudu přitom není jen usnadnění dosažení účelu trestního řízení, ale především v první řadě zajištění ochrany práv a svobod, jež mohou být postupem policie postiženy (čl. 4 a čl. 90 Ústavy). Soudy tak de facto dohlížejí na to, aby státní moc byla uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Soud však přitom musí posuzovat i to, zda právní úprava mezí základních práv a svobod není subjekty, na jejichž ochranu je určena, zneužívána, např. k zakrývání trestné činnosti.

            V oblasti, v níž se trestní proces střetává s občanskými právy zaručenými ústavou, totiž vystupuje do popředí zásada zdrženlivosti, vyjádřená v § 52 trestního řádu, kde je výslovně uvedeno, že všem osobám zúčastněným na jednotlivých úkonech trestního  řízení je třeba dát najevo význam a výchovný účel trestního procesu. Vždy je však třeba šetřit jejich osobnosti a jejich ústavou zaručená práva. Ústavou se přitom nerozumí jen ústava samotná (zák. č. 1/93 Sb.), ale především Listina základních práv a svobod (zák. č. 2/93 Sb.), jakožto součást ústavního pořádku ČR. Nikoliv bezvýznamným právním zdrojem v této oblasti pak jsou i mezinárodní smlouvy, které (pokud jsou Českou republikou se souhlasem Parlamentu ratifikovány) mají bezprostřední závaznost a stojí nad zákonem (čl. 10 Ústavy ČR).

Z hlediska ochrany konkrétních práv a svobod lze rozhodovací činnost soudu v přípravném řízení rozdělit do pěti oblastí. Konkrétně trestní řád vyžaduje soudní zásah do přípravného řízení, pokud by mohlo dojít k narušení osobní svobody, vlastnických práv a práva na soukromí, představovaného právem na ochranu nedotknutelnosti obydlí a právem na ochranu tajemství přepravovaných zpráv. Kromě toho soud svým rozhodováním zajišťuje právo obviněného na řádnou obhajobu i právo poškozeného na kvalifikované zastoupení zmocněncem.

V těchto souvislostech je třeba poznamenat, že obecně má rozhodování soudu i v přípravném řízení zajistit naplnění práva na spravedlivý proces. Obecně je toto právo chápáno jako právo obviněného, případně též poškozeného. Dr. Ševčík však podle mého názoru správně v učebnici trestního práva procesního[1] poukazuje na to, že právo na spravedlivý proces mají všechny strany řízení, tedy i stát, který v trestním procesu ve prospěch celé společnosti vykonává své oprávnění stíhat osoby podezřelé z trestné činnosti. Soud proto při rozhodování (a to nejen v přípravném řízení) musí hodnotit  i váhu tohoto oprávnění státu jednajícího státním zastupitelstvím a policejními orgány v porovnání s váhou základních práv a svobod dalších fyzických osob na trestním řízení zúčastněných, jichž se jinak svrchovaný postup státu v této oblasti může dotýkat.

 

2.1.  Právo na osobní svobodu

Toto nezadatelné právo každého člověka je upraveno v článku 8 Ústavy ČR. Podle něho je osobní svoboda zaručena a nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven osobní svobody jinak, než z důvodů stanovených zákonem. Ústavodárce však v tomto případě nenechal  podrobnou úpravu pouze na zákoně (tj. trestním řádu), ale některé postupy upravil přímo v Listině, čímž dal jednoznačně najevo význam ochrany osobní svobody. Konkrétně odstavec 3 a 4 tohoto článku stanovil temporální limity, tj. vymezil lhůty, po které může být obviněný (resp. podezřelý) zadržován bez rozhodnutí soudu, a zároveň stanovil, že obviněný může být zatčen jen na písemný a odůvodněný příkaz soudu. V odstavci 5 citovaného ustanovení pak je deklarováno, že jen soud může rozhodnout o vazbě obviněného, a to jen na základě výslovných zákonných důvodů.

            Všechna tato ustanovení jsou na základě ústavního zmocnění podrobněji rozvedena v příslušných ustanoveních trestního řádu. Konkrétně se jedná o § 67, § 68 a § 73b, vymezující důvody vazby a podmínky pro rozhodnutí o ní, § 69, upravující příkaz k zatčení a jeho realizaci, § 71 a § 72, které stanovují přípustnou délku vazby a rozhodování o jejím dalším trvání, § 73 a § 73a, které určují možnosti nahrazení vazby, a § 77, jenž upravuje způsob nakládání se zadrženou osobou.

2.2.  Právo na ochranu vlastnictví

            Podle článku 11 Listiny má každý právo vlastnit majetek, přičemž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení pak vlastnické právo lze omezit jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona  a za náhradu.         V porovnání s osobní svobodou není vlastnické suverenitě připisován takový význam, což se odráží nejen v obecnější úpravě v Listině základních práv a svobod, ale i v trestním řádu. Zjednodušeně řečeno, v podstatě každý zásah do osobní svobody, související s trestním řízením, musí být učiněn s vědomím soudu (soudce), má li trvat déle než 48 hodin. Oproti tomu zásahy orgánů činných v přípravném řízení trestním do vlastnických práv soudní kontrole v takovém rozsahu podrobovány nejsou. Podle § 79 odst. 1 trestního řádu totiž policejní rada a další policejní orgány mohou s pouhým souhlasem státního zástupce odejmout komukoliv jakoukoliv věc, kterou považují za důležitou pro trestní řízení. Rozhodnutí soudu v takovém případě obecně zákonem vyžadováno není. Obdobně může policie jen se souhlasem státního zástupce rozhodnout o zajištění finanční částky, složené na účtu jakékoliv osoby, má-li podezření, že tato částka má spojitost s trestnou činností. Kontrolní činnost soudu v tomto případě zákonem sice upravena je, není však povinná pro všechny případy. Soud totiž rozhoduje o opravném prostředku na návrh osoby, jejíž finanční prostředky již byly zajištěny. Obdobná je pak situace též u rozhodování o zajištění majetku nebo cenných papírů.

2.3.  Nedotknutelnost obydlí

Podle článku 12 Listiny je obydlí nedotknutelné a nelze do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Pro účely trestního řízení odstavec 2 téhož článku povoluje vykonání domovní prohlídky, avšak pouze na písemný a odůvodněný příkaz soudce.

            Tyto ústavní zásady se pak podrobněji promítají v ustanoveních § 82 až § 85 trestního řádu. V § 82 odst. 1 trestního řádu jsou přesně vymezeny důvody domovní prohlídky, § 83 upravuje postup pří nařizování domovní prohlídky a stanoví, který soudce příkaz k prohlídce vydává. V § 84 se pak orgánům činným v přípravném řízení ukládá povinnost vyslechnout toho, v jehož obydlí má být prohlídka provedena s tím, že výslech má směřovat k odstranění důvodů domovní prohlídky. Výkon samotné domovní prohlídky upravuje § 85 trestního řádu. V § 85b pak je obdobně jako v případě domovní prohlídky upraven postup, při němž má být narušena nedotknutelnost obydlí v případě, že je třeba provést v něm důkaz, který nelze provést jinde.

            Ze znění článku 12 listiny vyplývá, že ústavně je chráněno pouze právo na nedotknutelnost obydlí, tj. prostorů, které fyzická osoba užívá pro své bydlení a kde má své soukromé a materiální zázemí. Ostatní prostory, které tedy nejsou určeny přímo k bydlení, již ochrany takové intenzity nepožívají. K prohlídce takového prostoru a pozemku proto již také ani podle trestního řádu není potřeba svolení soudu. Policejním orgánům pro tento účel postačuje souhlas státního zástupce.

2.4.  Nedotknutelnost přepravovaných zpráv a listovního tajemství

Tzv. listovní tajemství je každému zaručováno článkem 13 Listiny. Podle tohoto ustanovení nesmí nikdo narušit tajemství písemností a záznamů, ať už uchovávaných v soukromí nebo svěřených poštovní přepravě. Obdobně pak je ochráněno tajemství zpráv předávaných na dálku jinými způsoby, např. telefonem, telegrafem, e-mailem a podobně. Listina výslovně připouští výjimečné zásahy do tohoto tajemství, pouze však na základě zákona. Pro účely trestního řízení takové výjimky upravuje trestní řád v § 86 až 88. Orgány činné v trestním řízen tak mohou při objasňování závažné trestné činnosti zadržet zásilku, otevřít ji či případně zaměnit za jinou. Mohou odposlouchávat telefony a jiné obdobné telekomunikační provozy. Vzhledem ke značné intenzitě zásahu do soukromí vyžaduje trestní řád ve všech uvedených případech (kromě zadržení zásilky) pro realizaci takového úkonu rozhodnutí soudu. V případě záměny zásilky a odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu pak musí být splněna též podmínka, že se jedná o úkony směřující k objasnění specifické trestné činnosti, resp. trestné činnosti zvlášť závažného charakteru.

 

2.5. Mezinárodní smlouvy

Vzhledem k tomu, že účelem rozhodování soudu v přípravném řízení je poskytnutí maximální možné ochrany výše popsaným právům za současného zohlednění účelu trestního řízení, nevystačí si soudce při rozhodování s trestním řádem, ale musí znát a dostatečně aplikovat přímo i ústavní předpisy, především Listinu základních práv s svobod. Podle článku 10 ústavy však vedle těchto předpisů musí umět aplikovat též mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, neboť i takové smlouvy (jsou-li Českou republikou ratifikované) jsou účinné a závazné bez toho, aby musely být ještě zvlášť vydány jako samostatný vnitrostátní předpis. Navíc tyto smlouvy, jsou-li v rozporu se zákonem, mají před zákonem přednost.

Většina mezinárodních smluv o lidských právech (pokud jejich předmětem není jen určitá oblast lidských práv) deklaruje v posledních 50 letech stále stejná práva obdobným způsobem. Rozdíl spočívá pouze v tom, na jaké platformě byly smlouvy vytvořeny a přijaty (OSN, Rada Evropy, OBSE atd.). Texty těchto smluv se v plném rozsahu promítly i do textu české Listiny základních práv a svobod, takže jejich přímá aplikace zdejšími soudy je nutná zřejmě jen výjimečně.

Mezi nejpodstatnější smlouvy o lidských právech a svobodách patří samozřejmě Všeobecná deklarace lidských práv, přijatá Valným shromážděním Organizace spojených národů z 10. prosince 1948. Od ní se pak odvíjely další smlouvy, a to jak s celosvětovou působností (Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech – oba přijaty v roce 1966, v ČSSR vyhlášeny v roce 1976), tak s působností evropskou (Konvence o ochraně lidských práv  a základních svobod z roku 1950). Právě zmíněná konvence z roku 1950, přijatá Radou Evropy, měla podstatný vliv na změnu trestního řádu, pokud jde o rozhodování soudu v přípravném řízení. Pod vlivem této konvence především v roce 1992 a 1993 (konvence byla vyhlášena v ČSFR až v roce 1992 pod číslem 209/92 Sb.) došlo několika dílčími novelami k přesunu značného množství rozhodnutí z orgánů moci výkonné na orgány soudní. S tím ostatně počítala již Listina základních práv a svobod, přijatá v době československé federace (č. 23/91 Sb.), neboť stanovila, že zásahy do nejdůležitějších práv a svobod mohou v trestním řízení zůstat v kompetenci prokuratury jen do konce roku 1991.

3. Historický vývoj

 

Postup orgánů činných v trestním řízení byl ve 20.století upraven ve čtyřech základních kodexech procesního práva trestního. Konkrétně se jednalo o zákon číslo 119/1873 ř.z., jímž se uvádí trestní řád, dále o zákon o trestním řízení soudním č. 87/1950. Sb., zákon o trestním řízení soudním č. 64/1956 Sb. a konečně trestní řád č. 141/1961 Sb., který je po mnoha novelizacích platný do současné doby.

3.1. Trestní řád z roku 1873

Trestní řád č. 119/1873 říšského zákoníku byl na území dnešní České republiky účinný až do 31. července  1950.

Podle tohoto právního předpisu nebylo přípravné řízení obligatorní částí každého trestního procesu. Podle § 91 trestního řádu se přípravné vyšetřování povinně konalo, jen šlo-li o zločin, o němž má rozhodovat soud porotní anebo, šlo-li o řízení proti nepřítomnému. V ostatních případech bylo ponecháno na úvaze státního zástupce, zda navrhne přípravné vyšetřování.

Přípravné vyšetřování podle § 93 konal zpravidla osobně a přímo tzv. vyšetřující soudce. Toto vyšetřování nebo některé jeho úkony však mohlo být přeneseno na okresní soud.

Vyšetřující soudce podle § 96 musel činit všechny úkony z úřední povinnosti, státní zástupce ovšem mohl předkládat nové návrhy na provádění úkonů. Sám státní zástupce však vyšetřovací úkony provádět nesměl, takové úkony by byly ze zákona neplatné.

Trestní řád z roku 1873 zcela bezpochyby nebyl stavěn na principech ochrany základních lidských práv a svobod. I přesto však tento předpis poměrně důsledně pamatoval na ochranu osob, jichž se úkony trestního řízení dotýkaly, především pak na ochranu obviněného.

Obviněný především měl právo na obhajobu. Obhájce si mohl zvolit buď sám nebo mu mohl být ustanoven. O ustanovení obhájce stejně jako dnes rozhodoval podle § 42 soud, a to buď proto, že to ukládal zákon (nutná obhajoba) nebo ze sociálních důvodů na žádost obviněného. Nutná obhajoba se týkala však pouze řízení před soudem, a to jen tehdy, měla-li ve věci rozhodovat porota. V průběhu tzv. přípravného vyšetřování obviněný obhájce mít nemusel.

Ochranu dotčených osob v přípravném řízení měl zajistit i institut tzv. soudních svědků. Jednalo se o osoby, které ze zákona musely být přítomny provádění některých konkrétních vyšetřovacích úkonů. Soudními svědky mohli podle § 102 trestního řádu být "mužové zletilí, zachovalí a na věci nezúčastnění". Jejich úkolem bylo věnovat nejvyšší pozornost průběhu vyšetřovacího úkonu, aby o tom později mohli podat svědectví. Zákon jim zároveň výslovně ukládal povinnost bdít nad správným protokolováním průběhu jednání. Přítomnost soudních svědků vyžadoval trestní řád např. v § 142, podle něhož při domovní prohlídce byla nutná přítomnost dvou soudních svědků.

Domovní prohlídka byla trestním řádem z roku 1873 upravena v základních rysech obdobně jako dnes. Podle § 140 mohla být zpravidla vykonána jen na soudcovský příkaz opatřený důvody. Bez soudního příkazu mohla být prohlídka provedena jen v nebezpečí prodlení, ale též v případě, kdy mělo být realizováno předvedení nebo zatčení nebo byl-li někdo přistižen při činu. K domovní prohlídce bez soudního příkazu však podle § 141 postačovala mj. i ta skutečnost, že někdo byl označen veřejnou pověstí za podezřelého z trestného činu.

Trestní řád z roku 1873 pamatoval i na listovní tajemství, a to v oddíle nazvaném "Prohledávání a zabavování papírů". Podle § 145 sice mohly být listiny odňaty jejich majiteli, bez jeho  souhlasu však nemohly být prohlíženy. Pokud majitel listin nesouhlasil se zjišťováním jejich obsahu, musely být listiny uloženy u soudu a zapečetěny. Vyšetřující soudce si pak ihned musel vyžádat rozhodnutí sborového soudního orgánu (tzv. soudní komory) o tom, zda smějí být listiny prohlédnuty nebo zda mají být vráceny majiteli. Listovní zásilky mohly být vyšetřujícím soudcem podle § 146 zabaveny jen v případě, byly-li adresovány obviněnému, nebo jestliže je obviněný odesílal. Vyšetřující soudce tak však mohl učinit jen v případě, kdy obviněný již pro zločin nebo přečin je ve vazbě a nebo je-li na něho vydán alespoň zatýkací nebo předváděcí rozkaz. Zabavené zásilky mohl otevřít jen vyšetřující soudce, a to buď se souhlasem obviněného anebo na základě svolení radní komory.

Rozhodování o omezení osobní svobody obviněných bylo plně v kompetenci  vyšetřujícího soudce. Ten podle § 175 mohl nařídit předvedení a prozatímní zajištění toho, kdo byl podezřelý ze zločinu nebo přečinu. Toto nařízení mohlo být vydáno jen za splnění některé z dalších podmínek:

-         byl li podezřelý přistižen při činu nebo byl-li označen za podezřelého

-         činil-li přípravy k útěku,

-         hleděl-li působit na svědky, znalce nebo jiné zúčastněné osoby, nebo

-         hrozilo-li, že bude dokonaný trestný čin opakovat nebo provede čin, o nějž se předtím pokusil nebo jím hrozil.

 

Zajištěná osoba podle § 179 musela být do 24 hodin vyslechnuta. Nebylo-li  to možné, musel být její výslech započat nejdéle do tří dnů. Po výslechu musel vyšetřující soudce obviněného buď propustit nebo rozhodnout o řádné vyšetřovací vazbě, která ovšem musela být odůvodněna skutečnostmi uvedenými v § 175 odst. 2,3,4 (vazba útěková, koluzní a předstižná). Trestní řád té doby znal též vazbu obligatorní. Vyšetřovací vazba byla ze zákona povinná v případech, kdy obviněnému hrozil trest smrti nebo nejméně desetiletý trest žaláře.

Do rozhodování o vazbě zasahoval soud jako takový pouze při prodlužování vazby a při tzv. vyručení. Trestní řád v § 190 stanovil, že koluzní vazba smí trvat nejdéle dva měsíce. Na návrh státního zástupce nebo vyšetřujícího soudce ji mohl prodloužit jen sborový soud druhé stolice, a to jen ze závažných důvodů a nejdéle na tři měsíce. Z útěkové vazby mohl být obviněný propuštěn též v případech, kdy byla zřízena kauce nebo záruka. Výši záruky nebo kauce určovala radní komora, tedy soudní orgán. Kauce mohla být složena v penězích nebo v některých zákonem určených cenných papírech; záruka mohla být zřízena na nemovitostech anebo ručením dalších osob, které se zároveň zavázaly jako plátci.

Poměrně široká pravomoc vyšetřujícího soudce, jakožto orgánu vedoucího vyšetřování, rozhodovat o omezení osobní svobody se nevztahovala jen na obviněné. Podle § 182 např. vyšetřující soudce mohl po spáchání činu na místě samém nařídit přítomným osobám, aby ještě i další den neopouštěly místo svého pobytu. Ten, kdo toto nařízení porušil, mohl být postižen peněžitým trestem a nebo mohl být na něj vydán zatýkací rozkaz. Podle § 108 pak vyšetřující soudce mohl potrestat osoby, které se při vyšetřovacím úkonu chovaly urážlivě nebo nevázaně, peněžitým trestem nebo i vězením až na osm dnů. Týkalo-li se toto rozhodnutí obviněného, který byl ve vazbě, mohl být potrestán "tvrdým ložem, samovazbou, zavřením o samotě v temné komoře nebo odnětím teplé stravy na týden".

Proti opatření vyšetřujícího soudce se dotčené osoby mohly domáhat ochrany u radní komory. Ta pak podle § 113 v neveřejném zasedání rozhodla po slyšení vyšetřujícího soudce a prokurátora. Proti rozhodnutí radní komory zpravidla nebyl opravný prostředek. Pouze v některých případech, zejména šlo-li o uvalení nebo zrušení vazby nebo o určení vyručovací částky, mohla být podána stížnost ke sborovému soudu druhé stolice.

Během účinnosti trestního řádu z roku 1873 existovaly ještě další trestněprocesní předpisy, na jejichž základě bylo možné mimo řádné řízení před soudem zasahovat do základních lidských práv a svobod.

Jedním z těchto předpisů byl zákon č. 131/1912 říšského zákoníku o vojenském trestním řádu. Tento zákon byl účinný až do roku 1950, kdy byl, stejně jako trestní řád, zrušen zákonem č. 87/1950 Sb. Jednalo se ve vztahu k trestnímu řádu o normu speciální. Působnost vojenského trestního řádu se vztahovala nejen na aktivní příslušníky vojska, ale  i na vojenské invalidy, zběhy, válečné zajatce nebo např. i osoby náležející k průvodu mobilizovaných vojenských útvarů.

Pokud jde o ty části zákona, jež se z dnešního pohledu dotýkaly základních lidských práv a svobod, tak i tento vojenský zákon v podstatě vycházel z principů „občanského“ trestního řádu. U některých úkonů přípravného řízení, jako byl např. přísežný výslech svědka, ohledání, zabavení, prohlídka domu nebo osoby, dokonce vojenský trestní řád v § 131 výslovně vyzdvihoval, že při takových úkonech, nebude-li je moci v naléhavých případech provést vojenský anebo alespoň občanský soud, je třeba „šetřiti co možná podstatných formalit předepsaných pro soudní úkony tohoto druhu“.

Druhým předpisem, jenž upravoval možnost zásahů zejména do osobní a domovní svobody bylo vládní nařízení č. 89/1942 Sb. o preventivním potírání zločinnosti. Tento předpis však neměl s úpravou řádného trestního procesu nic společného. Naopak jednalo se o normu, jež mohla být dobrým nástrojem protektorátní vlády (a potažmo tedy i německého nacistického režimu) k provádění represí obyvatelstva.

Text tohoto nařízení byl natolik vágní a otevřený, že umožňoval v podstatě represi široké vrstvy obyvatel. Policejnímu dohledu mohly být vystaveny osoby, které si ze zločinu udělaly živnost (zločinci z povolání) a další osoby, které se zločinu dopouštěly opakovaně (zločinci ze zvyku). Jestliže však byl ohrožen zájem národní pospolitosti, bylo možné policejní dohled nařídit bez jakýchkoliv dalších podmínek. Policejní dohled spočíval jednak  v ohlašovací povinnosti, již bylo možné doplnit mnoha dalšími zákazy a omezeními, z nichž z hlediska lidských práv mezi nejzajímavější patří např. povinnost odevzdat klíč od domu, zákaz zadávat inzeráty nebo dopisovat poste restante. U osoby postavené pod plánovitý policejní dohled směla být kdykoliv provedena osobní nebo domovní prohlídka. Trvání policejního dohledu nebylo nijak časově omezeno. Jedním z opatření plánovitého policejního dohledu pak byla policejní preventivní vazba. Do ní mohl být vzat v podstatě kdokoliv, stačilo aby byl nařčen z asociálního chování (např. žebráci, tuláci, cikáni atd. – viz § 6 odst. 3 cit. zákona). Ani trvání policejní vazby nebylo časově omezeno, pouze v některých případech mohla trvat nejvýše čtyři týdny, kriminální ústředna ji však mohla prodloužit. O výše uvedených opatřeních policejního dohledu včetně preventivní vazby rozhodovala buď Česká kriminální ústředna nebo Moravské policejní ředitelství, se soudní kontrolou se nepočítalo.

3.2.    Trestní řád z roku 1950

Zákon o trestním řízení soudním č. 87/1950 Sb. platil (v části upravující trestní proces) od 1. srpna  1950 do 31. prosince  1956.

Podle trestního řádu z roku 1950 probíhalo přípravné řízení plně v režii příslušného prokurátora bez jakékoliv kontroly nezávislými soudy, lze – li ovšem v této době hovořit o existenci nezávislého soudnictví v Československé republice, budující tehdy "lidovou demokracii" sovětského typu. Pravomoci výkonných orgánů tak byly výrazně posíleny na úkor ochrany práv obviněných i dalších osob.

Jediným rozhodnutím, resp. opatřením, vydávaným v přípravném řízení soudem, byl příkaz k zatčení. Tento příkaz vydával předseda senátu na návrh prokurátora (§ 97). O zatčené nebo zadržené osobě však soud již nerozhodoval. Zatčená osoba musela být do 48 hodin po výslechu (nikoliv po zatčení) buď propuštěna nebo předána prokurátorovi. Prokurátor pak podle § 101 trestního řádu rozhodoval o vazbě. Pokud obviněný byl příslušníkem ozbrojeného sboru, rozhodoval o vazbě jeho představený.

Vazbu trestní řád v § 96 rozdělil na obligatorní a fakultativní. Povinně musel být obviněný vzat do vazby v případě, kdy mu hrozil trest nejméně desetiletého odnětí svobody nebo trest smrti. V ostatních případech mohl být obviněný vzat do vazby útěkové, koluzní nebo předstižné.

Rovněž domovní prohlídka podle § 132 mohla být provedena jen na příkaz prokurátora, pokud ji ovšem prokurátor neprovedl sám. V odůvodněných případech (např. hrozilo-li nebezpečí z prodlení) mohla být domovní prohlídka provedena i bez příkazu prokurátora.

Ve stejném duchu pak trestní řád upravoval i zásahy výkonných orgánů trestního řízení do listovního tajemství. Listovní zásilka mohla být zadržena a vydána na příkaz prokurátora a ten jediný ji také mohl otevřít, aniž by k tomu ovšem potřeboval jakékoliv vyjádření soudu.

3.3.    Trestní řád z roku 1956

Zákon o trestním řízení soudním č. 64/1956 Sb. byl účinný od 1.1. 1957 do 31.12. 1961.

Tento zákon, alespoň pokud se týká přípravného řízení, nepřinesl žádné podstatné změny. Oproti zákonu z roku 1950 však upravoval některé postupy mnohem precizněji, čímž do určité míry zúžil značnou volnost v rozhodování orgánů přípravného řízení.

Rozdělení pravomocí v přípravném řízení zůstalo ve srovnání s předchozí úpravou v podstatě stejné. Kromě příkazu k zatčení činil některé úkony přípravného řízení prokurátor nebo k nim dával alespoň příkazy. Příkaz k zatčení vydával předseda senátu. V nové úpravě bylo výslovně uvedeno, že zatykač může být vydán jen při existenci vazebních důvodů. Příkaz k zatčení pak byl rozhodnutím, proti němuž prokurátor mohl podat stížnost, jestliže předseda senátu návrh na vydání zatykače zamítl. O zatčené osobě rozhodoval vždy prokurátor, a to i v případě, kdy se jednalo o příslušníka ozbrojeného sboru. Nově pak byla také v § 80 stanoveno, že do vazby lze vzít pouze osobu, proti níž již bylo vzneseno obvinění. Zároveň byla zrušena obligatorní vazba pro obviněné z nejzávažnějších trestných  činů. Trestní řád z roku 1956 upravoval též trvání vazby. Ta směla v přípravném řízení trvat nejvíce dva měsíce. Nadřízený prokurátor ji mohl prodloužit nejvíce o jeden měsíc a na delší dobu tak mohl učinit jen generální prokurátor.

V rozhodování o domovní prohlídce (§ 91-95), jakož i v rozhodování o zadržení a otevření zásilek (§ 96-97) již k takovým změnám jako při rozhodování o omezení osobní svobody nedošlo. I tyto úkony nadále zůstaly v pravomoci prokurátora, případně vyšetřujícího orgánu, který však potřeboval souhlas prokurátora.

I v tomto období existovala možnost, jak stát mohl zasahovat do základních lidských práv a svobod, aniž by tak činil prostřednictvím nezávislého soudu anebo alespoň prokurátora v trestním řízení. Tuto možnost poskytoval zákon číslo 89/1950 Sb. o trestním řízení správním, který upravoval postup v přestupkovém řízení a platil až do roku 1961. Jednalo se však o normu, která na rozdíl od výše zmiňovaného protektorátního nařízení relativně podrobně upravovala podmínky jednotlivých opatření, činěných v trestněsprávním řízení.

Podle uvedeného zákona i v řízení o přestupcích mohlo dojít k některým zásahům do základních lidských práv a svobod osob podezřelých ze spáchání přestupku. O těchto opatřeních nerozhodoval soud, ale okresní národní výbor (místní národní výbory sice také projednávaly některé přestupky, ale nemohly činit některá opatření uvedená v § 12 až § 20 trestního řádu správního). Podle uvedených ustanovení bylo možné zadržet osobu podezřelou z přestupku, a to na dobu až 48 hodin. Poté musela být propuštěna nebo předána příslušnému národnímu výboru k rozhodnutí o vazbě.  Pro rozhodnutí o vazbě musely existovat zákonné důvody a vazba mohla trvat v zásadě jen 30 dnů. Obdobně mohl ze zákonných důvodů národní výbor nařídit též domovní prohlídku, i podmínky tohoto opatření však byly poměrně podrobně vymezeny, a to obdobně jako v trestním řádu. Konečně pak národní výbor mohl dát příkaz k odnětí věci důležité pro řízení, jestliže věc nebyla dobrovolně vydána.

3.4.    Trestní řád z roku 1961

Zákon číslo 141/1961 Sb. nabyl účinnosti dne 1. ledna 1962 a přes velké množství novel platí až do současnosti. Z hlediska rozdělení pravomocí, resp. z hlediska rozhodování soudu v přípravném řízení, nový trestní řád v podstatě přejal systém vytvořený předcházejícími trestními předpisy.

Prvním průlomem do všeobecné rozhodovací pravomoci prokurátora, resp. vyšetřovacích a vyhledávacích orgánů, byla novelizace trestního řádu z roku 1969 ( zák. č. 149/1969  Sb.) Tato novela vložila do trestního řádu s účinností od 1.1. 1970 ustanovení § 146a. Toto ustanovení přeneslo na soud rozhodování o stížnosti proti rozhodnutím prokurátora, která se dotýkala nejvíce základních práv obviněných. Konkrétně se jednalo o rozhodnutí prokurátora o vazbě, o nařízení pozorováním obviněného ve zdravotnickém ústavu a o zajištění majetku obviněného.

Další a vlastně nejzásadnější změna nastala s účinností od 1.1. 1992 po novele číslo 558/1991 Sb. Tato novela přenesla na nezávislý soud, resp. na soudce rozhodování ve všech oblastech přípravného řízení, které se zásadním způsobem dotýkají lidských práv a základních svobod. Soudci přitom bylo svěřeno již samotné prvotní rozhodování, nepůsobil tedy již jen jako orgán rozhodující o opravném prostředku. Konkrétně takto rozhoduje soudce od 1.1. 1992 o ustanovení obhájce, o vzetí do vazby i jejím prodloužení a případně i o propuštění, o vydání příkazu k zatčení, o domovní prohlídce, odposlechu telekomunikačního provozu a pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu. Novelou číslo 292/1993 Sb. pak  s účinností od 1.1. 1994 byla soudcům svěřena pravomoc rozhodovat v přípravném řízení o provádění důkazů v obydlí a udělovat souhlas s otevřením zadržené zásilky. Od 1.9. 1995 pak je souhlasem soudce podmíněn též příkaz k záměně zásilky (zák. č. 152/1995 Sb.)  Novela trestního řádu č. 265/2001 Sb., účinná od 1.1. 2002 k rozhodování o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu přidala ještě rozhodování soudu o vydání příkazu k zjištění údajů o telekomunikačním provozu (§ 88a trestního řádu) a rozhodování o použití operativně pátracích prostředků v některých případech (§ 158b až § 158e trestního řádu). Kromě toho pak soud od 1.1. 2002 rozhoduje též o stížnostech proti některým zajišťovacím rozhodnutím státního zástupce  (§ 146a trestního řádu). Konečně se pak soudce musí v přípravném řízení účastnit provádění neodkladných nebo neopakovatelných úkonů, jde-li o výslech svědka nebo rekognici (§ 158a trestního řádu).

 

4. Přehled pravomocí soudu v přípravném řízení a jeho příslušnost

 

Jak již bylo výše opakovaně uvedeno, soud v přípravném řízení nemá obecnou rozhodovací pravomoc, ale rozhoduje jen o nejzávažnějších zásazích do základních práv a svobod. Soud tedy činí v přípravném řízení pouze ty úkony, které jsou mu trestním řádem výslovně vypočteny.

Než se ale tato práce bude dále zabývat podrobným výčtem pravomocí soudu v přípravném řízení, je třeba zmínit se i o tom, které soudy jsou k rozhodování v tomto stádiu trestního procesu povolány, tedy o jejich příslušnosti, a to věcné i místní.

Předně je třeba zmínit, že česká právní úprava trestního řízení nemá pro rozhodování v přípravném řízení vyčleněny žádné speciální soudní orgány. Neexistuje tedy u nás něco jako systém vyšetřovacích soudců či něco podobného. Úkony přípravného řízení činí "obyčejné" soudy, které jsou součástí obecné soudní soustavy a jsou tedy povolány k rozhodování o všech právech obecně.

Věcná příslušnost soudu pro přípravné řízení je  upravena v § 26 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení všechny úkony přípravného řízení provádí vždy okresní soud, jímž se samozřejmě rozumějí též obvodní soudy v Praze a Městský soud v Brně. Příslušnost okresních soudů pro přípravné řízení je tedy dána i v případech, kdy je zřejmé, že o obžalobě podané po skončení vyšetřování bude rozhodovat krajský soud jako soud prvního stupně. Výjimkou je ustanovení § 158e odst. 4 trestního řádu. Soudci vrchních soudů totiž  podle trestního řádu rozhodují v přípravném řízení o použití agenta, a to na  návrh vrchního státního zástupce. Další výjimkou pak je ustanovení § 146a trestního řádu, podle něhož se příslušnost soudu (věcná i místní) pro rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím státního zástupce řídí místní a věcnou příslušností státního zástupce, který napadené usnesení vydal.

Ustanovení § 26 trestního řádu pak upravuje vlastně i příslušnost místní. Ta je založena podáním příslušného návrhu státním zástupcem. Příslušný je totiž ten soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal na provedení úkonu návrh. Soud se proto nezabývá otázkami, kde byl trestný čin spáchán, ani nezkoumá další skutečnosti uvedené v § 18 odst. 1,2 trestního řádu o obecné místní příslušnosti. Na druhé straně však soud musí pozorně zkoumat, zda v dané věci již v přípravném řízení nerozhodoval jiný okresní soud. Podle § 26 odst. 2 trestního řádu totiž podání prvního návrhu státním zástupcem u některého okresního soudu zakládá příslušnost tohoto soudu pro všechny další úkony v přípravném řízení v téže věci. Výjimkou je pouze případ, kdy dojde ke změně příslušnosti státního zástupce. V takovém případě může v přípravném řízení rozhodovat i ten soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, jemuž byla věc postoupena. Taková situace může nastat např. při spojení několika trestních věcí téhož obviněného.

Nedodržení příslušnosti soudu by ve svém důsledku vedlo k vydání formálně vadného soudního rozhodnutí a potažmo k nepoužitelnosti důkazů, které by byly na základě takového soudního rozhodnutí obstarány. Pokud by na základě takového rozhodnutí byl vzat obviněný do vazby, jednalo by se o jeho nezákonné zajištění. Vydání rozhodnutí nepříslušným soudem by totiž bylo závažným porušením ústavního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Formální vadnost rozhodnutí vydaného nepříslušným soudem v přípravném řízení potvrdil i Ústavní soud České republiky ve svém nálezu č. III. US 232/1995. Pokud tedy okresní soud bude rozhodovat např. o vazbě obviněného a v budoucnu bude třeba ještě rozhodnout např. o domovní prohlídce, bude třeba, aby rozhodoval opět tentýž soud, byť by se prohlídka měla konat třeba až na druhém konci republiky.

Otázkou zůstává, jak má soud postupovat v případě, kdy zjistí, že není příslušný k rozhodnutí o návrhu státního zástupce. Trestní řád tuto otázku neřeší. Analogické použití ustanovení § 188 odst. 1 písm. a) trestního řádu v daném případě nepřichází v úvahu, neboť návrhy státního zástupce v přípravném řízení mají specifický charakter a soud je navíc často vázán lhůtami, v nichž musí být o návrhu rozhodnuto, takže formální postoupení věci příslušnému soudu může být technicky neproveditelné. To lze říci i v případech, kdy zákon lhůty k rozhodnutí soudu nestanoví, přesto je však k dosažení účelu vyšetřování třeba, aby soud požadovaný úkon provedl co nejrychleji. Podle mého názoru proto v případech, kdy soud nerozhoduje usnesením (např. domovní prohlídka, odposlech telekomunikačního provozu atd.) postačí pouze neformální odmítnutí podaného návrhu. V případech, v nichž soud rozhoduje usnesením (zejména rozhodnutí o vazbě) je pak zřejmě třeba návrh státního zástupce odmítnout usnesením, aniž by bylo rozhodováno o předmětu návrhu. Je pak na státním zástupci, aby po linii svého úřadu zajistil včasné podání nového návrhu u příslušného soudu.

Pokud se týká funkční příslušnosti, jak je již uvedeno, v prvním stupni rozhoduje vždy okresní soud (až na výše citovanou výjimku, kdy podle § 158e odst. 4 trestního řádu rozhoduje vrchní soud). Krajské soudy pak rozhodují v přípravném řízení podle trestního řádu jen o stížnostech proti rozhodnutím okresních soudů a nejvyšší soud rozhoduje na návrh ministra spravedlnosti o stížnosti pro porušení zákona.  Krajský i nejvyšší soud tedy v přípravném řízení rozhodují pouze o opravných prostředcích a nečiní žádná rozhodnutí jako soudy prvního stupně.

K funkční příslušnosti soudu v přípravném řízení je třeba poznamenat, že i okresní soud může působit jako orgán rozhodující o opravných prostředcích. Konkrétně okresní soud rozhoduje o stížnostech podaných proti rozhodnutím státního zástupce, příp. policejního orgánu, pokud jsou vyjmenována v § 146a trestního řádu.

Nyní k samotnému výčtu pravomocí soudu v přípravném řízení. Všechny jednotlivé úkony soudu budou v další části této práce popsány blíže, takže na tomto místě přináším pouze jejich souhrnný přehled:

-         souhlas k vyžádání informací o utajovaných skutečnostech (§ 8 odst. 4 trestního řádu

-         rozhodování o žádosti obviněného o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu

-         ustanovení obhájce, případně zrušení ustanovení nebo zproštění obhajoby (§ 37a, 39, 40 a 40a trestního řádu)

-         rozhodnutí o tom, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat jen prostřednictvím společných zmocněnců, případně výběr konkrétních zmocněnců, jestliže by počet zvolených zmocněnců překročil zákonem stanovený limit(§ 44 trestního řádu)

-         rozhodnutí o tom, že poškozený má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu a ustanovení zmocněnce poškozenému z řad advokátů (§ 51a trestního řádu)

-         rozhodování o vazbě obviněného (§ 67 až 68, § 69 odst. 5, § 72, § 73 a §73a trestního řádu) včetně rozhodnutí o zadržené osobě (§ 77 trestního řádu)

-         vydání příkazu k zatčení (§ 69 odst. 1 trestního řádu)

-         rozhodování o omezení obviněného ve výkonu trestu odnětí svobody (§ 74a trestního řádu)

-         příkaz k domovní prohlídce (§ 83 odst. 1 trestního řádu)

-         příkaz k provádění důkazů v bytě či obydlí (§ 85b trestního řádu)

-         souhlas k otevření či záměně zásilky (§ 87 a § 87a trestního řádu)

-         nařízení odposlechu telekomunikačního provozu (§ 88 odst. 1 trestního řádu

-         příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu (§ 88a odst.1 trestního řádu)

-         rozhodnutí o pozorování obviněného v ústavu (§ 116 odst. 2 trestního řádu),

-         rozhodnutí o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce, příp. policejního orgánu o zajištění majetku, finančních prostředků na účtu a cenných papírů a dalším trvání vazby  (§ 146a trestního řádu)

-         rozhodnutí o použití operativně pátracích prostředků v některých případech (§ 158d odst. 3 a § 158e odst. 4 trestního řádu)

-         vydání mezinárodního zatýkacího rozkazu (§ 376  trestního řádu)

-         rozhodnutí o vazbě obviněného vydaného z ciziny (§ 377 trestního řádu)

 

Kromě výše uvedených úkonů, které představují rozhodovací činnost, vykonává soudce v přípravném řízení ještě další úkony, při nichž žádná formální rozhodnutí nevydává, ale svou osobní účastí garantuje zákonnost některých postupů policejních orgánů a tím i použitelnost takto získaných důkazů pro další řízení. Konkrétně se jedná o nutnou účast soudce při výslechu nebo rekognici, jestliže tyto úkony jsou prováděny před zahájením trestního stíhání jako neodkladné či neopakovatelné (§ 158a trestního řádu).

Až do 31.12. 2001 soud v přípravném řízení rozhodoval na návrh státního zástupce též o schválení narovnání. Novelou číslo 265/2001 však tato pravomoc byla přenesena na státní zástupce, neboť se jedná o úkon, při němž nehrozí neoprávněné zásahy do základních lidských práv a svobod a intervence soudu do přípravného řízení je proto v tomto případě nadbytečná.

 

 

5. Jednotlivé úkony soudu v přípravném řízení

 

5.1. Zajištění práva na kvalifikované zastoupení

5.1.1. Obhájce obviněného

Každý, kdo byl obviněn z trestného činu nebo je ze spáchání takového činu jen podezřelý, má právo na odbornou právní pomoc (čl. 40 odst. 3 Listiny). Slovy trestního řádu takový člověk má právo na obhajobu. Každý obviněný tohoto práva využít může, avšak nemusí. V těch nejzávažnějších případech, vymezených v § 36 a § 36a trestního řádu však obviněný obhájce mít musí, i kdyby to mělo být proti jeho vůli, aby mu byla poskytnuta dostatečná právní ochrana. Jedná se o případy tzv. nutné obhajoby. V takových případech musí soud ustanovit obviněnému obhájce z úřední povinnosti, jestliže si obviněný nezvolí obhájce sám a nebyl mu zvolen ani dalšími oprávněnými osobami.

Trestní řád od počátku své účinnosti nesvěřoval ustanovování obhájců soudu, resp. soudci. Až do 30.6. 1990 rozhodoval o ustanovení obhájce vedoucí advokátní poradny z podnětu některého orgánu činného v trestním řízení. V případech spadajících do kompetence vojenského soudnictví pak mohli předseda senátu nebo prokurátor sami ustanovit obhájce z řad důstojníků justice v činné službě, souhlasil-li s tím náčelník nebo velitel. Novelou trestního řádu č. 178/1990 Sb. bylo ustanovování obhájců přesunuto z vedoucího advokátní poradny na prokurátora nebo na předsedu senátu podle toho, v jakém stádiu se nacházelo trestní stíhání obviněného. Teprve novelou č. 558/1991 Sb. bylo ustanovování obhájců svěřeno soudci v přípravném řízení a předsedovi senátu v řízení před soudem.

Proč vlastně nemůže v přípravném řízení rozhodnout o ustanovení obhájce orgán, kterému přísluší provádění ostatních úkonů v této fázi trestního procesu, tj. policejní rada, příp. státní zástupce? Právo na obhajobu je jedním ze základních lidských práv a jako takové je součástí dalšího takového práva, konkrétně práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Ustanovení obhájce orgánem vedoucím vyšetřování by mohlo způsobit pochybnosti o ochraně těchto práv a v podstatě by mohlo působit rušivě na zachování principu rovnosti stran řízení. Obhájci totiž jsou samozřejmě hmotně zainteresováni na svém ustanovení, což by mohlo ovlivnit jejich postup při obhajobě, aby naznačili policejním orgánům svou vstřícnost nebo loajálnost s tím, že pro vyšetřovatele by bylo výhodné, aby takového obhájce, který "nedělá problémy" ustanovoval i v budoucnu častěji než ostatní advokáty. Je proto naprosto nezbytné, aby obhájce ustanovoval orgán zcela nezávislý, který nemá jakýkoliv zájem na výsledcích přípravného řízení. Takovým nezávislým orgánem je podle ústavy právě soud, resp. soudce. Ten by měl obhájce ustanovit sám na základě vlastní úvahy, když by přitom měl dbát toho, aby všichni advokáti byli ustanovováni rovnoměrně podle počtu věcí bez ohledu na jejich složitost. Za tím účelem by také podle § 30 vnitřního a kancelářského řádu měly být na všech soudech vedeny seznamy  advokátů daného okresu,  kteří mají zájem o ustanovování ex offo, včetně počtu jejich ustanovení.

V praxi se však stává, že i soudce je  při výběru obhájce ovlivňován policejním radou. Nechci podezřívat policejní rady z nějakých nekalých úmyslů, spíše se jedná o případy, kdy je potřeba obviněnému ustanovit obhájce v mimopracovní době. Policejní rada v takovém případě soudci spolu s žádostí o ustanovení obhájce sdělí, že se mu podařilo sehnat jen jednoho konkrétního advokáta. I přes pravděpodobnou pravdivost tvrzení policejního rady je však soudce povinen sám zajistit ustanovení toho obhájce, který je právě na řadě, případně obhájce v pořadí dalšího, není-li tento k dosažení. I tato snaha soudce však může být mařena, a to přístupem samotných advokátů. Příslušný advokát může opravdu v potřebnou dobu být mimo dosah, zpravidla telefonický, a nemůže se zúčastnit úkonů trestního řízení. V takovém případě samozřejmě nemá smysl ustanovovat jej obhájcem, je-li nutně třeba provést důležité úkony (především první výslech obviněného bývá podstatný), o nichž obhájce musí být alespoň vyrozuměn.

Advokáti však mohou své ustanovení obhájcem mařit i zcela cílevědomě, přičemž v pozadí stojí opět jejich hmotná zainteresovanost. Je-li totiž advokát v době svého odpočinku kontaktován soudcem s tím, že přichází v úvahu jeho ustanovení obhájcem, musí počítat s tím, že zřejmě bude nutné, aby se dostavil v krátké době k nějakému procesnímu úkonu. Takový advokát pak může začít porovnávat hodnotu svého volného času s předpokládaným výdělkem a dojde-li k závěru, že obhajoba nebude pro něho nijak zvlášť finančně lukrativní, může uvést nějakou záminku, kvůli níž by nemohl obhajobu řádně vykonávat. Používání takových záminek lze však poměrně snadno předejít. V některých regionech je vždy na delší časový úsek vytvářen jakýsi "rozpis služeb" advokátů, takže každý advokát předem ví, kdy může očekávat své ustanovení obhájcem v nějaké naléhavé věci a musí tedy být k dispozici příslušnému soudci.

V dané souvislosti je třeba také upozornit na problematiku účinnosti ustanovení obhájce. V minulosti se totiž staly případy, kdy  procesnímu úkonu ve věci vyžadující nutnou obhajobu, byl přítomen advokát, který však byl obhájcem ustanoven až později. Na první pohled by se mohlo zdát, že je vše v pořádku, neboť obviněnému byla poskytnuta kvalifikovaná právní pomoc. V takovém jednání je však již třeba spatřovat možnost nějakého nátlaku na soudce, aby obhájcem byl ustanoven právě ten advokát, který již byl nějakým procesním úkonům přítomen. To je samozřejmě z důvodů popsaných výše naprosto nepřípustné.[2] Advokát je až do svého ustanovení obhájcem pouhým advokátem a nemůže tedy vykonávat řádně práva a povinnosti obhájce. Obhájcem se advokát v dané věci stává až rozhodnutím soudce, resp. okamžikem, kdy je mu jeho ustanovení soudcem oznámeno. Zpravidla se tak děje písemně, zákon však pro ustanovení obhájce žádnou formu nepředepisuje, a proto by v naléhavých případech postačovalo oznámení ústní či telefonické s tím, že později vyhotovené písemné vyhotovení ustanovení obhájce má již jen deklaratorní charakter[3]. Všechny úkony, jichž má právo se obhájce účastnit (§ 165 odst. 2 trestního řádu), a které byly policejním radou do té doby provedeny, je třeba v případech řízení s nutnou obhajobou považovat za absolutně neúčinné, nejedná-li se ovšem o úkony neodkladné a neopakovatelné[4].

Poměrně často se stává, že v jedné věci je důvod nutné obhajoby dán u více obviněných. Trestní řád v § 38 odst. 2  v zájmu ekonomiky řízení předpokládá ustanovení jednoho společného obhájce více obviněným. V takovém případě je však třeba zvlášť pečlivě zkoumat, zda zájmy jednotlivých obviněných nejsou v dané věci v rozporu se zájmy ostatních. Otázkou pak zůstává, zda soudce, rozhodující o ustanovení obhájce, se může spokojit s vyjádřením policejního rady, anebo zda si od něho má vyžádat celou dosavadní dokumentaci vyšetřované trestné činnosti, na jejímž základě by soulad či nesoulad zájmů obviněných mohl dostatečně posoudit. Pokud ke konfliktu zájmů mezi obviněnými dojde až později, soudce v přípravném řízení bude muset postupovat analogicky podle § 40a a  § 37a odst. 2 trestního řádu zprostí obhájce obhajoby, a to u všech obviněných, obhajovaných týmž obhájcem.

Při ustanovení obhájce musí mít soudce též dostatečně osvědčeno, že policejní rada obviněnému poskytl přiměřenou lhůtu ke zvolení obhájce, a že tato lhůta vypršela marně nebo že se obviněný této lhůty sám vzdal a uvedl, že si sám obhájce nezvolí. Pokud by obviněnému byl ustanoven obhájce před uplynutím lhůty, nejednalo by se zřejmě o takový nedostatek, kvůli němuž by v budoucnu bylo nutné řízení opakovat (i když připouštím že názor ústavního soudu by s ohledem na ochranu autonomie vůle obviněného mohl být odlišný). Zcela jistě by ale obviněný nebyl v případě odsouzení povinen hradit náklady takto vnucené obhajoby[5]. Povinnost poskytnutí přiměřené lhůty ke zvolení obhájce se však týká pouze prvního ustanovování. Je-li ustanovený obhájce zproštěn obhajoby, může mu soudce ustanovit obhájce nového bez toho, aby obviněnému dával možnost obhájce si zvolit.[6] Obviněný ostatně tuto možnost má a kdykoliv v průběhu řízení si může zvolit obhájce jiného.

Už v průběhu přípravného řízení může dojít k překvalifikování trestného činu, pro který je obviněný stíhán nebo k propuštění obviněného z vazby nebo z výkonu trestu odnětí svobody,  a tím i k odpadnutí důvodů nutné obhajoby. Stát proto již nadále nemůže obhajobu obviněnému vnucovat a je tedy třeba rozhodnout o zrušení ustanovení. Vzhledem k tomu, že zrušení ustanovení obhájce, který až do té doby zajišťoval pro obviněného kvalifikovanou obhajobu, je zásahem, které ovlivňuje podstatným způsobem výkon práva obviněného na obhajobu, coby základního práva, je třeba, aby i o zrušení ustanovení rozhodoval nezávislý soud. V případě, kdy důvod nutné obhajoby odpadl proto, že došlo ke zmírnění právní kvalifikace jednání obviněného, je otázkou, jestli soud je oprávněn, resp. povinen přezkoumávat právní kvalifikaci použitou policejním radou. Mohlo by se totiž stát, že ve skutečnosti nejsou důvody ke zmírnění právní kvalifikace  a obviněnému by pak musel být obhájce ustanovován znovu v řízení před soudem, který by považoval za nutné posoudit jednání obviněného přísněji než policejní rada. Tento obhájce by přitom byl fakticky vyloučen z možnosti ovlivnit některé úkony přípravného řízení a z nich vzešlé důkazy, čímž by podstatně bylo oslabeno právo obviněného na obhajobu. Jsem proto přesvědčen, že soudce by měl při rozhodování o zproštění ustanoveného obhájce podle § 39 odst. 1 trestního řádu rozhodovat až po prostudování spisového materiálu  a v případě, že překvalifikaci neshledá důvodnou, neměl by podnětu ke zproštění obhájce vyhovět. To však v žádném případě nezavazuje policejní orgány k tomu, jak by nadále měli jednání obviněného právně hodnotit.

Soudce rozhoduje o zrušení ustanovení obhájce i v těch případech, kdy dojde ke spojení věcí, v nichž obviněný měl do té doby dva (nebo i více) obhájce. V takovém případě soudce ponechá v platnosti ustanovení učiněné jako první a ostatní zruší. Nelze-li tohoto postupu použít, ponechá soudce v řízení jen toho obhájce, který byl ustanoven pro obhajování nejzávažnějšího trestného činu a zruší ustanovení obhájců ostatních.

O zproštění  od nutné obhajoby může požádat i sám obhájce nebo obviněný, mají-li k tomu důležité důvody. I v takovém případě o takové žádosti rozhoduje v přípravném řízení soudce, který závažnost důvodů podle § 40 trestního řádu posoudí.

Novelou trestního řádu č. 265/2001 Sb. byly soudu resp. soudci s účinností od 1.1.2002 v souvislosti s uplatňováním obhajoby obviněného v přípravném řízení svěřeny další pravomoci. Konkrétně se jedná o rozhodování o návrhu obviněného na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu (§ 33 odst. 2 trestního řádu), dále o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce z obhajování (§ 37a tr. řádu) a  zproštění ustanoveného obhájce povinnosti obhajovat (§ 40a tr. řádu).

Pokud jde o rozhodování o nároku na přiznání bezplatné obhajoby nebo obhajoby za sníženou odměnu, je nepochybné, že i toto ustanovení slouží výlučně ochraně obviněného před možným nevhodným a nezákonným postupem orgánů vedoucích vyšetřování. Zároveň se jedná o naplnění článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Právo obviněného na obhajobu je jeho základním právem a nesmí mu přitom být k tíži, že nemá dostatek prostředků na zaplacení odborné pomoci advokáta. Toto právo mu přísluší i v případech, kdy se nejedná o nutnou obhajobu. V takových případech by se pak mohlo stát, že policejní orgán, veden snahou ukončit přípravné řízení co nejrychleji a nejsnadněji, obviněnému pouze sdělí, že se nejedná o nutnou obhajobu, a že tedy povede řízení bez obhájce. Tomu má zabránit právě možnost obviněného požádat soud, aby rozhodl o tom, že obviněný má nárok na obhajobu bezplatnou nebo obhajobu za sníženou odměnu.

V přípravném řízení obviněný podává návrh prostřednictvím státního zástupce. Pokud ovšem obviněný návrh podá přímo u soudu, zřejmě to nebude bránit tomu, aby soudce o takovém návrhu rozhodl.Úkolem státního zástupce přitom je osvědčit, že navrhovatel opravdu je v postavení obviněného a státní zástupce by také měl obviněného vést, aby žádost byla doložena též důkazy o sociální situaci obviněného. Na druhé straně je ale třeba připomenout, že je věcí obviněného zda návrh podá a jakým způsobem důvody své žádosti doloží. Soudce v žádném případě nemůže aktivně zjišťovat výdělkové a majetkové poměry obviněného, je jeho povinností, aby on sám o tom doložil potřebné doklady.  Rozsahem návrhu není soudce  vázán, tzn. že obviněnému může být rozsah "bezplatnosti" obhajoby přiznán v nižší, ale i ve vyšší míře, než sám žádal. Pokud soudce žádosti obviněného buď zcela anebo zčásti vyhoví, je dále již jen věcí obviněného, jestli si opravdu obhájce zvolí či nikoliv. Rozhodně mu obhájce nebude ustanovovat soud, práce soudu končí rozhodnutím o návrhu obviněného podle § 33 odst. 2 trestního řádu.

O návrhu obviněného rozhoduje soudce usnesením, proti kterému je přípustná stížnost.

Ustanovení § 37a a § 40a byla do trestního řádu vložena zřejmě s cílem zamezit obstrukcím řízení ze strany obhájců. V přípravném řízení nebude přicházet v úvahu ukončení obhajoby podle § 37a odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť podle něho lze rozhodovat jen v těch případech, kdy se zvolený obhájce opakovaně nedostaví k úkonům, kde je jeho účast nezbytná. Takové úkony však přicházejí v úvahu jen v řízení před soudem (hlavní líčení, veřejné zasedání). V přípravném řízení proto může být takto z obhajoby vyloučen zvolený obhájce, proti němuž je nebo bylo vedeno trestní stíhání a v důsledku toho by v probíhajícím řízení  mohl mít postavení obviněného, svědka  nebo zúčastněné osoby, anebo v případech, kdy zvolený obhájce v probíhajícím řízení již v minulosti postavení svědka, znalce nebo tlumočníka měl. Podle § 37a odst. 2 trestního řádu může soudce vyloučit z obhajování též zvoleného obhájce, který zastupuje více obviněných, jejichž zájmy si odporují. V takovém případě je obhájce nadále vyloučen z obhajoby všech obviněných, které do té doby obhajoval, ale i dalších obviněných v téže věci, i když je do té doby neobhajoval. To by se ovšem mělo odrazit i ve výroku soudního rozhodnutí.

Ustanovení § 37a trestního řádu se týká jen obhájce zvoleného obviněným nebo oprávněnou osobou. Ze stejných důvodů však může soudce v přípravném řízení zprostit obhajování též ustanoveného obhájce. V případě ustanoveného obhájce pak soudce může rozhodnout o zproštění i tehdy, jestliže obhájce delší dobu obhajobu nevykonává. Soudce v takovém případě ale musí zkoumat zda nevykonávání obhajoby je jen prostředkem procesní taktiky anebo, zda jeho nečinnost spočívá v objektivní nemožnosti obhajobu vykonávat (vyškrtnutí ze seznamu advokátů, pozastavení výkonu advokacie, dlouhodobá nemoc, nedbalost a nesvědomitost). Rozhodnout o zproštění přitom  může jen tehdy, jestliže nečinnost obhájce není součástí taktiky obhajování, protože obviněný má právo na volbu procesní taktiky a soud ji nemůže hodnotit z hlediska kvality.

Soudce  může rozhodnout i bez návrhu státního zástupce, takže postačí pokud se na soudce obrátí se žádostí o vyloučení zvoleného advokáta z obhajoby nebo o zproštění ustanoveného obhájce povinnosti obhajovat policejní orgán nebo dokonce sám obviněný, který je s jednáním svého obhájce nespokojen. Tento postup sice má usnadnit práci vyšetřovacím orgánům, protože řešení těchto problémů prostřednictvím kárné komise České advokátní komory je zdlouhavé a v trestním řízení naprosto nepoužitelné,  na druhé straně však je zcela na místě, že v těchto případech byla rozhodovací povinnost svěřena nezávislému soudu. Je totiž třeba zajistit, aby nedocházelo ke zneužití této možnosti policejními orgány v případech, v nichž by se díky zákonnému postupu obhájce přípravné řízení ubíralo jiným směrem, než je představa policejních orgánů.

Soudce rozhoduje usnesením, proti kterému je přípustná stížnost. Jak při rozhodování podle § 37a trestního řádu, tak i při rozhodování podle § 40a trestního řádu je třeba před rozhodnutím zjistit stanovisko obviněného (příp. všech obviněných zastupovaných jedním obhájcem) a obhájce. Soudce tato stanoviska může zjistit buď písemně, nebo může kvůli tomu obviněného i obhájce vyslechnout. K podání vyjádření však nelze obviněného ani obhájce nutit, pokud se nevyjádří rozhodne soud i bez jejich stanovisek. Otázkou však zůstává, jak tento problém řešit v případech, kdy policejní orgány potřebují nutně provádět další úkony (např. výslechy obviněných), u nichž má obhájce právo být přítomen. Soudce  může trvat na tom, aby se obhájce i obviněný k němu dostavili, případně si obviněného  může nechat i předvést. Stanovisko obhájce pak může zjistit v naléhavých případech i faxem nebo telefonicky. Pokud již ale má začít výslech obviněného za přítomnosti obhájce, bude zřejmě nejefektivnějším řešením, pokud se soudce na místo výslechu osobně dostaví, obhájce i obviněného vyslechne a poté bezprostředně rozhodne. Jeho snaha zajistit co možná nejrychlejší rozhodnutí a zabránit tak průtahům ve věci však může být účinně mařena podáním stížnosti, která má odkladný účinek.

 

5.1.2. Zmocněnec poškozeného

Novela trestního řádu č. 265/2001 Sb. s účinností od 1.1. 2002 posílila též postavení poškozeného v trestním řízení, neboť  přímo do procesního předpisu vložila možnost poškozeného požádat o přiznání nároku na bezplatné zastupování zmocněncem (nebo zastupování za sníženou odměnu) a případně požádat též o ustanovení zmocněnce z řad advokátů (§ 51a odst. 1,3 trestního řádu). Toto ustanovení je odrazem textu článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý člověk (tedy i nemajetný) právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Vzhledem k tomu, že i poškozený je účastníkem trestního řízení, přísluší toto právo samozřejmě i jemu.

I toto rozhodování je v celém průběhu trestního řízení, tedy i v řízení přípravném, svěřeno soudu, resp. soudci. Tím se podstatně posiluje kontradiktornost řízení a význam postavení poškozeného v trestním řízení se přibližuje významu postavení obviněného. O žádostech, směřujících k zajištění kvalifikovaného zastupování poškozeného, rozhoduje v přípravném řízení nezávislý soudce a nikoliv orgány přípravného řízení, čímž se předejde možným snahám policejních orgánů o usnadnění si práce. Většina poškozených je totiž naprostými laiky o v oboru trestního procesního práva, a proto kromě práva na náhradu škody většinou svá procesní oprávnění vůbec nevyužívají a odborného zmocněnce si nezvolí, protože na to často ani nemají finanční prostředky. Tento přístup pak samozřejmě vyhovuje policejním orgánům, jejichž cílem je především shromáždit důkazy týkající se objasňované trestné činnosti jako takové a uplatňování práv poškozených  včetně práva podat stížnost proti některým rozhodnutím, jimiž se trestní stíhání již v přípravné fázi končí, je v jejich práci víceméně zdržuje. Pokud by tedy o žádostech poškozeného podle § 51a odst. 1,3 trestního řádu rozhodovaly policejní orgány nebo státní zástupce, mohlo by jejich rozhodování být ovlivněno snahou usnadnit si práci, a proto je třeba, aby o těchto žádostech rozhodoval nezávislý a nestranný orgán, tedy soud, resp. soudce.

Postup při rozhodování podle § 51a odst. 1 trestního řádu o žádosti poškozeného o přiznání práva na bezplatné zastoupení, resp. zastoupení za sníženou odměnu, je v podstatě shodný jako postup při rozhodování o obdobné žádosti obviněného podle § 33 odst. 2 trestního řádu. Poškozený svůj návrh v přípravném řízení podává soudu  prostřednictvím státního zástupce, přičemž k jeho návrhu musejí být připojeny listiny, osvědčující, že poškozený nemá dostatek prostředků, aby si zastoupení hradil sám. Pokud poškozený tyto listiny nepřipojí, měl by jej soudce zřejmě vyzvat k doplnění, a pokud poškozený ani poté svůj nárok hodnověrně nedoloží, soudce jeho návrh zamítne, aniž by si sám ověřoval sociální situaci poškozeného. Pokud je však návrh poškozeného řádně doložen, musí soudce při svém rozhodování zkoumat na jedné straně možnosti poškozeného a na druhé straně předpokládanou nákladnost zastoupení zmocněncem. Podle toho žádosti poškozeného vyhoví buď zcela nebo zčásti anebo ji úplně zamítne, přičemž při svém rozhodování není vázán rozsahem návrhu poškozeného.

Aby však nedocházelo ke zbytečnému nadužívání bezplatného zastupování zmocněncem, bylo trestním řádem soudci uloženo zkoumat též povahu a výši nároku na náhradu škody, který již poškozený sám uplatnil anebo který reálně v konkrétním trestním řízení uplatnit může. Bude-li se tedy jednat o případ zcela jednoduchý nebo případ, kdy by náklady na zastoupení byly nepoměrně vysoké ve vztahu k výši uplatňovaného nároku na náhradu škody, musí soud návrh poškozeného zamítnout, a to i v případě, že by jinak sociální postavení poškozeného právo na bezplatné zastoupení odůvodňovalo.

Jestliže soudce v přípravném řízení rozhodl podle § 51a odst. 1 trestního řádu o tom, že poškozený má právo na bezplatné zastoupení  nebo na zastoupení za sníženou odměnu, rozhodne též o ustanovení konkrétního zmocněnce z řad advokátů (§ 51a odst. 3 tr. řádu). Pavel Šámal v posledním komentáři trestního řádu[7] zaujal stanovisko, že zmocněnec musí být poškozenému soudem ustanoven v podstatě z úřední povinnosti současně s rozhodnutím podle § 51a odst. 1 trestního řádu. S tímto názorem nesouhlasím. Trestní řád sice nehovoří o tom, že by zmocněnec měl být ustanoven jen na návrh poškozeného, ale neukládá soudu ani výslovnou povinnost ustanovit zmocněnce z úřední povinnosti, jestliže bylo rozhodnuto o právu poškozeného na bezplatné zastupování nebo zastupování za sníženou odměnu. Podle mého názoru by rozhodování z  úřední povinnosti  bylo nepřiměřeným zásahem do práva poškozeného zvolit si zmocněnce svobodně podle svého uvážení postupem podle § 50 odst. 1,2 trestního řádu. Nemajetný poškozený by tak byl proti poškozenému, který si náklady na zastoupení hradí sám, v nevýhodě, protože by mu v podstatě byl vnucen jeden konkrétní zmocněnec, ačkoliv poškozený třeba již měl v úmyslu zvolit si zmocněncem jiného advokáta. Podle mého názoru by proto soud měl o ustanovení zmocněnce rozhodnout jen v těch případech, kdy o to poškozený sám požádá, přičemž je samozřejmě možné a vhodné, aby taková žádost byla obsažena již v návrhu na přiznání práva na bezplatné zastupování nebo na zastupování za sníženou odměnu. Tetzeli  v Bulletinu advokacie[8] vyjádřil názor, že by bylo též možné tento problém řešit tak, že soudce prostě ustanoví zmocněncem poškozeného toho advokáta, kterého si poškozený sám vybere. Takové řešení je však nepřípustné, protože v podstatě popírá smysl nezávislého soudního rozhodování v přípravném řízení.

Jestliže podmínky pro ustanovení zmocněnce později  zanikly anebo zmocněnec z důležitých důvodů nemůže poškozeného zastupovat, soudce zmocněnce povinnosti zastupovat poškozeného zprostí. Podle § 51a odst. 4 tr. řádu tak soudce může učinit i bez návrhu, v praxi však zřejmě bude přicházet v úvahu jen rozhodování na návrh, protože soudce sám v přípravném řízení nebude mít informace, které by výše popsané rozhodnutí odůvodňovaly.

O nároku poškozeného podle § 51a odst. 1 trestního řádu, o ustanovení zmocněnce podle § 51a odst. 3 tr. řádu i o zproštění zmocněnce povinnosti zastupovat poškozeného podle § 51a odst. 4 trestního řádu rozhoduje soudce usnesením, proti němuž je přípustná stížnost, mající odkladný účinek.

S účinností od 1.1. 2002 pak soudce v přípravném řízení rozhoduje nově též o omezení poškozených, spočívajícím v povinnosti dát se zastupovat zmocněncem (§ 44 odst. 2 trestního řádu). Konkrétně jde o případy, v nichž v trestním řízení figuruje příliš velký počet poškozených a jednotlivé uplatňování jejich práv by neúměrně prodlužovalo trestní stíhání. Trestní řád proto umožňuje pro takové případy rozhodnout, že poškození mohou svá práva uplatňovat jen prostřednictvím společného zmocněnce, kterého si sami zvolí. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím je významně kráceno právo poškozeného zvolit si způsob, jakým bude svá práva v trestním řízení uplatňovat, je třeba, aby nutnost a přiměřenost takového zásahu do práv posoudil nezávislý a nestranný soudce. V přípravném řízení rozhoduje soudce na návrh státního zástupce a také pouze státnímu zástupci své rozhodnutí doručuje. Pokud soudce návrhu vyhoví, státní zástupce sám pak zajistí oznámení rozhodnutí soudu poškozeným, kteří již uplatnili nárok na náhradu škody, jakož i všem poškozeným, kteří svůj nárok uplatní později.

Soudce při svém rozhodování musí zvažovat, zda počet poškozených je opravdu natolik vysoký, že by samostatné uplatňování práv poškozených nepřiměřeně komplikovalo a prodlužovalo trestní stíhání obviněného. Rozhoduje se usnesením, proti němuž není stížnost přípustná.

Počet společných zmocněnců v jednom trestním řízení nesmí přesáhnout šest. Pokud si poškození zvolí více společných zmocněnců, má podle § 44 odst.2 trestního řádu o výběru zmocněnců rozhodnout soud. Zákon zde již nehovoří,že by to měl být v přípravném řízení soudce, s ohledem na ustanovení § 2 odst. 9 trestního řádu se však i v tomto případě soudem rozumí v přípravném řízení soudce, protože se jedná o rozhodování v prvním stupni. V tomto případě již soudce nerozhoduje usnesením, ale výběr zmocněnců provede prostým opatřením, a to z těch zmocněnců, které si již dříve poškození zvolili. Při výběru se soudce musí řídit především zájmy poškozených, tj. měl by zřejmě upřednostnit ty zmocněnce, které si zvolilo nejvíce poškozených, zmocněnce, které jsou pro nejvíce poškozených dobře dosažitelní apod.

 

5.2.     Rozhodování o omezení osobní svobody

 

5.2.1.              Vazba

A. Vzetí do vazby

Rozhodování soudce o návrhu státního zástupce na vzetí obviněného do vazby je hned po ustanovování obhájců zřejmě nejčastějším úkonem soudce v rámci přípravného řízení. Zároveň však jde o problematiku nanejvýše choulostivou, neboť se jedná o omezení toho nejzákladnějšího práva obviněného, tedy práva na osobní svobodu (článek 8 Listiny), a to navíc v době, kdy je na něho s ohledem na ústavně zaručenou presumpci neviny třeba hledět jako na nevinného (článek 40 odst. 2 Listiny).

I když se jedná o tolik závažnou problematiku, nebylo rozhodování o vazbě po celou dobu účinnosti současného trestního řádu svěřeno soudu, resp. soudci. Až do 31.12. 1991 bylo rozhodování o vazbě obviněného plně v rukách prokurátora, soud o vazbě rozhodoval pouze v řízení po podání obžaloby. Teprve novela č. 558/1991 Sb.  přesunula rozhodovací pravomoc v přípravném řízení na nezávislého soudce, který rozhoduje na návrh státního zástupce.

Ustanovení § 67 a následující trestního řádu v podstatě jen blíže rozvádějí některé z Listinou připuštěných omezení osobní svobody jednotlivce. Již sama Listina připouští omezení osobní svobody obviněného nebo podezřelého bez souhlasu soudu jen na dobu 48 hodin. I soudce, kterému musí být v této lhůtě obviněný předán, musí o dalším jeho osudu rozhodnout neprodleně, nejpozději do 24 hodin. Do vazby pak obviněný může být vzat pouze ze zákonem stanovených důvodů. Tolik ve stručnosti obsah článku 8 Listiny základních práv a svobod.

Rozhodování o vazbě je obecně upraveno v § 73b  a § 68 odst. 1 trestního řádu. Podle těchto ustanovení rozhoduje o vazbě v přípravném řízení soudce na návrh státního zástupce. Pro kladné rozhodnutí o návrhu musejí být splněny následující základní podmínky, vyplývající ze znění § 68 a §67 trestního řádu:

Rozhodnutí o vazbě v přípravném řízení může být vydáno, stejně jako většina dalších rozhodnutí soudu v přípravném řízení, pouze na návrh státního zástupce. Soudce tedy nemůže o vazbě rozhodovat bez návrhu anebo na návrh jiné osoby než státního zástupce, např. policejního orgánu.

Do vazby lze vzít pouze obviněného, tj. osobu, proti níž bylo řádně usnesením zahájeno podle § 160 trestního řádu trestní stíhání, příp. na níž byl ve zkráceném řízení podán návrh na potrestání (v takovém případě se ale už nejedná o přípravné řízení ale o řízení před soudem). Soudce rozhodující o vazbě musí mít dostatečně hodnověrně ověřeno, že obviněný byl skutečně seznámen se skutečnostmi, pro něž je proti němu vedeno trestní stíhání. Soudci sice (až na výjimku uvedenou níže) nepřísluší přezkoumávat právní posouzení stíhaného skutku policejním radou, musí však zkoumat, zda obvinění obsahuje popis všech znaků jednání obviněného, které jsou podstatné pro to, aby jeho jednání mohlo být posouzeno jako trestný čin. Jestliže obvinění nebylo obviněnému sděleno takto řádným způsobem, musí jej soud propustit na svobodu, aniž by dále zkoumal další podmínky vazby.

Obviněný musí být obviněn nejméně z jednoho úmyslného trestného činu, za nějž trestní zákon umožňuje uložení trestu odnětí svobody na dobu převyšující 2 roky, nebo z nedbalostního trestného činu, postihovaného trestní sazbou odnětí svobody převyšující 3 roky (§68 odst. 2). Při zjišťování, zda tyto podmínky jsou splněny, však soudce i přes zásadu vyjádřenou v předchozím odstavci musí provést předběžné právní posouzení jednání obviněného, pro které je stíhán. Může se totiž např.  stát, že jednání obviněného, spočívající v odcizení automobilu, bude policejním radou posuzováno jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1,2 trestního zákona, za který lze uložit trest odnětí svobody na dobu 6 měsíců až tří let, a obviněného by tedy za splnění dalších podmínek bylo možné vzít do vazby. Soudce však může jednání obviněného předběžně právně kvalifikovat jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 trestního zákona, který je ovšem postihován trestem odnětí svobody jen na dobu nejvýše dvou roků, a obviněného tak již do vazby vzít nelze.

Tyto starosti však soudci rozhodujícímu o vazbě  odpadnou, pokud obviněný již svým konkrétním jednáním dal najevo, že vazba v jeho případě bude nezbytná. Konkrétně se to týká případu, kdy obviněný uprchl nebo se skrýval, opakovaně se nedostavil na předvolání, je neznámé totožnosti, působil na svědky nebo spoluobviněné s úmyslem mařit trestní stíhání nebo pokračoval v trestné činnosti, pro níž je stíhán (§ 68 odst. 3).

V soudní judikatuře se dosud neustálil výklad posledně citované výjimky, tj. že omezení pro vzetí vazby sazbou trestného činu se netýká případu, kdy obviněný již pokračoval v trestné činnosti, pro níž je stíhán (§ 68 odst. 3 písm. e) trestního řádu. Otázkou je, zda toto ustanovení je možno vztáhnout i na případy recidivy, jestliže dosud žádné trestní řízení neprobíhalo. Jedná se konkrétně např. o ty případy, kdy obviněný vykoná trest odnětí svobody nebo jiný trest, a v krátké době nato se dopustí obdobného úmyslného trestného činu, za který byl naposled odsouzen, přičemž trestní sazba ze tento trestný čin nepřevyšuje dva roky. Podle doslovného výkladu ustanovení § 68 odst. 3 písm. e) trestního řádu by v takovém případě nebylo možné vzít obviněného do vazby do té doby, než se po zahájení trestního stíhání stejné činnosti nedopustí znovu. To je však podle mého názoru naprosto v rozporu s účelem uvedeného ustanovení trestního řádu, a proto jsem přesvědčen, že toto ustanovení je třeba vykládat právě z hlediska účelu tak, že takového obviněného lze do vazby vzít, neboť omezení uvedená v 68 odst. 2 trestního řádu se na něho nevztahují s ohledem na § 68 odst. 3 písm. e) trestního řádu.

Pro rozhodnutí o vazbě musejí existovat zákonné důvody. Ty jsou taxativně vyjmenovány v § 67 trestního řádu. Zákon zde rozlišuje vazbu útěkovou, koluzní a předstižnou. Aby obviněný mohl být vzat do vazby, není třeba, aby nastala některá ze skutečností uvedených v 67 písm. a),b) nebo c) trestního řádu (tedy že obviněný uprchne nebo se bude  skrývat, že bude mařit objasňování podstatných okolností trestné činnosti, nebo že bude v trestné činnosti pokračovat či ji opakovat). Pro rozhodnutí o vazbě plně postačí existence obavy, že by se obviněný mohl na svobodě popsaným způsobem chovat. Tato obava však musí být odůvodněna, a to konkrétními okolnostmi a skutečnostmi, které se doposud policejním orgánům podařilo zjistit.

Rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno též skutkovými okolnostmi. Tato podmínka je v trestním řádu obsažena duplicitně. Jednak v § 68 odst. 1 obecně a jednak blíže v závětí § 67. Splnění této podmínky je ovšem trestním řádem požadováno až od 1.1. 1999, tedy od účinnosti novely č. 166/98 Sb. Do té doby soudce při rozhodování o vazbě zkoumal pouze existenci vazebních důvodů a řádnost sdělení obvinění, přičemž důvodností sděleného obvinění se nezabýval a ani se zabývat nemohl, neboť tato otázka pro jeho rozhodnutí nebyla podstatná.[9] Od okamžiku účinnosti zmíněné novely však soudce pro rozhodnutí o vazbě musí mít dostatek podkladů pro důvodné podezření, že se stal skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, že tento skutek má znaky trestného činu a že ho spáchal obviněný. Požadavek odůvodněnosti trestního stíhání v případě, že má obviněný být zatčen nebo vzat do vazby vyplývá i z článku 5 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, který vyžaduje pro tyto případy důvodné podezření. Vzhledem k tomu, že se jedná o mezinárodní smlouvu o lidských právech, bylo s ohledem na článek 10 Ústavy povinností soudu toto ustanovení aplikovat i před účinností novely trestního řádu č. 166/98 Sb.

V době rozhodování o vazbě nesmí být dostupné a použitelné žádné jiné opatření, kterým by bylo možné vazbu nahradit, neboť vazba je jen subsidiární institut. Pokud by existovala možnost nahradit vazbu jiným opatřením, je povinností soudce takové opatření přijmout a obviněného propustit na svobodu. Tato podmínka byla do § 67 trestního řádu zakomponována až novelou z roku 2001, účinnou od 1.1. 2002. Do té doby toto omezení platilo výslovně pouze tehdy, byl-li obviněný mladší 18 let, většinou se za náhradu za vazbu používalo umístění mladistvého v dětském výchovném ústavu. V případě dospělých obviněných pak přichází v úvahu zejména využití možností popsaných v § 73 a § 73a trestního řádu nebo např. umístění obviněného do výkonu trestu odnětí svobody, který již dříve obviněnému byl v jiném řízení uložen, ale nebyl dosud vykonán (v takovém případě je však třeba spolupracovat se soudem, který nepodmíněný trest odnětí svobody uložil, zejména bude třeba vyžádat si příkaz k dodání obviněného do výkonu trestu).

Na důvodnost obvinění i na existenci vazebních důvodů může soud usuzovat i na podkladě takových skutečností, které v pozdějším řízení nemohou z formálních důvodů být použity jako důkaz. Použitelnost některého z pořízených důkazů v hlavním líčení totiž soudce rozhodující o vazbě není kompetentní řešit. Tím by došlo k porušení některých základních principů trestního řízení. Hodnocením použitelnosti důkazů by soudce předjímal výsledek budoucího hlavního líčení a nepřípustně by vytyčoval směr, kterým se má vyšetřování ubírat, čímž by porušil svou nestrannost. Aby tedy soudce mohl mít dostatek podkladů pro rozhodnutí o vazbě, musí mít možnost vycházet i z důkazů, které budou v hlavním líčení procesně neúčinné. Proto takovým podkladem může být např. i záznam o výpovědi obviněného či jiných osob, sepsaný ještě před zahájením trestního stíhání, ačkoliv trestní řád požití takových výpovědí jako důkazu před soudem výslovně vylučuje (§ 158 odst. 5 trestního řádu). Vždy se však musí jednat o takový důkaz, který byl pořízen zákonnou cestou.

S tímto názorem, který je justicí všeobecně uplatňován však polemizoval Ústavní soud ČR ve svém nálezu č. II. ÚS 347/1996 z 10.12. 1997. Ústavní soud tehdy vyslovil názor, že materiály mimoprocesní povahy (byť zákonným způsobem získané), operativní a obdobné poznatky nemohou dostatečně odůvodňovat nařízení vazby. Podle tohoto rozhodnutí je zásadně třeba, aby tyto výchozí informace byly ověřeny a fixovány procesní formou, tj. jako procesní důkazy příslušného druhu, neboť usnesení o nařízení vazby se musí opírat o důkazy, které ji opodstatňují. Tento názor ústavního soudu však považuji pouze za projev extrémního formalismu. Nevím sice jak by podle ústavního soudu měly být takové důkazy v krátké lhůtě ověřovány a "zprocesňovány", jsem však přesvědčen, že by se jednalo pouze o zhoršení pozice policistů a státního zástupce, kteří by takové důkazy museli překládat, přičemž k zajištění ochrany práv obviněného by to nijak nepřispělo. Ta jsou dostatečně chráněna tím, že ony informace mimoprocesní povahy hodnotí soudce, který je nezávislý a navíc je vybaven dostatečnými odbornými znalostmi a zkušenostmi.

*    *    *

Rozhodování soudce o vzetí do vazby přichází v přípravném řízení v úvahu zásadně ve dvou základních případech. Jednak je to rozhodování o vazbě obviněného, který byl zatčen na základě příkazu k zatčení (§ 69 odst. 5 trestního řádu) a jednak rozhodování o vazbě obviněného, který byl zadržen jako osoba podezřelá z trestného činu (§ 77 odst. 2 trestního řádu). Dalším, méně častým, je rozhodování o vazbě obviněného zatčeného na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu (§ 377 trestního řádu). Postup soudu se přitom ve všech uvedených případech nijak zásadně neliší. Soudce musí především zkoumat podmínky pro rozhodnutí o vazbě, jak byly popsány v předchozích odstavcích. Před vlastním rozhodnutím musí obviněného vyslechnout. O tom, zda obviněného vezme do vazby nebo jej propustí na svobodu musí soudce rozhodnout ve lhůtě 24 hodin od zatčení obviněného resp. od okamžiku podání návrhu státního zástupce v případě, kdy byl obviněný zadržen. V takovém případě musí soudce zkoumat též, zda státní zástupce do podání návrhu nepřekročil lhůtu 48 hodin od zadržení obviněného. Byl-li obviněný zatčen na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu, počíná lhůta pro rozhodnutí běžet od okamžiku, kdy byl obviněný předán soudci.

I lhůty, během nichž mohl být obviněný zadržen bez rozhodnutí o vazbě, se v průběhu účinnosti trestního řádu měnily. Až do 30.6. 1990 mohl vyšetřovatel obviněného zadržovat na dobu 48 hodin, během nichž musel obviněného odevzdat prokurátorovi. Ten pak ve lhůtě dalších 48 hodin musel rozhodnout o vazbě obviněného nebo ho propustit na svobodu. Novela trestního řádu č. 178/1990 Sb. s účinností od 1.7. 1990 zkrátila obě lhůty na polovinu, a to s ohledem na přijetí Listiny základních práv a svobod. V praxi se však ukázalo, že lhůta 24 hodin je příliš krátká na to, aby vyšetřovatel mohl obstarat dostatek podkladů pro rozhodnutí prokurátora a později soudce o vazbě. Soudní praxe proto začala připouštět, aby se do doby zadržení nezapočítávala lhůta 24 hodin, během nichž byla osoba podezřelá z trestného činu zajištěna podle § 14 zákona o Policii ČR č. 283/1991 Sb.[10] Podezřelý tak ve skutečnosti mohl být omezen na svobodě před předáním soudci až 48 hodin, přičemž tento postup byl odůvodňován tím, že zákon o policii hovoří o  zajištění, což je jiný institut, než zadržení podle trestního řádu.[11] Tomuto postupu, který ve skutečnosti byl jen obcházením Listiny základních práv a svobod, učinil přítrž až ústavní soud svým rozhodnutím, které bylo publikováno i ve sbírce zákonů pod číslem 23/1997 Sb[12]. Ústavní soud tehdy výslovně vymezil, že podstatná je doba skutečného omezení obviněného na svobodě bez ohledu na to, jaký byl k tomu právní důvod. Od lhůty, která je přípustná pro zadržení podezřelého je dokonce třeba odpočítat i dobu, po niž byl podezřelý omezen na svobodě protiprávně, jak, dle mého názoru zcela správně, konstatoval ústavní soud ve svém dalším nálezu č. IV ÚS 305/97 z 12.8. 1998. Na tato rozhodnutí ústavního soudu proto reagovali zákonodárci novelou trestního řádu č. 166/1998 Sb., kterou byla lhůta, během níž může být obviněný zadržován před předáním soudu, prodloužena opět na 48 hodin. Lhůta pro rozhodnutí soudce o vazbě zůstala nezměněna, tj. stále smí trvat nejvýše 24 hodin. Jako podklad k uvedené změně trestního řádu však musela nejprve stejným způsobem být změněna i Listina základních práv a svobod, a to ústavním zákonem č. 162/1998 Sb.  Nedodržení kterékoliv ze lhůt (jak u státního zástupce, tak u soudce) musí bezpodmínečně vést k propuštění obviněného na svobodu, byť by jinak všechny podmínky pro jeho vzetí do vazby byly splněny.

Před rozhodnutím o vazbě nebo propuštěním na svobodu je třeba obviněného vždy vyslechnout (§ 69 odst. 5, § 77 odst. 2 trestního řádu). V praxi to znamená, že obviněný musí být před soudce opravdu fyzicky předveden a musí mu být dána možnost vyjádřit se ke svému obvinění v rozsahu uvedeném v § 33 odst. 1 trestního řádu a dále samozřejmě též ke skutečnostem, které by mohly být důvodem pro jeho vzetí do vazby a naopak uvádět skutečnosti, jež by jeho vzetí do vazby mohly zamezit. I když obviněný před vyšetřovatelem odmítl vypovídat, a lze předpokládat, že tohoto práva využije i před soudcem, nemůže soudce o  návrhu státního zástupce v žádném případě rozhodnout jen na podkladě spisového materiálu, aniž by dal obviněnému možnost se k věci vyjádřit. Právo být vyslechnut je totiž nezadatelné základní právo obviněného, nelze mu ho tedy za žádné situace upřít, a to tím spíše ne v okamžiku, kdy má být rozhodováno o tom, zda stráví následující týdny a zřejmě i měsíce ve vazbě nebo zda bude propuštěn na svobodu ( čl. 8     odst. 3 Listiny).

Výslech obviněného před rozhodnutím o vazbě je obligatorní, a proto od něho nelze upustit z žádného důvodu. V praxi se však může stát, že soudce prostě nebude schopen výslech obviněného v zákonem stanovené čtyřiadvacetihodinové lhůtě uskutečnit. Tato situace by nikdy neměla nastat zaviněním soudce, ten za každých okolností v uvedené lhůtě musí být k dispozici. Může se však stát, že se v uvedené lhůtě nepodaří zajistit tlumočníka pro obviněného cizince nebo při převozu zatčeného ke vzdálenému soudu dojde k dopravní nehodě a obviněný nebude k soudci dodán včas. Takové skutečnosti nelze obviněnému přičítat k tíži a obviněný proto musí být po uplynutí 24 hodin propuštěn, neboť bez jeho výslechu o vazbě rozhodnout v žádném případě nelze. To ovšem platí i v případech, kdy k provedení výslechu není disponován obviněný, např. v důsledku zhoršeného zdravotního stavu. Stal se např. případ, kdy obviněný byl při svém zadržení vážně postřelen a musel podstoupit poměrně složitou lékařskou operaci. V době, kdy byl obviněný operován, byl již podán návrh na jeho vzetí do vazby. Pokud by obviněný po operaci ve lhůtě 24 hodin od okamžiku, kdy byl podán návrh na jeho vzetí do vazby u soudu, nenabyl vědomí, musel by jej soudce bez výslechu propustit na svobodu, neboť již dříve byl formálně zadržen. V daném případě by zřejmě později mohl být podán nový návrh na vzetí obviněného do vazby v době, kdy již bude schopen výslechu, protože obviněný vlastně po dobu lékařského zákroku nebyl v moci policejních orgánů a nebyl tedy omezen na svobodě na základě mocenského postupu, ale byl hospitalizován v důsledku svého zranění. Jiná situace ale může nastat např. v případě, kdy je zadržen obviněný, který je silně závislý na drogách. Zadržením obviněného dojde k zamezení přísunu drog a již po velmi krátké době se u obviněného mohou začít objevovat abstinenční příznaky, jejichž projevem může být i to, že obviněný je natolik fyzicky i psychicky vyčerpán, že není objektivně schopen chápat smysl výslechu. V takové situaci pak je nutné přivolat lékaře, který obviněného vyšetří, a objektivně zjistí, zda obviněný výslechu schopen je či nikoliv, případně mu může poskytnout nějaký léčebný prostředek, kterým by alespoň na dobu výslechu jeho komunikační schopnosti zlepšil. Pokud však ani tímto způsobem nedojde k dostatečnému zlepšení stavu obviněného, bude zřejmě třeba jej propustit. 

Pro výslech obviněného soudcem při rozhodování o vazbě v přípravném řízení neplatí žádná z forem jednání, předpokládaných trestním řádem (hlavní líčení, veřejné zasedání, neveřejné zasedání). Při výslechu obviněného např. není nutná účast obhájce ani státního zástupce, a to ani v případech, kdy se již od počátku řízení jedná o nutnou obhajobu. Obhájce i státní zástupce  však musejí být o termínu výslechu soudcem vyrozuměni. V zájmu zachování rovnosti stran  by obviněný (přestože to žádný právní předpis neukládá) měl být před vlastním výslechem seznámen s obsahem návrhu státního zástupce, někteří soudci dokonce stejnopis návrhu obviněnému před výslechem předávají. Obviněný zároveň musí být před výslechem soudcem poučen o svých právech podle § 33  a § 95 trestního řádu. Pokud po výslechu soudce rozhodne o vzetí obviněného do vazby, musí obviněný být poučen o možnosti žádat kdykoliv o propuštění z vazby.

Při zajišťování výslechu obviněného musí soudce úzce spolupracovat s policejními orgány. Okamžikem, kdy byl podán návrh státního zástupce na vzetí obviněného do vazby, byl obviněný "předán" soudci a musí mu proto být kdykoliv k dispozici k provedení výslechu. Soudce je ve své činnosti limitován poměrně krátkou lhůtou 24 hodin, a musí to být tedy on, kdo určuje dispozice s obviněným v této lhůtě. V žádném případě by se nemělo stát, že termín výslechu budou určovat policisté podle svých možností. Pokud z nějakých důvodů není vhodné předvádění obviněného do budovy soudu, musí být soudci umožněno provést výslech v prostorech policie. I samotné rozhodnutí soudce o propuštění obviněného či o jeho vzetí do vazby v podstatě přímo zavazuje i policejní orgány. V případě propuštění obviněného jsou povinny okamžitě umožnit mu volný odchod a vrátit mu odebrané věci a osobní doklady, pokud nebyly zajištěny jako věc důležitá pro trestní řízení. V případě vzetí obviněného do vazby pak jsou policejní orgány povinny na příkaz soudce zajistit převoz obviněného do vazební věznice, jejíž příslušnost je určena přílohou vnitřního a kancelářského řádu pro okresní a krajské soudy. V některých případech je však vhodné umístit obviněného v jiné než příslušné vazební věznici. Jde zejména o ty situace, kdy je stíháno větší množství obviněných ve společném řízení a příslušná věznice by jen těžko mohla zamezit jejich setkání v průběhu vazby. Určení vazební věznice, v níž bude obviněný umístěn je ve výlučné pravomoci soudce, který o vazbě rozhoduje, a který tedy i vydává příkaz k přijetí obviněného do vazby. V tomto příkaze pak soudce musí věznici upozornit na důležité okolnosti, na něž je třeba se v průběhu výkonu vazby zaměřit (tj. např. jména spoluobviněných ve vazbě, zhoršený zdravotní stav obviněného, sebevražedné sklony obviněného, závislost obviněného na omamných látkách a podobně). Příkaz doručují věznici zpravidla policisté, kteří provádějí eskortu obviněného. Spolu s trestním příkazem je třeba věznici zaslat též stejnopis usnesení, jímž byl obviněný vzat do vazby.

Kromě vyhotovení příkazu k přijetí obviněného do vazby musí soudce o vzetí obviněného  do vazby vyrozumět některého rodinného příslušníka obviněného a zaměstnavatele. Obviněný však může výslovně prohlásit že si to nepřeje. Jedná-li se však o mladistvého, musí být jeho rodinný příslušník o vazbě vyrozuměn vždy. Byl-li do vazby vzat příslušník ozbrojeného sboru, musí soudce vyrozumět též náčelníka nebo velitele příslušného útvaru. O vazbě cizince se vyrozumívá též příslušný konzulární úřad a obviněný musí být zároveň upozorněn, že má právo na kontakt se zastupitelským úřadem své země. Dle mých zjištění se  v soudní praxi na tuto vyrozumívací povinnost, stanovenou v § 70 trestního řádu, poměrně často zapomíná. Je však třeba připomenout, že obviněný je v té době stále považován za nevinného, a je proto třeba učinit vše, aby rozhodnutím o jeho vzetí do vazby nedošlo ke zbytečnému ohrožení jeho osobních zájmů, a to jak soukromých, tak zájmů vyplývajících z jeho pracovní činnosti. Navíc tím, že je obviněný omezen na svobodě se podstatně snižuje jeho možnost zvolit si obhájce, a i z tohoto důvodu je třeba o jeho vzetí do vazby vyrozumět výše uvedené osoby, které mu případně mohou obhájce buď samy zvolit anebo mu alespoň zprostředkovat s advokátem schůzku.

Rozhodnutí o vazbě obviněného může mít dopad i na další osoby, o které je třeba se po vzetí obviněného do vazby postarat. To se týká zejména nezaopatřených nezletilých dětí, u nichž je třeba zajistit jejich předání příbuzným nebo krajních případech do ústavního zařízení jehož náplní je péče o děti. V takovém případě zřejmě bude třeba dát podnět Okresnímu úřadu k podání návrhu na předběžné opatření podle § 76a občanského soudního řádu. Pokud tento podnět nepodají již policejní orgány, bude třeba, aby tak učinil soudce, který o vazbě rozhodl. Obdobně nějakým vhodným způsobem bude třeba zajistit i péči např. o osoby nemohoucí, které byly plně odkázány jen na obviněného.

Konečné rozhodnutí o dalším osudu obviněného vynáší soudce v naprosté většině případů bezprostředně po výslechu obviněného. Tato praxe však nemusí být pravidlem. Může se stát, že obviněný při výslechu uvede skutečnosti, které by mohly mít podstatný vliv na rozhodnutí soudce, nebo naopak státní zástupce požádá o odklad vynesení rozhodnutí s tím, že chce soudu předložit další důkazy, které do té doby nestihl obstarat. V takové situaci pak záleží na soudci, zda o návrhu státního zástupce na vzetí do vazby rozhodne, nebo zda vyčká předložení dalších důkazů či sám nebo prostřednictvím policie ověří tvrzení obviněného. V každém případě však musí rozhodnout ve lhůtě 24 hodin od okamžiku, kdy mu byl obviněný předán. Pokud soudce zjistil nové skutečnosti nebo mu byly předloženy nové důkazy, měl by k nim obviněného opět vyslechnout, byť formální podmínka výslechu již byla splněna.

Při rozhodování o vazbě není soudce vázán rozsahem návrhu státního zástupce. To znamená, že soudce může vzít obviněného do vazby i z jiného důvodu, než který byl spatřován státním zástupcem, případně těchto zákonných důvodů může uvést více nebo méně, než státní zástupce. Konkrétní důvod vazby podle § 67 trestního řádu však musí být ve výroku usnesení vždy uveden, a to mj. i proto, aby bylo zřejmé, jakému režimu bude obviněný ve výkonu vazby podléhat. V žádném případě tedy nepostačí ve výroku uvést, že se obviněný bere do vazby podle § 68 odst. 1 trestního řádu, součástí výroku musí být i označení příslušného ustanovení trestního řádu, popisující konkrétní vazební důvod (§ 67 písm. a), b) nebo c) trestního řádu). V praxi některých soudu je vžito, že výrok usnesení o vazbě obsahuje též uvedení okamžiku počátku vazby, tj. okamžiku, kdy byl obviněný omezen na svobodě. Toto je sice praktické pro případná budoucí rozhodování soudu např. o zápočtu vazby, na druhé straně však pro takové rozhodování není žádný zákonný podklad. Navíc takový výrok v usnesení o vazbě má stejně jen deklaratorní charakter, a při zkoumání délky trvání vazby z něho nelze vycházet.

Kromě rozhodování o vazbě jako takové přichází pro soudce v přípravném řízení v úvahu též  rozhodování o změně vazebních důvodů. Pokud  během vazby některý z důvodů vazby obviněného odpadne, může jejich rozsah zrušit sám státní zástupce. Pokud však by mělo dojít k rozšíření vazebních důvodů (zpravidla se jedná o rozšíření vazby o důvod uvedený v § 67 písm b) trestního řádu, když se zjistí, že obviněný korespondencí ovlivňuje svědky), je třeba, aby rozhodl soudce, protože takovým rozhodnutím znovu dochází k zásahům do práv obviněného. Soudce i v tomto případě rozhoduje na návrh státního zástupce a řídí se stejnými úvahami jako při rozhodování o vzetí do vazby. Soudce rozhoduje usnesením, proti němuž je stížnost přípustná.

Konečně je třeba poznamenat, že rozhodování o vzetí obviněného do vazby je složitou a závažnou záležitostí nejen z hlediska právního, ale (a možná především) z hlediska psychického. Soudce totiž musí v relativně krátké době rozhodnout o tom, zda osoba sice obviněná z trestného činu, ale z pohledu zákona dosud nevinná, stráví méně či více dlouhou dobu ve vazební věznici a bude tak podstatně omezena ve svých nejzákladnějších právech. Podkladem pro takové rozhodnutí přitom vzhledem ke krátkému časovému úseku pro obstarání důkazů bývá nezřídka jen minimální možný počet informací. Sami obvinění se přitom často na soudce snaží svým projevem působit, přičemž bez vlivu na vědomí soudce nezůstává např. ani špatná sociální situace obviněného nebo jeho zhoršený zdravotní stav. Na druhou stranu soudce při svém rozhodování o vazbě může pociťovat značnou spoluodpovědnost  za další průběh trestního řízení proti obviněnému, neboť jeho rozhodnutí o propuštění obviněného na svobodu by podstatným způsobem mohlo ztížit či úplně zmařit další postup vyšetřování. Všechny tyto okolnosti mohou mít samozřejmě význam pro rozhodnutí o vazbě nebo o propuštění obviněného na svobodu. V takových případech však soudce musí zvažovat především fakta a účel vazby jakožto zajišťovacího institutu, neboť pro jeho rozhodnutí je podstatné především to, zda důvody vazby existují či nikoliv.

 

B. Rozhodování o trvání vazby

Vazba jako zajišťovací prostředek, který zbavuje osobu presumovaně nevinnou její svobody, samozřejmě nemůže mít neomezené trvání. Snad ještě více než v řízení před soudem je třeba si to uvědomit v přípravném řízení, kdy častokrát není ani jisté, zda obviněný vůbec bude před soud postaven. Orgány přípravného řízení trestního jsou proto povinny vazební věci vyřizovat s maximálním možným urychlením, a v případě, že se jim nepodaří obstarat všechny potřebné důkazy v zákonem stanovené lhůtě, musí obviněného buď propustit na svobodu, anebo v odůvodněných případech může státní zástupce rozhodnout o dalším trvání vazby, pokud nepřekročí nejdelší zákonem povolené lhůty. Vzhledem k závažnosti zásahu do základních práv a svobod obviněného je časová limitace vazby stanovena dokonce i v Listině základních práv a svobod (článek 8 odst. 5).

Úprava délky trvání vazby i způsobu rozhodování o jejím prodlužování byla v trestním řádu vícekrát pozměňována, a to zřejmě s ohledem na nárůst složitosti vyšetřování některých trestných činů. Až do roku 1990 trestní řád limitoval pouze trvání vazby v přípravném řízení, nikoliv v řízení před soudem. Do 31.12. 1969 mohla vazba v přípravném řízení trvat nejvýše 2 měsíce, na 3 měsíce ji mohl prodloužit nadřízený prokurátor a na delší dobu (nijak zákonem  nelimitovanou) jen generální prokurátor. Novelou trestního řádu č. 149/1969 Sb. pak neomezená možnost prodloužit vazbu nad 2 měsíce byla přenesena na nadřízeného prokurátora. K výraznému posunu ve prospěch jistoty obviněného došlo novelou trestního řádu č. 159/1989 Sb. s účinností od 1.2. 1990. Tímto zákonem bylo výslovně stanoveno, že vazba v přípravném řízení může trvat jen nezbytně nutnou dobu. Pokud by měla přesáhnout 2 měsíce, musel o jejím prodloužení rozhodovat nadřízený prokurátor, a to vždy nejvýše o jeden měsíc, přičemž zároveň musel učinit veškerá možná opatření k urychlení řízení. Nebylo-li přípravné řízení skončeno do jednoho roku od omezení obviněného na svobodě, musel být obviněný z vazby propuštěn. Hned další novelou trestního řádu č. 178/1990 Sb. s účinností od 1.7. 1990 bylo právo nadřízeného prokurátora prodlužovat vazbu  omezeno na dobu 6 měsíců, na druhé straně však ze zákona bylo vypuštěno omezení spočívající v možnosti prodloužit vazbu vždy jen o jeden měsíc. Právo prodlužovat vazbu nad 6 měsíců (ovšem opět nejvýše na dobu 1 roku) pak bylo svěřeno generálnímu prokurátorovi. 

Teprve novelou trestního řádu č. 558/1991 Sb. bylo rozhodování o prodloužení vazby nad 2 měsíce svěřeno s účinností od 1.1. 1992 soudu. Konkrétně o prodloužení vazby na celkovou dobu 6 měsíců rozhodoval soudce, nad 6 měsíců (nejvýše na jeden rok) mohl vazbu prodloužit jen senát. Tyto vazební lhůty se však vzhledem k nárůstu kriminality a jejím novým formám, vznikajícím po změně politických a ekonomických poměrů, začaly jevit jako nedostatečné.  S účinností od 1.1. 1994 proto novelou trestního řádu č. 292/1993 byla základní lhůta pro trvání vazby stanovena šesti měsíci. Teprve nad tuto lhůtu rozhodoval o prodloužení vazby na návrh státního zástupce soudce, a nad dobu jednoho roku (nejvýše na dva roky), prodlužoval vazbu senát.

Institut prodloužení vazby zanikl dnem 1.1. 2002 účinností novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. a tato právní úprava je účinná až do současnosti. Podle ní jsou vazební lhůty stanoveny pevně zákonem, a to v závislosti na závažnosti stíhaného trestného činu, resp. na příslušnosti soudu k jeho projednání v hlavním líčení. V průběhu těchto lhůt jsou však orgány činné v trestním řízení v určitých pravidelných úsecích povinny rozhodovat o tom, zda se obviněný vazbě ponechává. Existenci vazebních důvodů však všechny orgány činné v trestním řízení jsou podle § 72 odst. 1 trestního řádu povinny sledovat v celém průběhu trestního stíhání bez ohledu na lhůty k rozhodování.

V přípravném řízení se rozhodování o dalším trvání vazby vrátilo zpět do pravomoci státního zástupce (§ 73b odst. 2, § 71 odst. 3,4 trestního řádu). Ten musí nejpozději po třech měsících trvání vazby (resp. do 5 dnů od uplynutí této lhůty) rozhodnout o tom, zda se obviněný ponechává ve vazbě, nebo zda je nutné ho propustit na svobodu. Obdobná rozhodnutí pak musí státní zástupce učinit vždy po třech měsících od právní moci předchozího usnesení, kterým byl obviněný ponechán ve vazbě. V žádném případě však nesmí dojít k překročení celkové zákonem povolené doby vazby, vymezené pro přípravné řízení v ustanovení § 71 odst. 8,9 trestního řádu.

Přestože rozhodování o trvání vazby bylo svěřeno zpět státním zástupcům, nemůže dojít z jejich strany k pochybnostem o dodržování práv obviněného. Rozhodnutí státního zástupce o trvání vazby totiž může obviněný napadnout stížností, o níž podle § 146a odst. 1 písm. a) trestního řádu rozhoduje nezávislý soud. I v tomto případě tedy omezování osobní svobody obviněného podléhá soudní kontrole.

Lhůty uvedené v trestním řádu k omezení trvání vazby  se počítají od okamžiku omezení obviněného na svobodě a týkají se průběžně celého řízení. To znamená, že je-li obviněný v tomtéž řízení vzat do vazby opětovně po předchozím propuštění  na svobodu, nezačíná mu nový rozhodnutím o vzetí do vazby běžet lhůta nová, ale všechny lhůty uplynulé v jednom řízení  se pro účely posuzování délky vazby sčítají. To platí i pro případ, že vazební věc je po podání obžaloby vrácena soudem státnímu zástupci k došetření. Vrácením věci totiž nezačíná nové přípravné řízení, ale pokračuje se v původním přípravném řízení, takže stále běží původní lhůta, vymezující nejzazší mez pro trvání vazby.[13]

Oproti tomu státní zástupce při rozhodování podle § 71 odst. 3,4 trestního řádu, resp. soud podle § 146a odst. 1 trestního řádu v přípravném řízení, nemůže brát v úvahu dobu, kdy byl obviněný omezen na svobodě v souvislosti s trestním řízením cizozemskými státními orgány. Započítat lze totiž jen dobu, kdy byl obviněný ve vazbě na území České republiky a v pravomoci českých orgánů činných v trestním řízení. K tomuto stanovisku celkem logicky dospěl i Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí, vydaném ve Sbírce soudních rozhodnutí pod číslem R 14/96. Účelem ustanovení § 71 trestního řádu totiž je přimět orgány činné v trestním řízení k co nejrychlejšímu vyřizování vazebních věcí. To ovšem nemohou učinit v případě, kdy je obviněný v cizině např. ve vydávací vazbě, přičemž nemohou ani ovlivnit rychlost postupu orgánů cizího státu, které se řídí svým právním řádem a podmínky českého trestního řádu pro ně nejsou nijak zavazující.

Soud při rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o vazbě může stížnost buď zamítnout, anebo jí vyhovět, a to buď zcela nebo zčásti. Pokud soud stížnosti zcela vyhoví, zruší napadené rozhodnutí státního zástupce a zároveň sám rozhodne o propuštění obviněného na svobodu. Vyhověním stížnosti jen zčásti může být takové rozhodnutí, kdy soud sice rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby zruší, ale sám nově rozhodne o tom, že obviněný se ponechává ve vazbě, přičemž zároveň zúží vazební důvody (např. u obviněného, který je vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a),b),c), rozhodne, že se nadále ve vazbě ponechává jen z důvodů uvedených v § 67 písm. a),c)  trestního řádu).  Možnosti rozhodování ve všech případech jsou v podstatě obdobné jako v případech, kdy soud v přípravném řízení rozhoduje o žádostech o propuštění z vazby, jak je blíže rozvedeno v následující kapitole.

Jak již bylo výše řečeno, státní zástupce je v přípravném řízení v podstatě každé tři měsíce povinen rozhodovat o dalším trvání vazby. Krátce po účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. vznikly pochybnosti (bohatě komentované médii), o tom, zda za rozhodnutí o dalším trvání vazby lze považovat i zamítavé rozhodnutí o žádosti obviněného o propuštění z vazby. V této věci se rozpoutal názorový spor mezi pražským vrchním soudem a Nejvyšším soudem ČR. Nejvyšší soud nakonec uzavřel, že tříměsíční lhůta pro další rozhodnutí o trvání vazby se počítá vždy od právní moci každého rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno o vazbě a při němž byla zkoumána existence vazebních důvodů, tedy nejen rozhodnutí, jímž byl obviněný ponechán ve vazbě (§ 71 odst. 4,6 trestního řádu), ale i jiných rozhodnutí, tedy i rozhodnutí o žádosti o propuštění obviněného z vazby.[14]

K tomu je však třeba uvést, že nejvyšší soud řešil situaci, kdy se již vazební řízení ocitlo ve fázi řízení soudního, tedy po podání obžaloby. Pro přípravné řízení podle mého názoru tento postoj nejvyššího soudu aplikovat nelze. Pokud by totiž nová lhůta pro příští rozhodnutí o dalším trvání vazby znovu běžela i od právní moci rozhodnutí o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, účel poslední velké novely trestního řádu by byl v této části v podstatě zmařen. Pokud totiž obviněný požádá státního zástupce o propuštění z vazby a ten neshledá důvody pro vyhovění, státní zástupce nevydává ve věci žádné rozhodnutí a žádost předkládá soudu, aniž by musel svůj postup jakýmkoliv způsobem odůvodňovat. Teprve soud pak vydává usnesení, jímž o žádosti obviněného rozhoduje. Vzhledem k tomu, že naprostá většina obviněných i v přípravném řízení využívá svého práva a žádá o propuštění z vazby, většina rozhodování o trvání vazby by tímto způsobem byla přenesena na soud. Pokud by se proto za rozhodnutí o dalším trvání vazby podle § 71 odst. 3,4 trestního řádu považovalo i rozhodnutí o žádosti obviněného, státního zástupce by  nic nenutilo opravdu podrobně zkoumat trvání vazebních důvodů, protože by to za něho ve většině případů vyřešil soud.

V závěru popisu problematiky, týkající se rozhodování o dalším trvání vazby v přípravném řízení, je třeba připomenout, že při posuzování podmínek pro další trvání vazby nelze vycházet z holého předpokladu, že vazbu lze udržovat až do doby jejího maximálního trvání, vymezené v § 71 odst. 8,9 trestního řádu. Onou maximální dobou totiž není přesně časově vymezené období, ale doba nezbytně nutná. Je proto na soudu, aby v rámci zákonných limitů při přezkoumávání rozhodnutí státních zástupců podle § 146a trestního řádu pečlivě zvažoval, zda opravdu je nezbytně nutné obviněného držet za mřížemi, a to na základě naprosto konkrétních argumentů. V žádném případě se nelze jen obecně odkazovat na složitost řízení, např. s ohledem na druh projednávané trestné činnosti.  V odůvodnění musí být podrobně vysvětleno, proč se přípravné řízení dosud nepodařilo ukončit, jaké úkony ještě v přípravném řízení přicházejí v úvahu a jaká je přiměřená lhůta jejich provedení. Soud se přitom nemůže spokojit jen s tvrzením státního zástupce, že některé úkony přípravného řízení dosud nebyly provedeny, ale musí zkoumat, zda to nebylo způsobeno  nedbalým nebo liknavým přístupem policejních orgánů nebo státního zástupce. V takovém případě by totiž bylo na místě zrušit usnesení státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě, neboť nedbalost orgánů činných v trestním řízení nemůže jít k tíži obviněného.

C. Rozhodování o žádostech o propuštění z vazby

Trestní řád sice v § 72 odst. 1  ukládá všem orgánům trestního řízení ve všech jeho fázích zkoumat existenci důvodů vazby obviněného, přesto i sám obviněný může kdykoliv o propuštění z vazby požádat (§ 72 odst. 3 trestního řádu). Pokud jeho žádosti nevyhoví přímo státní zástupce, neznamená to automaticky, že vazba musí trvat i nadále, neboť o žádosti v takovém případě musí rozhodnout ještě soud, resp. soudce.

Podle trestního řádu č. 141/1961 Sb. příslušelo rozhodování o žádostech obviněného o propuštění z vazby výlučně prokurátorovi, a to až do 31.12. 1991. Po novele číslo 558/1991 Sb. sice o takové žádosti stále ještě rozhoduje prvotně státní zástupce, jestliže jí však sám nevyhoví, je povinen předložit ji neprodleně k rozhodnutí soudu. Soud přitom nerozhoduje jako stížnostní orgán o správnosti rozhodnutí státního zástupce, ale jako orgán prvního stupně, takže proti jeho usnesení je přípustná stížnost. Záměrem tvůrců novely trestního řádu číslo 265/2001 bylo, aby o žádostech obviněného v přípravném řízení rozhodoval státní zástupce i v případech, kdy těmto žádostem vyhovět ze zákonných důvodů nechce, přičemž obviněný by měl právo podat proti takovému usnesení stížnost, o níž by rozhodoval podle § 146a trestního řádu. Tento záměr však posléze nebyl přijat.

Při posuzování žádosti může soud dojít v podstatě ke třem možným závěrům, a to, že

-         důvody vazby již nadále netrvají,

-         vazební důvody stále existují beze změn,

-         vazební důvody existují, ale v jiném rozsahu.

 

Dojde-li soud k závěru, že vazební důvody podle § 67 trestního řádu u obviněného již nadále netrvají, je jeho povinností podle § 72 odst. 3 trestního řádu rozhodnout o jeho propuštění na svobodu a po právní moci usnesení i toto propuštění neprodleně zajistit příkazem příslušné vazební věznici.

Toto rozhodnutí podle § 72 odst. 3 trestního řádu ovšem nemůže soudce učinit v případě, kdy obviněný podal svou žádost před uplynutím 14 dnů od právní moci předchozího zamítavého rozhodnutí o žádosti o propuštění z vazby. Pokud soud v takovém případě dospěje k závěru, že vazební důvody již netrvají, nemůže ani sám rozhodnout o propuštění obviněného podle § 72 odst. 2 trestního řádu. Soud totiž může v přípravném řízení důvody vazby přezkoumávat pouze v řízení o žádosti o propuštění z vazby, přičemž k žádostem podaným před uplynutím lhůty 2 týdnů od právní moci předchozího rozhodnutí o žádosti o propuštění z vazby nelze přihlížet. Jinak může soud vazební důvody přezkoumávat již jen v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby, což však rovněž není zmiňovaný případ. Soud proto může nejvýše neformálně sdělit státnímu zástupci svůj názor, kterým však státní zástupce v žádném případě není nijak vázán a obviněnému proto nezbude, než vyčkat uplynutí zmiňované dvoutýdenní lhůty a poté podat novou žádost o propuštění.

Obdobně pak je třeba postupovat i v případech, kdy žádost o propuštění z vazby podají osoby odlišné od obviněného, např. rodinný příslušník. Takové osoby nejsou oprávněné (až na výjimky) k podání žádosti o propuštění obviněného z vazby. Jejich žádost proto může být považována maximálně za podnět k přezkumu vazebních důvodů podle § 72 odst. 2 trestního řádu. Přezkoumání takového podnětu přísluší prvotně opět jen státnímu zástupci.  Jedinou výjimkou, kdy za obviněného může podat žádost o propuštění z vazby někdo jiný, je případ, kdy je obviněný osobou bez plné způsobilosti k právním úkonům (tedy i mladistvý). V takovém případě mohou za obviněného podávat žádost jeho zákonní zástupci, resp. jeho opatrovník, a to i proti vůli obviněného, je-li to v jeho prospěch (§ 34 trestního řádu). To se samozřejmě týká i obhájce obviněného (§ 41 odst. 4 trestního řádu). Kromě toho soudní praxe přijala shodně se současným zněním § 41 odst. 2 trestního řádu názor, že i žádost obhájce obviněného, jenž je plně způsobilý k právním úkonům, je třeba považovat za žádost podanou přímo obviněným, a lze o ní tedy rozhodovat podle § 72 odst. 3 trestního řádu.

Zjistí-li soud po přezkoumání žádosti obviněného a spisové dokumentace, že důvody vazby i nadále trvají, rozhodne ve většině případů o žádosti obviněného zamítavý usnesením. Samotné trvání vazebních důvodů však ještě nemusí nutně znamenat , že by obviněný nemohl být propuštěn na svobodu. Pokud totiž je dán důvod vazby podle § 67 písm. a) nebo § 67 písm. c) trestního řádu, může být vazba nahrazena zárukou, peněžitou zárukou, písemným slibem obviněného nebo nově též dohledem probačního úředníka (§ 73 a § 73a trestního řádu). Náhrada za koluzní vazbu podle § 67 písm. b) trestního řádu možná není. Nahrazení vazby peněžitou zárukou pak navíc není možné v případech, kdy obviněný je stíhán pro některý z trestných činů uvedených v § 73a odst. 1 trestního řádu, je-li dán důvod vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu.

Pokud soudce dojde k závěru, že je možné přijmout záruku, peněžitou záruku nebo písemný slib obviněného, příp. že jsou splněny podmínky pro probační dohled, musí o tom rozhodnout samostatným výrokem společně s rozhodnutím o propuštění obviněného z vazby. Před takovým rozhodnutím musí především zkoumat všechny okolnosti, svědčící o dostatečnosti náhradního řešení. Je totiž třeba mít na paměti, že soud takové náhradní řešení přijímá v době, kdy vazební důvody reálně existují. Pokud by již důvody vazby v době rozhodování soudu neexistovaly, musel by soud rozhodnout o propuštění obviněného na svobodu bez dalšího, protože všechny čtyři instituty jsou náhradním řešením, které lze přijmout jen namísto vazby.

Nabídka převzetí záruky za další chování obviněného je zřejmě nejméně využívanou možností náhrady za vazbu. Takovou nabídku může učinit buď zájmové sdružení nebo i samostatná důvěryhodná osoba. Při posuzování takové nabídky musí soud pečlivě zvažovat na jedné straně, zda ten, kdo záruku nabízí, je schopen dostatečně pozitivně na obviněného působit, a na druhé straně se musí neméně podrobně zabývat i tím, zda obviněný je osobou, která se vlivu zaručitele podrobí. Velmi často totiž nabízejí převzetí záruky rodinní příslušníci obviněného, a to především v případě mladistvých. V takových případech pak lze jen těžko považovat nabízenou záruku za dostatečnou, jestliže např. trestná činnost, kvůli níž je obviněný ve vazbě, je jedním z důsledků problémů, které jeho rodiče měli s jeho výchovou. Ten, kdo záruku nabízí, musí být seznámen s podstatou obvinění a musí mu být sděleny i důvody vazby obviněného. Tuto poučovací povinnost má v přípravném řízení státní zástupce.

Nejčastěji nabízenou náhradou za vazbu je písemný slib obviněného, že povede řádný život. Zákon výslovně stanoví, že se musí jednat o slib písemný, za který ovšem může být považován  i slib učiněný při výslechu do protokolu. Slib obviněného nemusí být samotným obviněným sepsán, ale musí jím být vlastnoručně podepsán, neboť trestní řád výslovně uvádí, že se jedná o slib obviněného. V žádném případě proto není slibem podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu slib obsažený v žádosti obhájce o propuštění obviněného na svobodu (pokud ovšem není žádost obhájce podepsána též obviněným). I v případě písemného slibu pak musí soud (resp. i státní zástupce) uvážlivě posuzovat, zda vzhledem k osobě obviněného, jeho minulosti a konkrétním důvodům vazby, je nabízený slib dostatečnou náhradou za vazbu a zda mu lze uvěřit.

Institut probačního dohledu jako náhrady za vazbu byl do trestního řádu vtělen teprve novelou č. 265/2001 Sb. a s jeho používáním tedy dosud jsou jen minimální zkušenosti. Nicméně již od 1.1. 2001 je účinný zákon o probační a mediační službě č. 257/2000 Sb. Probační dohled dosud byl touto službou vykonáván v podstatě pouze ve vykonávacím řízení, přesto i v řízení přípravném má své místo. Stejně jako v ostatních případech zde platí, že rozhodnout o dohledu probačního úředníka lze pouze tehdy jsou-li opravdu dány důvody vazby. Pokud se soudce rozhodne k využití tohoto zákonného ustanovení, musí mít dostatek podkladů pro předpoklad, že probační dohled opravdu bude plnit svůj účel. Soud by proto měl mít podrobnou zprávu o osobním životě obviněného. Není ani vyloučeno, aby takovou zprávu (pokud je to v poměrně krátké časové lhůtě možné) opatřil přímo probační úředník (viz § 27b odst. 2 trestního řádu). Zřejmě by také nebylo na škodu, pokud by probační úředník byl přítomen při výslechu obviněného soudcem a mohl by se vyjádřit k možnostem dohledu v daném případě. V naprosté většině případů pak nebude dostačující samotný dohled jako takový, ale bude třeba jej kombinovat s přiměřenými omezujícími opatřeními, která sice budou zasahovat do běžného způsobu života obviněného, ale na druhou stranu umožní jeho ponechání na svobodě. Takovými omezujícím podmínkami přímo ze zákona podle § 73 odst. 3 trestního řádu jsou povinnost v soudem stanovených lhůtách se dostavovat k probačnímu úředníkovi a dále možnost změnit místo pobytu pouze se souhlasem probačního úředníka. Dalšími takovými podmínkami, které by měly vyloučit anebo alespoň podstatně omezit chování obviněného, jemuž by jinak bylo zabráněno vazbou, může být např. povinnost obviněného zdržovat se v určitém časovém období v místě bydliště, zákaz kontaktu obviněného s některými osobami a zákaz návštěv některých nevhodných míst, povinnost zahájit léčení z drogové či alkoholové závislosti a podobně.

Posledním a relativně málo využívaný prostředkem, jímž lze nahradit vazbu obviněného je peněžitá záruka.  Možnost nahradit vazbu složením peněžité částky byla do trestního řádu včleněna až novelou č. 178/1990 Sb., účinnou od 1.7. 1990. Zpočátku však aplikace ustanovení § 73a trestního řádu byla doprovázena určitými interpretačními problémy, neboť postup, jaký měl být při rozhodování o peněžité záruce použit nebyl zcela jasně v  textu zákona vyložen. Soudní praxe se však postupem doby sjednotila na tom, že soudce buď nabídku peněžité záruky vůbec jako takovou usnesením nepřijme, jestliže je zřejmé, že pro její přijetí nejsou splněny vůbec podmínky. Jestliže ale soudce došel k závěru, že podmínky pro rozhodnutí o peněžité záruce dány jsou, určil pouhým přípisem, zaslaným osobě nabízející záruku, výši peněžité záruky.  Teprve po jejím složení soudce rozhodl usnesením o tom, zda peněžitou záruku přijímá či nikoliv. K odstranění těchto výkladových problémů bylo ustanovení § 73a trestního řádu několikrát novelizováno, přičemž zákonem č. 265/2001 Sb. byl postup soudu, resp. soudce stanoven naprosto jednoznačně. Podle současného znění trestního řádu soudce nejprve rozhodne usnesením, že přijetí peněžité záruky je přípustné nebo že nabídku peněžité záruky nepřijímá. V kladném případě zároveň tímtéž usnesením stanoví i výši peněžité záruky (nejméně 10.000,- Kč) a způsob jejího složení, tj. zpravidla uvede číslo příslušného soudního účtu u peněžního ústavu. Pokud peněžitou záruku nabízí někdo jiný než obviněný, je k jejímu přijetí třeba souhlasu obviněného. Taková osoba přitom musí být státním zástupcem poučena o podstatě obvinění a důvodech vazby obviněného. V usnesení o přípustnosti peněžité záruky pak musí být mj. uvedeno poučení o důvodech, pro něž může peněžitá záruka propadnout.

Soudce v žádném případě nestanovuje lhůtu pro zaplacení peněžité záruky. Je totiž věcí obviněného případně jiné osoby, jež složení záruky nabídla, jak rychle chtějí  zajistit propuštění obviněného na svobodu.  Z praktického hlediska by soudce měl osobu skládající záruku požádat, aby mu skutečné složení finanční částky dala na vědomí, aby nedocházelo k možným problémům při zaúčtování částky v účtárně soudu a tím i k identifikaci platby coby peněžité záruky. Poté, co byla peněžitá záruka prokazatelně zaplacena, soudce rozhodne o propuštění obviněného z vazby. O propuštění z vazby soudce musí rozhodnout opět usnesením, proti němuž je přípustná stížnost.

Závěrem je třeba poznamenat, že soudce v přípravném řízení nerozhoduje jen o jejím přijetí, ale také o jejím připadnutí státu, a to na návrh státního zástupce a za podmínek uvedených v § 73a odst. 3 trestního řádu. Pokud během přípravného řízení pominou důvody, jež vedly k přijetí peněžité záruky, může ji zrušit již státní zástupce, který rovněž může rozhodnout o změně její výše.

Jednotlivé instituty nahrazující vazbu lze i kombinovat. Nic nebrání tomu, aby soudce rozhodující o vazbě přijal zároveň najednou třeba všechny čtyři výše popsané  možnosti, jestliže budou nabídnuty a jestliže soudce dojde k závěru, že teprve jejich kumulací bude dostatečně naplněn jejich účel, tj. nahrazení vazby.

Použití institutů nahrazujících vazbu sice bylo popsáno v kapitole týkající se rozhodování o žádostech o propuštění z vazby, je však třeba poznamenat, že je lze v plném rozsahu použít i při rozhodování o vzetí obviněného do vazby tak, jak bylo popsáno výše. Každé takové rozhodnutí o přijetí záruky nebo písemného slibu, o vyslovení probačního dohledu nebo přijetí peněžité záruky musí být spojeno s rozhodnutím o vazbě jako takové, resp. s rozhodnutím o zadržené nebo zatčené osobě. Soud tedy v případech, kdy možnosti nabízené v § 73 a 73a trestního řádu využil, musí zároveň usnesením rozhodnout o propuštění obviněného na svobodu (resp. o jeho ponechání na svobodě). Pouze v případě, kdy soudce považuje za přijatelnou peněžitou záruku, zpravidla bude přesto třeba obviněného vzít do vazby, neboť je málo pravděpodobné, že peněžitá záruka bude složena předtím, než bude soudce rozhodovat o vzetí obviněného do vazby. V takovém případě soudce musí jedním usnesením rozhodnout o vazbě obviněného a zároveň rozhodnout, že peněžitá záruka je přípustná. V případech, kdy nabízené záruky nepřijal pak samozřejmě zamítne žádost o propuštění z vazby, resp. rozhodne o vzetí obviněného do vazby, pokud vazební důvody opravdu existují.

D. Příkaz k zatčení

Rozhodnutí o vazbě v některých případech musí předcházet vydání příkazu k zatčení obviněného, neboť jiným způsobem není možné zajistit jeho účast u úkonů trestního řízení, konkrétně u výslechu. I samotné vydání příkazu k zatčení je vytvářením předpokladů k dalšímu omezení obviněného na svobodě, a proto o něm v přípravném řízení může rozhodnout jen soudce. Podle čl. 8 odst. 4 Listiny základních práv a svobod totiž lze obviněného zatknout jen na příkaz soudce, který musí být písemný a odůvodněný.

V trestním řádu se toto ústavní ustanovení odrazilo v textu § 69, a to s účinností od 1.1. 1992. Do té doby příkaz k zatčení v přípravném řízení vydával prokurátor.

Stejně jako ve většině jiných případů, v nichž v přípravném řízení rozhoduje soudce, lze příkaz k zatčení vydat jen na návrh státního zástupce. Příkaz k zatčení má formu sui generis a doručuje se jen státnímu zástupci a okresnímu policejnímu ředitelství, v jehož obvodu měl obviněný naposled své bydliště. Policie poté již sama učiní opatření, aby obviněný mohl být zatčen kdekoliv v České republice.

Příkaz k zatčení lze vydat jen proti obviněnému, tj. proti osobě, které bylo oznámeno usnesení o zahájení trestního stíhání pro konkrétní skutek. Jestliže trestní stíhání dosud takto zahájeno nebylo, nejedná se o obviněného, ale o podezřelého, a v takovém případě příkaz k zatčení vydat nelze.

V příkazu k zatčení musí být především naprosto jednoznačně identifikován obviněný, který má být zatčen. Vedle jména, příjmení, data a místa narození a povolání je proto vhodné uvést i další údaje, jako např. přezdívku, popis osoby, zvláštní znamení (např. tetování, tělesné vady, vady řeči apod.). Příkaz dále musí obsahovat stručný popis skutku (tj. není třeba opisovat doslova usnesení o sdělení obvinění, ale je třeba uvést všechny podstatné okolnosti nasvědčující tomu, že jednání obviněného je trestným činem), a jeho právní posouzení. Konečně pak v příkazu musí být podrobně uvedeny důvody jeho vydání. Nestačí pouze odkázat na skutečnost, že obviněný je neznámého pobytu, ale z odůvodnění musí být patrné, že policejní orgány se opravdu pokusily využít všechny možnosti k provedení výslechu obviněného (předvolání, předvedení či zadržení) a že učinily všechny možné kroky ke zjištění jeho pobytu.

Kromě výše uvedeného musí soudce při vydávání příkazu k zatčení zkoumat též, zda jsou u obviněného dány důvody vazby. Na existenci vazebního důvodu  (nejčastěji zřejmě podle § 67 písm. a/ trestního řádu) přitom nelze usuzovat jen z toho, že obviněný se zdržuje na neznámém místě, ale musí být dána též dalšími okolnostmi odůvodněná obava, že tak obviněný činí s úmyslem mařit účel svého trestního stíhání. Důvodnost vazby obviněného při vydání příkazu k zatčení se přitom zkoumá jen  podle § 67 trestního řádu, aniž by se přihlíželo k omezujícím podmínkám, uvedeným v § 68 odst. 2 trestního řádu. Ty však bude muset soudce hodnotit při rozhodování o případné vazbě poté, co bude obviněný zatčen.

Z předchozích odstavců je zřejmé, že příkaz k zatčení musí obsahovat poměrně velké množství údajů, které, zejména pokud jde o popis skutku a vylíčení důvodů, nelze vyjádřit několika málo slovy. Přesto mnozí soudci k vydávání příkazů k zatčení používají předtištěné formuláře, jejichž prostorový rozsah je poměrně omezený, což soudce nutí k tomu, aby zejména vylíčení skutku a důvodů co nejvíce zjednodušil, a to až tak, že je to v rozporu s ustanovením § 69 odst.  2 trestního řádu. Tento trend je navíc dokonce podporován i ministerstvem spravedlnosti, které podobný formulář jako přílohu vnitřního a kancelářského řádu[15] doporučuje jako kancelářský vzor, přičemž jak pro vylíčení skutku, tak pro uvedení důvodů pro vydání zatykače je ve formuláři vyčleněn jen jeden řádek (viz kancelářský vzor číslo Tr.ř. 59a).

Při rozhodování o příkazu k zatčení samozřejmě soudce musí mít k dispozici spis, obsahující veškeré údaje, podstatné pro rozhodnutí tak, jak byly popsány výše. Spis přitom zůstane u soudu až do  doby, než bude obviněný zatčen. Zatčený obviněný musí být do 24 hodin předán soudci, který zatykač vydal (tím je třeba rozumět též jakéhokoliv jiného soudce téhož soudu, jestliže to vyplývá z rozvrhu práce). V této lhůtě musí soudce rozhodnout o případné vazbě obviněného a učinit další úkony s tím spojené. Zároveň soudce nesmí zapomenout odvolat příkaz k zatčení, aby např. v případě, kdy obviněný nebyl vzat do vazby, nedošlo zbytečně k jeho opětovnému omezení na svobodě.

V mimořádných případech může být obviněný předán i k soudci jiného soudu. Ten pak obviněného vyslechne a obsah výslechu sdělí soudci, který zatykač vydal. Tento soudce poté rozhodne o vazbě nebo o propuštění obviněného  a své rozhodnutí sdělí (zpravidla telefonem nebo faxem) vyslýchajícímu soudci, jenž je oznámí obviněnému a bude-li to třeba, provede i další úkony, nutné pro umístění obviněného do vazby. Vydávané rozhodnutí je tedy rozhodnutím soudu, který vydal zatykač, proto také soudce tohoto soudu bude vyhotovovat písemné znění svého rozhodnutí a o případné stížnosti proti usnesení bude rozhodovat soud tomuto soudu nadřízený a nikoliv krajský soud, v jehož obvodu byl obviněný vyslýchán.

Jak je výše řečeno, postup, při němž rozhoduje jiný soudce než ten, který obviněného vyslýchal, by měl být jen výjimečný, neboť obviněný má v zásadě právo být vyslechnut svým zákonným soudcem. Česká republika je natolik malá, že ve lhůtě 24 hodin může být obviněný z jakéhokoliv místa dopraven  na jakékoliv jiné místo a soudci přitom zbude ještě dostatek času pro rozhodnutí. Přesto soudci využívají možnosti výslechu zatčeného dožádaným soudem poměrně často, aniž by k tomu byly závažné důvody (např. špatná sjízdnost silnic v důsledku sněhové kalamity apod.), a to zřejmě pod tlakem  policistů, jimž převážením obviněných ke vzdáleným soudům vznikají velké materiální náklady. Takový postup je však nepřípustný, neboť nepřípustně omezuje obviněného v jeho právu na zákonného soudce.

 E. Mezinárodní zatýkací rozkaz

Příkaz k zatčení nelze vydat, jestliže je zřejmé, že se obviněný zdržuje v cizině. V takovém případě by se příkaz k zatčení minul účinkem, neboť zavazuje jen české policejní orgány, které  samozřejmě nemohou vykonávat svou pravomoc za hranicemi České republiky.

Je-li tedy obviněný v cizině, je třeba místo příkazu k zatčení vydat tzv. zatýkací rozkaz. Způsob vydávání zatýkacího rozkazu je obdobný jako u příkazu k zatčení. V přípravném řízení jej vydává soudce na návrh státního zástupce. I toto rozhodnutí má formu sui generis. Trestní řád sice výslovně neukládá povinnost vyhotovit zatýkací rozkaz písemně a odůvodnit ho, a proto v tomto případě je třeba přímo aplikovat ustanovení článku 8 odst. 4  Listiny základních svobod, které o této povinnosti hovoří zcela jednoznačně. Kromě jiných údajů, identifikujících obviněného trestní řád požaduje pro zatýkací rozkaz též údaj o státním občanství obviněného. V zatýkacím rozkazu pak navíc musejí být  výslovně citována ta ustanovení trestního zákona, podle nichž je jednání obviněného posuzováno. Po zatčení obviněného se o jeho případné vazbě rozhoduje obdobně jako u obviněného zatčeného na základě příkazu k zatčení dle § 69 trestního řádu. Jediným rozdílem je to, že lhůta 24 hodin pro rozhodnutí neběží od okamžiku zatčení, ale až od okamžiku, kdy byl obviněný předán soudu.

Je-li znám stát, na jehož území by se obviněný měl zdržovat, musí soudce zkoumat též účelnost vydávání zatýkacího rozkazu, neboť ne všechny státy obviněné k trestnímu stíhání vydávají. Vydávání obviněných upravují bilaterální i multilaterální mezinárodní smlouvy. Pokud se obviněný zdržuje na území státu, který takové smlouvy, jejichž účastníkem je i Česká republika, neratifikoval, může být obviněný vydán, jestliže takový postup vychází alespoň ze vzájemné reciprocity při vydávání obviněných. Všechny státy však dodržují zásadu, že k trestnímu stíhání do ciziny nelze vydat obviněného, jestliže se zdržuje na území toho státu, jehož státní občanství má. Některé smlouvy navíc omezují vydávání obviněných jen pro určitý okruh trestných činů.

Zatýkací rozkaz soudce doručí jen státnímu zástupci a dále ministerstvu spravedlnosti, které učiní další potřebná opatření k realizaci zatýkacího rozkazu. Předtím však soudce ještě musí opatřit překlad zatýkacího rozkazu do jazyka státu, v němž by se obviněný měl zdržovat, a není-li to známo, tak musí být zatýkací rozkaz přeložen do angličtiny. Zajišťování překladu přímo soudcem je přitom dle mého názoru značně nehospodárné, neboť ministerstvo spravedlnosti by v rámci své činnosti zcela jistě překlad opatřilo jednak rychleji a jednak levněji, protože soudce za tím účelem musí do řízení přibrat tlumočníka formálním postupem podle § 28 trestního řádu.

F. Omezení obviněného ve výkonu trestu odnětí svobody

V praxi mohou nastat případy, kdy je stíhán obviněný, který vykonává trest odnětí svobody, jenž  mu byl uložen za jiné jednání v jiném trestním řízení. Přestože je to jen výjimečné, i v těchto případech mohou nastat okolnosti, které by odůvodňovaly vazbu obviněného. Za této situace však obviněného do vazby vzít nelze, nicméně je možné uložit mu omezení, jež by mu i ve věznici bránila mařit účel probíhajícího trestního řízení. Z tohoto důvodu proto do trestního řádu bylo novelou č. 178/1990 Sb. vloženo ustanovení     § 74a. I v tomto případě bylo rozhodování nejprve svěřeno prokurátorovi, ale s účinností od 1.1. 1992 přešlo v přípravném řízení na soudce (novelou trestního řádu č. 558/1991 Sb.).

Rozhodnutí podle § 74a trestního řádu může být vydáno jen v případech, kdy je dán důvod vazby obviněného. Důvody vazby se přitom zkoumají jen z hledisek uvedených v § 67 trestního řádu bez omezení podle § 68 odst. 2 trestního řádu. Trestní řád  v §74a sice odkazuje na § 67 obecně, avšak v praxi zřejmě přicházejí v úvahu jen důvody koluzní vazby podle § 67 písm. b) trestního řádu, byť např. i v případech, kdy je obviněný zařazen věznice s mírnějším režimem (tj. věznice s dohledem nebo s dozorem), by mohl být dán též důvod vazby podle § 67 písm. a) nebo písm. c)  trestního řádu.

Rozhodnutí soudce má povahu usnesení, proti němuž je přípustná stížnost. Výrok tohoto usnesení musí vedle určení konkrétního omezení a jeho trvání obsahovat též označení konkrétního důvodu vazby obviněného. Okolnosti, nasvědčující důvodům vazby a potažmo též důvodům pro nezbytná omezení pak musejí být podrobně rozebrány v odůvodnění usnesení.

Hlavním úkolem soudce je posoudit nutnost nařízení omezení a jejich nezbytný rozsah. Jak je uvedeno výše, nejčastějším důvodem pro taková omezení je koluzní jednání obviněného. Nejvíce používanými proto v praxi jsou omezení, spočívající v zákazu kontaktu obviněného s některými jinými osobami, umístěnými ve věznici, omezení návštěv či kontrola korespondence obviněného. Soudce přitom musí dbát na to, aby rozsah ukládaných omezení nepřekročil nezbytnou míru a aby nebyl širší, než rozsah omezení, jež je možno uložit obviněným, kteří jsou ve vazbě. Z tohoto důvodu soudce musí při svém rozhodování vycházet též z příslušných ustanovení zákona o výkonu vazby číslo 293/1993 Sb.

Trestní řád v § 74a odst. 1 výslovně stanoví, že výrok usnesení, ukládajícího obviněnému omezení ve výkonu trestu odnětí svobody, musí obsahovat též přesné časové vymezení trvání takových omezení. Přesto v § 74a odst. 3 trestní řád uvádí, že se pro řízení o omezeních a jejich trvání použijí ustanovení § 71 a § 72 trestního řádu. V praxi to znamená, že v přípravném řízení státní zástupce musí průběžně sledovat, zda důvody, pro něž byla omezení uložena, stále trvají nebo zda se nezměnily. Pokud důvody pro omezení zanikly před uplynutím doby stanovené v usnesení podle § 74a odst. 1 trestního řádu, musejí být omezení zrušena, případně musí být změněn jejich rozsah, a to opět usnesením soudce na návrh státního zástupce (§74a odst. 3, § 72 odst. 1,2 trestního řádu). Otázkou je, zda by o zrušení omezení nemohl státní zástupce rozhodnout sám analogicky podle § 73b odst. 3 trestního řádu, neboť se jedná o rozhodnutí, které v žádném případě nemůže ohrozit základní lidská práva a svobody obviněného a zásah soudu se v takovém případě jeví jako nadbytečný. Na druhé straně je však třeba říci, že ustanovení § 74a trestního řádu s takovou možností pro státní zástupce nepočítá.

Obviněný má rovněž právo kdykoliv žádat o zrušení uložených omezení (§74a odst. 3, § 72 odst. 3 trestního řádu). I v tomto případě by zřejmě o takové žádosti měl rozhodovat soudce, aniž by se předtím žádostí zabýval státní zástupce, neboť § 74a odst. 3 trestního řádu nepočítá v daném případě s aplikací § 73b odst. 3 věta třetí trestního řádu, která hovoří o tom, že v přípravném řízení může o propuštění obviněného z vazby rozhodnout i státní zástupce. K této situaci došlo zřejmě vinou legislativního procesu při přijímání novely trestního řádu číslo 265/2001 Sb., neboť předchozí právní úprava rozhodování o žádostech obviněného byla celá obsažena v § 72 trestního řádu, na který odkazuje ustanovení § 74a odst. 3 tr. řádu, a vztahovala se tedy zcela jednoznačně i na rozhodování o žádostech obviněného o zrušení omezení ve výkonu trestu odnětí svobody.

Celková doba trvání uložených omezení nesmí překročit lhůty uvedené v § 71 odst. 8,9 trestního řádu, k čemuž musí soudce přihlížet již  při vydávání usnesení podle § 74a odst. 1 trestního řádu. To ale neznamená, že by soudce nemohl ve svém rozhodnutí stanovit lhůtu kratší, pokud se mu vyčerpání celé zákonné lhůty nejeví jako nezbytně nutné.

 

5.2.2. Příkaz k pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu

Další možností omezení osobní svobody  pro účely trestního řízení je umístění obviněného do zdravotnického ústavu na pozorování kvůli zjištění duševního stavu. Jedná se tedy o další průlom do práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a proto o takovém opatření může rozhodnout i v přípravném řízení jen nezávislý a nestranný soudce.

V trestním řízení je nařízení takového omezení, srovnatelného jen s vazbou, upraveno v § 116 odst.2 a § 117. O umístění obviněného do zdravotního ústavu rozhodoval až do 31.12. 1991 prokurátor anebo s jeho souhlasem vyšetřovatel. Po novele trestního řádu č. 558/1991 Sb. však tato pravomoc přísluší v přípravném řízení výlučně soudci.

Soudce rozhoduje v přípravném řízení na návrh státního zástupce a to usnesením, proti němuž je přípustná stížnost.

Úkolem soudce je pečlivě zkoumat, zda vyšetření duševního stavu obviněného je opravdu nutné a zda duševní stav obviněného nelze vyšetřit jinak než nepřetržitým pozorováním. Zjištění duševního stavu obviněného je nutné zejména pro posouzení subjektivní stránky trestného činu, pro který je stíhán. Je tedy třeba, aby existovaly důkazy o tom, že obviněný zřejmě trpí nějakou duševní chorobou či poruchou, která by mohla mít vliv na jeho schopnosti rozpoznávat nebezpečnost jeho jednání a schopnosti toto jednání ovládat. Pokud jde o nutnost provést vyšetření duševního stavu pozorováním v ústavu, nemůže se soud spokojit jen s tvrzením státního zástupce a nestačí ani samotná úvaha rozhodujícího soudce. V dané věci naopak je třeba, aby státní zástupce předložil spolu se svým návrhem vyjádření odborného lékaře (nejlépe dvou či více) o tom, že jiným způsobem nelze učinit spolehlivé diagnostické závěry o duševním stavu obviněného. Bude-li to nutné, bude třeba vyžádat i zprávy o chování obviněného z místa bydliště nebo dřívější znalecké posudky o duševním stavu obviněného, byly-li již pořizovány. Důvodem k nařízení pozorování však mohou být jen důvody odborné, nikoliv důvody "technické", spočívající např. v tom, že obviněný odmítá spolupráci s orgány činnými v trestním řízení i se znalcem. V takovém případě by soudce návrhu státního zástupce vyhovět neměl, neboť orgány přípravného řízení mají dostatek jiných možností, k zajištění nezbytné spolupráce obviněného (předvedení, uložení pořádkové pokuty, příp. i v podobě návrhu na vazbu obviněného).

Pozorování duševního stavu ve zdravotnickém ústavu lze nařídit jen vůči obviněnému, tj. vůči osobě, jíž bylo oznámeno usnesení o zahájení trestního stíhání v té věci, v níž je nutné vyšetření provést. V žádném případě nelze nařídit pozorování svědka, a to ani tehdy, jsou-li pochybnosti o jeho duševním stavu, které mohou mít vliv i na posouzení jeho věrohodnosti.

Výrok usnesení musí obsahovat vedle označení obviněného též označení ústavu, v němž má být obviněný pozorován. Časové omezení tohoto pozorování  se usnesením neurčuje. Ze zákona ¨může pozorování trvat nejvýše dva měsíce, znalci však mohou prostřednictvím návrhu státního zástupce požádat, aby tato byla prodloužena, avšak nejvýše o jeden měsíc. I o takovém návrhu rozhoduje v přípravném řízení soudce usnesením podle § 117 trestního řádu. Znalci ve své žádosti však musejí pečlivě zdůvodnit, proč dvouměsíční pozorování obviněného nebylo dostatečné pro vypracování znaleckého posudku. Jestliže však znalci mají dostatek podkladů pro posudek před uplynutím zákonem stanovené nebo soudcem prodloužené lhůty, je jejich povinností umožnit obviněnému volný odchod ze zdravotnického ústavu, aniž by o tom bylo třeba vydávat zvláštní rozhodnutí. Na to musí v rámci své dozorové povinnosti dohlédnout též státní zástupce. Součástí rozhodnutí soudce o nařízení pozorování není rozhodnutí o přibrání znalce, který bude obviněného pozorovat a vypracovávat příslušný posudek, tato pravomoc v přípravném řízení přísluší jen policejnímu orgánu nebo případně státnímu zástupci.

Rozhodování o nařízení pozorování samo o sobě není důvodem nutné obhajoby obviněného, zpravidla však obviněný v takových případech bude muset obhájce mít, neboť budou dány pochyby  o jeho způsobilosti náležitě se hájit (§36 odst. 2 trestního řádu). Jestliže však soudce bude rozhodovat o prodloužení pozorování, bude již zcela určitě dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. a) trestního řádu, a proto soudce musí obviněnému umožnit nejprve si obhájce zvolit, a poté mu jej případně z úřední povinnosti ustanovit.

 

5.3. Rozhodování o zásazích do soukromí

5.3.1. Domovní prohlídka

Domovní prohlídka je dalším závažným zásahem do práv a svobod chráněných základními  předpisy o lidských právech a svobodách. Podle článku 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je zaručena nedotknutelnost soukromí každé osoby. Za soukromou sféru každého se přitom považuje i její obydlí. Proto v článku 12 Listiny je stanoveno, že obydlí je nedotknutelné a nelze do něj vstoupit bez souhlasu toho kdo v něm bydlí. Domovní prohlídka je podle Listiny dovolena jen pro účely trestního řízení, a to na písemný a odůvodněný příkaz soudce, přičemž podrobnosti stanoví zákon.

Tímto zákonem je samozřejmě trestní řád, konkrétně ustanovení § 82 odst. 1, § 83, § 84 a § 85. I tato ustanovení byla během účinnosti trestního řádu měněna. Až do 31.12. 1991 mohl o nařízení domovní prohlídky v přípravném řízení rozhodnout prokurátor anebo s jeho souhlasem vyšetřovatel nebo vyhledávací orgán. Nesnesla-li však věc odkladu, mohla být domovní prohlídka provedena i bez souhlasu prokurátora. Pravomoc nařídit domovní prohlídku byla na soudce přenesena až novelou trestního řádu, vyvolanou přijetím Listiny základních práv a svobod, tedy novelou č. 558/1991 Sb., účinnou od 1.1. 1992. Jedná se o pravomoc výlučnou, tzn., že ani v naléhavých případech nemůže být domovní prohlídka provedena bez příkazu soudce. V takových případech však může domovní prohlídku nařídit i jiný než příslušný soudce, v jehož obvodu má být prohlídka vykonána. Příslušností se přitom rozumí pouze příslušnost místní a nikoliv věcná, tzn. že v každém případě musí rozhodovat soudce okresního soudu.

Rozhodnutí o nařízení domovní prohlídky je rozhodnutím sui generis, zákonem  označované jako "příkaz", byť ve výroku se provedení domovní prohlídky nepřikazuje, ale domovní prohlídka se nařizuje. (§ 83 odst. 1 trestního řádu). Přestože soudce nerozhoduje usnesením, může příkaz k domovní prohlídce vydat jen na návrh státního zástupce, podnět policejních orgánů pro nařízení domovní prohlídky nestačí.

Jak Listina základních práv a svobod, tak trestní řád zdůrazňují, že příkaz musí být písemný a musí být odůvodněn. Vzhledem k tomu, že domovní prohlídka je výrazným průlomem do ochrany práva na soukromí, a nedotknutelnost obydlí, musí trestní řád i v této části být interpretován restriktivně. V praxi to znamená, že písemné odůvodnění musí vycházet ze skutkových okolností, nasvědčujících tomu, že v obydlí se ukrývá osoba nebo věc důležitá pro trestní řízení.  Nelze se spokojit jen s tvrzením státního zástupce, že domovní prohlídka je nutná, a to tím spíše, že domovní prohlídka je v mnoha případech prováděna jako neodkladný či neopakovatelný úkon ještě před zahájením trestního stíhání proti konkrétní osobě.[16] Jestliže státní zástupce nepředloží soudci dostatečné důvody pro nařízení domovní prohlídky, a to ani případně dodatečně na výzvu soudce, nemůže soudce postupovat jinak, než že vydání příkazu prostým sdělením státnímu zástupci odmítne.

Soudce v příkazu k domovní prohlídce musí jednoznačně vymezit prostor, jehož se má prohlídka týkat a označit osoby, jež prohlížené obydlí užívají. Někteří soudci pak dále označují též policejní orgán, který prohlídku provede. Toto je však dle mého názoru nadbytečné, neboť výlučná pravomoc policejního orgánu k provedení prohlídky vyplývá přímo ze zákona (§ 83 odst. 2 trestního řádu), a je věcí policie, aby v rámci vnitřní struktury rozhodla o tom, kdo konkrétně prohlídku provede.

Pokud jde o určení prostoru, zákon obydlí definuje jako byt a jiné prostory sloužící k bydlení a prostory k nim náležející (§ 82 odst. 1 trestního řádu). Vzhledem k tomu, že ochrana obydlí je v podstatě jen jedním z typů ochrany soukromí obecně, je třeba za obydlí považovat nejen prostory, určené k trvalému bydlení, ale i hotelové pokoje, rekreační chaty či chalupy, nebo např. i karavan, pokud slouží k trvalému bydlení. Domovní prohlídka se může vztahovat i na prostory příslušející k bytu, jako jsou např. sklep, půda či v bezprostřední blízkosti stojící garáž, pokud jsou v příkazu výslovně uvedeny a naprosto jednoznačně a nezaměnitelně označeny. Často nestačí k označení bytu jen jeho poštovní adresa, ale např. v domech s více byty musí být prohlížený byt dále specifikován např. číslem bytu, uvedením podlaží, na němž se nachází, jeho postavení k ostatním bytům na stejném poschodí apod. Užívá-li jeden byt odděleně více na sobě nezávislých osob, může být prohlídka omezena dokonce jen na část bytu, v níž lze předpokládat dosažení účelu prohlídky.

Určení rozsahu domovní prohlídky již v návrhu státního zástupce často v praxi naráží na kompetenční problémy. Státní zástupci totiž do svého návrhu někdy zahrnují i prostory, které sice patří k obydlí, ale ve skutečnosti již nepožívají ochrany domovní svobody, ale jen ochrany poskytované vlastníkům. Příkladem může být např. označení kůlny, která stojí odděleně od bytových prostor a je určena např. na uskladňování zahradního nářadí. V takovém případě se již nejedná o obydlí ani o prostory náležející k bytu, ale jen o jiný prostor, jehož prohlídku nemůže nařídit soudce, ale jen státní zástupce nebo policejní orgán.

Účelem domovní prohlídky je nalezení věcí nebo osob, důležitých pro trestní řízení. Provedení domovní prohlídky k dosažení tohoto účelu přitom je až krajní možností. Domovní prohlídka totiž může být (až na neodkladné případy) provedena až po výslechu uživatele obydlí, jestliže výslechem tohoto účelu dosaženo nebylo. Tento výslech přitom na rozdíl od situace, kdy se rozhoduje o vazbě, neprovádí soudce, ale policejní orgán. Výslech dokonce ještě nemusí být proveden ani v okamžiku, kdy státní zástupce předává soudci návrh na nařízení domovní prohlídky (a ani by to z taktického hlediska nebylo vhodné), ale zpravidla se provádí až krátce před plánovaným provedením prohlídky.

5.3.2. Provádění důkazu v bytě či obydlí

Obdobně jako domovní prohlídka je upraveno též provádění důkazu v bytě či obydlí, a to v § 85b trestního řádu. Toto ustanovení bylo do zákona vloženo teprve novelou číslo 292/1993 Sb. a je účinné od 1.1. 1994. Jedná se o ustanovení blanketní, které se co do způsobu rozhodování odkazuje na ustanovení trestního řádu, upravující domovní prohlídku (má-li být důkaz proveden v obydlí). To znamená, že i v tomto případě v přípravném řízení rozhoduje soudce na návrh státního zástupce, a to příkazem, jenž musí být písemný a odůvodněný. Příkaz k provedení důkazu se přitom může vydat jen pro provedení rekonstrukce, rekognice nebo vyšetřovacího pokusu; provádění jiných důkazů bez souhlasu uživatele obydlí přípustné není a soudce to ani nemůže nařídit. Ustanovení § 85b sice odkazuje i na znění § 84 trestního řádu, tzn., že uživatel obydlí by měl být před provedením důkazu vyslechnut, aby tak případně mohlo být od provádění důkazu upuštěno. Těžko si však lze představit, že rekognice, rekonstrukce nebo vyšetřovací pokus by mohly být nahrazeny pouhým výslechem.

Úkolem soudce v daném případě je posoudit, zda opravdu k dosažení účelu probíhajícího trestního řízení je nutné provést policejním orgánem zamýšlený důkaz, a pokud ano, zda tento důkaz je opravdu nezbytně nutné provést v bytě či obydlí a zda jej nelze provést někde jinde.

5.3.3. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu

Pachatelé trestné činnosti stále zdokonalují své postupy, přičemž zejména v případech závažnější a organizované kriminality využívají k plánování trestné činnosti a k snížení možností odhalení nejmodernější komunikační prostředky, tj. vedle telefonů zejména mobilní telefony, faxy, vysílačky či elektronickou poštu počítačové sítě internet.[17] Jejich vzájemná komunikace přitom často bývá jedinou možností, z níž lze zjistit možné důkazy a stopy, jež by mohly vést k jejich odhalení.

Přístup k informacím, předávaným prostřednictvím telekomunikačního provozu však je omezen Listinou zaručeným právem na ochranu soukromí, včetně práva na zachování tajemství přepravovaných zpráv. (článek 7 odst. 1 a článek 13 Listiny základních práv a svobod). Legálnost odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v trestním  soudnictví, a tedy  i jeho konformita  s ústavním řádem,  spočívá proto nejen  na  poměrně  přísném vymezení  podmínek, za nichž lze takto  do osobních sfér jednotlivce zasáhnout,  ale i na snaze  co  nejméně  zasáhnout  do   těchto  sfér  jiných  osob  na inkriminovaném   podezření   se    nepodílejících   či   na   něm nezúčastněných.[18] Toto tajemství přepravovaných zpráv smí být prolomeno jen způsobem, výslovně v zákoně uvedeným. Pro účely trestního řízení je touto průlomovou normou ustanovení § 88 a § 88a trestního řádu.

Ustanovení § 88, upravující odposlech a záznam telekomunikačního provozu, bylo do trestního řádu vloženo novelou č. 178/1990 Sb. s účinností od 1.7. 1990. Zpočátku se odposlech týkal jen telefonních hovorů a prováděn směl být až po zahájení trestního stíhání. S účinností od 1.1. 1994 však byla právní úprava vztažena vzhledem k technickému pokroku na veškerý telekomunikační provoz a odposlech může být prováděn i před zahájením trestního stíhání jako neodkladný či neopakovatelný úkon.  Až do 31.12. 1991 o nařízení odposlechu rozhodoval prokurátor, od 1.1. 1992 bylo rozhodování v této oblasti  svěřeno novelou trestního řádu č. 558/1991 Sb.  v přípravném řízení soudci.

Soudce může záznam a odposlech telekomunikačního provozu nařídit, je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin (tj. úmyslný trestný čin, sankcionovaný trestem odnětí svobody s horní hranicí nejméně 8 let nebo některý z trestných činů, vyjmenovaných v § 62 odst. 1 trestního zákona) nebo pro trestný čin, k jehož stíhání zavazují vyhlášené mezinárodní smlouvy. Jestliže se ale o takový trestný čin nejedná, je nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nepřípustné a odposlech může být prováděn jen se souhlasem uživatele odposlouchávané stanice.

Soudce v přípravném řízení může odposlech nařídit jen na návrh státního zástupce. Rozhodnutí je činěno formou sui generis, tzn., že proti němu není ani opravný prostředek. Celý proces rozhodování i samo rozhodnutí a jeho výkon podléhá utajení v režimu "vyhrazené" nebo "důvěrné", a jako takové se proto rozhodnutí doručuje jen státnímu zástupci, který zajistí, aby o něm byl vyrozuměn i příslušný provozovatel telekomunikační sítě.

Nařízení odposlechu se nemusí nutně týkat jen  obviněného nebo podezřelého, coby účastníka telekomunikačního provozu, ale odposlouchávány mohou být i jiné osoby, za předpokladu, že lze důvodně očekávat, že odposlechem budou zjištěny skutečnosti významné pro trestní řízení (např. odposlech telefonu rodinných příslušníků podezřelého, který se skrývá). Nelze však v žádném případě nařídit odposlech stanice (telefonní, internetové apod.) obhájce obviněného.

Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. Ve výroku musí být zcela jednoznačně určena odposlouchávaná stanice, a to např. telefonním číslem, adresou elektronické pošty apod. Jedná-li se o pevnou stanici, je třeba uvést i její umístění, příp. je nutné označit přesně jejího uživatele.  Vymezena také musí být doba, na níž se odposlech nařizuje.  Z odůvodnění rozhodnutí pak musí být zřejmé, že trestní řízení je vedeno pro závažný úmyslný trestný čin či trestný čin mezinárodně stíhaný. Také je samozřejmě třeba uvést okolnosti, z nichž lze zjistit předpoklad získání informací důležitých pro trestní řízení.

Pokud jde o právní kvalifikaci, stane se občas, že policejní orgán, resp. státní zástupce "nadsadí" závažnost trestného činu tak, aby jeho kvalifikace splňovala podmínky pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Soudce bohužel většinou má jen málo podkladů pro zhodnocení, zda opravdu je nutné stíhané jednání posuzovat jako zvlášť závažný trestný čin, ale přesto by se měl právní kvalifikací v rámci možností omezených stavem řízení co možná nejvíce zabývat a v případě, že neshledá důvod pro přísnější právní kvalifikaci, měl by návrh neformálně odmítnout s uvedením důvodů.

Další věcí, již musí soudce pečlivě zvažovat, je doba, na níž má být odposlech povolen. Tato doba musí být v rozhodnutí výslovně uvedena a nesmí přesáhnout 6 měsíců. Může však být na stejnou dobu soudcem opakovaně prodlužována. Zejména při rozhodování o prodlužování odposlechu musí soudce důkladně zkoumat, jestli opravdu je nutné takto závažným způsobem zasahovat do soukromí, pokud se v předchozích obdobích  očekávání státního zástupce nenaplnila.

Až do konce roku 2001 bylo rozhodování o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu rozštěpeno, resp. mohlo být i duplikováno. Vedle úpravy obsažené v trestním řádu totiž nařízení odposlechu pro účelu odhalování některých trestných činů bylo upraveno též v § 36 zákona o Policii České republiky č. 283/1991 Sb. V těchto případech však vydával povolení k použití operativní techniky pověřený soudce krajského soudu. Této duplicity pak využívaly policejní orgány v případech, kdy jedním z těchto způsobů se svým podnětem (příp. návrhem státního zástupce) neuspěly, a proto to zkoušely způsobem jiným.

Závěrem je třeba dodat, že soudní příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu samozřejmě není třeba, jestliže s odposlechem souhlasí účastník odposlouchávané stanice.  Otázkou však je, jestli by i v těchto případech neměl odposlech podléhat soudní kontrole, protože odposloucháván je nejen ten, kdo s odposlechem souhlasí, ale i všichni, kteří s ním prostřednictvím telekomunikačního spojení komunikují a přitom o provádění odposlechu nevědí, čímž je proti jejich vůli narušováno jejich soukromí.

5.3.4. Zjišťování údajů o telekomunikačním provozu

Novelou trestního řádu č. 265/2001 Sb. byla do tohoto procesního předpisu vložena i úprava postupu  při zjišťování údajů o telekomunikačním provozu, tj. údajů o tom, se kterými jinými stanicemi sledovaná stanice komunikovala, zda se jednalo o komunikace aktivní či pasivní (tj. odchozí a příchozí hovory), v jakých časech došlo ke spojení a jak dlouho spojení trvala, příp. jakou cestou bylo spojení přenášeno.

Nová úprava je reakcí na rozhodnutí ústavního soudu číslo IV. ÚS 78/01 ze dne 27.8. 2001[19]. Dříve se totiž běžně stávalo, že orgány přípravného řízení si vyžádaly výše popsané údaje samy přímo od příslušného telekomunikačního operátora a takto získaný materiál byl poté bez dalšího použit jako listinný důkaz. Ústavní soud však ve svém nálezu vyslovil, že takový postup je nepřípustný, protože ústavněprávní ochraně nepodléhá jen obsah komunikace mezi jednotlivými osobami, ale též údaje evidované o uskutečněném telekomunikačním provozu ve vztahu ke konkrétním osobám. Ústavní soud přitom vychází i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, který již v roce 1984 konstatoval, že technické údaje, jež se vážou ke konkrétní telefonní komunikaci a  zvláště pak  volaná čísla,  je třeba považovat  za   nedílnou  součást  komunikace  uskutečněné prostřednictvím  telefonu.[20] Seznamy takových údajů proto mohou být před soudem použity jako důkaz pouze tehdy, dal-li k jejich vyžádání v přípravném řízení souhlas soudce anebo souhlasil-li s tím přímo uživatel telefonní či jiné telekomunikační stanice. Soudci ústavního soudu proto ve svých rozhodnutích ale i v odborné literatuře[21] navrhovali, aby na získávání "doprovodných" údajů spojených s telekomunikačním provozem bylo analogicky použito ust. § 88 trestního řádu o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Tento postup se proto také krátce praktikoval do doby, než do trestního řádu bylo vloženo ustanovení § 88a , které danou problematiku upravuje speciálně a dostatečně podrobně.

Vydání příkazu ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu již není svazováno tak přísnými podmínkami jako příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Zejména neplatí omezení, tykající se závažnosti stíhaného trestného činu a příkaz tedy může být vydán v jakémkoliv trestním řízení, a to i bez návrhu státního zástupce. To však na druhou stranu vede k tomu, že policisté tohoto ustanovení nadužívají a domáhají se vydání příkazu téměř ve všech případech, kdy zjistí, že obviněný nebo podezřelý má k dispozici telefon. Soudce proto i v těchto případech musí podrobně zvažovat nutnost odhalování požadovaných údajů pro trestní řízení.

I příkaz ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu musí být písemný a odůvodněný, a to obdobným způsobem jako příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 trestního řádu. Soudce jej doručuje pouze policejnímu orgánu, který o jeho vydání požádal.

Pokud jde o výrok tohoto příkazu, jsou možnosti širší, než jak je tomu u příkazu k odposlechu. V každém případě musí být v rozhodnutí označen provozovatel telekomunikační sítě, který má údaje k dispozici a je povinen je sdělit. Dále musí v příkazu být uvedeno, kterému policejnímu orgánu nebo státnímu zástupci mají být požadované údaje sděleny. Samozřejmě musí být také z příkazu jednoznačné zřejmé, jaké údaje jsou od telekomunikačního operátora požadovány. Nejčastěji se jedná o údaje, vztahující se k provozu telefonní stanice se známým telefonním číslem (které rovněž v rozhodnutí musí být uvedeno). Zejména jde o zjištění okamžiků počátku a konce uskutečněných telefonních spojení, označení kontaktované účastnické stanice, zda se jednalo o spojení aktivní či pasivní a o jaký druh spojení šlo (např. telefonní hovor, SMS, faxový přenos, datový přenos apod.). V případě mobilních telefonů pak navíc jsou požadovány údaje o přenosové trase (z nichž se dá určit poloha účastníka hovoru) a údaje o identifikačním čísle telefonního přístroje (tzv. IMEI – International Mobile Equipment Identity).

Může se však stát, že není známo telefonní číslo tzv. SIM karty, ale je známo identifikační číslo telefonu a je třeba zjistit údaje o jeho provozu (používá se nejčastěji v případech krádeží mobilních telefonů). V takovém případě není třeba v příkazu telefonní číslo uvádět, neboť spojení může být identifikováno i podle výše zmíněného čísla IMEI.

Spornou otázkou však zůstává, zda příkaz ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu se může týkat jen konkrétně určené telefonní stanice (identifikované podle telefonního čísla nebo podle IMEI telefonního přístroje), nebo zda se příkaz může vztahovat na údaje, týkající se předem blíže neurčeného počtu spojení mezi předem neznámými  stanicemi. Dnešní technické možnosti totiž umožňují získat údaje o všech telekomunikačních spojeních, vymezených např. jen určitým prostorem a časem. Současná krátká soudní praxe v této oblasti dospěla k závěru, že i toto je možné, ale jen v případech, kdy to odůvodňují např. zvlášť významné skutkové okolnosti či závažnost trestného činu a nelze-li účelu trestního řízení dosáhnout jinak. Jako příklad může sloužit skutečná situace, kdy na různých místech v poměrně krátkém období došlo k několika ozbrojeným loupežím a bylo vzhledem ke způsobu provedení dáno podezření, že se těchto činů dopustili titíž pachatelé, kteří mezi sebou své jednání koordinovali prostřednictvím mobilních telefonů. V takovém případě je možné zjistit všechny telefonní hovory z mobilních telefonů, uskutečněné v inkriminované době ve všech daných oblastech, a průnikem takto zjištěných údajů vytipovat podezřelé. Vedlejším důsledkem však je to, že policejní orgány budou mít k dispozici i údaje o telefonních spojeních, uskutečněných lidmi, kteří s danou věcí nemají nic společného. Z tohoto důvodu je tedy třeba opravdu zvažovat, zda je nutné příkaz vydat v takto širokém rozsahu.

Trestní řád žádným způsobem neomezuje období, jehož se má příkaz týkat. Vzhledem k tomu, že se jedná o příkaz ke zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, je zřejmé, že se týká jen údajů, registrovaných v období před vydáním příkazu, resp. před jeho doručením provozovateli telekomunikační sítě. Časová působnost příkazu je však omezována ustanovením § 84 odst. 7 telekomunikačního zákona číslo 151/2000 Sb., podle něhož veškerá data podléhající telekomunikačnímu tajemství musejí být až na výjimky po uplynutí dvou měsíců od ukončení spojení vymazána anebo učiněna anonymními.

Stejně jako v případě odposlechu telekomunikačního provozu podle § 88 trestního řádu není třeba ke zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu souhlasu soudce, jestliže k tomu dá souhlas uživatel stanice, o kterou se jedná. Kromě toho současné znění zákona o Policii ČR č. 283/1991 Sb. (§ 47 a § 47a cit. zák.) umožňuje policii získávat stejné údaje i bez soudního příkazu. Pokud však tyto údaje mají být využity v trestním řízení jako důkaz, je vždy třeba vyžádat příkaz soudce.

Určitým problémem, který však již přímo nesouvisí s rozhodováním soudu v přípravném řízení, je způsob předání požadovaných údajů. Rozsah těchto údajů je natolik široký, že je často velmi obtížené, předat je v písemné podobě. Proto se často využívá k předání těchto údajů jejich elektronická podoba zachycená na nějakém médiu (nejčastěji disketě). Podle § 47a odst. 2 zákona o Policii ČR dokonce může policie tyto údaje získat sama prostřednictvím dálkového nepřetržitého přístupu, přičemž i takto získaná data lze použít, jestliže k tomu dal v přípravném řízení příkaz soudce. Problémem ale je, že takto elektronicky získaná data nejsou nikterak autorizována. Je proto vždy třeba, aby v takových případech došlo nějakým vhodným způsobem k autorizaci údajů přímo provozovatelem telekomunikační sítě, aby se jednalo o přezkoumatelný a hodnotitelný důkaz.

5.3.5. Otevření a záměna zásilky

Vedle příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a příkazu ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu je dalším zásahem do listovního tajemství, resp. do tajemství přepravovaných zpráv otevření či záměna zásilek svěřených k poštovní přepravě. Tyto možnosti jsou tedy dalším průlomem do ústavně zaručeného práva na soukromí  a na zachování listovního tajemství podle čl. 7 odst. 1 a čl. 13 Listiny základních práv a svobod.

Provádějící normou výše uvedených ustanovení Listiny jsou pro účely trestního řízení ustanovení § 87 a 87a trestního řádu. Podle § 87, ve znění účinném do 31.12. 1993 mohl zadrženou zásilku otevřít prokurátor anebo s jeho souhlasem vyšetřovatel. Teprve po novele trestního řádu č. 283/1993 Sb. je k takovému otevření třeba předchozího souhlasu soudce. Ustanovení § 87a, hovořící o záměně zásilky, bylo do trestního řádu vloženo až novelou č. 152/1995 Sb. s účinností od 1.9. 1995 a od samého počátku vyžaduje pro záměnu zásilky v přípravném řízení předchozí souhlas soudce.

Rozhodnutí soudce v obou uvedených případech je opatřením, majícím svou vlastní formu, neupravenou trestním řádem. Proti takovému opatření proto není přípustný žádný opravný prostředek. K vydání souhlasu bude podnětem zpravidla žádost státního zástupce, která však v daném případě není zákonem vyžadována, takže žádost o udělení souhlasu může podat soudci též přímo policejní orgán.

Úkolem soudce je bedlivě zkoumat, zda otevření zásilky či její záměna je opravdu nutná, tj. zda účelu trestního řízení nelze dosáhnout jinak. Souhlas může být vydán i v těch trestních řízeních , v nichž dosud nebylo zahájeno stíhání konkrétní osoby.

Pro udělení souhlasu s otevřením zásilky je třeba mít prokázáno, že je opravdu nutné zjistit obsah zadržené zásilky k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení v konkrétní věci. Účelem záměny zásilek pak je zjištění osob, podílejících se na nakládání se zásilkou (často se jedná o zásilky v mezinárodní přepravě), přičemž je v zájmu bezpečnosti, aby ke skutečnému doručení zásilky nedošlo. Proto může soudce svůj souhlas k záměně zásilky vydat jen v případech, v nichž je prokázáno (zpravidla předchozím otevřením zadržené zásilky), že zásilka obsahuje omamné či psychotropní látky, prekurzory, jedy, radioaktivní látky, padělané cenné papíry či peníze, střelné či hromadné zbraně, střelivo, výbušniny nebo jinou věc, k jejímuž držení je třeba zvláštní povolení.

5.3.6. Sledování osob a věcí a použití agenta

Dalším Listinou povoleným zásahem do soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny) je použití tzv. operativně pátracích prostředků, jimiž mají být sledovány osoby či věci, a tím i získávány poznatky, využitelné k odhalení trestné činnosti a k jejímu předcházení. Až do konce roku 2001 byla problematika operativně pátracích prostředků upravena i pro účely trestního řízení v zákoně o Policii ČR č. 283/1991 Sb.  Zákonem č. 265/2001 Sb. však i úprava této kriminalistické činnosti byla včleněna do trestního řádu (§ 158b až § 158f). Účelem této úpravy bylo zamezení zbytečné duplicitě rozhodování podle trestního řádu a podle zákona o policii, ale též jednoznačné vymezení operativně pátracích prostředků coby prostředků důkazních, tzn., že dnes již takto získané informace lze v řízení před soudem použít jako důkaz, což bylo v minulosti nepřípustné.

Těmito operativně pátracími prostředky se rozumí předstíraný převod, sledování osob a věcí a použití agenta.

Rozhodnutí o povolení těchto prostředků vydává zásadně státní zástupce.  Jde-li však o sledování osob či věcí způsobem, narušujícím soukromí, musí k tomu dát povolení soudce příslušného okresního soudu. Soudní povolení přitom je nutné vždy, tzn. že policejní orgán si ho musí vyžádat předem i v těch případech, kde věc nesnese odkladu. Rozhodnutí soudce má formu svého druhu a není tedy proti němu přípustný opravný prostředek. Povolení se vydává na písemnou a odůvodněnou žádost státního zástupce nebo policejního orgánu, jímž se rozumí i útvar Bezpečnostní informační služby. V povolení musí být přesně stanovena doba, po kterou může být sledování prováděno, přičemž však tato doba může být ve stejném rozsahu opakovaně prodlužována. Kromě toho by povolení mělo obsahovat též údaje o sledované osobě či věci, jsou-li známy. Zákon sice neuvádí výslovně, že by povolení mělo obsahovat též popis způsobu sledování. Podle mého názoru by však i toto v povolení uvedeno být mělo, aby policejní orgány neprováděly sledování způsobem, který není k dosažení účelu nezbytný. Nejčastěji sledování bude zřejmě prováděno pomocí audiovizuálních záznamových či přenosových prostředků. Aby k použití takových prostředků bylo nutné povolení soudce, musí jimi být ohrožováno soukromí sledované či jiné osoby. Jedná se např. o prostorový odposlech umístěný v bytě, soukromém automobilu apod. V jiných případech povolení soudce nutné není (např. odposlech umístěný ve veřejném výtahu, na pracovišti a podobně).

Úkolem soudce v daných případech je posoudit nezbytnost takových zásahů do soukromí, jako je tomu  ostatně i v jiných případech, popisovaných v této práci. Práce soudce však je v tomto případě složitější, neboť rozsah informací, na jejichž základě má o povolení rozhodnout, je zcela minimální a soudce v podstatě musí vycházet jen z důvodů, tvrzených policejním orgánem. Přesto by soudce měl hodnotit i takto získané informace, v žádném případě nemůže být žádostem o povolení vyhovováno paušálním způsobem, neboť tak by byl popřen samotný účel a smysl soudcovské práce.

K odhalování závažné úmyslné trestné činnosti, trestné činnosti ve prospěch zločinného spolčení nebo trestné činnosti, k jejímuž stíhání zavazují mezinárodní smlouvy lze použít agenta, tj. příslušníka policie jehož pravá totožnost i příslušnost k policii může být zastřena. Povolení k použití agenta vydává soudce vrchního soudu na návrh vrchního státního zástupce. V povolení musejí být uvedeny údaje, umožňující identifikaci agenta, účel jeho použití (nikoliv konkrétní úkoly agenta) a doba, po kterou smí být použit. Tato doba přitom není stanovena ze zákona a při stanovení časového rozsahu tedy záleží jen na úvaze soudce. Povolení však lze i opakovaně prodloužit.

Činnost agenta zahrnuje i sledování osob a věcí, a proto agent k takové činnosti nepotřebuje další povolení, a to ani kdyby mělo docházet k zásahům do soukromí.

V § 158d odst. 1 trestního řádu se výslovně hovoří o tom, že sledování osob a věcí by mělo probíhat utajovaným způsobem. Tato skutečnost se proto odrazila i v zákoně o utajovaných skutečnost, který používání operativně pátracích prostředků zahrnul do seznamu skutečností utajovaných v režimu "vyhrazené" nebo "důvěrné".

5.3.7. Narušení povinnosti mlčenlivosti

Dalším průlomem do práva na soukromí je i nové znění ustanovení § 8 odst. 4 trestního řádu, účinného od 1.1. 2002. Některé osobní údaje, mající soukromý charakter totiž často mají k dispozici třetí osoby, které je potřebují k výkonu své činnosti. Zákon na ochranu osobních údajů č. 101/2000 Sb. i některé další speciální normy pak těmto osobám ukládají povinnost mlčenlivosti o takových údajích. Právní úprava mlčenlivosti je však značně roztříštěná a nejednotná. Některé předpisy mlčenlivost upravují jen obecně, jiné sice podrobněji, ale jen některé upravují, jakým způsobem má být mlčenlivost vykládána ve vztahu k trestnímu řízení.

Některé mlčenlivostí chráněné údaje však mohou být  pro trestní řízení značně důležité. Proto § 8 odst. 4 trestního řádu umožňuje tyto údaje, na něž se povinnost mlčenlivosti vztahuje, vyžadovat. K vyžádání takových údajů však musí být dán předchozí souhlas soudce, neboť se jedná o zásah do soukromí, jež podle článku 7 odst. 1 Listiny je jedním ze základních lidských práv.

Je však třeba připomenout, že prostřednictvím souhlasu soudce lze vyžadovat jen ty údaje, které nemohou pro účely trestního řízení být zbaveny ochrany mlčenlivosti jiným způsobem. Soudce proto může svůj souhlas udělit jen v těch případech, v nichž žádný zákon nestanoví podmínky, za nichž lze utajované údaje k využití v trestním řízení odtajnit. Soudce tedy musí zkoumat, zda takový zákon, jenž by zbavoval třetí osoby povinnosti mlčenlivosti, neexistuje.

Toto ustanovení trestního řádu je do určité míry obcházením různými zákony uložené povinnosti mlčenlivosti. Využít ustanovení § 8 odst. 4 trestního řádu lze využít nejen v těch případech, kdy příslušný zákon nestanoví vůbec způsob zproštění uložené mlčenlivosti, ale i v těch případech, kde zákon upravuje postup při zprošťování mlčenlivosti, ale ne výslovně pro účely trestního řízení. Může se tedy stát, že osoba obecně oprávněná zprostit někoho povinnosti mlčenlivosti to odepře, a v takovém případě její projev vůle může být nahrazen souhlasem soudce. Pokud ale je v zákoně výslovně stanoveno, že taková osoba je oprávněna rozhodnout o zproštění mlčenlivosti pro účely trestního řízení, nelze její odmítnutí souhlasem soudce obejít. To platí i v případech, kdy rozsah mlčenlivosti je limitován určitým okruhem údajů, jež mají být chráněny, jako je tomu  např. v § 24 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků č. 337/1992 Sb. Podle tohoto ustanovení pracovníci správců daně mohou orgánům v trestním řízení poskytnout informace jen pokud je vedeno trestní řízení pro přesně definovaný výčet trestných činů. Pokud je vedeno trestní řízení pro jiné trestné činy než v zákoně uvedené, nemohou pracovníci správce daně informace chráněné mlčenlivostí poskytnout a nelze je k tomu nutit ani prostřednictvím soudního souhlasu. To však v daném případě neplatí, jestliže správce daně (tj. zpravidla finanční úřad) je zároveň subjektem, ze jehož podnětu bylo trestní řízení zahájeno. V takovém případě jsou sice jeho pracovníci povinni zachovávat mlčenlivost, jestliže se jedná o jiný trestný čin, než který je  uveden v § 24 odst. 5 citovaného  zákona, ale jejich mlčenlivost může být se souhlasem soudce prolomena s odkazem na znění § 8 odst. 3 písm. b trestního řádu. Toto ustanovení totiž výslovně stanoví, že v případě, kdy je o informace žádán ten, kdo sice má povinnost mlčenlivosti, ale zároveň je oznamovatelem trestného činu, nemůže podání těchto informací odmítnout s odkazem na zákonem uloženou mlčenlivost. Z tohoto znění by se zdálo, že souhlasu soudce by již v takovém případě nebylo třeba, protože trestní řád v 8 odst. 4 stanovuje podmínky, za nichž lze mlčenlivost prolomit. Podle § 8 odst. 4 trestního řádu však lze takové informace bez souhlasu soudce požadovat jen tehdy, jestliže podmínky jejich odtajnění pro účely trestního řízení nestanoví zvláštní zákon. Zvláštním zákonem je z hlediska obecných výkladových pravidel třeba rozumět zákon odlišný od trestního řádu, zpravidla zákon upravující podrobněji konkrétní právní podmínky určité oblasti života. Vzhledem k tomu, že v popisovaném případě podmínky nestanovuje  zvláštní zákon, ale trestní řád, bude proto i v případech popsaných v § 8 odst. 3 trestního řádu v přípravném řízení k vyžádání informací třeba souhlasu soudce. To pak platí zřejmě i pro případy popsané v § 8 odst. 2 trestního řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení mohou za určitých podmínek vyžadovat též údaje podléhající bankovnímu tajemství, údaje z evidence cenných papírů nebo statistické údaje.

Souhlas lze vydat v trestním řízení i  před zahájením trestního stíhání konkrétní osoby, a to zpravidla na žádost státního zástupce nebo policejního orgánu. Utajované skutečnosti se nemusejí tedy nutně vztahovat k obviněnému nebo podezřelému, ale mohou se týkat i jiných osob či věcí. Soudce pak jako v jiných případech musí posoudit nezbytnost odtajnění údajů chráněných mlčenlivostí, aby nedocházelo ke zbytečným zásahům do práva na soukromí.

Souhlas soudce podle § 8 odst. 4 je opatřením, nemajícím formu trestním řádem upravenou, a proto proti němu nelze ani podat opravný prostředek. Trestní řád dokonce nevyžaduje ani písemnou formu a odůvodnění souhlasu, zpravidla však souhlas kvůli další dokumentaci bude písemný s tím, že nejčastěji se souhlas potvrzuje přímo na žádosti státního zástupce nebo policejního orgánu.

Zákonů ukládajících povinnost mlčenlivosti je značně široké spektrum. Kromě výše citovaných patří k nejčastěji potřebným  např. údaje chráněné mlčenlivostí podle notářského řádu, zákona o soudech a soudcích, zákona o finanční kontrole, exekučního řádu, zákona o matrikách, zákona o ochraně veřejného zdraví, zákona o auditorech, zákona o telekomunikacích, zákona o poštovních službách, zákona o veřejném zdravotním pojištění, zákona o Bezpečnostní informační službě, zákona o cenných papírech, zákona o loteriích, zákona o péči o zdraví lidu a mnoho dalších.

Povinnost mlčenlivosti pak samozřejmě upravuje i zákon o advokacii. Tato povinnost však nemůže být prolomena ani souhlasem soudce.

 

5.4. Rozhodování soudu o přezkumu rozhodnutí státního zástupce a policejního orgánu

Jak bylo popsáno v předchozích kapitolách, o většině zásahů do základních práv a svobod, nutných pro trestní řízení, rozhodoval v minulosti v přípravném řízení prokurátor nebo vyšetřovatel. Přesto ani před přijetím Listiny základních práv a svobod nebyla tato pravomoc neomezená, neboť proti rozhodnutím, nejvíce zasahujícím do těchto zaručených práv a svobod mohla být podána stížnost, o níž již rozhodoval soud jako orgán druhého stupně podle § 146a trestního řádu.

Ustanovení § 146a bylo do trestního řádu vloženo novelou č. 149/1969 Sb. Soud podle něho na základě stížnosti oprávněné osoby přezkoumával rozhodnutí prokurátora o vzetí obviněného do vazby či rozhodnutí o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, rozhodnutí o pozorování obviněného v zdravotním ústavu a rozhodnutí o zajištění majetku obviněného. S účinností od 1.7. 1990 byl tento výčet rozšířen též o rozhodnutí prokurátora o uložení omezení obviněnému ve výkonu trestu odnětí svobody. S účinností od 1.1. 1992 novelou č. 558/1991 Sb. většina těchto pravomocí přešla na soud jako na orgán prvního stupně a soud ve stížnostním řízení přezkoumával již jen rozhodnutí státního zástupce o zajištění majetku. Úplně novou úpravu pak ustanovení § 146a trestního řádu získalo novelou číslo 265/2001 Sb. od 1.1. 2002. Přezkumná pravomoc soudu v rámci stížnostního řízení byla znovu rozšířena o přezkoumání rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby v přípravném řízení a rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků či zaknihovaných cenných papírů. Za rozhodnutí o dalším trvání vazby je přitom třeba považovat nejen rozhodnutí státního zástupce podle § 71 odst. 3,4 trestního řádu, ale též rozhodnutí o přijetí záruky nebo písemného slibu, nahrazení vazby probačním dohledem a rozhodnutí o přípustnosti peněžité záruky. Takovými rozhodnutími totiž státní zástupce konstatuje, že důvody vazby trvají, a rozhodnutí proto musí přezkoumávat nezávislý soud a nikoliv nadřízený státní zástupce.

Úkolem soudu  je přezkoumání rozhodnutí již vydaného státním zástupcem, resp. policejním orgánem, a nikoliv tedy rozhodování na základě žádosti, návrhu nebo podnětu těchto orgánů. Jediným podnětem k zahájení takového řízení tedy může být jen řádně a včas podaná stížnost oprávněné osoby proti usnesení. Soud potom nehodnotí, jako v jiných v této práci popsaných případech, postup orgánů činných v přípravném řízení jen z hlediska obsahového, tj. z hlediska nutnosti zásahů do chráněných práv  a svobod, ale musí napadené usnesení hodnotit i z hlediska formální správnosti.

V daném případě má soud postavení odvolacího, resp. stížnostního orgánu, což znamená, že pro rozhodování musí použít obecná ustanovení o stížnostním řízení (§ 147 – 150 trestního řádu), a to i tehdy, rozhoduje-li okresní soud, který v jiných případech jako stížnostní orgán nepůsobí. Pro řízení podle § 146a trestního řádu naopak neplatí obecná ustanovení o místní, věcné či funkční příslušnosti podle § 16 až 18 ani podle § 26 trestního řádu. Příslušnost soudu k rozhodování je totiž stanovena přímo v § 146a trestního řádu. Rozhoduje soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který napadené rozhodnutí vydal. To znamená, že ve věci mohou rozhodovat soudy všech stupňů, přičemž rozhodující bude stupeň státního zastupitelství (tj. okresní, krajské, vrchní i nejvyšší). Rozhodovat tak může i jiný soud, než ten, jehož příslušnost byla podle § 26 trestního řádu založena již dříve úkonem, učiněným soudem jako orgánem prvního stupně v přípravném řízení.

Vzhledem k tomu, že se jedná o rozhodování ve druhém stupni, nelze užít ustanovení § 2 odst. 9 trestního řádu. O stížnosti tak rozhoduje senát a nikoliv soudce. Rozhodnutí je vydáváno v neveřejném zasedání a má formu usnesení, proti němuž již není další stížnost přípustná. Soud by přitom měl rozhodnout do 5 dnů od okamžiku, kdy mu byl spis se stížností oprávněné osoby doručen. Jedná se sice o lhůtu pořádkovou, na druhé straně však je třeba ji opravdu dodržovat, aby nedocházelo ke zbytečnému protahování trestního řízení a tím k porušování práva na rychlý proces (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

5.5. Účast soudce při neodkladných a neopakovatelných úkonech

Novelou číslo 265/2001 Sb. bylo do trestního řádu vloženo ustanovení § 158a. Podle tohoto ustanovení mohou být neodkladné a neopakovatelné úkony, prováděné před zahájením trestního stíhání, spočívající v rekognici nebo ve výslechu svědka, provedeny jen za účasti soudce.

Soudce je povinen se k takovému úkonu dostavit na návrh státního zástupce, jehož důvodnost však není oprávněn přezkoumávat, tj. nesmí hodnotit, zda se opravdu jedná o neodkladný či neopakovatelný úkon (to bude příslušet až soudci rozhodujícímu ve věci samé v rámci hlavního líčení).  Návrh státního zástupce přitom nemusí být nijak formální, stačí, je-li podán ústně nebo telefonicky s tím, že o něm bude učiněn záznam do protokolu o prováděném úkonu.

Soudce při prováděném úkonu nevydává žádné rozhodnutí, ale pouze sleduje prováděný úkon. Do způsobu provádění úkonu může zasáhnout jen v případě, že by postup policejního orgánu byl v rozporu se zákonem (např. nesprávné poučení svědka, nesprávný či nezákonný způsob výslechu, zejména sugestivní či kapciózní otázky, neodpovídající protokolace, nedodržení podmínek rekognice podle § 104b trestního řádu aj.). V takovém případě musí být vyjádření soudce zachyceno do protokolu o úkonu. Soudce protokol podepisuje, a to i tehdy, když nemusel do průběhu úkonu sám zasahovat.

Úkolem soudce v daném případě je být garantem zákonnosti prováděného výslechu či rekognice. Účelem ustanovení § 158a trestního řádu proto není primárně ochrana základních práv a svobod, ale zajištění použitelnosti takto získaných důkazů pro další řízení, bude-li vůbec trestní stíhání konkrétní osoby zahájeno. Na druhé straně účast soudce u takového úkonu v podstatě nahrazuje osobě, která ze spáchání trestného činu může být v budoucnu obviněna, právo na obhajobu. Tento potencionální obviněný se totiž dosud  nemůže hájit sám ani prostřednictvím obhájce, a je proto třeba podrobněji sledovat zákonnost prováděného výslechu nebo rekognice.

V praxi se vyskytla otázka, zda soudce musí být před zahájením trestního stíhání přítomen i rekognici, prováděné podle fotografii, tedy nikoliv in natura. Někteří právníci tvrdí, že v tomto případě účast soudce není nutná, neboť po rekognici podle fotografií zpravidla následuje po určité době i rekognice in natura a účast soudce je tedy nadbytečná. Toto však podle mého názoru nemusí být vždy pravda a navíc ustanovení § 158a nečiní mezi oběma způsoby rekognice pro účely soudní účasti žádné rozdíly. Jsem proto přesvědčen, že účast soudce podle dnešní zákonné úpravy je nutná i při rekognici prováděné podle fotografií. Pokud soudce u takového úkonu přítomen nebude, nebude ani možné výsledky takové rekognice v hlavním líčení použít jako důkaz.

Snaha o zajištění co největší objektivity prováděného úkonu je zejména v případě rekognice podle mého názoru až přehnaná. Trestní řád totiž požaduje, aby vedle soudce byla rekognici přítomna též další nezúčastněná osoba. Kromě toho rekognici bývá často přítomen i státní zástupce, neboť to má uloženo pokynem obecné povahy, vydaným Nejvyšším státním zastupitelstvím.  Tato sestava přitom musí být přítomna u všech takto prováděných rekognic, tedy i těch, v nichž je objasňována i jen málo závažná trestná činnost. Přítomnost soudce v takových případech se pak může jevit jako zbytečný luxus. Na druhé straně je ale třeba připustit, že soudce jako jediný dokáže z pozice své nestrannosti a nezávislosti být zárukou řádného provedení úkonu, který má být později před soudem reprodukován jako důkaz bez toho, aby musel být opakován. Tato problematika je pečlivě sledována i Evropským soudem pro lidská práva, neboť se jedná o zajištění práva obviněného na obhajobu.[22]

6. Typy, forma a obsah rozhodnutí soudu v přípravném řízení

 

Pro formy rozhodnutí soudu v přípravném řízení platí obecná ustanovení trestního řádu, zejména § 119 odst. 1. V úvahu zde samozřejmě nepřichází rozhodování rozsudkem nebo trestním příkazem. Soud rozhoduje v zákonem vymezených případech usnesením, velká část rozhodnutí soudu v přípravném řízení je však vydávána v podobě rozhodnutí svého druhu, tj. zejména opatření, nařízení a příkazů.

Přestože v přípravném řízení není prováděno klasické dokazování, je každé rozhodnutí soudu výsledkem určité části trestního procesu a vyplývají z něho pro dotčené osoby vynutitelná práva a povinnosti. Aby ale tyto povinnosti byly opravdu vynutitelné, musí každé rozhodnutí splňovat obsahové i formální podmínky stanovené trestním řádem.

6.1. Usnesení

Usnesením se v přípravném řízení (ale i v jiných částech trestního procesu) rozhoduje všude tam, kde z trestního řádu nevyplývá, že se rozhoduje jiným zákonem předvídaný rozhodnutím, tj. rozsudkem, trestním příkazem nebo rozhodnutím sui generis. Zpravidla text zákona v příslušném ustanovení obsahuje sloveso "rozhodnout". Jedinou výjimkou při rozhodování soudu v přípravném řízení je nařízení pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu podle § 116 odst. 2 trestního řádu. Zde trestní řád zcela nesystematicky hovoří o tom, že soudce pozorování "nařídí", což by nasvědčovalo tomu, že se bude jednat o rozhodnutí svého druhu. Hned z druhé věty však vyplývá, že se o nařízení pozorování rozhoduje usnesením, proti němuž je přípustná stížnost.

Formu usnesení pro rozhodnutí soudu v přípravném řízení vyžaduje trestní řád v následujících případech:

-         rozhodnutí o návrhu obviněného na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu (§ 33 odst. 2 trestního řádu)

-         rozhodnutí o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce (§ 37a trestního řádu)

-         rozhodnutí o zproštění ustanoveného obhájce povinnosti obhajovat (§ 40a trestního řádu)

-         rozhodnutí o tom, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat jen prostřednictvím zástupce (§ 44 trestního řádu)

-         rozhodnutí o tom, že poškozený má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu a ustanovení zmocněnce poškozenému z řad advokátů (§ 51a trestního řádu)

-         rozhodnutí o vazbě obviněného (§ 68 odst. 1, § 69 odst. 5, § 72 odst. 3, § 73 odst. 1, § 73a odst. 1,2,3 trestního řádu)

-         rozhodnutí o zadržené osobě (§ 77 odst. 2 trestního řádu)

-         rozhodnutí o pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu (§ 116 odst. 2 trestního řádu)

-         rozhodnutí o stížnosti proti některým usnesením státního zástupce (§ 146a odst. 1 trestního řádu)

-         rozhodnutí o vazbě obviněného vydaného z ciziny (§ 377 odst. 2 trestního řádu)

 

 

Narozdíl od rozhodnutí svého druhu je forma a obsah usnesení přesně stanoven zákonem. Podle § 134 trestního řádu usnesení musí obsahovat

·        označení orgánu, o jehož rozhodnutí jde (tj. soudu či soudce)

·        den a místo rozhodnutí

·        výrok s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo v rozhodnutí použito

·        odůvodnění

·        poučení o opravném prostředku

 

Nejpodstatnější částí usnesení samozřejmě je výrok. Ten proto musí být naprosto jasný a určitý, aby nevzbuzoval pochybnosti o svém obsahu, neboť právě výrok usnesení konstituuje práva a povinnosti dotčených subjektů. Aby bylo zřejmé, že výrok usnesení má zákonný podklad, musí z něho být zřejmé, o která ustanovení trestního řádu se rozhodující soudce (popř. soud) opíral.

Obsah odůvodnění usnesení sice nezakládá pro nikoho žádná práva a povinnosti, přesto však tato část písemného rozhodnutí je podstatná a nezbytná. V přípravném řízení přitom je obsahu odůvodnění usnesení věnovat možná větší pozornost, než v jiných částech trestního řízení, neboť rozhodnutí soudu mohou podstatnou mírou negativně zasahovat do základních práv a svobod dotčených osob, které navíc v některých případech ani nemají možnost předem rozhodnutí soudu svým projevem ovlivnit. Z odůvodnění proto musí být naprosto zřejmé, jaké konkrétní důvody k vydání usnesení vedly. Nedostatečně odůvodněné usnesení by proto na základě stížnosti mohlo být pro nepřezkoumatelnost zrušeno soudem druhého stupně, případně by z téhož důvodu mohl o jeho zrušení rozhodnout na ochranu práv dotčených osob ústavní soud.[23]

6.2. Rozhodnutí sui generis

Rozhodnutí soudu či dalších orgánů činných v trestním řízení jinou formou než rozsudkem, trestním příkazem nebo usnesením sice přicházejí v úvahu zřejmě ve všech fázích trestního řízení, v přípravném řízení se však tento méně formální způsob rozhodování uplatňuje nejčastěji. Těmito typy rozhodnutí se řeší případy, v nichž je sice rozhodnutí soudu nebo soudce nezbytné, ale forma usnesení pro ně není vhodná vzhledem k jejich povaze, specifickému obsahu a zvláštnímu režimu doručování. Tato rozhodnutí totiž soud vydává v případech, v nichž je třeba rozhodnout bez zbytečného prodlení o úkonu, o němž by se z kriminalisticko taktických důvodů měla (až na výjimky) dotčená osoba dozvědět až těsně před jeho provedením nebo dokonce až po jeho provedení. Z těchto důvodů také nelze tato rozhodnutí sui generis napadnout opravnými prostředky, a to i přesto, že na jejich základě dochází k nikoliv nepodstatným zásahům do základních lidských práv a svobod. I rozhodnutí svého druhu by proto, pokud jakýmkoliv způsobem omezují zákonem chráněná práva a svobody, měla být pečlivě odůvodněna, i když trestní řád odůvodnění jako součást rozhodnutí požaduje pouze při vydávání některých z nich (viz ustanovení § 83 odst. 1, § 88 odst. 2, § 88a odst. 1 a § 69 odst. 2 trestního řádu). V případech, kdy takové rozhodnutí, zasahující do základních práv a svobod odůvodněno není, mohlo by být kvůli absenci odůvodnění považováno ústavním soudem za rozhodnutí neopodstatněné a jako takové zrušeno. To by pak ve svém důsledku mohlo vést k procesní nepoužitelnosti důkazů, jež byly postupem vycházejícím z neodůvodněného rozhodnutí soudu opatřeny, čímž by v krajních případech mohlo dojít i ke zmaření celého trestního stíhání. Ze stejných důvodů pak samozřejmě musí být dostatečně jasný a určitý, pochyby nevzbuzující výrok rozhodnutí, neboť v opačném případě by již při hlavním líčení v projednávané věci mohla být namítána nezákonnost důkazů, získaných na základě nejasného rozhodnutí.

Zákonný požadavek písemného odůvodňování rozhodnutí sui generis však může na druhé straně narážet na požadavky kriminalistické taktiky. Nejmarkantnější je to např. u příkazu k domovní prohlídce. Tento příkaz musí být ze zákona písemně odůvodněn, přičemž dostačující není pouze odkaz na právní ustanovení a obecné konstatování potřebnosti prohlídky. Odůvodnění v každém případě musí být postaveno na skutkových důvodech. Domovní prohlídku však je nezřídka třeba provádět ještě v průběhu přípravného řízení, kdy teprve výsledky domovní prohlídky jsou podkladem pro rozhodnutí o způsobu dalšího vyšetřování. Odůvodněný příkaz však při domovní prohlídce musí být doručen uživateli domu nebo bytu, který poté na základě skutečností zjištěných z odůvodnění příkazu může činit kroky ke zmaření dalšího postupu policejních orgánů. Za této situace soudce musí pečlivě zvažovat, které skutečnosti, zjištěné z vyšetřovacího spisu, uvede do svého rozhodnutí, v každém případě tam ale musí uvést alespoň takové minimum informací, které bude dostatečně hovořit o potřebnosti daného konkrétního rozhodnutí.

Rozhodnutí svého druhu jsou trestním řádem označena nejčastěji jako příkazy či nařízení, mohou mít však též podobu souhlasu, ustanovení, či jiného opatření. Ve všech případech by se ale terminologicky mělo jednat spíše o povolení než příkazy či nařízení, protože soud v přípravné fázi trestního řízení není ten, kdo je pánem řízení, ale pouze kontroluje existenci podmínek pro zásah do některých práv a svobod a určuje meze těchto zásahů. V žádném případě by tedy neměl nařizovat nebo přikazovat, jaké úkony mají být v přípravném řízení prováděny. Toto je však otázka spíše terminologická.

Konkrétně trestní řád pro rozhodnutí soudu v přípravném řízení upravuje rozhodování formou rozhodnutí sui generis v těchto případech:

-         souhlas s vyžádáním informací o utajovaných skutečnostech (§ 8 odst. 4 trestního řádu)

-         ustanovení obhájce a zrušení ustanovení (§ 39 trestního řádu)

-         zproštění obhájce povinnosti obhajovat (§ 40 trestního řádu)

-         výběr konkrétních zmocněnců, jestliže by počet zvolených zmocněnců překročil zákonem stanovený limit (§ 44 trestního řádu)

-         příkaz k zatčení (§ 69 odst. 1 trestního řádu)

-         příkaz k domovní prohlídce (§ 83 odst. 1 trestního řádu)

-         příkaz k provádění důkazu v bytě či obydlí (§ 85b trestního řádu)

-         souhlas s otevřením zásilky (§ 87 odst. 1 trestního řádu)

-         souhlas se záměnou zásilky (§ 87a odst. 1 trestního řádu)

-         nařízení odposlechu telekomunikačního provozu (§ 88 odst. 1 trestního řádu)

-         příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu (§ 88a odst. 1 trestního řádu)

-         povolení ke sledování osob a věcí v některých případech (§ 158d odst. 3 tr. řádu)

-         povolení k použití agenta (§ 158e odst. 4 trestního řádu)

-         vydání zatýkacího rozkazu (§ 376 odst. 1 trestního řádu).

 

 

Rozhodnutí soudce v přípravném řízení mají stejnou formu jak pro případ, že soudce návrhu nebo žádosti státního zástupce (v některých případech jen policejního orgánu) vyhoví, tak pro případ, že soudce takovému návrhu vyhovět nechce. V takovém případě pak v situaci, kdy pro rozhodnutí je vyžadována forma usnesení, bude ve výroku uvedeno, že se návrh, či žádost zamítá. To se však zpravidla neděje při rozhodování o návrhu státního zástupce na vzetí obviněného do vazby. V takovém případě je zamítavý výrok nadbytečný, protože usnesení musí obsahovat výrok o propuštění obviněného na svobodu, případně další výroky o přijetí náhrady za vazbu, z čehož je jednoznačně zřejmé, že návrh státního zástupce nebyl akceptován. Pokud soudce vydává negativní rozhodnutí, jež má jinak formu sui generis, zpravidla se tak děje neformálním přípisem, v němž soudce sdělí státnímu zástupci, příp. policejnímu orgánu, že pro vydání navrhovaného rozhodnutí neshledal důvody.

            Pokud jde o opravné prostředky, proti rozhodnutím, jež mají formu svého druhu, opravné prostředky přípustné nejsou. Pokud jde o usnesení, je opravným prostředkem stížnost. Ta je přípustná v naprosté většině případů, kdy soudce rozhoduje usnesením v přípravném řízení. Stížnost samozřejmě není přípustná proti usnesení, kterým bylo podle § 146a trestního řádu rozhodováno o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce nebo policejního orgánu, neboť usnesení soudu je již rozhodnutím, vydaném v řízení o řádném opravném prostředku. Stížnost však není přípustná ani proti rozhodnutím, jimiž byl na svobodu propuštěn zadržený nebo zatčený obviněný, jestliže obviněný je propuštěn proto, že nejsou dány důvody vazby. V takovém případě se totiž nejedná o rozhodnutí o vazbě, ale o rozhodnutí o zadržené (zatčené osobě). Pokud však důvody vazby obviněného dány jsou a obviněný je na svobodu propouštěn proto, že přijal některé náhradní opatření podle § 73 nebo § 73a trestního řádu, tak v takovém případě proti usnesení soudce stížnost přípustná je, byť nemá odkladný účinek (viz § 74 trestního řádu. Stížnost pak dále není přípustná proti usnesení podle § 44 odst. 2 trestního řádu, jímž bylo rozhodnuto, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat jen prostřednictvím společných zmocněnců. Pokud by se totiž opravný prostředek v tomto případě připustil, zablokovalo by rozhodování o stovkách či tisících možných stížností celé trestní řízení, což by samozřejmě bylo kontraproduktivní.

7.  Způsob vydávání rozhodnutí soudu v přípravném řízení a otázky s tím spojené

 

7.1. Obecně ke způsobu vydávání rozhodnutí

Veškerá rozhodnutí v přípravném řízení, a to jak rozhodnutí sui generis, tak usnesení, vydává soud, resp. soudce bez toho, aby kvůli tomu nařizoval jednání na němž by byly zúčastněny jiné osoby, tj. veřejné zasedání nebo hlavní líčení.  Pouze v případech, kdy soud rozhoduje podle § 146a trestního řádu jako stížnostní orgán  proti rozhodnutím státním zástupce, je usnesení přijímáno v neveřejném zasedání, kterého se však kromě soudce a přísedících opět nikdo z dotčených osob neúčastní. Rozhodnutí je tedy v praxi ve většině případů vydáváno písemně tzv. "od stolu".

Jedinou výjimkou je rozhodování o návrhu státního zástupce na vzetí obviněného do vazby a rozhodování o zatčeném obviněném. V těchto případech je rozhodnutí zpravidla vyhlašováno bezprostředně po výslechu obviněného, který musí rozhodnutí ze zákona předcházet (trestní řád vyžaduje předchozí výslech dotčené osoby např. i před provedením domovní prohlídky; v tomto případě však výslech neprovádí soudce, ale policejní orgány). I v těchto případech však přichází v úvahu jiné rozhodování, když např. výslech zatčeného obviněného provádí dožádaný soudce jiného soudu, který po výslechu pouze tlumočí rozhodnutí soudu, jenž zatykač vydal (§ 69 odst. 5 trestního řádu).

Nad tento zákonem vymezený rozsah osobní účasti obviněného při rozhodování soudu je však v poslední době judikaturou Evropského soudu pro lidská práva s odkazem na článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950 (právo na spravedlivý proces)  prosazován názor, podle něhož obviněný má právo osobně vysvětlit svůj postoj i při jiných rozhodnutích, týkajících se vazby, neboť i ve vazebním řízení mají své místo prvky kontradiktornosti procesu a obviněný má právo kdykoliv osobně a bezprostředně vyjádřit svůj názor na důvodnost vazby a vyjádřit se i ke skutečnostem, obsaženým v trestním spise, aby tak mohl zpochybnit důvody vazby.[24] V přípravném řízení se to týká rozhodování soudu o žádosti obviněného podle § 72 odst. 3 trestního řádu (případně ve spojení s nabídkami záruk podle § 73 a §73a trestního řádu) a dále rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě podle § 146a odst. 1 písm. a) trestního řádu. Soudce, resp. soud by proto měl (ač to trestní řád výslovně neukládá) obviněného na jeho žádost vyslechnout i v těchto případech, přičemž by ale samozřejmě měl dát možnost vyjádřit se i státnímu zástupci.

Jak bylo již výše naznačeno, osobní neúčast dotčených osob při rozhodování soudu má i své kriminalisticko taktické opodstatnění. V některých případech již totiž ze samé podstaty úkonu, o němž je soudem rozhodováno, vyplývá, že o jeho provedení dotčené osoby nesmějí předem vědět, aby nedošlo ke zmaření účelu těchto úkonů. Vesměs se to týká těch úkonů, o nichž je rozhodováno rozhodnutími sui generis. Je totiž zcela nasnadě, že např. domovní prohlídka, o níž by uživatel bytu předem věděl, by byla zcela neúčelná, neboť tento uživatel by měl možnost přemístit nebo jinak odstranit či uschovat věci nebo osoby, jejichž nalezení prohlídkou se předpokládá. To samé pak samozřejmě platí pro otevření či záměnu zásilky, odposlech telekomunikačního provozu či použití operativně pátracích prostředků.

U některých z výše uvedených rozhodnutí je jejich utajení dokonce zákonným požadavkem. Podle mého názoru přitom není jediným účelem tohoto utajení ochrana zájmů státu na objasnění trestné činnosti, ale též ochrana zájmů osob, jejichž sféra je rozhodnutím narušena. Jde totiž o nejzávažnější případy zasahování do soukromí dotčených osob, a je proto třeba zajistit, aby se s poznatky z jejich soukromí mohly seznámit opravdu jen ty osoby, které k tomu mají zákonné oprávnění a které to nezbytně potřebují pro svou práci, tj. pro objasnění trestné činnosti.  Konkrétně se takto za utajené skutečnosti podle § 3 odst. 1 zákona číslo 148/1998 Sb. o ochraně utajovaných skutečností ve spojením s nařízením vlády číslo 246/1998 Sb., kterým se vydává seznam utajovaných skutečností, považují rozhodnutí o povolení k použití operativně pátracích prostředků, rozhodnutí o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a rozhodnutí o souhlasu se záměnou zásilky. Všechna tato rozhodnutí jsou utajována v režimu "vyhrazené" nebo "důvěrné".  V současné době však  úprava utajovaných skutečností v resortu ministerstva spravedlnosti zřejmě  obsahuje jeden legislativní nedostatek. Podle přílohy č. 6 nařízení vlády číslo 246/1998 Sb. je totiž rozhodnutí o použití operativně pátracích prostředků utajováno pouze na krajské a vyšší úrovni, nikoliv na úrovni okresních soudů. Vláda zde zcela zřejmě nereagovala na změny trestního řádu a zákona o Policii ČR, účinné od 1.1. 2002. Rozhodování o použití operativně pátracích prostředků totiž až do 31.12. 2001 upravoval zákon o Policii České republiky č. 283/1991 Sb. Podle § 36 odst. 3 tohoto zákona vydával povolení k použití operativních prostředků soudce krajského soudu, v jehož obvodu bylo sídlo žadatele. Zákonem č. 265/2001 však toto ustanovení policejního zákona bylo zrušeno a pravomoc rozhodovat o operativních prostředcích byla trestním řádem svěřena zčásti státním zástupcům a zčásti soudcům okresních (§ 158d odst. 3 t.ř.) a vrchních (§ 158e odst. 4 t.ř.) soudů. Podle mého názoru přitom neexistuje reálný důvod, kvůli němuž by povolení okresních soudů ke sledování neměla být po změně zákonů utajována.

Jak již bylo výše řečeno, s utajovanými skutečnostmi se mohou podle § 17 zák. č. 148/1998 Sb. seznamovat jen osoby, jež informace o těchto skutečnostech nezbytně potřebují k výkonu své činnosti, a které k tomu splňují i další zákonné podmínky. Soudci na všech soudních stupních jsou tzv. určenými osobami, které mají právo seznamovat se  s utajovanými skutečnostmi, přímo ze zákona, tj. od okamžiku svého jmenování do funkce (§ 43 cit. zákona). U státních zástupců tomu tak však není, a proto soudce při rozhodování ve výše vyjmenovaných případech může komunikovat pouze s tím státním zástupcem, který má potřebné osvědčení. To samozřejmě platí i o administrativním soudním personálu; při zpracování utajovaného rozhodnutí může soudce využít jen ty pracovníky, kteří předtím byli předepsaným způsobem prověřeni. Stejně tak i spisy, v nichž jsou archivovány listiny související  s rozhodováním o utajovaných skutečnostech podléhají zvláštnímu režimu zacházení a musejí být ukládány odděleně od ostatních spisů, a to v trezoru nebo v kovové uzamykatelné skříni. Zvláštní požadavky pak dokonce musí splňovat i kancelářská technika, na níž je utajované rozhodnutí v písemné podobě pořizováno. Utajovaná rozhodnutí totiž lze psát jen na těch počítačích, které k těmto účelům mají certifikát Národního bezpečnostního úřadu. Jinak se rozhodnutí může vyhotovovat na psacím stroji, ale to opět jen v potřebném počtu stejnopisů, tzn. nesmějí se vyhotovovat žádné přebytečné stejnopisy.

 

 

7.2. Lhůty pro rozhodování soudu

Soudce pro rozhodování v přípravném řízení má zpravidla jen velice omezený časový prostor. Zákon lhůty pro rozhodování stanovuje pouze v případech, kdy je rozhodováno o zadrženém obviněném (24 hodin od předání soudci), rozhodování o zatčeném obviněném (24 hodin od zatčení) a rozhodování o obviněném, zatčeném na základě zatýkacího rozkazu (24 hodin od předání obviněného soudci). Všechny tyto lhůty jsou propadné, to znamená, že pokud soudce nerozhodne o vzetí obviněného do vazby nebo o jeho propuštění, musí být obviněný po uplynutí této lhůty bez dalšího propuštěn na svobodu. Dále zákon stanovuje soudu pětidenní lhůtu pro rozhodnutí o stížnosti proti usnesení státního zástupce podle § 146a trestního řádu  a pro rozhodnutí o žádosti obviněného o propuštění z vazby. Lhůta pro rozhodnutí soudu se přitom počítá až od okamžiku, kdy stížnost nebo žádost byla postoupena státním zástupcem soudu. V daném případě se sice jedná pouze o lhůtu pořádkovou, přesto by její výraznější překročení mohlo být posuzováno jako narušení práva obviněného na řádné řízení bez průtahů (tzv. právo na rychlý proces).

V ostatních případech trestní řád soudci konkrétní lhůty pro rozhodování nestanovuje, zpravidla je však soudce povinen rozhodovat bez zbytečného odkladu, což v praxi nezřídka znamená okamžitě po obdržení návrhu státního zástupce. V některých případech, je totiž třeba rozhodnout ve lhůtě řádově desítek minut, aby nedošlo k prodlení, které by mohlo znamenat zmaření účelu zamýšleného úkonu, jako je např. domovní prohlídka nebo odposlech telekomunikačního provozu. Často se proto stává i např. to, že státní zástupce nebo policista, který návrh soudci doručil, čeká v budově soudu na rozhodnutí soudce, aby jej okamžitě mohl aplikovat.

Časové omezení pro rozhodnutí soudce je jedním z největších zátěžových činitelů při rozhodování soudce o tom, jakým způsobem o návrhu státního zástupce nebo policejního orgánu rozhodne. Soudce totiž v krátké době musí nejen prostudovat příslušný spis, ale musí též zajistit splnění všech formálně procesních náležitostí. To se týká zejména rozhodování o vzetí obviněného do vazby, kdy je třeba zajistit předvedení obviněného k soudu (pokud není jeho výslech prováděn v prostorech policie), a případně zajistit též vyrozumění obhájce nebo zákonného zástupce o výslechu obviněného,  a jde-li o zadrženého či zatčeného cizince, též přítomnost tlumočníka u výslechu (což zejména v mimopracovní době bývá značný problém). Situaci pak často soudci komplikuje i to, že v konkrétním časovém období je podáno více různých návrhů, o nichž musí v krátké lhůtě rozhodnout.

 

7.3. Doručování

Pro doručování soudních rozhodnutí v přípravném řízení platí dvojí režim, přičemž opět záleží na tom, zda se jedná o doručení usnesení či o doručení rozhodnutí svého druhu.

Pro doručování usnesení platí obecná úprava stanovená v § 137 a § 62 až 64a trestního řádu. Usnesení soudu (resp. soudce) se oznamuje všem osobám, jichž se přímo dotýká, státnímu zástupci a osobě, která k vydání usnesení dala podnět. Oznámení usnesení se děje buď vyhlášením přítomným osobám a nebo doručením opisu usnesení. Oznámení usnesení vyhlášením v přípravném řízení probíhá prakticky pouze při rozhodování o vzetí obviněného do vazby. I v těchto případech však naprostá většina soudců písemné vyhotovení usnesení obviněnému a státnímu zástupci doručuje, ačkoliv byli při jeho vyhlášení přítomni.

 Dalšími subjekty, jichž se rozhodnutí týká a jimž tedy musí být usnesení oznámeno, mohou v jednotlivých případech být osoby, které za obviněného, jenž je ve vazbě nabídly záruku nebo peněžitou záruku, poškozený nebo zmocněnec poškozeného. V případě obviněného, který nemá plnou způsobilost k právním úkonům se pak usnesení samozřejmě oznamuje jeho zákonnému zástupci a jde-li o mladistvého, tak též orgánu péče o mládež. Je-li obviněný ve vazbě, je třeba o některých rozhodnutích vyrozumět též příslušnou vazební věznici. V tomto případě se sice hovoří o "vyrozumění" (viz § 70a trestního řádu), toto se však v praxi děje prostým zasláním stejnopisu konkrétního usnesení. V případech, kdy proti usnesení je přípustná stížnost (tj. téměř ve všech případech), se unesení doručuje do vlastních rukou (§ 64 odst. 1 trestního řádu).

Oznámení usnesení zásadně zajišťuje soud, který usnesení vydal. Výjimkou z této zásady je usnesení vydané podle § 44 odst. 2 trestního řádu, jímž bylo rozhodnuto o tom, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat jen prostřednictvím omezeného počtu zvolených zmocněnců. Soudce takové usnesení v přípravném řízení doručí jen státnímu zástupci a ten pak zajisti oznámení tohoto usnesení poškozeným, kteří uplatnili nárok na náhradu škody.

Doručování rozhodnutí sui generis již nelze popsat tak obecně, jak to bylo možné pro doručování usnesení. Trestní řád ve většině případů ani způsob doručování nestanoví a je proto třeba postupovat způsobem odpovídajícím obsahu a účelu každého rozhodnutí, když v některých případech lze použít úpravu obsaženou v jednacím řádu pro okresní a krajské soudy a v  řádu kancelářském. Ve většině případů ale platí, že soudce svá rozhodnutí doručuje subjektu, který k vydání rozhodnutí dal podnět, tj. buď státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. V konkrétních případech se doručování rozhodnutí sui generis děje následovně:

-         souhlas s vyžádáním informací o utajovaných skutečnostech lze vyhotovit buď  na samostatnou listinu nebo přímo na žádost státního zástupce nebo policejního orgánu. Tento souhlas soudce doručí žadateli, který jej pak spolu se žádostí o utajované informace předá přímo osobě, od níž jsou utajované informace vyžadovány

-         ustanovení obhájce soudce zpravidla vyhotovuje na předtištěný formulář na žádost policejního orgánu. Soudce pak tento formulář doručí obviněnému, obhájci, státnímu zástupci a zpravidla též příslušnému policejnímu orgánu, který o ustanovení obhájce požádal. Nezřídka se však stává, že je třeba ustanovit obhájce ve velmi krátké lhůtě. Trestní řád nestanoví pro ustanovení obhájce žádnou konkrétní formu, a proto v takovém případě stačí pokud soudce obhájce ustanoví ústně a toto své rozhodnutí např. telefonicky sdělí obhájci a policejnímu orgánu, který o tom vyrozumí obviněného. Soud teprve dodatečně doručí ustanovení obhájce uvedeným osobám i v písemné podobě

-         zrušení ustanovení obhájce a zproštění obhájce povinnosti obhajovat se činí zpravidla prostým přípisem, doručeným obhájci, obviněnému a policejnímu orgánu, a je-li obviněný ve vazbě, tak též vazební věznici

-         opatření, jímž soudce provedl výběr zvolených zmocněnců podle § 44 odst. 2 trestního řádu doručí soudce jen státnímu zástupci a všem zvoleným zmocněncům. Poškozeným se toto opatření nedoručuje, je na zmocněncích, aby tak učinili sami

-         příkaz k zatčení se doručuje státnímu zástupci, který jeho vydání navrhl, a okresnímu ředitelství policie, v jehož obvodu měl obviněný naposledy bydliště. Policejní orgány pak vlastní cestou zajistí rozšíření zatykače ke všem příslušným policejním složkám v celé České republice

-         u příkazu k domovní prohlídce je doručování upraveno trestním řádem (§ 83 odst. 1), avšak pouze sporadicky. Trestní řád v daném případě hovoří pouze o tom, že příkaz se doručí osobě, u níž se prohlídka koná, až při prohlídce nebo nejpozději do 24 hodin po odpadnutí překážky, která doručení při prohlídce bránila. V praxi to probíhá tak, že soudce předá potřebný počet vyhotovení státnímu zástupci, který vydání příkazu navrhl, a ten pak zajistí doručení příkazu dotčené osobě prostřednictvím policejního orgánu, který bude prohlídku vykonávat. Obdobně se postupuje i při doručování příkazu k provedení důkazu v bytě či obydlí.

-         souhlas k otevření zásilky a souhlas k nařízení záměny zásilky se doručuje jen státnímu zástupci, který to navrhl, a to v takovém počtu stejnopisů, aby jeden mohl doručit i subjektu, jemuž byla zásilka k doručení svěřena.

-         nařízení odposlechu telekomunikačního provozu se opět doručuje navrhujícímu státnímu zástupci, který zajistí jeho doručení příslušnému telekomunikačnímu operátorovi

-         příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu rovněž soudce doručuje v potřebném počtu vyhotovení navrhovateli, kterým může být státní zástupce nebo policejní orgán. Ti pak zajistí doručení příkazů tomu subjektu, jemuž je ukládána příkazem povinnost sdělit potřebné údaje

-         povolení k použití operativně pátracích prostředků se doručuje jen žadateli, kterým může policejní orgán nebo státní zástupce

-         zatýkací rozkaz doručuje soud jednak státnímu zástupci a jednak ministerstvu spravedlnosti.

 

7.4. Obsazení soudu a otázky s tím spojené

Trestní řád obecně rozlišuje v trestním řízení soudní rozhodování na rozhodnutí vydávaná soudcem, samosoudcem nebo senátem.

            Rozhodování samosoudcem v přípravném řízení nepřichází v úvahu. V naprosté většině jednotlivých druhů rozhodnutí je rozhodování svěřeno soudci. Vzhledem ke znění § 2 odst. 9 trestního řádu činí veškerá rozhodnutí  soudu v přípravném řízení, jedná-li se o rozhodování v prvním stupni, soudce. Ve smyslu tohoto ustanovení proto soudce v přípravném řízení v prvním stupni rozhoduje i v těch případech, kde trestní řád hovoří obecně o „soudu“ (viz např. § 70, § 72 odst. 3, § 73b odst. 3 věta třetí, § 75, § 76 odst. 4, § 77 odst. 1).

            Ze znění § 2 odst. 9 trestního řádu pak vyplývá, že samotný soudce rozhoduje pouze v těch případech, kdy vydává své rozhodnutí jako soud prvního stupně. A contrario z toho tedy vyplývá, že ve druhém stupni o stížnostech rozhoduje soud v senátě. Jako samozřejmost působí tato skutečnost v případech, kdy o stížnostech rozhoduje krajský soud. Pro něj tato skutečnost vyplývá z § 31 odst. 1,2 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích. Rozhodování soudu v senátě v přípravném řízení však přichází v úvahu i u okresních soudů. I okresní soudy totiž mohou rozhodovat jako orgány druhého stupně. Konkrétně se jedná o rozhodování o stížnostech proti usnesením státního zástupce, jež jsou vyjmenovaná v § 146a odst. 1 trestního řádu. Senát v tomto řízení o stížnosti rozhoduje i v těch případech, v nichž je trestní řízení vedeno pro trestný čin, který by po podání obžaloby projednával samosoudce podle § 314a odst. 1 trestního řádu. Toto ustanovení se vzhledem ke svému zařazení do části třetí trestního řádu vztahuje jen na řízení před soudem a nikoliv na rozhodování v řízení přípravném. V přípravném řízení v druhém stupni bude soud rozhodovat vždy v senátě, neboť pokud by měl rozhodovat samosoudce, muselo by to být i pro rozhodování v přípravném řízení podle § 146a trestního řádu výslovně stanoveno (arg. § 2 odst. 9 tr. řádu). Z těchto důvodů proto nesouhlasím s komentářem Dr. Baxy k trestnímu řádu, podle něhož by ve věcech, o nichž by v řízení před soudem příslušelo jednat samosoudci, měl samosoudce rozhodovat i podle § 146a trestního řádu.[25]

            Proti této argumentaci by však v současné době mohlo stát znění nového zákona o soudech a soudcích č. 6/2002 Sb. Ten totiž v § 35 odst. 1 zcela odlišně od předchozí úpravy stanovil, že okresní soud rozhoduje zásadně samosoudcem a senát rozhoduje jen v zákonem zvlášť stanovených případech (tak to ostatně upravuje i Ústava České republiky v článku 94 odst. 1). Trestní řád však na novou obecnou úpravu obsazení soudů dosud nijak nereagoval a stále stojí na principu, že pravidlem je rozhodování v senátě (§ 2 odst. 9 trestního řádu) a jinak (tj. soudcem nebo samosoudcem) se rozhoduje jen ve výslovně uvedených výjimkách. Trestní řád je přitom v tomto ohledu nutno považovat za lex specialis ve vztahu k zákonu o soudech a soudcích a jeho uplatňování má proto přednost.

            Senát okresního soudu se podle § 35 odst. 2 zákona o soudech a soudcích ve všech případech skládá z předsedy, jímž může být jen profesionální soudce, a dvou přísedících, tj. laiků zvolených do této funkce obecními zastupitelstvy. Krajský soud v přípravném řízení rozhoduje jen jako stížnostní orgán, a proto rozhoduje v senátě obsazeném třemi profesionálními soudci (§ 31 odst. 2 písm. b cit. zákona).

            Přidělování jednotlivých věcí k rozhodnutí konkrétním soudcům, resp. předsedům senátů, se řídí rozvrhem práce. Ten musí být podle § 41 zákona o soudech a soudcích vypracován vždy nově na každý kalendářní rok a musí být veřejně přístupný. Nutnost existence rozvrhu práce a jeho veřejnost jsou hlavními zárukami dodržování zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (viz článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

            Vzhledem k tomu, že v přípravném řízení musí být soudce k dispozici prakticky nepřetržitě 24 hodin denně v pracovní i mimopracovní době, řeší se přidělování věcí, v nichž je třeba rozhodnout v přípravném řízení, formou tzv. služeb v rámci pracovní pohotovosti.  Ve vykonávání těchto služeb se všichni  soudci okresních soudů střídají (zpravidla po týdnu) tak, aby byli v případě nutnosti schopni kdykoliv rozhodnout o návrhu státního zástupce nebo podnětu policejního orgánu. U některých větších soudů je na rozhodování v přípravném řízení trvale vyčleněn jeden konkrétní soudce, který však tuto agendu vyřizuje jen v běžné  pracovní době. Věci, jež je nutné neodkladně vyřídit v mimopracovní době, rozhoduje opět soudce, na něhož podle rozvrhu práce vychází služba.

Vydávání rozhodnutí v přípravném řízení střídajícími se soudci s sebou přináší i jistá úskalí a omezení v jinak běžné pracovní i mimopracovní činnosti soudců. Soudce totiž zpravidla v době své služby nemůže vykonávat svou běžnou práci v potřebném rozsahu, zejména si na toto období nemůže nařizovat jednání se stranami. Omezen je i v osobním životě, protože i v mimopracovní době musí být buď na pracovišti anebo alespoň v telefonickém dosahu.

Střídání soudců při vyřizování agendy přípravného řízení trestního s sebou však přináší i problémy, které se týkají kvality rozhodování. U naprosté většiny okresních soudů se v rámci služeb účastní rozhodování v přípravném řízení též soudci, kteří jinak trestní agendu nezpracovávají, tj. soudci, jejichž hlavní pracovní náplní je rozhodování občanskoprávních sporů a další věci řešené v občanském soudním řízení.

Ústava ani zákon o soudech a soudcích sice nerozlišují soudce podle jejich specializace a každý soudce by proto měl být dostatečně způsobilý vydávat rozhodnutí mající původ v jakémkoliv právním oboru. V současné době je však rozsah právní úpravy jednotlivých oblastí života společnosti i jednotlivců natolik široký, že žádný soudce ve skutečnosti není schopen mít opravdu hluboké znalosti ve všech oborech práva a nemůže je tedy ani v bezchybné kvalitě v takovém rozsahu uplatňovat. Na druhé straně je třeba připustit, že oblast rozhodování soudu v přípravném řízení není natolik široká, aby i soudce praktikující v jiném právním oboru nebyl schopen se ji dostatečně naučit a správně ji i aplikovat. Přesto v praxi dochází u občanskoprávních soudců k některým menším formálním nedostatkům při vydávání rozhodnutí. Za mnohem závažnější však považuji tu skutečnost, že tito soudci mnohem snadněji podléhají argumentům státních zástupců a policejních orgánů, směřujícím k vydání rozhodnutí, na jehož základě poté dojde k nějakému zákonem předvídanému zásahu do základních práv a svobod fyzických či právnických osob. K tomuto dochází zřejmě z obavy, že svým negativním rozhodnutím o podaném návrhu či žádosti, by soudci mohli zkomplikovat práci orgánům činným v přípravném trestním řízení. Z vlastní soudní praxe i z informací od kolegů z jiných soudů vím, že např. procento obviněných propuštěných na svobodu při rozhodování o návrhu státního zástupce na vzetí do vazby, je  mnohem vyšší v případech, kdy o návrhu rozhodoval trestní soudce oproti případům, v nichž rozhodovali soudci občanskoprávní. Taková praxe je však naprosto nevhodná a nepřípustná. Každý soudce (i když není trestní specialista) musí argumenty předkládané státním zástupcem hodnotit především z hlediska ochrany práv a svobod, neboť právě k tomuto účelu bylo rozhodování v přípravném řízení soudcům svěřeno.

Další otázkou, dotýkající se soudců v přípravném řízení je otázka jejich vyloučení z rozhodovací činnosti. Vyloučení soudců i jiných orgánů činných v trestním řízení je upraveno v § 30 a § 31 trestního řádu. Výklad těchto ustanovení v praxi alespoň v obecné rovině nečiní žádné zvláštní potíže. V přípravném řízení však mohou nastat situace, které trestní řád není schopen řešit. I v přípravném řízení se totiž může stát, že soudce obdrží návrh, z něhož zjistí, že pro existující poměr k věci nebo i k osobě, jíž by se jeho rozhodnutí dotýkalo, je z rozhodování vyloučen. V takovém případě by soudce měl usnesením podle § 31 odst. 1 trestního řádu rozhodnout o svém vyloučení a zajistit předání věci jinému soudci. Pro "řádná" soudní řízení je pro takové případy způsob zastupování soudců stanoven v rozvrhu práce. Pro účely rozhodování v rámci pracovní pohotovosti však takové zastupování zpravidla v rozvrhu práce stanoveno není, protože by to znamenalo, že i v mimopracovní době by musel být připraven pro tyto účely další "záložní" soudce. To je však z pracovněprávních i osobních hledisek naprosto neúnosné, zejména na malých soudech. V takových případech, kdy vyloučený soudce drží návrh, o němž je třeba ve velmi krátké lhůtě v mimopracovní době rozhodnout, nezbývá zřejmě nic jiného, než aby se tento soudce snažil kontaktovat jiného soudce příslušného soudu s tím, aby o návrhu rozhodl on. Zájem na vyloučení pochybností o objektivitě rozhodování zde totiž jednoznačně převažuje nad zásadou "zákonného soudce".

V krajních případech se však může stát, že vyloučený soudce nebude schopen v zákonem omezené době zajistit rozhodnutí jiným soudcem. V takové situaci soudci zřejmě nezbude, než aby o návrhu rozhodl sám, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí bude muset svůj poměr k dané věci nebo dotčené osobě přiznat a podrobně ho vysvětlit a mnohem pečlivěji než v jiných případech bude muset rozebrat konkrétní důvody, které ho k vydání rozhodnutí vedly. Každý soudce je totiž ze zákona (§ 69 odst. 1 a § 79 odst. 1 zákona o soudech a soudcích) povinen za všech situací rozhodovat nestranně a je i otázkou soudcovské etiky, aby nestranně dokázal rozhodnout i ten soudce, který má k projednávané věci nebo dotčené osobě nějaký bližší vztah.

Může se ale stát i to, že z projednávání konkrétního návrhu budou vyloučení všichni soudci příslušného okresního soudu, protože např. jeden ze soudců figuruje v trestním řízení proti obviněnému, jehož se návrh týká, jako poškozený. I v takovém případě zřejmě nezbude soudci, jemuž byl doručen např. návrh na vzetí obviněného do vazby, než o takovém návrhu rozhodnout, přičemž v odůvodnění rozhodnutí se bude muset vypořádat i s možnými námitkami podjatosti, a to i v případě, že takové námitky ve skutečnosti ani nikdo nevznese.

Připouštím, že tento můj názor není akceptovatelný pro všechny soudce a že jiní soudci by jistotu objektivního rozhodování nadřadili nad účel trestního řízení, a nebylo-li by možné zajistit rozhodnutí jiným soudcem, tak by prostě rozhodnutí nevydali, i kdyby to ohrozilo vyšetřování. Tento postup však lze zvolit pouze v případech, v nichž soudce není vázán přesně stanoveným časovým limitem.  V případě rozhodování o vazbě však soudce musí rozhodnout ve lhůtě 24 hodin, neboť delší omezování obviněného na svobodě je nepřípustné. Bude-li pak soudce v takové situaci  v blízkém kladném vztahu k obviněnému nebo někomu z jeho rodiny nebo bude-li mít jiný blízký vztah k projednávané věci, tak rozhodnutí o propuštění obviněného bude moci být vykládáno jako projev podjatosti. To by pak mohlo soudce tlačit do rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby i když pro to nejsou splněny zákonné podmínky, což je také nepřípustné. Naštěstí pravděpodobnost vzniku výše popsané situace je jen minimální, a proto mé úvahy mají spíše teoretický charakter.

Mnohem praktičtější význam než úvahy popsané v předchozích odstavcích má ustanovení § 30 odst. 2 trestního řádu, popisující jiné konkrétní důvody pro vyloučení soudce z rozhodování. V tomto případě se však jedná o vyloučení soudce z rozhodování po podání obžaloby, jestliže tento soudce činil některé úkony v přípravném řízení v téže věci. Toto vyloučení se netýká všech úkonů soudce, jež v přípravném řízení přicházejí v úvahu, ale jen těch rozhodnutí, která jsou taxativně vypočtena v poslední větě § 30 odstavec 2 trestního řádu, tj. příkaz k domovní prohlídce, příkaz k zatčení a rozhodování o vazbě (nikoliv rozhodnutí o propuštění zadržené osoby). Jedná se o výčet taxativní, který nelze rozšiřovat, a to i přesto, že tento seznam úkonů je beze změn účinný již od 1.1. 1992 (novela trestního řádu č. 558/1991 Sb.), přičemž počet úkonů, jež může soudce v přípravném řízení činit, se od té doby podstatně zvýšil. V poslední době se mezi soudci hovořilo především o tom, zda by neměl být z meritorního rozhodování věci být vyloučen soudce, který v přípravném řízení vydal příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Argumentovalo se tím, že se jedná o rozhodnutí svou povahou v některých případech i závažnější ve srovnání s povahou rozhodnutí vypočtených v § 30 odst. 2 trestního řádu, přičemž soudce se s vyšetřovanou trestnou činností seznamuje nejméně ve stejném rozsahu jako v uvedených případech a činí si tak na věc již ve fázi přípravného řízení svůj názor, který jej pak může nepřípustně ovlivnit při rozhodování ve věci samé. Nicméně i přes tuto argumentaci většina soudní praxe setrvala na tom, že výše uvedený výčet je taxativní a rozšiřovat jej nelze.

V tomto okamžiku je na místě připomenout, že ani judikatura Evropského soudu pro lidská práva se v posledních rozhodnutích týkajících se otázek podjatosti soudců, kteří rozhodovali v přípravném řízení, nestaví striktně za stanovisko, že soudce, rozhodující v přípravném řízení musí nutně být vyloučen z projednávání věci samé v řízení před soudem. Např. ve věci Hauschild versus Dánsko tento soud konstatoval, že v přípravném řízení je soudce nezávislý a není pověřen ani přípravou věci pro proces, ani tím, aby nařídil postavení obviněného před soud. Otázky, které takový soudce rozhoduje se nekryjí s otázkami, které bude muset řešit při meritorním rozhodování o věci samé.[26] Evropský soud pro lidská práva tímto opustil svůj dřívější názor, podle něhož každý soudce rozhodující v přípravném řízení je vyloučen z rozhodování věci v řízení před soudem. Naopak se přiklonil k tomu, že otázky podjatosti za takové situace je třeba hodnotit případ od případu podle konkrétních okolností projednávaného případu. Náš trestní řád ovšem nutnosti podrobnějšího zkoumání těchto okolností předešel tím, že naprosto jednoznačně v § 30 odst. 2 označil soudce, podílejícího se na některých přesně vymezených rozhodnutích přípravného řízení, za vyloučeného.

Toto ustanovení má opět významnou souvislost s rozvrhem práce. Vzhledem k tomu, že výše uvedené úkony mohou být prováděny v průběhu celého přípravného řízení po delší časové období, může se zejména na menších soudech stát, že se svým rozhodováním postupně vyloučí všichni soudci trestního úseku nebo v krajních případech dokonce všichni soudci příslušného soudu. Toto ustanovení pak samozřejmě klade vyšší požadavky i na pracovníky soudní kanceláře, kteří by měli po podání obžaloby zkoumat, zda v přípravném řízení nebyly prováděny úkony, jež by z rozhodování vylučovaly soudce, který by jinak byl podle rozvrhu práce k projednání věci příslušný. Zejména v rozsáhlejších trestních věcech, kdy přípravné řízení trvá delší dobu, si totiž soudce nemusí pamatovat, že v dané věci rozhodoval již v přípravném řízení. Tuto skutečnost by soudce sice měl zjistit okamžitě ze spisového materiálu při jeho studiu, jsou však známy i případy, kdy při podání obžaloby nebylo z nějakého důvodu rozhodnutí z přípravného řízení do spisu založeno. Největší riziko pak hrozí v případech, kdy v přípravném řízení rozhodoval o stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu o vazbě obviněného senát krajského soudu. V písemném vyhotovení takového rozhodnutí totiž zpravidla bývá uvedeno pouze jméno předsedy senátu a jména přísedících (resp. soudců – členů senátu krajského soudu) jsou uvedena jen v protokolech o neveřejném zasedání, v němž bylo rozhodováno. Tyto protokoly přitom jsou uchovávány jen ve spisech, které se vedou o konkrétní stížnostní věci a nezakládají se do trestního spisu, jenž se později s obžalobou předkládá soudu. Může se tak snadno stát (a v praxi se to i několikrát stalo), že v řízení po podání obžaloby se na rozhodování bude podílet soudce,  který je v dané věci z rozhodování vyloučen. Důsledkem takového postupu pak samozřejmě může být zrušení rozhodnutí vydaného vyloučeným soudcem   v rámci řízení o řádných či mimořádných opravných prostředcích a mohlo by to vést i ke kárnému postihu vyloučeného soudce.

 

7.5. Vedení spisů a nahlížení do nich

Vedení soudních spisů o rozhodnutích a úkonech soudu v přípravném řízení upravuje § 183 vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy.

Spisy o řízení, jež u okresních soudů probíhají o návrzích a jiných podnětech v přípravném řízení jsou vedeny samostatně a v kancelářské rejstříku jsou označeny jako spisy Nt. Pouze soud, jehož soudce prováděl výslech obviněného, který byl zatčen na základě příkazu k zatčení, vydaného jiným soudem, vede spis o takovém výslechu a úkonech s tím spojených v rejstříku dožádání, tj. v rejstříku Td.

O každém návrhu nebo žádosti státního zástupce či policejního orgánu je veden samostatný spis, a to i v případech, kdy se věc týká více obviněných nebo podezřelých. Je-li v tomtéž trestním řízení postupně podáno více návrhů nebo podnětů, vede se o každém z nich samostatný spis, který je opatřen svou vlastní spisovou značkou. Později založené spisy se však v takovém případě přikládají k prvnímu spisu v dané trestní věci, který tak slouží jako spis sběrný, což soudci umožňuje mít přehled o tom, jaké úkony již ve věci byly provedeny. Ve většině případů je v době rozhodování soudu v soudním spisu přiložen i vyšetřovací spis (nebo jeho kopie), vedený policejním radou, který slouží jako podklad pro rozhodnutí soudu. Tento spis se však nestává trvalou součástí spisu soudního a po soudním rozhodnutí se policejnímu radovi vrací.

S problematikou vedení spisů souvisí i právo osob zúčastněných na řízení do těchto spisů nahlížet. Podle § 65 odst. 1 trestního řádu má obviněný, jeho obhájce a další zákonem určené osoby, právo nahlížet do trestního spisu. Využití tohoto práva obviněným nebo obhájcem by však mohlo vést ke zmaření účelu přípravného řízení, neboť po seznámení se spisem by obviněný mohl zjištěným skutečnostem přizpůsobit svůj další postup a ztížit tak obstarání pravdivých důkazů policejními orgány. Proto je přípravné řízení ve své podstatě obsahově tajné, resp. neveřejné a trestní řád z tohoto důvodu také v § 65 odst. 2 umožňuje nahlédnutí do spisu v přípravném řízení ze závažných důvodů odepřít.

Pokud jde o soudní spisy jako takové, zakládané v přípravném řízení, zde zřejmě nehrozí, že nahlédnutím do jejich obsahu by mohlo dojít k narušení účelu vyšetřování. Přílohou těchto spisů však bývají i spisy vyšetřovací, tj. spisy, v nichž policejní rada shromažďuje informace, využitelné později jako podklad pro provádění dokazování. Je proto otázkou, zda i tento spis má být na žádost poskytnut k nahlédnutí obviněnému nebo jeho obhájci.

Touto problematikou se zabýval i Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, a to zejména v souvislosti s rozhodováním o vazbě. V poslední době je nejznámější případ Lietzow proti Německu[27]. V tomto rozsudku Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že soudní orgán rozhodující vazbě musí i v přípravném řízení poskytovat záruky  soudního postupu.  Řízení musí  být kontradiktorní  a vždy musí  zajišťovat rovnost  zbraní mezi  stranami, státním zástupcem a zadržovanou  osobou.  Rovnost  zbraní  není  zajištěna, pokud je obhájci odepřen  přístup k těm  dokumentům ve vyšetřovacím  spisu, které  jsou podstatné  k tomu,  aby bylo  možno účinně  zpochybnit zákonnost klientovy  vazby.

     Tyto  požadavky  jsou  odvozeny  od  práva  na kontradiktorní proces, jak je stanoveno čl. 6  Úmluvy  o  ochraně lidských práv a základních svobod ze 4.11. 1950, což v případě trestní věci znamená,  že jak  obžaloba, tak  obhajoba, musí  dostat možnost se seznámit se  všemi podáními a  důkazy předloženými druhou  stranou a vyjádřit se k  nim. Podle judikatury Soudu plyne  ze znění čl. 6 Úmluvy, že  toto ustanovení  má určité  použití i pro přípravné řízení. I když  vnitrostátní  právo  může  tento  požadavek splnit různými způsoby,  zvolená metoda,  ať je  jakákoli, by  měla zajistit,  že druhá strana bude vědět, že do  spisu byla zařazena určitá podání, a bude mít  skutečnou možnost  se k  nim vyjádřit. To  vyžaduje,  aby obviněnému   byla  dána   dostatečná  příležitost   seznámit  se s výpověďmi a  dalšími důkazy. Evropský soud pro lidská práva uznal potřebu vést trestní vyšetřování účinně, což může implikovat,  že část  informací  při  nich shromážděných  musí být držena v tajnosti, aby se podezřelým zabránilo ve falšování důkazů a podkopávání  chodu  spravedlnosti.  Avšak  tento  legitimní  cíl nemůže  být sledován  za cenu  podstatných omezení  práv obhajoby. Informace, která  je důležitá pro  posouzení zákonnosti vazby,  by proto měla být vhodným způsobem zpřístupněna obhájci podezřelého.

Z výše uvedeného judikátu Evropského soudu pro lidská práva tedy jednoznačně vyplývá, že při rozhodování o vazbě má obviněný právo seznámit se se skutečnostmi, obsaženými ve vyšetřovacím spise. Neznamená to však, že obviněnému by mělo být při rozhodování o vazbě umožněno prostudovat si celý do té doby sestavený spis. Obviněnému musejí být poskytnuty k přečtení jen ty listiny, které budou použity jako podklad pro rozhodnutí o vazbě, čímž bude dostatečně naplněno právo obviněného na obhajobu a kontradiktornost řízení v dané fázi trestního procesu, a seznamování s dalšími listinami je nadbytečné a   z hlediska další taktiky přípravného řízení kontraproduktivní.[28]

Další otázkou pak je, kdo je oprávněn rozhodnout o tom, že obviněný může do příslušných částí vyšetřovacího spisu nahlédnout. Podle § 65 odst. 2 trestního řádu a contrario tato pravomoc v přípravném řízení přísluší pouze státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. Po podání návrhu státního zástupce na vzetí obviněného do vazby se však vyšetřovací spis stává, byť jen dočasně, součástí spisu soudního, čímž pravomoc rozhodnout o nahlédnutí do spisu přechází na soudce. Domnívám se proto, že v této fázi přípravného řízení o nahlédnutí do spisu může rozhodovat soudce, kterému byl podle rozvrhu práce návrh státního zástupce přidělen. Takový postup přitom bude dostatečně působit i na státního zástupce (který je oproti obviněnému ve výhodě), aby vyvinul větší úsilí k obstarání důkazů, jež by dostatečně podpořily jeho návrh na vazbu, které by ale zároveň neohrozily další možnost řádného objasnění skutečností podstatných pro trestní řízení.

Dr. Ježek[29] v této souvislosti správně připomíná, že i v případech, kdy do přípravného řízení vstupuje soud, se stále jedná o přípravné řízení, takže formálně vzato by o nahlížení do spisu měl rozhodovat policejní orgán nebo státní zástupce. Je však třeba poukázat na to, že rozhodování soudu v přípravném řízení má do tohoto stádia trestního procesu vnést prvky kontradiktornosti a státní zástupce či policejní orgán se v okamžiku, kdy předloží věc k příslušnému rozhodnutí soudu, stávají stranou řízení, jejichž protistranou je obviněný. V takovém případě ale samozřejmě z hlediska základních ústavních principů při nutnosti zachování rovnosti zbraní není možné, aby jedna ze stran procesu měla výhodnější postavení v tom, že bude rozhodovat o tom, které informace budou poskytnuty straně druhé. Je proto podle mého názoru i z tohoto pohledu naprosto nezbytné, aby rozhodování o nahlížení do spisu v přípravném řízení v okamžiku, kdy je věc předložena soudci k rozhodnutí, rozhodoval právě tento soudce. Ten pak v podstatě ani nemá právo nahlédnutí do spisu obviněnému odmítnout (toto právo v přípravném řízení přísluší jen státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu). To však podle mého názoru nemůže znamenat, že by soudce byl povinen dát obviněnému k dispozici celý spis. Jak bylo již řečeno výše podle judikatury Evropského soudního dvoru pro lidská práva je z hlediska zachování principu rovnosti zbraní postačující, pokud obviněnému, resp. jeho obhájci jsou dány k nahlédnutí ty části spisu, na jejichž základě může být postaveno následné rozhodnutí soudu, zejména rozhodnutí o dalším trvání vazby.

8. Závěr

Právní úprava trestního řízení se od roku 1990 stále snaží reagovat na nové společenské problémy, které s sebou přinášejí i problémy trestněprávní, a zároveň se přibližuje moderní úpravě trestního procesu, běžně používané ve vyspělých demokratických systémech. Jako jedna z prvních byla po roce 1989 řešena problematika lidských práv a svobod, a to i ve vztahu k trestnímu řízení a i za cenu, že daní těmto demokratickým změnám může být ztížení podmínek pro práci orgánů činných v trestním řízení, a to zejména v řízení přípravném.

Již v roce 1991 Listina základních práv a svobod (ústavní zákon číslo (ústavní zákon č. 23/1991 Sb., později znovu přijatá jako ústavní zákon č. 2/1993 Sb.) jednoznačně v souladu s mezinárodními smlouvami o lidských právech stanovila, že o nejzákladnějších právech a svobodách v trestním řízení (a nejen v něm) může rozhodovat jen nezávislý a nestranný orgán, tj. soud, resp. soudce. Na tyto ústavní změny pak v plném rozsahu reagovala zejména novela trestního řádu č. 558/1991 Sb., která nové ústavní principy vtělila přímo do procesního předpisu. V současné době proto lze konstatovat, že právní úprava ochrany lidských práv a svobod v trestním řízení je dostačující. Je tedy již jen na soudcích, aby si dostatečně uvědomovali své postavení a svou úlohu, kterou i v přípravném řízení trestním mají.

Soudci si především musí při své práci uvědomit, že v přípravném řízení (ale ani v jiných částech trestního procesu) nejsou jen jedním z orgánů činných v trestním řízení, ale že oproti ostatním mají výsadní postavení, spočívající v tom, že stojí nad "stranami", mezi něž v daném případě je třeba počítat i orgány činné v přípravném řízení, tj. státního zástupce a policejní orgány, a že jedině oni mohou rozhodovat o stěžejních zásazích do práv a svobod obviněného či jiných osob. Úkol z tohoto postavení vyplývající pak spočívá zejména v povinnosti podrobně a pečlivě zkoumat důvodnost a nezbytnost opatření zasahujících do základních práv a svobod na straně jedné a naléhavost veřejného zájmu na objasnění konkrétní trestné činnosti na straně druhé. V žádném případě však není úkolem soudu vykonávat dozor nad zákonností a průběhem přípravného řízení, soud rozhoduje jen o přípustnosti konkrétních úkonů.

Pokud soudce způsobem popsaným v předchozím odstavci nepostupuje, ztrácí jeho práce jakýkoliv smysl a soudce se tak stává jen zákonem vnuceným nástrojem v rukách státního zástupce a policejních orgánů. To samo o sobě ještě samozřejmě nemusí vést k nepřiměřeným zásahům do základních práv a svobod. Na druhé straně však kvalitní rozhodování soudce v přípravném řízení nutí ke kvalitnější a efektivnější práci i státního zástupce a policejní orgány. To se ukázalo např. i po účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. Tento zákon v § 68 trestního řádu podstatně zpřísnil podmínky pro vzetí obviněného do vazby, v důsledku čehož znatelně klesl počet řízení, v nichž je obviněný ve vazbě. Tato skutečnost však podle dosavadních zkušeností nijak podstatně neztížila práci orgánů činných v trestním řízení. Z toho vyplývá, že jestliže v minulosti byli obvinění bráni do vazby v mnohem širší míře, jednalo se o vazby zbytečné, neboť jejich účelu mohlo být dosaženo třeba v jednodušších případech rychlejším a cílevědomějším vedením přípravného řízení. Jsem přesvědčen, že obdobná situace platí do nikoliv zanedbatelné míry i pro další trestněprocesní instituty, jimiž je zasahováno do základních práv a svobod obviněného nebo dalších osob. Soudci by si proto z tohoto příkladu měli vzít ponaučení alespoň v tom smyslu, že není třeba se bát, že svým negativním rozhodnutím o návrhu státního zástupce ztíží práci policejním orgánům při objasňování trestné činnosti.

Vodítkem v práci soudců dnes vedle procesních předpisů může a musí být i mezinárodní judikatura, zejména judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Rozhodnutí tohoto soudu postupem času stále zpřesňují hranice, za něž nelze při střetu trestního řízení se základními lidskými právy a svobodami jít.

Je třeba také připomenout, že rozhodovací činnost soudu v přípravném řízení sice je na jedné straně určena na ochranu základních práv a svobod, dotčených postupem policejních orgánů v trestním řízení, na druhé straně však usnadňuje průběh dokazování v následném nalézacím řízení. Nalézací soud se totiž mnohem snadněji může vypořádat s námitkami obviněného, směřujícími proti způsobu, jakým byly v přípravném řízení obstarány některé důkazy, jestliže postup při obstarávání těchto důkazů byl již v přípravném řízení přezkoumán soudcem, nezávislým na ostatních orgánech činných v trestním řízení.

Pokud jde o úvahy de lege ferenda, není v současné době nutno v úpravě rozhodovací činnosti soudu v přípravném řízení provádět žádné rozsáhlejší změny, neboť současná úprava je v podstatě dostačující. Je však třeba počítat s tím, že do budoucna bude nutné právní úpravu přizpůsobovat nové judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, přičemž jako první zřejmě přijdou na řadu změny, jejichž cílem bude posílit kontradiktornost řízení o některých omezujících opatřeních, zejména řízení o vazbě (právo obviněného nahlížet do vyšetřovacího spisu či právo obviněného být vyslechnut před každým rozhodnutím o vazbě, tj. nejen před rozhodnutím o samotném vzetí do vazby). Na druhou stranu jsem ale toho názoru, že některé úkony v přípravném řízení byly soudcům svěřeny nadbytečně. Jedná se zejména o účast soudce při neodkladných a neopakovatelných úkonech podle § 158a trestního řádu. Toto ustanovení  obsahově pro provádění některých důkazů ve své podstatě do určité míry zavádí institut vyšetřujícího soudce, byť to takto v zákoně není výslovně uvedeno. Tento institut přitom v moderním českém trestním procesu nemá svou tradici a pokud by takový trend měl pokračovat, bylo by nutné změnit nejen princip trestního řízení, ale i systém českého soudnictví. Jsem proto přesvědčen, že i praxe ukáže, že soudní účast při všech neodkladných a neopakovatelných úkonech není nutná a může být případně nahrazena povinnou účastí státního zástupce s tím, že soudce by se účastnil jen těch úkonů, které jsou prováděny v řízení o závažnějších trestných činech.

V opačném případě by pak zřejmě musel být vytvořen samostatný systém jakýchsi mimoprocesních soudců, kteří by neměli  postavení vyšetřujících soudců v původním smyslu slova (tj. vlastně vyšetřovatelů), ale aniž by  mohli přímo ovlivňovat vyšetřovací  orgány, by rozhodovali o zásazích do základních práv a svobod občanů, a to nejen v rozsahu popsaném v této práci, ale posuzovali by např.  i to, zda policisty shromážděné důkazní informace jsou dostatečné pro obvinění podezřelého a později, zda shromážděné důkazy odůvodňují jeho postavení před soud (jednalo by se tedy o jakési předběžné projednání obžaloby, ovšem jiným soudce, než který bude rozhodovat ve věci samé).[30] I obvinění a obžalování je totiž zcela bezpochyby zásahem do suverenity jednotlivce, neboť ten se tak dostává do situace, kdy musí čelit obviněním, která mohou vést až k jeho odsouzení a tím i k uložení trestu a i když k odsouzení nedojde, tak již samotné obvinění a průběh trestního řízení má pro obviněného v jeho okolí difamující účinek.

Za zvážení by též stála otázka, zda by soudní kontrole v přípravném řízení nemělo být podrobeno též nakládání s listinami, vydanými fyzickými či právnickými osobami pro účely trestního řízení, resp. s listinami pro tyto účely odňatými. Trestní řád totiž omezuje jen nakládání s listinami, které byly svěřeny přepravě, tj. zejména dopisům. Podle článku 13 Listiny základních práv a svobod však nesmí dojít ani k porušení tajemství písemností a záznamů (kterými by bylo možno rozumět též záznamy na elektronických médiích) uchovávaných v soukromí. Tuto problematiku trestní řád vůbec neřeší, takže orgány přípravného řízení mohou jakoukoliv listinu či jiný záznam odejmout jako jiné věci podle § 79 trestního řádu a zároveň mohou zjišťovat i obsah těchto listin a záznamů, které často mohou mít důvěrný charakter. Jsem proto toho názoru, že tato problematika by měla být trestním řádem podrobněji upravena, s tím, že by v úvahu mohla přicházet i možnost, že ke zjišťování obsahu zabavených listin a záznamů, které byly přechovávány v soukromí, by musel dávat svůj souhlas soudce.

Výše zmiňované mimoprocesní postavení těchto soudců by pak umožňovalo, aby rozhodovali o zásazích do práv a svobod občanů i v jiných případech než v souvislosti s trestním řízením. Do kompetence těchto soudců "práv a svobod" by mohlo spadat např. rozhodování o uložení ochranných opatření podle § 72 trestního zákona v případech, kdy proti pachateli trestného činu z nějakého důvodu trestní stíhání neprobíhá, ale i o dalších zásazích do základních práv, jako jsou např. předběžná opatření, spočívající v odnětí dětí jejich rodičům a jejich umístění do náhradní péče (§ 76a občanského soudního řádu, rozhodování o tom, zda je třeba souhlasu rodiče k osvojení dítěte (§ 180a osř),  o omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům (§ 186 a další osř), rozhodování o přípustnosti držení osoby proti její vůli ve zdravotnickém ústavu (§ 191a a další osř), rozhodování o propuštění cizince ze zajištění podle zákona 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území ČR (§ 200o a další osř), případně v dalších případech, v nichž ze strany státu a jeho orgánů dochází k opatřením omezujícím základní práva a svobody.

 

 

Použitá literatura:

 

Fenyk J.: Veřejná žaloba,  Institut Ministerstva spravedlnosti ČR, Praha 2001

Gerloch A., Hřebejk J., Zoubek V.: Ústavní systém České republiky, Prospektrum, Praha 1994

Hrachovec P.: Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod jako pramen českého trestního práva procesního, Právní rozhledy, 12/98

Jelínek J.: O novele trestního řádu 1991, Bulletin advokacie, 3/92

Jelínek J.: Obviněný a jeho právo na obhajobu, Bulletin advokacie, 2/99

Jelínek J., Draštík A., Hasch K., Nováková J., Nováková Š., Sovák Z. Ševčík V.: Trestní právo procesní

Ježek V.:  K nahlížení do spisu v přípravném řízení trestním při rozhodování soudu, Bulletin advokacie 3/2002

Král V.: K nové úpravě vazebního řízení,  Trestněprávní revue, 2/2001

Kybic P.:  Možnost odepřít obhájci právo nahlédnout do spisu ve vztahu k právu na spravedlivý proces,  Trestněprávní revue, 2/2001

Mikuš P.: Prípravné konanie trestné v demokratickej spoločnosti, Trestní právo, 2/2002

Nett A. a kolektiv: Trestní právo procesní, Masarykova univerzita, Brno 1996,

Pikna B.: Omezení osobní svobody ve světle Listiny základních práv a svobod, Právní rozhledy, 2/95

Procházka A.:  Poskytování a pořizování evidence telekomunikačního provozu pro účely trestního řízení, Bulletin advokacie 5/2001

Repík B.: Vyloučení soudce z hlediska Evropské úmluvy o lidských právech, Bulletin advokacie 3/2002

Smejkal V., Sokol T.: Poštovní tajemství v Internetu, CHIP 4/97

Šámal P., Král V., Baxa J., Púry F: Trestní řád, komentář, C.H. Beck/SEVT, Praha 1995

Šámal P., Král V., Baxa J., Púry F: Trestní řád, komentář, C.H. Beck, Praha 2002

Šámal P., Růžička M., Novotný F., Doucha J.: Přípravné řízení trestní, C.H. Beck, Praha 1997

Šámal P.: Základní zásady trestního řízení v demokratickém systému, Ministerstvo spravedlnosti ČR, Praha 1992

Ševčík V.: Některé ústavní aspekty odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, Bulletin advokacie, 6-7/96

Štěpán J.:  V řízení o vazbě doplňuje Evropská úmluva náš trestní řád, Bulletin advokacie 6-7/2002

Šturma P.: Úvod do evropského práva ochrany lidských práv, Univerzita Karlova, Praha 1994

Teryngl J.: Novela trestního řádu vyvolaná Listinou základních práv a svobod, Právo a zákonnost, 1/92

Tetzeli D.: Právo chudých na obhajobu po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., Bulletin advokacie 5/2002

Vantuch P.: K rozhodování o vazbě v přípravném řízení a přezkoumávání důvodnosti obvinění v tomto stádiu trestního řízení, Trestní právo, 6/96

Vantuch P.: Prodloužení lhůty k zadržení osoby podezřelé z trestné činnosti, Právní rozhledy, 11/98

 

 

Některá použitá judikatura:

Evropský soud pro lidská práva, č. A/238, Lüdi proti Švýcarsku (odposlech telefonu a použití agenta)

Evropský soud pro lidská práva, č. A/82, Malone proti Spojenému království  (zjišťování údajů o telekomunikačním provozu)

Evropský soud pro lidská práva, sp.zn. 23224/94, Kopp proti Švýcarsku (odposlech telefonních hovorů)

Evropský soud pro lidská práva, sp.zn. 23618/94, Lambert proti Francii (odposlech telefonních hovorů)

Evropský soud pro lidská práva, sp.zn. 24479/94, Lietzow proti Německu (právo obviněného být vyslechnut a právo nahlížet do spisu při rozhodování o vazbě)

Evropský soud pro lidská práva, sp.zn. 24760/94, Assenov a další proti Bulharsku (nahlížení do spisu při rozhodování o vazbě)

Evropský soud pro lidská práva, sp.zn. 25644/94, T.W. proti Maltě (kontradiktornost při rozhodování o vazbě, právo na přístup k soudu)

Evropský soud pro lidská práva, sp.zn. 27671/95, Valenzuela Contreras proti Španělsku (odposlech telefonních hovorů)

Evropský soud pro lidská práva, sp.zn. 31195/96, Nikolova proti Bulharsku  (nahlížení do spisu při rozhodování o vazbě, kontradiktornost vazebního řízení, právo na přístup k soudu)

Krajský soud v Brně, sp.zn. 9 To 852/97 (pozorování obviněného ve zdravotnickém zařízení), publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí pod R 15/98

Krajský soud v Plzni, sp.zn. 6To 309/97 (charakter podkladů pro rozhodování o vazbě) – publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí pod R 55/98

Krajský soud v Plzni, sp.zn. 7 To 579/96 (důvody vazby), publikováno  v Soudních rozhledech č. 1/97

Krajský soud v Plzni, sp.zn. 8 To 74/95 (vyloučení soudce z rozhodování), publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí pod R 49/95 a v Právních rozhledech č. 7/95

Krajský soud v Plzni, sp.zn. 8To 203/97 (nabídka záruky jako náhrada za vazbu), publikováno v Bulletinu advokacie 10/97

Krajský soud v Brně, sp.zn. 9 To 47/94 (počítání lhůty pro zadržení obviněného), publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod  R 10/95

Nejvyšší soud ČR, sp.zn. 6 To 14/92 (písemný slib obviněného jako náhrada za vazbu), publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí pod R 29/93

Nejvyšší soud ČR, sp.zn. Stn 4/98 (co je rozhodnutím o vazbě), publikováno v Právních rozhledech 9/98

Nejvyšší soud ČR, sp.zn. Tzn 1/94 (ustanovení obhájce), publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí pod R  36/94 a v Právních rozhledech 7/94

Nejvyšší soud ČR, sp.zn. Tzn 14/95 (doba počítaná do trvání vazby), publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod  R 14/96

Nejvyšší soud ČR, sp.zn. Tzn 24/95, (odposlech a záznam telekomunikačního provozu), publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod  R 23/1996

Ústavní soud ČR,  nález z 16. 8. 2001, (účinky ustanovení obhájce), publikováno v Bulletinu advokacie 5/2002, str. 63

Ústavní soud ČR, , sp.zn. IV ÚS 472/2000 (právo nahlížet do spisu)

Ústavní soud ČR, sp.zn. II. ÚS 138/93 (důvody vazby)

Ústavní soud ČR, sp.zn. II. ÚS 347/96 (rozhodování soudce o vazbě)

Ústavní soud ČR, sp.zn. II. ÚS 502/2000 (evidence údajů o telekomunikačním provozu jako důkaz)

Ústavní soud ČR, sp.zn. II. ÚS 536/2000 (evidence údajů o telekomunikačním provozu jako důkaz)

Ústavní soud ČR, sp.zn. III. ÚS 188/99 (důvody vazby)

Ústavní soud ČR, sp.zn. III. ÚS 232/95 (příslušnost soudu v přípravném řízení a zásada zákonného soudce)

Ústavní soud ČR, sp.zn. III. ÚS 287/96 (domovní prohlídka)

Ústavní soud ČR, sp.zn. III. ÚS 337/97 (doba trvání vazby)

Ústavní soud ČR, sp.zn. III. ÚS 486/98 (význam odůvodnění soudního rozhodnutí v přípravném řízení)

Ústavní soud ČR, sp.zn. IV. ÚS 305/97 (lhůta pro zadržení obviněného)

Ústavní soud ČR, sp.zn. IV. ÚS 78/2000 (evidence údajů o telekomunikačním provozu jako důkaz)

Ústavní soud ČR, sp.zn. VI. ÚS 282/2000 (ustanovení obhájce)

Vrchní soud v Praze, sp.zn. 1 To 3/98 (ustanovení obhájce)

Vrchní soud v Praze, sp.zn. 7 To 251/93 (náhrada za vazbu), publikováno  ve Sbírce soudních rozhodnutí pod R 14/94 a v Právních rozhledech č. 10/94

Vrchní soud v Praze, sp.zn. Tpjn 93/94, (příslušnost soudu podle § 146a trestního řádu), publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí pod R 14/95

Vrchní soud v Praze, sp.zn. 7To 7/95 (obsah výroku při rozhodování o vazbě), publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod  R 19/96

 

---

Sdílet na Facebooku

---