Rozhodování soudu v přípravném řízení trestním

Stránky: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15


5. Jednotlivé úkony soudu v přípravném řízení

 

5.1. Zajištění práva na kvalifikované zastoupení

5.1.1. Obhájce obviněného

Každý, kdo byl obviněn z trestného činu nebo je ze spáchání takového činu jen podezřelý, má právo na odbornou právní pomoc (čl. 40 odst. 3 Listiny). Slovy trestního řádu takový člověk má právo na obhajobu. Každý obviněný tohoto práva využít může, avšak nemusí. V těch nejzávažnějších případech, vymezených v § 36 a § 36a trestního řádu však obviněný obhájce mít musí, i kdyby to mělo být proti jeho vůli, aby mu byla poskytnuta dostatečná právní ochrana. Jedná se o případy tzv. nutné obhajoby. V takových případech musí soud ustanovit obviněnému obhájce z úřední povinnosti, jestliže si obviněný nezvolí obhájce sám a nebyl mu zvolen ani dalšími oprávněnými osobami.

Trestní řád od počátku své účinnosti nesvěřoval ustanovování obhájců soudu, resp. soudci. Až do 30.6. 1990 rozhodoval o ustanovení obhájce vedoucí advokátní poradny z podnětu některého orgánu činného v trestním řízení. V případech spadajících do kompetence vojenského soudnictví pak mohli předseda senátu nebo prokurátor sami ustanovit obhájce z řad důstojníků justice v činné službě, souhlasil-li s tím náčelník nebo velitel. Novelou trestního řádu č. 178/1990 Sb. bylo ustanovování obhájců přesunuto z vedoucího advokátní poradny na prokurátora nebo na předsedu senátu podle toho, v jakém stádiu se nacházelo trestní stíhání obviněného. Teprve novelou č. 558/1991 Sb. bylo ustanovování obhájců svěřeno soudci v přípravném řízení a předsedovi senátu v řízení před soudem.

Proč vlastně nemůže v přípravném řízení rozhodnout o ustanovení obhájce orgán, kterému přísluší provádění ostatních úkonů v této fázi trestního procesu, tj. policejní rada, příp. státní zástupce? Právo na obhajobu je jedním ze základních lidských práv a jako takové je součástí dalšího takového práva, konkrétně práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Ustanovení obhájce orgánem vedoucím vyšetřování by mohlo způsobit pochybnosti o ochraně těchto práv a v podstatě by mohlo působit rušivě na zachování principu rovnosti stran řízení. Obhájci totiž jsou samozřejmě hmotně zainteresováni na svém ustanovení, což by mohlo ovlivnit jejich postup při obhajobě, aby naznačili policejním orgánům svou vstřícnost nebo loajálnost s tím, že pro vyšetřovatele by bylo výhodné, aby takového obhájce, který „nedělá problémy“ ustanovoval i v budoucnu častěji než ostatní advokáty. Je proto naprosto nezbytné, aby obhájce ustanovoval orgán zcela nezávislý, který nemá jakýkoliv zájem na výsledcích přípravného řízení. Takovým nezávislým orgánem je podle ústavy právě soud, resp. soudce. Ten by měl obhájce ustanovit sám na základě vlastní úvahy, když by přitom měl dbát toho, aby všichni advokáti byli ustanovováni rovnoměrně podle počtu věcí bez ohledu na jejich složitost. Za tím účelem by také podle § 30 vnitřního a kancelářského řádu měly být na všech soudech vedeny seznamy  advokátů daného okresu,  kteří mají zájem o ustanovování ex offo, včetně počtu jejich ustanovení.

V praxi se však stává, že i soudce je  při výběru obhájce ovlivňován policejním radou. Nechci podezřívat policejní rady z nějakých nekalých úmyslů, spíše se jedná o případy, kdy je potřeba obviněnému ustanovit obhájce v mimopracovní době. Policejní rada v takovém případě soudci spolu s žádostí o ustanovení obhájce sdělí, že se mu podařilo sehnat jen jednoho konkrétního advokáta. I přes pravděpodobnou pravdivost tvrzení policejního rady je však soudce povinen sám zajistit ustanovení toho obhájce, který je právě na řadě, případně obhájce v pořadí dalšího, není-li tento k dosažení. I tato snaha soudce však může být mařena, a to přístupem samotných advokátů. Příslušný advokát může opravdu v potřebnou dobu být mimo dosah, zpravidla telefonický, a nemůže se zúčastnit úkonů trestního řízení. V takovém případě samozřejmě nemá smysl ustanovovat jej obhájcem, je-li nutně třeba provést důležité úkony (především první výslech obviněného bývá podstatný), o nichž obhájce musí být alespoň vyrozuměn.

Advokáti však mohou své ustanovení obhájcem mařit i zcela cílevědomě, přičemž v pozadí stojí opět jejich hmotná zainteresovanost. Je-li totiž advokát v době svého odpočinku kontaktován soudcem s tím, že přichází v úvahu jeho ustanovení obhájcem, musí počítat s tím, že zřejmě bude nutné, aby se dostavil v krátké době k nějakému procesnímu úkonu. Takový advokát pak může začít porovnávat hodnotu svého volného času s předpokládaným výdělkem a dojde-li k závěru, že obhajoba nebude pro něho nijak zvlášť finančně lukrativní, může uvést nějakou záminku, kvůli níž by nemohl obhajobu řádně vykonávat. Používání takových záminek lze však poměrně snadno předejít. V některých regionech je vždy na delší časový úsek vytvářen jakýsi „rozpis služeb“ advokátů, takže každý advokát předem ví, kdy může očekávat své ustanovení obhájcem v nějaké naléhavé věci a musí tedy být k dispozici příslušnému soudci.

V dané souvislosti je třeba také upozornit na problematiku účinnosti ustanovení obhájce. V minulosti se totiž staly případy, kdy  procesnímu úkonu ve věci vyžadující nutnou obhajobu, byl přítomen advokát, který však byl obhájcem ustanoven až později. Na první pohled by se mohlo zdát, že je vše v pořádku, neboť obviněnému byla poskytnuta kvalifikovaná právní pomoc. V takovém jednání je však již třeba spatřovat možnost nějakého nátlaku na soudce, aby obhájcem byl ustanoven právě ten advokát, který již byl nějakým procesním úkonům přítomen. To je samozřejmě z důvodů popsaných výše naprosto nepřípustné.[2] Advokát je až do svého ustanovení obhájcem pouhým advokátem a nemůže tedy vykonávat řádně práva a povinnosti obhájce. Obhájcem se advokát v dané věci stává až rozhodnutím soudce, resp. okamžikem, kdy je mu jeho ustanovení soudcem oznámeno. Zpravidla se tak děje písemně, zákon však pro ustanovení obhájce žádnou formu nepředepisuje, a proto by v naléhavých případech postačovalo oznámení ústní či telefonické s tím, že později vyhotovené písemné vyhotovení ustanovení obhájce má již jen deklaratorní charakter[3]. Všechny úkony, jichž má právo se obhájce účastnit (§ 165 odst. 2 trestního řádu), a které byly policejním radou do té doby provedeny, je třeba v případech řízení s nutnou obhajobou považovat za absolutně neúčinné, nejedná-li se ovšem o úkony neodkladné a neopakovatelné[4].

Poměrně často se stává, že v jedné věci je důvod nutné obhajoby dán u více obviněných. Trestní řád v § 38 odst. 2  v zájmu ekonomiky řízení předpokládá ustanovení jednoho společného obhájce více obviněným. V takovém případě je však třeba zvlášť pečlivě zkoumat, zda zájmy jednotlivých obviněných nejsou v dané věci v rozporu se zájmy ostatních. Otázkou pak zůstává, zda soudce, rozhodující o ustanovení obhájce, se může spokojit s vyjádřením policejního rady, anebo zda si od něho má vyžádat celou dosavadní dokumentaci vyšetřované trestné činnosti, na jejímž základě by soulad či nesoulad zájmů obviněných mohl dostatečně posoudit. Pokud ke konfliktu zájmů mezi obviněnými dojde až později, soudce v přípravném řízení bude muset postupovat analogicky podle § 40a a  § 37a odst. 2 trestního řádu zprostí obhájce obhajoby, a to u všech obviněných, obhajovaných týmž obhájcem.

Při ustanovení obhájce musí mít soudce též dostatečně osvědčeno, že policejní rada obviněnému poskytl přiměřenou lhůtu ke zvolení obhájce, a že tato lhůta vypršela marně nebo že se obviněný této lhůty sám vzdal a uvedl, že si sám obhájce nezvolí. Pokud by obviněnému byl ustanoven obhájce před uplynutím lhůty, nejednalo by se zřejmě o takový nedostatek, kvůli němuž by v budoucnu bylo nutné řízení opakovat (i když připouštím že názor ústavního soudu by s ohledem na ochranu autonomie vůle obviněného mohl být odlišný). Zcela jistě by ale obviněný nebyl v případě odsouzení povinen hradit náklady takto vnucené obhajoby[5]. Povinnost poskytnutí přiměřené lhůty ke zvolení obhájce se však týká pouze prvního ustanovování. Je-li ustanovený obhájce zproštěn obhajoby, může mu soudce ustanovit obhájce nového bez toho, aby obviněnému dával možnost obhájce si zvolit.[6] Obviněný ostatně tuto možnost má a kdykoliv v průběhu řízení si může zvolit obhájce jiného.

Už v průběhu přípravného řízení může dojít k překvalifikování trestného činu, pro který je obviněný stíhán nebo k propuštění obviněného z vazby nebo z výkonu trestu odnětí svobody,  a tím i k odpadnutí důvodů nutné obhajoby. Stát proto již nadále nemůže obhajobu obviněnému vnucovat a je tedy třeba rozhodnout o zrušení ustanovení. Vzhledem k tomu, že zrušení ustanovení obhájce, který až do té doby zajišťoval pro obviněného kvalifikovanou obhajobu, je zásahem, které ovlivňuje podstatným způsobem výkon práva obviněného na obhajobu, coby základního práva, je třeba, aby i o zrušení ustanovení rozhodoval nezávislý soud. V případě, kdy důvod nutné obhajoby odpadl proto, že došlo ke zmírnění právní kvalifikace jednání obviněného, je otázkou, jestli soud je oprávněn, resp. povinen přezkoumávat právní kvalifikaci použitou policejním radou. Mohlo by se totiž stát, že ve skutečnosti nejsou důvody ke zmírnění právní kvalifikace  a obviněnému by pak musel být obhájce ustanovován znovu v řízení před soudem, který by považoval za nutné posoudit jednání obviněného přísněji než policejní rada. Tento obhájce by přitom byl fakticky vyloučen z možnosti ovlivnit některé úkony přípravného řízení a z nich vzešlé důkazy, čímž by podstatně bylo oslabeno právo obviněného na obhajobu. Jsem proto přesvědčen, že soudce by měl při rozhodování o zproštění ustanoveného obhájce podle § 39 odst. 1 trestního řádu rozhodovat až po prostudování spisového materiálu  a v případě, že překvalifikaci neshledá důvodnou, neměl by podnětu ke zproštění obhájce vyhovět. To však v žádném případě nezavazuje policejní orgány k tomu, jak by nadále měli jednání obviněného právně hodnotit.

Soudce rozhoduje o zrušení ustanovení obhájce i v těch případech, kdy dojde ke spojení věcí, v nichž obviněný měl do té doby dva (nebo i více) obhájce. V takovém případě soudce ponechá v platnosti ustanovení učiněné jako první a ostatní zruší. Nelze-li tohoto postupu použít, ponechá soudce v řízení jen toho obhájce, který byl ustanoven pro obhajování nejzávažnějšího trestného činu a zruší ustanovení obhájců ostatních.

O zproštění  od nutné obhajoby může požádat i sám obhájce nebo obviněný, mají-li k tomu důležité důvody. I v takovém případě o takové žádosti rozhoduje v přípravném řízení soudce, který závažnost důvodů podle § 40 trestního řádu posoudí.

Novelou trestního řádu č. 265/2001 Sb. byly soudu resp. soudci s účinností od 1.1.2002 v souvislosti s uplatňováním obhajoby obviněného v přípravném řízení svěřeny další pravomoci. Konkrétně se jedná o rozhodování o návrhu obviněného na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu (§ 33 odst. 2 trestního řádu), dále o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce z obhajování (§ 37a tr. řádu) a  zproštění ustanoveného obhájce povinnosti obhajovat (§ 40a tr. řádu).

Pokud jde o rozhodování o nároku na přiznání bezplatné obhajoby nebo obhajoby za sníženou odměnu, je nepochybné, že i toto ustanovení slouží výlučně ochraně obviněného před možným nevhodným a nezákonným postupem orgánů vedoucích vyšetřování. Zároveň se jedná o naplnění článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Právo obviněného na obhajobu je jeho základním právem a nesmí mu přitom být k tíži, že nemá dostatek prostředků na zaplacení odborné pomoci advokáta. Toto právo mu přísluší i v případech, kdy se nejedná o nutnou obhajobu. V takových případech by se pak mohlo stát, že policejní orgán, veden snahou ukončit přípravné řízení co nejrychleji a nejsnadněji, obviněnému pouze sdělí, že se nejedná o nutnou obhajobu, a že tedy povede řízení bez obhájce. Tomu má zabránit právě možnost obviněného požádat soud, aby rozhodl o tom, že obviněný má nárok na obhajobu bezplatnou nebo obhajobu za sníženou odměnu.

V přípravném řízení obviněný podává návrh prostřednictvím státního zástupce. Pokud ovšem obviněný návrh podá přímo u soudu, zřejmě to nebude bránit tomu, aby soudce o takovém návrhu rozhodl.Úkolem státního zástupce přitom je osvědčit, že navrhovatel opravdu je v postavení obviněného a státní zástupce by také měl obviněného vést, aby žádost byla doložena též důkazy o sociální situaci obviněného. Na druhé straně je ale třeba připomenout, že je věcí obviněného zda návrh podá a jakým způsobem důvody své žádosti doloží. Soudce v žádném případě nemůže aktivně zjišťovat výdělkové a majetkové poměry obviněného, je jeho povinností, aby on sám o tom doložil potřebné doklady.  Rozsahem návrhu není soudce  vázán, tzn. že obviněnému může být rozsah „bezplatnosti“ obhajoby přiznán v nižší, ale i ve vyšší míře, než sám žádal. Pokud soudce žádosti obviněného buď zcela anebo zčásti vyhoví, je dále již jen věcí obviněného, jestli si opravdu obhájce zvolí či nikoliv. Rozhodně mu obhájce nebude ustanovovat soud, práce soudu končí rozhodnutím o návrhu obviněného podle § 33 odst. 2 trestního řádu.

O návrhu obviněného rozhoduje soudce usnesením, proti kterému je přípustná stížnost.

Ustanovení § 37a a § 40a byla do trestního řádu vložena zřejmě s cílem zamezit obstrukcím řízení ze strany obhájců. V přípravném řízení nebude přicházet v úvahu ukončení obhajoby podle § 37a odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť podle něho lze rozhodovat jen v těch případech, kdy se zvolený obhájce opakovaně nedostaví k úkonům, kde je jeho účast nezbytná. Takové úkony však přicházejí v úvahu jen v řízení před soudem (hlavní líčení, veřejné zasedání). V přípravném řízení proto může být takto z obhajoby vyloučen zvolený obhájce, proti němuž je nebo bylo vedeno trestní stíhání a v důsledku toho by v probíhajícím řízení  mohl mít postavení obviněného, svědka  nebo zúčastněné osoby, anebo v případech, kdy zvolený obhájce v probíhajícím řízení již v minulosti postavení svědka, znalce nebo tlumočníka měl. Podle § 37a odst. 2 trestního řádu může soudce vyloučit z obhajování též zvoleného obhájce, který zastupuje více obviněných, jejichž zájmy si odporují. V takovém případě je obhájce nadále vyloučen z obhajoby všech obviněných, které do té doby obhajoval, ale i dalších obviněných v téže věci, i když je do té doby neobhajoval. To by se ovšem mělo odrazit i ve výroku soudního rozhodnutí.

Ustanovení § 37a trestního řádu se týká jen obhájce zvoleného obviněným nebo oprávněnou osobou. Ze stejných důvodů však může soudce v přípravném řízení zprostit obhajování též ustanoveného obhájce. V případě ustanoveného obhájce pak soudce může rozhodnout o zproštění i tehdy, jestliže obhájce delší dobu obhajobu nevykonává. Soudce v takovém případě ale musí zkoumat zda nevykonávání obhajoby je jen prostředkem procesní taktiky anebo, zda jeho nečinnost spočívá v objektivní nemožnosti obhajobu vykonávat (vyškrtnutí ze seznamu advokátů, pozastavení výkonu advokacie, dlouhodobá nemoc, nedbalost a nesvědomitost). Rozhodnout o zproštění přitom  může jen tehdy, jestliže nečinnost obhájce není součástí taktiky obhajování, protože obviněný má právo na volbu procesní taktiky a soud ji nemůže hodnotit z hlediska kvality.

Soudce  může rozhodnout i bez návrhu státního zástupce, takže postačí pokud se na soudce obrátí se žádostí o vyloučení zvoleného advokáta z obhajoby nebo o zproštění ustanoveného obhájce povinnosti obhajovat policejní orgán nebo dokonce sám obviněný, který je s jednáním svého obhájce nespokojen. Tento postup sice má usnadnit práci vyšetřovacím orgánům, protože řešení těchto problémů prostřednictvím kárné komise České advokátní komory je zdlouhavé a v trestním řízení naprosto nepoužitelné,  na druhé straně však je zcela na místě, že v těchto případech byla rozhodovací povinnost svěřena nezávislému soudu. Je totiž třeba zajistit, aby nedocházelo ke zneužití této možnosti policejními orgány v případech, v nichž by se díky zákonnému postupu obhájce přípravné řízení ubíralo jiným směrem, než je představa policejních orgánů.

Soudce rozhoduje usnesením, proti kterému je přípustná stížnost. Jak při rozhodování podle § 37a trestního řádu, tak i při rozhodování podle § 40a trestního řádu je třeba před rozhodnutím zjistit stanovisko obviněného (příp. všech obviněných zastupovaných jedním obhájcem) a obhájce. Soudce tato stanoviska může zjistit buď písemně, nebo může kvůli tomu obviněného i obhájce vyslechnout. K podání vyjádření však nelze obviněného ani obhájce nutit, pokud se nevyjádří rozhodne soud i bez jejich stanovisek. Otázkou však zůstává, jak tento problém řešit v případech, kdy policejní orgány potřebují nutně provádět další úkony (např. výslechy obviněných), u nichž má obhájce právo být přítomen. Soudce  může trvat na tom, aby se obhájce i obviněný k němu dostavili, případně si obviněného  může nechat i předvést. Stanovisko obhájce pak může zjistit v naléhavých případech i faxem nebo telefonicky. Pokud již ale má začít výslech obviněného za přítomnosti obhájce, bude zřejmě nejefektivnějším řešením, pokud se soudce na místo výslechu osobně dostaví, obhájce i obviněného vyslechne a poté bezprostředně rozhodne. Jeho snaha zajistit co možná nejrychlejší rozhodnutí a zabránit tak průtahům ve věci však může být účinně mařena podáním stížnosti, která má odkladný účinek.

 



Líbí se vám naše stránky? Podělte se o ně s kamarády.
Sdílet na Facebooku  Sdílet na Facebooku
pridej.cz

Máte trestněprávní problém a naše články vám na něj nedaly odpověď? Zkuste se podívat i na naše fórum otázek a odpovědí. Na otázky laiků odpovídají odborníci srozumitelným způsobem. Fórum již obsahuje několik  tisíc příspěvků, které ale jsou tematicky rozděleny do skupin, takže si snadno můžete nalézt tu svou. A pokud mezi již napsanými příspěvky nenajdete odpověď na své otázky, napište je a my vám odpovíme. Na fórum pokračujte kliknutím sem.


Náhodné příspěvky: