Rozhodování soudu v přípravném řízení trestním

Stránky: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15


5.2.     Rozhodování o omezení osobní svobody

 

5.2.1.              Vazba

A. Vzetí do vazby

Rozhodování soudce o návrhu státního zástupce na vzetí obviněného do vazby je hned po ustanovování obhájců zřejmě nejčastějším úkonem soudce v rámci přípravného řízení. Zároveň však jde o problematiku nanejvýše choulostivou, neboť se jedná o omezení toho nejzákladnějšího práva obviněného, tedy práva na osobní svobodu (článek 8 Listiny), a to navíc v době, kdy je na něho s ohledem na ústavně zaručenou presumpci neviny třeba hledět jako na nevinného (článek 40 odst. 2 Listiny).

I když se jedná o tolik závažnou problematiku, nebylo rozhodování o vazbě po celou dobu účinnosti současného trestního řádu svěřeno soudu, resp. soudci. Až do 31.12. 1991 bylo rozhodování o vazbě obviněného plně v rukách prokurátora, soud o vazbě rozhodoval pouze v řízení po podání obžaloby. Teprve novela č. 558/1991 Sb.  přesunula rozhodovací pravomoc v přípravném řízení na nezávislého soudce, který rozhoduje na návrh státního zástupce.

Ustanovení § 67 a následující trestního řádu v podstatě jen blíže rozvádějí některé z Listinou připuštěných omezení osobní svobody jednotlivce. Již sama Listina připouští omezení osobní svobody obviněného nebo podezřelého bez souhlasu soudu jen na dobu 48 hodin. I soudce, kterému musí být v této lhůtě obviněný předán, musí o dalším jeho osudu rozhodnout neprodleně, nejpozději do 24 hodin. Do vazby pak obviněný může být vzat pouze ze zákonem stanovených důvodů. Tolik ve stručnosti obsah článku 8 Listiny základních práv a svobod.

Rozhodování o vazbě je obecně upraveno v § 73b  a § 68 odst. 1 trestního řádu. Podle těchto ustanovení rozhoduje o vazbě v přípravném řízení soudce na návrh státního zástupce. Pro kladné rozhodnutí o návrhu musejí být splněny následující základní podmínky, vyplývající ze znění § 68 a §67 trestního řádu:

Rozhodnutí o vazbě v přípravném řízení může být vydáno, stejně jako většina dalších rozhodnutí soudu v přípravném řízení, pouze na návrh státního zástupce. Soudce tedy nemůže o vazbě rozhodovat bez návrhu anebo na návrh jiné osoby než státního zástupce, např. policejního orgánu.

Do vazby lze vzít pouze obviněného, tj. osobu, proti níž bylo řádně usnesením zahájeno podle § 160 trestního řádu trestní stíhání, příp. na níž byl ve zkráceném řízení podán návrh na potrestání (v takovém případě se ale už nejedná o přípravné řízení ale o řízení před soudem). Soudce rozhodující o vazbě musí mít dostatečně hodnověrně ověřeno, že obviněný byl skutečně seznámen se skutečnostmi, pro něž je proti němu vedeno trestní stíhání. Soudci sice (až na výjimku uvedenou níže) nepřísluší přezkoumávat právní posouzení stíhaného skutku policejním radou, musí však zkoumat, zda obvinění obsahuje popis všech znaků jednání obviněného, které jsou podstatné pro to, aby jeho jednání mohlo být posouzeno jako trestný čin. Jestliže obvinění nebylo obviněnému sděleno takto řádným způsobem, musí jej soud propustit na svobodu, aniž by dále zkoumal další podmínky vazby.

Obviněný musí být obviněn nejméně z jednoho úmyslného trestného činu, za nějž trestní zákon umožňuje uložení trestu odnětí svobody na dobu převyšující 2 roky, nebo z nedbalostního trestného činu, postihovaného trestní sazbou odnětí svobody převyšující 3 roky (§68 odst. 2). Při zjišťování, zda tyto podmínky jsou splněny, však soudce i přes zásadu vyjádřenou v předchozím odstavci musí provést předběžné právní posouzení jednání obviněného, pro které je stíhán. Může se totiž např.  stát, že jednání obviněného, spočívající v odcizení automobilu, bude policejním radou posuzováno jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1,2 trestního zákona, za který lze uložit trest odnětí svobody na dobu 6 měsíců až tří let, a obviněného by tedy za splnění dalších podmínek bylo možné vzít do vazby. Soudce však může jednání obviněného předběžně právně kvalifikovat jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 trestního zákona, který je ovšem postihován trestem odnětí svobody jen na dobu nejvýše dvou roků, a obviněného tak již do vazby vzít nelze.

Tyto starosti však soudci rozhodujícímu o vazbě  odpadnou, pokud obviněný již svým konkrétním jednáním dal najevo, že vazba v jeho případě bude nezbytná. Konkrétně se to týká případu, kdy obviněný uprchl nebo se skrýval, opakovaně se nedostavil na předvolání, je neznámé totožnosti, působil na svědky nebo spoluobviněné s úmyslem mařit trestní stíhání nebo pokračoval v trestné činnosti, pro níž je stíhán (§ 68 odst. 3).

V soudní judikatuře se dosud neustálil výklad posledně citované výjimky, tj. že omezení pro vzetí vazby sazbou trestného činu se netýká případu, kdy obviněný již pokračoval v trestné činnosti, pro níž je stíhán (§ 68 odst. 3 písm. e) trestního řádu. Otázkou je, zda toto ustanovení je možno vztáhnout i na případy recidivy, jestliže dosud žádné trestní řízení neprobíhalo. Jedná se konkrétně např. o ty případy, kdy obviněný vykoná trest odnětí svobody nebo jiný trest, a v krátké době nato se dopustí obdobného úmyslného trestného činu, za který byl naposled odsouzen, přičemž trestní sazba ze tento trestný čin nepřevyšuje dva roky. Podle doslovného výkladu ustanovení § 68 odst. 3 písm. e) trestního řádu by v takovém případě nebylo možné vzít obviněného do vazby do té doby, než se po zahájení trestního stíhání stejné činnosti nedopustí znovu. To je však podle mého názoru naprosto v rozporu s účelem uvedeného ustanovení trestního řádu, a proto jsem přesvědčen, že toto ustanovení je třeba vykládat právě z hlediska účelu tak, že takového obviněného lze do vazby vzít, neboť omezení uvedená v 68 odst. 2 trestního řádu se na něho nevztahují s ohledem na § 68 odst. 3 písm. e) trestního řádu.

Pro rozhodnutí o vazbě musejí existovat zákonné důvody. Ty jsou taxativně vyjmenovány v § 67 trestního řádu. Zákon zde rozlišuje vazbu útěkovou, koluzní a předstižnou. Aby obviněný mohl být vzat do vazby, není třeba, aby nastala některá ze skutečností uvedených v 67 písm. a),b) nebo c) trestního řádu (tedy že obviněný uprchne nebo se bude  skrývat, že bude mařit objasňování podstatných okolností trestné činnosti, nebo že bude v trestné činnosti pokračovat či ji opakovat). Pro rozhodnutí o vazbě plně postačí existence obavy, že by se obviněný mohl na svobodě popsaným způsobem chovat. Tato obava však musí být odůvodněna, a to konkrétními okolnostmi a skutečnostmi, které se doposud policejním orgánům podařilo zjistit.

Rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno též skutkovými okolnostmi. Tato podmínka je v trestním řádu obsažena duplicitně. Jednak v § 68 odst. 1 obecně a jednak blíže v závětí § 67. Splnění této podmínky je ovšem trestním řádem požadováno až od 1.1. 1999, tedy od účinnosti novely č. 166/98 Sb. Do té doby soudce při rozhodování o vazbě zkoumal pouze existenci vazebních důvodů a řádnost sdělení obvinění, přičemž důvodností sděleného obvinění se nezabýval a ani se zabývat nemohl, neboť tato otázka pro jeho rozhodnutí nebyla podstatná.[9] Od okamžiku účinnosti zmíněné novely však soudce pro rozhodnutí o vazbě musí mít dostatek podkladů pro důvodné podezření, že se stal skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, že tento skutek má znaky trestného činu a že ho spáchal obviněný. Požadavek odůvodněnosti trestního stíhání v případě, že má obviněný být zatčen nebo vzat do vazby vyplývá i z článku 5 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, který vyžaduje pro tyto případy důvodné podezření. Vzhledem k tomu, že se jedná o mezinárodní smlouvu o lidských právech, bylo s ohledem na článek 10 Ústavy povinností soudu toto ustanovení aplikovat i před účinností novely trestního řádu č. 166/98 Sb.

V době rozhodování o vazbě nesmí být dostupné a použitelné žádné jiné opatření, kterým by bylo možné vazbu nahradit, neboť vazba je jen subsidiární institut. Pokud by existovala možnost nahradit vazbu jiným opatřením, je povinností soudce takové opatření přijmout a obviněného propustit na svobodu. Tato podmínka byla do § 67 trestního řádu zakomponována až novelou z roku 2001, účinnou od 1.1. 2002. Do té doby toto omezení platilo výslovně pouze tehdy, byl-li obviněný mladší 18 let, většinou se za náhradu za vazbu používalo umístění mladistvého v dětském výchovném ústavu. V případě dospělých obviněných pak přichází v úvahu zejména využití možností popsaných v § 73 a § 73a trestního řádu nebo např. umístění obviněného do výkonu trestu odnětí svobody, který již dříve obviněnému byl v jiném řízení uložen, ale nebyl dosud vykonán (v takovém případě je však třeba spolupracovat se soudem, který nepodmíněný trest odnětí svobody uložil, zejména bude třeba vyžádat si příkaz k dodání obviněného do výkonu trestu).

Na důvodnost obvinění i na existenci vazebních důvodů může soud usuzovat i na podkladě takových skutečností, které v pozdějším řízení nemohou z formálních důvodů být použity jako důkaz. Použitelnost některého z pořízených důkazů v hlavním líčení totiž soudce rozhodující o vazbě není kompetentní řešit. Tím by došlo k porušení některých základních principů trestního řízení. Hodnocením použitelnosti důkazů by soudce předjímal výsledek budoucího hlavního líčení a nepřípustně by vytyčoval směr, kterým se má vyšetřování ubírat, čímž by porušil svou nestrannost. Aby tedy soudce mohl mít dostatek podkladů pro rozhodnutí o vazbě, musí mít možnost vycházet i z důkazů, které budou v hlavním líčení procesně neúčinné. Proto takovým podkladem může být např. i záznam o výpovědi obviněného či jiných osob, sepsaný ještě před zahájením trestního stíhání, ačkoliv trestní řád požití takových výpovědí jako důkazu před soudem výslovně vylučuje (§ 158 odst. 5 trestního řádu). Vždy se však musí jednat o takový důkaz, který byl pořízen zákonnou cestou.

S tímto názorem, který je justicí všeobecně uplatňován však polemizoval Ústavní soud ČR ve svém nálezu č. II. ÚS 347/1996 z 10.12. 1997. Ústavní soud tehdy vyslovil názor, že materiály mimoprocesní povahy (byť zákonným způsobem získané), operativní a obdobné poznatky nemohou dostatečně odůvodňovat nařízení vazby. Podle tohoto rozhodnutí je zásadně třeba, aby tyto výchozí informace byly ověřeny a fixovány procesní formou, tj. jako procesní důkazy příslušného druhu, neboť usnesení o nařízení vazby se musí opírat o důkazy, které ji opodstatňují. Tento názor ústavního soudu však považuji pouze za projev extrémního formalismu. Nevím sice jak by podle ústavního soudu měly být takové důkazy v krátké lhůtě ověřovány a „zprocesňovány“, jsem však přesvědčen, že by se jednalo pouze o zhoršení pozice policistů a státního zástupce, kteří by takové důkazy museli překládat, přičemž k zajištění ochrany práv obviněného by to nijak nepřispělo. Ta jsou dostatečně chráněna tím, že ony informace mimoprocesní povahy hodnotí soudce, který je nezávislý a navíc je vybaven dostatečnými odbornými znalostmi a zkušenostmi.

*    *    *

Rozhodování soudce o vzetí do vazby přichází v přípravném řízení v úvahu zásadně ve dvou základních případech. Jednak je to rozhodování o vazbě obviněného, který byl zatčen na základě příkazu k zatčení (§ 69 odst. 5 trestního řádu) a jednak rozhodování o vazbě obviněného, který byl zadržen jako osoba podezřelá z trestného činu (§ 77 odst. 2 trestního řádu). Dalším, méně častým, je rozhodování o vazbě obviněného zatčeného na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu (§ 377 trestního řádu). Postup soudu se přitom ve všech uvedených případech nijak zásadně neliší. Soudce musí především zkoumat podmínky pro rozhodnutí o vazbě, jak byly popsány v předchozích odstavcích. Před vlastním rozhodnutím musí obviněného vyslechnout. O tom, zda obviněného vezme do vazby nebo jej propustí na svobodu musí soudce rozhodnout ve lhůtě 24 hodin od zatčení obviněného resp. od okamžiku podání návrhu státního zástupce v případě, kdy byl obviněný zadržen. V takovém případě musí soudce zkoumat též, zda státní zástupce do podání návrhu nepřekročil lhůtu 48 hodin od zadržení obviněného. Byl-li obviněný zatčen na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu, počíná lhůta pro rozhodnutí běžet od okamžiku, kdy byl obviněný předán soudci.

I lhůty, během nichž mohl být obviněný zadržen bez rozhodnutí o vazbě, se v průběhu účinnosti trestního řádu měnily. Až do 30.6. 1990 mohl vyšetřovatel obviněného zadržovat na dobu 48 hodin, během nichž musel obviněného odevzdat prokurátorovi. Ten pak ve lhůtě dalších 48 hodin musel rozhodnout o vazbě obviněného nebo ho propustit na svobodu. Novela trestního řádu č. 178/1990 Sb. s účinností od 1.7. 1990 zkrátila obě lhůty na polovinu, a to s ohledem na přijetí Listiny základních práv a svobod. V praxi se však ukázalo, že lhůta 24 hodin je příliš krátká na to, aby vyšetřovatel mohl obstarat dostatek podkladů pro rozhodnutí prokurátora a později soudce o vazbě. Soudní praxe proto začala připouštět, aby se do doby zadržení nezapočítávala lhůta 24 hodin, během nichž byla osoba podezřelá z trestného činu zajištěna podle § 14 zákona o Policii ČR č. 283/1991 Sb.[10] Podezřelý tak ve skutečnosti mohl být omezen na svobodě před předáním soudci až 48 hodin, přičemž tento postup byl odůvodňován tím, že zákon o policii hovoří o  zajištění, což je jiný institut, než zadržení podle trestního řádu.[11] Tomuto postupu, který ve skutečnosti byl jen obcházením Listiny základních práv a svobod, učinil přítrž až ústavní soud svým rozhodnutím, které bylo publikováno i ve sbírce zákonů pod číslem 23/1997 Sb[12]. Ústavní soud tehdy výslovně vymezil, že podstatná je doba skutečného omezení obviněného na svobodě bez ohledu na to, jaký byl k tomu právní důvod. Od lhůty, která je přípustná pro zadržení podezřelého je dokonce třeba odpočítat i dobu, po niž byl podezřelý omezen na svobodě protiprávně, jak, dle mého názoru zcela správně, konstatoval ústavní soud ve svém dalším nálezu č. IV ÚS 305/97 z 12.8. 1998. Na tato rozhodnutí ústavního soudu proto reagovali zákonodárci novelou trestního řádu č. 166/1998 Sb., kterou byla lhůta, během níž může být obviněný zadržován před předáním soudu, prodloužena opět na 48 hodin. Lhůta pro rozhodnutí soudce o vazbě zůstala nezměněna, tj. stále smí trvat nejvýše 24 hodin. Jako podklad k uvedené změně trestního řádu však musela nejprve stejným způsobem být změněna i Listina základních práv a svobod, a to ústavním zákonem č. 162/1998 Sb.  Nedodržení kterékoliv ze lhůt (jak u státního zástupce, tak u soudce) musí bezpodmínečně vést k propuštění obviněného na svobodu, byť by jinak všechny podmínky pro jeho vzetí do vazby byly splněny.

Před rozhodnutím o vazbě nebo propuštěním na svobodu je třeba obviněného vždy vyslechnout (§ 69 odst. 5, § 77 odst. 2 trestního řádu). V praxi to znamená, že obviněný musí být před soudce opravdu fyzicky předveden a musí mu být dána možnost vyjádřit se ke svému obvinění v rozsahu uvedeném v § 33 odst. 1 trestního řádu a dále samozřejmě též ke skutečnostem, které by mohly být důvodem pro jeho vzetí do vazby a naopak uvádět skutečnosti, jež by jeho vzetí do vazby mohly zamezit. I když obviněný před vyšetřovatelem odmítl vypovídat, a lze předpokládat, že tohoto práva využije i před soudcem, nemůže soudce o  návrhu státního zástupce v žádném případě rozhodnout jen na podkladě spisového materiálu, aniž by dal obviněnému možnost se k věci vyjádřit. Právo být vyslechnut je totiž nezadatelné základní právo obviněného, nelze mu ho tedy za žádné situace upřít, a to tím spíše ne v okamžiku, kdy má být rozhodováno o tom, zda stráví následující týdny a zřejmě i měsíce ve vazbě nebo zda bude propuštěn na svobodu ( čl. 8     odst. 3 Listiny).

Výslech obviněného před rozhodnutím o vazbě je obligatorní, a proto od něho nelze upustit z žádného důvodu. V praxi se však může stát, že soudce prostě nebude schopen výslech obviněného v zákonem stanovené čtyřiadvacetihodinové lhůtě uskutečnit. Tato situace by nikdy neměla nastat zaviněním soudce, ten za každých okolností v uvedené lhůtě musí být k dispozici. Může se však stát, že se v uvedené lhůtě nepodaří zajistit tlumočníka pro obviněného cizince nebo při převozu zatčeného ke vzdálenému soudu dojde k dopravní nehodě a obviněný nebude k soudci dodán včas. Takové skutečnosti nelze obviněnému přičítat k tíži a obviněný proto musí být po uplynutí 24 hodin propuštěn, neboť bez jeho výslechu o vazbě rozhodnout v žádném případě nelze. To ovšem platí i v případech, kdy k provedení výslechu není disponován obviněný, např. v důsledku zhoršeného zdravotního stavu. Stal se např. případ, kdy obviněný byl při svém zadržení vážně postřelen a musel podstoupit poměrně složitou lékařskou operaci. V době, kdy byl obviněný operován, byl již podán návrh na jeho vzetí do vazby. Pokud by obviněný po operaci ve lhůtě 24 hodin od okamžiku, kdy byl podán návrh na jeho vzetí do vazby u soudu, nenabyl vědomí, musel by jej soudce bez výslechu propustit na svobodu, neboť již dříve byl formálně zadržen. V daném případě by zřejmě později mohl být podán nový návrh na vzetí obviněného do vazby v době, kdy již bude schopen výslechu, protože obviněný vlastně po dobu lékařského zákroku nebyl v moci policejních orgánů a nebyl tedy omezen na svobodě na základě mocenského postupu, ale byl hospitalizován v důsledku svého zranění. Jiná situace ale může nastat např. v případě, kdy je zadržen obviněný, který je silně závislý na drogách. Zadržením obviněného dojde k zamezení přísunu drog a již po velmi krátké době se u obviněného mohou začít objevovat abstinenční příznaky, jejichž projevem může být i to, že obviněný je natolik fyzicky i psychicky vyčerpán, že není objektivně schopen chápat smysl výslechu. V takové situaci pak je nutné přivolat lékaře, který obviněného vyšetří, a objektivně zjistí, zda obviněný výslechu schopen je či nikoliv, případně mu může poskytnout nějaký léčebný prostředek, kterým by alespoň na dobu výslechu jeho komunikační schopnosti zlepšil. Pokud však ani tímto způsobem nedojde k dostatečnému zlepšení stavu obviněného, bude zřejmě třeba jej propustit. 

Pro výslech obviněného soudcem při rozhodování o vazbě v přípravném řízení neplatí žádná z forem jednání, předpokládaných trestním řádem (hlavní líčení, veřejné zasedání, neveřejné zasedání). Při výslechu obviněného např. není nutná účast obhájce ani státního zástupce, a to ani v případech, kdy se již od počátku řízení jedná o nutnou obhajobu. Obhájce i státní zástupce  však musejí být o termínu výslechu soudcem vyrozuměni. V zájmu zachování rovnosti stran  by obviněný (přestože to žádný právní předpis neukládá) měl být před vlastním výslechem seznámen s obsahem návrhu státního zástupce, někteří soudci dokonce stejnopis návrhu obviněnému před výslechem předávají. Obviněný zároveň musí být před výslechem soudcem poučen o svých právech podle § 33  a § 95 trestního řádu. Pokud po výslechu soudce rozhodne o vzetí obviněného do vazby, musí obviněný být poučen o možnosti žádat kdykoliv o propuštění z vazby.

Při zajišťování výslechu obviněného musí soudce úzce spolupracovat s policejními orgány. Okamžikem, kdy byl podán návrh státního zástupce na vzetí obviněného do vazby, byl obviněný „předán“ soudci a musí mu proto být kdykoliv k dispozici k provedení výslechu. Soudce je ve své činnosti limitován poměrně krátkou lhůtou 24 hodin, a musí to být tedy on, kdo určuje dispozice s obviněným v této lhůtě. V žádném případě by se nemělo stát, že termín výslechu budou určovat policisté podle svých možností. Pokud z nějakých důvodů není vhodné předvádění obviněného do budovy soudu, musí být soudci umožněno provést výslech v prostorech policie. I samotné rozhodnutí soudce o propuštění obviněného či o jeho vzetí do vazby v podstatě přímo zavazuje i policejní orgány. V případě propuštění obviněného jsou povinny okamžitě umožnit mu volný odchod a vrátit mu odebrané věci a osobní doklady, pokud nebyly zajištěny jako věc důležitá pro trestní řízení. V případě vzetí obviněného do vazby pak jsou policejní orgány povinny na příkaz soudce zajistit převoz obviněného do vazební věznice, jejíž příslušnost je určena přílohou vnitřního a kancelářského řádu pro okresní a krajské soudy. V některých případech je však vhodné umístit obviněného v jiné než příslušné vazební věznici. Jde zejména o ty situace, kdy je stíháno větší množství obviněných ve společném řízení a příslušná věznice by jen těžko mohla zamezit jejich setkání v průběhu vazby. Určení vazební věznice, v níž bude obviněný umístěn je ve výlučné pravomoci soudce, který o vazbě rozhoduje, a který tedy i vydává příkaz k přijetí obviněného do vazby. V tomto příkaze pak soudce musí věznici upozornit na důležité okolnosti, na něž je třeba se v průběhu výkonu vazby zaměřit (tj. např. jména spoluobviněných ve vazbě, zhoršený zdravotní stav obviněného, sebevražedné sklony obviněného, závislost obviněného na omamných látkách a podobně). Příkaz doručují věznici zpravidla policisté, kteří provádějí eskortu obviněného. Spolu s trestním příkazem je třeba věznici zaslat též stejnopis usnesení, jímž byl obviněný vzat do vazby.

Kromě vyhotovení příkazu k přijetí obviněného do vazby musí soudce o vzetí obviněného  do vazby vyrozumět některého rodinného příslušníka obviněného a zaměstnavatele. Obviněný však může výslovně prohlásit že si to nepřeje. Jedná-li se však o mladistvého, musí být jeho rodinný příslušník o vazbě vyrozuměn vždy. Byl-li do vazby vzat příslušník ozbrojeného sboru, musí soudce vyrozumět též náčelníka nebo velitele příslušného útvaru. O vazbě cizince se vyrozumívá též příslušný konzulární úřad a obviněný musí být zároveň upozorněn, že má právo na kontakt se zastupitelským úřadem své země. Dle mých zjištění se  v soudní praxi na tuto vyrozumívací povinnost, stanovenou v § 70 trestního řádu, poměrně často zapomíná. Je však třeba připomenout, že obviněný je v té době stále považován za nevinného, a je proto třeba učinit vše, aby rozhodnutím o jeho vzetí do vazby nedošlo ke zbytečnému ohrožení jeho osobních zájmů, a to jak soukromých, tak zájmů vyplývajících z jeho pracovní činnosti. Navíc tím, že je obviněný omezen na svobodě se podstatně snižuje jeho možnost zvolit si obhájce, a i z tohoto důvodu je třeba o jeho vzetí do vazby vyrozumět výše uvedené osoby, které mu případně mohou obhájce buď samy zvolit anebo mu alespoň zprostředkovat s advokátem schůzku.

Rozhodnutí o vazbě obviněného může mít dopad i na další osoby, o které je třeba se po vzetí obviněného do vazby postarat. To se týká zejména nezaopatřených nezletilých dětí, u nichž je třeba zajistit jejich předání příbuzným nebo krajních případech do ústavního zařízení jehož náplní je péče o děti. V takovém případě zřejmě bude třeba dát podnět Okresnímu úřadu k podání návrhu na předběžné opatření podle § 76a občanského soudního řádu. Pokud tento podnět nepodají již policejní orgány, bude třeba, aby tak učinil soudce, který o vazbě rozhodl. Obdobně nějakým vhodným způsobem bude třeba zajistit i péči např. o osoby nemohoucí, které byly plně odkázány jen na obviněného.

Konečné rozhodnutí o dalším osudu obviněného vynáší soudce v naprosté většině případů bezprostředně po výslechu obviněného. Tato praxe však nemusí být pravidlem. Může se stát, že obviněný při výslechu uvede skutečnosti, které by mohly mít podstatný vliv na rozhodnutí soudce, nebo naopak státní zástupce požádá o odklad vynesení rozhodnutí s tím, že chce soudu předložit další důkazy, které do té doby nestihl obstarat. V takové situaci pak záleží na soudci, zda o návrhu státního zástupce na vzetí do vazby rozhodne, nebo zda vyčká předložení dalších důkazů či sám nebo prostřednictvím policie ověří tvrzení obviněného. V každém případě však musí rozhodnout ve lhůtě 24 hodin od okamžiku, kdy mu byl obviněný předán. Pokud soudce zjistil nové skutečnosti nebo mu byly předloženy nové důkazy, měl by k nim obviněného opět vyslechnout, byť formální podmínka výslechu již byla splněna.

Při rozhodování o vazbě není soudce vázán rozsahem návrhu státního zástupce. To znamená, že soudce může vzít obviněného do vazby i z jiného důvodu, než který byl spatřován státním zástupcem, případně těchto zákonných důvodů může uvést více nebo méně, než státní zástupce. Konkrétní důvod vazby podle § 67 trestního řádu však musí být ve výroku usnesení vždy uveden, a to mj. i proto, aby bylo zřejmé, jakému režimu bude obviněný ve výkonu vazby podléhat. V žádném případě tedy nepostačí ve výroku uvést, že se obviněný bere do vazby podle § 68 odst. 1 trestního řádu, součástí výroku musí být i označení příslušného ustanovení trestního řádu, popisující konkrétní vazební důvod (§ 67 písm. a), b) nebo c) trestního řádu). V praxi některých soudu je vžito, že výrok usnesení o vazbě obsahuje též uvedení okamžiku počátku vazby, tj. okamžiku, kdy byl obviněný omezen na svobodě. Toto je sice praktické pro případná budoucí rozhodování soudu např. o zápočtu vazby, na druhé straně však pro takové rozhodování není žádný zákonný podklad. Navíc takový výrok v usnesení o vazbě má stejně jen deklaratorní charakter, a při zkoumání délky trvání vazby z něho nelze vycházet.

Kromě rozhodování o vazbě jako takové přichází pro soudce v přípravném řízení v úvahu též  rozhodování o změně vazebních důvodů. Pokud  během vazby některý z důvodů vazby obviněného odpadne, může jejich rozsah zrušit sám státní zástupce. Pokud však by mělo dojít k rozšíření vazebních důvodů (zpravidla se jedná o rozšíření vazby o důvod uvedený v § 67 písm b) trestního řádu, když se zjistí, že obviněný korespondencí ovlivňuje svědky), je třeba, aby rozhodl soudce, protože takovým rozhodnutím znovu dochází k zásahům do práv obviněného. Soudce i v tomto případě rozhoduje na návrh státního zástupce a řídí se stejnými úvahami jako při rozhodování o vzetí do vazby. Soudce rozhoduje usnesením, proti němuž je stížnost přípustná.

Konečně je třeba poznamenat, že rozhodování o vzetí obviněného do vazby je složitou a závažnou záležitostí nejen z hlediska právního, ale (a možná především) z hlediska psychického. Soudce totiž musí v relativně krátké době rozhodnout o tom, zda osoba sice obviněná z trestného činu, ale z pohledu zákona dosud nevinná, stráví méně či více dlouhou dobu ve vazební věznici a bude tak podstatně omezena ve svých nejzákladnějších právech. Podkladem pro takové rozhodnutí přitom vzhledem ke krátkému časovému úseku pro obstarání důkazů bývá nezřídka jen minimální možný počet informací. Sami obvinění se přitom často na soudce snaží svým projevem působit, přičemž bez vlivu na vědomí soudce nezůstává např. ani špatná sociální situace obviněného nebo jeho zhoršený zdravotní stav. Na druhou stranu soudce při svém rozhodování o vazbě může pociťovat značnou spoluodpovědnost  za další průběh trestního řízení proti obviněnému, neboť jeho rozhodnutí o propuštění obviněného na svobodu by podstatným způsobem mohlo ztížit či úplně zmařit další postup vyšetřování. Všechny tyto okolnosti mohou mít samozřejmě význam pro rozhodnutí o vazbě nebo o propuštění obviněného na svobodu. V takových případech však soudce musí zvažovat především fakta a účel vazby jakožto zajišťovacího institutu, neboť pro jeho rozhodnutí je podstatné především to, zda důvody vazby existují či nikoliv.

 

B. Rozhodování o trvání vazby

Vazba jako zajišťovací prostředek, který zbavuje osobu presumovaně nevinnou její svobody, samozřejmě nemůže mít neomezené trvání. Snad ještě více než v řízení před soudem je třeba si to uvědomit v přípravném řízení, kdy častokrát není ani jisté, zda obviněný vůbec bude před soud postaven. Orgány přípravného řízení trestního jsou proto povinny vazební věci vyřizovat s maximálním možným urychlením, a v případě, že se jim nepodaří obstarat všechny potřebné důkazy v zákonem stanovené lhůtě, musí obviněného buď propustit na svobodu, anebo v odůvodněných případech může státní zástupce rozhodnout o dalším trvání vazby, pokud nepřekročí nejdelší zákonem povolené lhůty. Vzhledem k závažnosti zásahu do základních práv a svobod obviněného je časová limitace vazby stanovena dokonce i v Listině základních práv a svobod (článek 8 odst. 5).

Úprava délky trvání vazby i způsobu rozhodování o jejím prodlužování byla v trestním řádu vícekrát pozměňována, a to zřejmě s ohledem na nárůst složitosti vyšetřování některých trestných činů. Až do roku 1990 trestní řád limitoval pouze trvání vazby v přípravném řízení, nikoliv v řízení před soudem. Do 31.12. 1969 mohla vazba v přípravném řízení trvat nejvýše 2 měsíce, na 3 měsíce ji mohl prodloužit nadřízený prokurátor a na delší dobu (nijak zákonem  nelimitovanou) jen generální prokurátor. Novelou trestního řádu č. 149/1969 Sb. pak neomezená možnost prodloužit vazbu nad 2 měsíce byla přenesena na nadřízeného prokurátora. K výraznému posunu ve prospěch jistoty obviněného došlo novelou trestního řádu č. 159/1989 Sb. s účinností od 1.2. 1990. Tímto zákonem bylo výslovně stanoveno, že vazba v přípravném řízení může trvat jen nezbytně nutnou dobu. Pokud by měla přesáhnout 2 měsíce, musel o jejím prodloužení rozhodovat nadřízený prokurátor, a to vždy nejvýše o jeden měsíc, přičemž zároveň musel učinit veškerá možná opatření k urychlení řízení. Nebylo-li přípravné řízení skončeno do jednoho roku od omezení obviněného na svobodě, musel být obviněný z vazby propuštěn. Hned další novelou trestního řádu č. 178/1990 Sb. s účinností od 1.7. 1990 bylo právo nadřízeného prokurátora prodlužovat vazbu  omezeno na dobu 6 měsíců, na druhé straně však ze zákona bylo vypuštěno omezení spočívající v možnosti prodloužit vazbu vždy jen o jeden měsíc. Právo prodlužovat vazbu nad 6 měsíců (ovšem opět nejvýše na dobu 1 roku) pak bylo svěřeno generálnímu prokurátorovi. 

Teprve novelou trestního řádu č. 558/1991 Sb. bylo rozhodování o prodloužení vazby nad 2 měsíce svěřeno s účinností od 1.1. 1992 soudu. Konkrétně o prodloužení vazby na celkovou dobu 6 měsíců rozhodoval soudce, nad 6 měsíců (nejvýše na jeden rok) mohl vazbu prodloužit jen senát. Tyto vazební lhůty se však vzhledem k nárůstu kriminality a jejím novým formám, vznikajícím po změně politických a ekonomických poměrů, začaly jevit jako nedostatečné.  S účinností od 1.1. 1994 proto novelou trestního řádu č. 292/1993 byla základní lhůta pro trvání vazby stanovena šesti měsíci. Teprve nad tuto lhůtu rozhodoval o prodloužení vazby na návrh státního zástupce soudce, a nad dobu jednoho roku (nejvýše na dva roky), prodlužoval vazbu senát.

Institut prodloužení vazby zanikl dnem 1.1. 2002 účinností novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. a tato právní úprava je účinná až do současnosti. Podle ní jsou vazební lhůty stanoveny pevně zákonem, a to v závislosti na závažnosti stíhaného trestného činu, resp. na příslušnosti soudu k jeho projednání v hlavním líčení. V průběhu těchto lhůt jsou však orgány činné v trestním řízení v určitých pravidelných úsecích povinny rozhodovat o tom, zda se obviněný vazbě ponechává. Existenci vazebních důvodů však všechny orgány činné v trestním řízení jsou podle § 72 odst. 1 trestního řádu povinny sledovat v celém průběhu trestního stíhání bez ohledu na lhůty k rozhodování.

V přípravném řízení se rozhodování o dalším trvání vazby vrátilo zpět do pravomoci státního zástupce (§ 73b odst. 2, § 71 odst. 3,4 trestního řádu). Ten musí nejpozději po třech měsících trvání vazby (resp. do 5 dnů od uplynutí této lhůty) rozhodnout o tom, zda se obviněný ponechává ve vazbě, nebo zda je nutné ho propustit na svobodu. Obdobná rozhodnutí pak musí státní zástupce učinit vždy po třech měsících od právní moci předchozího usnesení, kterým byl obviněný ponechán ve vazbě. V žádném případě však nesmí dojít k překročení celkové zákonem povolené doby vazby, vymezené pro přípravné řízení v ustanovení § 71 odst. 8,9 trestního řádu.

Přestože rozhodování o trvání vazby bylo svěřeno zpět státním zástupcům, nemůže dojít z jejich strany k pochybnostem o dodržování práv obviněného. Rozhodnutí státního zástupce o trvání vazby totiž může obviněný napadnout stížností, o níž podle § 146a odst. 1 písm. a) trestního řádu rozhoduje nezávislý soud. I v tomto případě tedy omezování osobní svobody obviněného podléhá soudní kontrole.

Lhůty uvedené v trestním řádu k omezení trvání vazby  se počítají od okamžiku omezení obviněného na svobodě a týkají se průběžně celého řízení. To znamená, že je-li obviněný v tomtéž řízení vzat do vazby opětovně po předchozím propuštění  na svobodu, nezačíná mu nový rozhodnutím o vzetí do vazby běžet lhůta nová, ale všechny lhůty uplynulé v jednom řízení  se pro účely posuzování délky vazby sčítají. To platí i pro případ, že vazební věc je po podání obžaloby vrácena soudem státnímu zástupci k došetření. Vrácením věci totiž nezačíná nové přípravné řízení, ale pokračuje se v původním přípravném řízení, takže stále běží původní lhůta, vymezující nejzazší mez pro trvání vazby.[13]

Oproti tomu státní zástupce při rozhodování podle § 71 odst. 3,4 trestního řádu, resp. soud podle § 146a odst. 1 trestního řádu v přípravném řízení, nemůže brát v úvahu dobu, kdy byl obviněný omezen na svobodě v souvislosti s trestním řízením cizozemskými státními orgány. Započítat lze totiž jen dobu, kdy byl obviněný ve vazbě na území České republiky a v pravomoci českých orgánů činných v trestním řízení. K tomuto stanovisku celkem logicky dospěl i Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí, vydaném ve Sbírce soudních rozhodnutí pod číslem R 14/96. Účelem ustanovení § 71 trestního řádu totiž je přimět orgány činné v trestním řízení k co nejrychlejšímu vyřizování vazebních věcí. To ovšem nemohou učinit v případě, kdy je obviněný v cizině např. ve vydávací vazbě, přičemž nemohou ani ovlivnit rychlost postupu orgánů cizího státu, které se řídí svým právním řádem a podmínky českého trestního řádu pro ně nejsou nijak zavazující.

Soud při rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o vazbě může stížnost buď zamítnout, anebo jí vyhovět, a to buď zcela nebo zčásti. Pokud soud stížnosti zcela vyhoví, zruší napadené rozhodnutí státního zástupce a zároveň sám rozhodne o propuštění obviněného na svobodu. Vyhověním stížnosti jen zčásti může být takové rozhodnutí, kdy soud sice rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby zruší, ale sám nově rozhodne o tom, že obviněný se ponechává ve vazbě, přičemž zároveň zúží vazební důvody (např. u obviněného, který je vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a),b),c), rozhodne, že se nadále ve vazbě ponechává jen z důvodů uvedených v § 67 písm. a),c)  trestního řádu).  Možnosti rozhodování ve všech případech jsou v podstatě obdobné jako v případech, kdy soud v přípravném řízení rozhoduje o žádostech o propuštění z vazby, jak je blíže rozvedeno v následující kapitole.

Jak již bylo výše řečeno, státní zástupce je v přípravném řízení v podstatě každé tři měsíce povinen rozhodovat o dalším trvání vazby. Krátce po účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. vznikly pochybnosti (bohatě komentované médii), o tom, zda za rozhodnutí o dalším trvání vazby lze považovat i zamítavé rozhodnutí o žádosti obviněného o propuštění z vazby. V této věci se rozpoutal názorový spor mezi pražským vrchním soudem a Nejvyšším soudem ČR. Nejvyšší soud nakonec uzavřel, že tříměsíční lhůta pro další rozhodnutí o trvání vazby se počítá vždy od právní moci každého rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno o vazbě a při němž byla zkoumána existence vazebních důvodů, tedy nejen rozhodnutí, jímž byl obviněný ponechán ve vazbě (§ 71 odst. 4,6 trestního řádu), ale i jiných rozhodnutí, tedy i rozhodnutí o žádosti o propuštění obviněného z vazby.[14]

K tomu je však třeba uvést, že nejvyšší soud řešil situaci, kdy se již vazební řízení ocitlo ve fázi řízení soudního, tedy po podání obžaloby. Pro přípravné řízení podle mého názoru tento postoj nejvyššího soudu aplikovat nelze. Pokud by totiž nová lhůta pro příští rozhodnutí o dalším trvání vazby znovu běžela i od právní moci rozhodnutí o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, účel poslední velké novely trestního řádu by byl v této části v podstatě zmařen. Pokud totiž obviněný požádá státního zástupce o propuštění z vazby a ten neshledá důvody pro vyhovění, státní zástupce nevydává ve věci žádné rozhodnutí a žádost předkládá soudu, aniž by musel svůj postup jakýmkoliv způsobem odůvodňovat. Teprve soud pak vydává usnesení, jímž o žádosti obviněného rozhoduje. Vzhledem k tomu, že naprostá většina obviněných i v přípravném řízení využívá svého práva a žádá o propuštění z vazby, většina rozhodování o trvání vazby by tímto způsobem byla přenesena na soud. Pokud by se proto za rozhodnutí o dalším trvání vazby podle § 71 odst. 3,4 trestního řádu považovalo i rozhodnutí o žádosti obviněného, státního zástupce by  nic nenutilo opravdu podrobně zkoumat trvání vazebních důvodů, protože by to za něho ve většině případů vyřešil soud.

V závěru popisu problematiky, týkající se rozhodování o dalším trvání vazby v přípravném řízení, je třeba připomenout, že při posuzování podmínek pro další trvání vazby nelze vycházet z holého předpokladu, že vazbu lze udržovat až do doby jejího maximálního trvání, vymezené v § 71 odst. 8,9 trestního řádu. Onou maximální dobou totiž není přesně časově vymezené období, ale doba nezbytně nutná. Je proto na soudu, aby v rámci zákonných limitů při přezkoumávání rozhodnutí státních zástupců podle § 146a trestního řádu pečlivě zvažoval, zda opravdu je nezbytně nutné obviněného držet za mřížemi, a to na základě naprosto konkrétních argumentů. V žádném případě se nelze jen obecně odkazovat na složitost řízení, např. s ohledem na druh projednávané trestné činnosti.  V odůvodnění musí být podrobně vysvětleno, proč se přípravné řízení dosud nepodařilo ukončit, jaké úkony ještě v přípravném řízení přicházejí v úvahu a jaká je přiměřená lhůta jejich provedení. Soud se přitom nemůže spokojit jen s tvrzením státního zástupce, že některé úkony přípravného řízení dosud nebyly provedeny, ale musí zkoumat, zda to nebylo způsobeno  nedbalým nebo liknavým přístupem policejních orgánů nebo státního zástupce. V takovém případě by totiž bylo na místě zrušit usnesení státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě, neboť nedbalost orgánů činných v trestním řízení nemůže jít k tíži obviněného.

C. Rozhodování o žádostech o propuštění z vazby

Trestní řád sice v § 72 odst. 1  ukládá všem orgánům trestního řízení ve všech jeho fázích zkoumat existenci důvodů vazby obviněného, přesto i sám obviněný může kdykoliv o propuštění z vazby požádat (§ 72 odst. 3 trestního řádu). Pokud jeho žádosti nevyhoví přímo státní zástupce, neznamená to automaticky, že vazba musí trvat i nadále, neboť o žádosti v takovém případě musí rozhodnout ještě soud, resp. soudce.

Podle trestního řádu č. 141/1961 Sb. příslušelo rozhodování o žádostech obviněného o propuštění z vazby výlučně prokurátorovi, a to až do 31.12. 1991. Po novele číslo 558/1991 Sb. sice o takové žádosti stále ještě rozhoduje prvotně státní zástupce, jestliže jí však sám nevyhoví, je povinen předložit ji neprodleně k rozhodnutí soudu. Soud přitom nerozhoduje jako stížnostní orgán o správnosti rozhodnutí státního zástupce, ale jako orgán prvního stupně, takže proti jeho usnesení je přípustná stížnost. Záměrem tvůrců novely trestního řádu číslo 265/2001 bylo, aby o žádostech obviněného v přípravném řízení rozhodoval státní zástupce i v případech, kdy těmto žádostem vyhovět ze zákonných důvodů nechce, přičemž obviněný by měl právo podat proti takovému usnesení stížnost, o níž by rozhodoval podle § 146a trestního řádu. Tento záměr však posléze nebyl přijat.

Při posuzování žádosti může soud dojít v podstatě ke třem možným závěrům, a to, že

         důvody vazby již nadále netrvají,

         vazební důvody stále existují beze změn,

         vazební důvody existují, ale v jiném rozsahu.

 

Dojde-li soud k závěru, že vazební důvody podle § 67 trestního řádu u obviněného již nadále netrvají, je jeho povinností podle § 72 odst. 3 trestního řádu rozhodnout o jeho propuštění na svobodu a po právní moci usnesení i toto propuštění neprodleně zajistit příkazem příslušné vazební věznici.

Toto rozhodnutí podle § 72 odst. 3 trestního řádu ovšem nemůže soudce učinit v případě, kdy obviněný podal svou žádost před uplynutím 14 dnů od právní moci předchozího zamítavého rozhodnutí o žádosti o propuštění z vazby. Pokud soud v takovém případě dospěje k závěru, že vazební důvody již netrvají, nemůže ani sám rozhodnout o propuštění obviněného podle § 72 odst. 2 trestního řádu. Soud totiž může v přípravném řízení důvody vazby přezkoumávat pouze v řízení o žádosti o propuštění z vazby, přičemž k žádostem podaným před uplynutím lhůty 2 týdnů od právní moci předchozího rozhodnutí o žádosti o propuštění z vazby nelze přihlížet. Jinak může soud vazební důvody přezkoumávat již jen v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby, což však rovněž není zmiňovaný případ. Soud proto může nejvýše neformálně sdělit státnímu zástupci svůj názor, kterým však státní zástupce v žádném případě není nijak vázán a obviněnému proto nezbude, než vyčkat uplynutí zmiňované dvoutýdenní lhůty a poté podat novou žádost o propuštění.

Obdobně pak je třeba postupovat i v případech, kdy žádost o propuštění z vazby podají osoby odlišné od obviněného, např. rodinný příslušník. Takové osoby nejsou oprávněné (až na výjimky) k podání žádosti o propuštění obviněného z vazby. Jejich žádost proto může být považována maximálně za podnět k přezkumu vazebních důvodů podle § 72 odst. 2 trestního řádu. Přezkoumání takového podnětu přísluší prvotně opět jen státnímu zástupci.  Jedinou výjimkou, kdy za obviněného může podat žádost o propuštění z vazby někdo jiný, je případ, kdy je obviněný osobou bez plné způsobilosti k právním úkonům (tedy i mladistvý). V takovém případě mohou za obviněného podávat žádost jeho zákonní zástupci, resp. jeho opatrovník, a to i proti vůli obviněného, je-li to v jeho prospěch (§ 34 trestního řádu). To se samozřejmě týká i obhájce obviněného (§ 41 odst. 4 trestního řádu). Kromě toho soudní praxe přijala shodně se současným zněním § 41 odst. 2 trestního řádu názor, že i žádost obhájce obviněného, jenž je plně způsobilý k právním úkonům, je třeba považovat za žádost podanou přímo obviněným, a lze o ní tedy rozhodovat podle § 72 odst. 3 trestního řádu.

Zjistí-li soud po přezkoumání žádosti obviněného a spisové dokumentace, že důvody vazby i nadále trvají, rozhodne ve většině případů o žádosti obviněného zamítavý usnesením. Samotné trvání vazebních důvodů však ještě nemusí nutně znamenat , že by obviněný nemohl být propuštěn na svobodu. Pokud totiž je dán důvod vazby podle § 67 písm. a) nebo § 67 písm. c) trestního řádu, může být vazba nahrazena zárukou, peněžitou zárukou, písemným slibem obviněného nebo nově též dohledem probačního úředníka (§ 73 a § 73a trestního řádu). Náhrada za koluzní vazbu podle § 67 písm. b) trestního řádu možná není. Nahrazení vazby peněžitou zárukou pak navíc není možné v případech, kdy obviněný je stíhán pro některý z trestných činů uvedených v § 73a odst. 1 trestního řádu, je-li dán důvod vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu.

Pokud soudce dojde k závěru, že je možné přijmout záruku, peněžitou záruku nebo písemný slib obviněného, příp. že jsou splněny podmínky pro probační dohled, musí o tom rozhodnout samostatným výrokem společně s rozhodnutím o propuštění obviněného z vazby. Před takovým rozhodnutím musí především zkoumat všechny okolnosti, svědčící o dostatečnosti náhradního řešení. Je totiž třeba mít na paměti, že soud takové náhradní řešení přijímá v době, kdy vazební důvody reálně existují. Pokud by již důvody vazby v době rozhodování soudu neexistovaly, musel by soud rozhodnout o propuštění obviněného na svobodu bez dalšího, protože všechny čtyři instituty jsou náhradním řešením, které lze přijmout jen namísto vazby.

Nabídka převzetí záruky za další chování obviněného je zřejmě nejméně využívanou možností náhrady za vazbu. Takovou nabídku může učinit buď zájmové sdružení nebo i samostatná důvěryhodná osoba. Při posuzování takové nabídky musí soud pečlivě zvažovat na jedné straně, zda ten, kdo záruku nabízí, je schopen dostatečně pozitivně na obviněného působit, a na druhé straně se musí neméně podrobně zabývat i tím, zda obviněný je osobou, která se vlivu zaručitele podrobí. Velmi často totiž nabízejí převzetí záruky rodinní příslušníci obviněného, a to především v případě mladistvých. V takových případech pak lze jen těžko považovat nabízenou záruku za dostatečnou, jestliže např. trestná činnost, kvůli níž je obviněný ve vazbě, je jedním z důsledků problémů, které jeho rodiče měli s jeho výchovou. Ten, kdo záruku nabízí, musí být seznámen s podstatou obvinění a musí mu být sděleny i důvody vazby obviněného. Tuto poučovací povinnost má v přípravném řízení státní zástupce.

Nejčastěji nabízenou náhradou za vazbu je písemný slib obviněného, že povede řádný život. Zákon výslovně stanoví, že se musí jednat o slib písemný, za který ovšem může být považován  i slib učiněný při výslechu do protokolu. Slib obviněného nemusí být samotným obviněným sepsán, ale musí jím být vlastnoručně podepsán, neboť trestní řád výslovně uvádí, že se jedná o slib obviněného. V žádném případě proto není slibem podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu slib obsažený v žádosti obhájce o propuštění obviněného na svobodu (pokud ovšem není žádost obhájce podepsána též obviněným). I v případě písemného slibu pak musí soud (resp. i státní zástupce) uvážlivě posuzovat, zda vzhledem k osobě obviněného, jeho minulosti a konkrétním důvodům vazby, je nabízený slib dostatečnou náhradou za vazbu a zda mu lze uvěřit.

Institut probačního dohledu jako náhrady za vazbu byl do trestního řádu vtělen teprve novelou č. 265/2001 Sb. a s jeho používáním tedy dosud jsou jen minimální zkušenosti. Nicméně již od 1.1. 2001 je účinný zákon o probační a mediační službě č. 257/2000 Sb. Probační dohled dosud byl touto službou vykonáván v podstatě pouze ve vykonávacím řízení, přesto i v řízení přípravném má své místo. Stejně jako v ostatních případech zde platí, že rozhodnout o dohledu probačního úředníka lze pouze tehdy jsou-li opravdu dány důvody vazby. Pokud se soudce rozhodne k využití tohoto zákonného ustanovení, musí mít dostatek podkladů pro předpoklad, že probační dohled opravdu bude plnit svůj účel. Soud by proto měl mít podrobnou zprávu o osobním životě obviněného. Není ani vyloučeno, aby takovou zprávu (pokud je to v poměrně krátké časové lhůtě možné) opatřil přímo probační úředník (viz § 27b odst. 2 trestního řádu). Zřejmě by také nebylo na škodu, pokud by probační úředník byl přítomen při výslechu obviněného soudcem a mohl by se vyjádřit k možnostem dohledu v daném případě. V naprosté většině případů pak nebude dostačující samotný dohled jako takový, ale bude třeba jej kombinovat s přiměřenými omezujícími opatřeními, která sice budou zasahovat do běžného způsobu života obviněného, ale na druhou stranu umožní jeho ponechání na svobodě. Takovými omezujícím podmínkami přímo ze zákona podle § 73 odst. 3 trestního řádu jsou povinnost v soudem stanovených lhůtách se dostavovat k probačnímu úředníkovi a dále možnost změnit místo pobytu pouze se souhlasem probačního úředníka. Dalšími takovými podmínkami, které by měly vyloučit anebo alespoň podstatně omezit chování obviněného, jemuž by jinak bylo zabráněno vazbou, může být např. povinnost obviněného zdržovat se v určitém časovém období v místě bydliště, zákaz kontaktu obviněného s některými osobami a zákaz návštěv některých nevhodných míst, povinnost zahájit léčení z drogové či alkoholové závislosti a podobně.

Posledním a relativně málo využívaný prostředkem, jímž lze nahradit vazbu obviněného je peněžitá záruka.  Možnost nahradit vazbu složením peněžité částky byla do trestního řádu včleněna až novelou č. 178/1990 Sb., účinnou od 1.7. 1990. Zpočátku však aplikace ustanovení § 73a trestního řádu byla doprovázena určitými interpretačními problémy, neboť postup, jaký měl být při rozhodování o peněžité záruce použit nebyl zcela jasně v  textu zákona vyložen. Soudní praxe se však postupem doby sjednotila na tom, že soudce buď nabídku peněžité záruky vůbec jako takovou usnesením nepřijme, jestliže je zřejmé, že pro její přijetí nejsou splněny vůbec podmínky. Jestliže ale soudce došel k závěru, že podmínky pro rozhodnutí o peněžité záruce dány jsou, určil pouhým přípisem, zaslaným osobě nabízející záruku, výši peněžité záruky.  Teprve po jejím složení soudce rozhodl usnesením o tom, zda peněžitou záruku přijímá či nikoliv. K odstranění těchto výkladových problémů bylo ustanovení § 73a trestního řádu několikrát novelizováno, přičemž zákonem č. 265/2001 Sb. byl postup soudu, resp. soudce stanoven naprosto jednoznačně. Podle současného znění trestního řádu soudce nejprve rozhodne usnesením, že přijetí peněžité záruky je přípustné nebo že nabídku peněžité záruky nepřijímá. V kladném případě zároveň tímtéž usnesením stanoví i výši peněžité záruky (nejméně 10.000,- Kč) a způsob jejího složení, tj. zpravidla uvede číslo příslušného soudního účtu u peněžního ústavu. Pokud peněžitou záruku nabízí někdo jiný než obviněný, je k jejímu přijetí třeba souhlasu obviněného. Taková osoba přitom musí být státním zástupcem poučena o podstatě obvinění a důvodech vazby obviněného. V usnesení o přípustnosti peněžité záruky pak musí být mj. uvedeno poučení o důvodech, pro něž může peněžitá záruka propadnout.

Soudce v žádném případě nestanovuje lhůtu pro zaplacení peněžité záruky. Je totiž věcí obviněného případně jiné osoby, jež složení záruky nabídla, jak rychle chtějí  zajistit propuštění obviněného na svobodu.  Z praktického hlediska by soudce měl osobu skládající záruku požádat, aby mu skutečné složení finanční částky dala na vědomí, aby nedocházelo k možným problémům při zaúčtování částky v účtárně soudu a tím i k identifikaci platby coby peněžité záruky. Poté, co byla peněžitá záruka prokazatelně zaplacena, soudce rozhodne o propuštění obviněného z vazby. O propuštění z vazby soudce musí rozhodnout opět usnesením, proti němuž je přípustná stížnost.

Závěrem je třeba poznamenat, že soudce v přípravném řízení nerozhoduje jen o jejím přijetí, ale také o jejím připadnutí státu, a to na návrh státního zástupce a za podmínek uvedených v § 73a odst. 3 trestního řádu. Pokud během přípravného řízení pominou důvody, jež vedly k přijetí peněžité záruky, může ji zrušit již státní zástupce, který rovněž může rozhodnout o změně její výše.

Jednotlivé instituty nahrazující vazbu lze i kombinovat. Nic nebrání tomu, aby soudce rozhodující o vazbě přijal zároveň najednou třeba všechny čtyři výše popsané  možnosti, jestliže budou nabídnuty a jestliže soudce dojde k závěru, že teprve jejich kumulací bude dostatečně naplněn jejich účel, tj. nahrazení vazby.

Použití institutů nahrazujících vazbu sice bylo popsáno v kapitole týkající se rozhodování o žádostech o propuštění z vazby, je však třeba poznamenat, že je lze v plném rozsahu použít i při rozhodování o vzetí obviněného do vazby tak, jak bylo popsáno výše. Každé takové rozhodnutí o přijetí záruky nebo písemného slibu, o vyslovení probačního dohledu nebo přijetí peněžité záruky musí být spojeno s rozhodnutím o vazbě jako takové, resp. s rozhodnutím o zadržené nebo zatčené osobě. Soud tedy v případech, kdy možnosti nabízené v § 73 a 73a trestního řádu využil, musí zároveň usnesením rozhodnout o propuštění obviněného na svobodu (resp. o jeho ponechání na svobodě). Pouze v případě, kdy soudce považuje za přijatelnou peněžitou záruku, zpravidla bude přesto třeba obviněného vzít do vazby, neboť je málo pravděpodobné, že peněžitá záruka bude složena předtím, než bude soudce rozhodovat o vzetí obviněného do vazby. V takovém případě soudce musí jedním usnesením rozhodnout o vazbě obviněného a zároveň rozhodnout, že peněžitá záruka je přípustná. V případech, kdy nabízené záruky nepřijal pak samozřejmě zamítne žádost o propuštění z vazby, resp. rozhodne o vzetí obviněného do vazby, pokud vazební důvody opravdu existují.

D. Příkaz k zatčení

Rozhodnutí o vazbě v některých případech musí předcházet vydání příkazu k zatčení obviněného, neboť jiným způsobem není možné zajistit jeho účast u úkonů trestního řízení, konkrétně u výslechu. I samotné vydání příkazu k zatčení je vytvářením předpokladů k dalšímu omezení obviněného na svobodě, a proto o něm v přípravném řízení může rozhodnout jen soudce. Podle čl. 8 odst. 4 Listiny základních práv a svobod totiž lze obviněného zatknout jen na příkaz soudce, který musí být písemný a odůvodněný.

V trestním řádu se toto ústavní ustanovení odrazilo v textu § 69, a to s účinností od 1.1. 1992. Do té doby příkaz k zatčení v přípravném řízení vydával prokurátor.

Stejně jako ve většině jiných případů, v nichž v přípravném řízení rozhoduje soudce, lze příkaz k zatčení vydat jen na návrh státního zástupce. Příkaz k zatčení má formu sui generis a doručuje se jen státnímu zástupci a okresnímu policejnímu ředitelství, v jehož obvodu měl obviněný naposled své bydliště. Policie poté již sama učiní opatření, aby obviněný mohl být zatčen kdekoliv v České republice.

Příkaz k zatčení lze vydat jen proti obviněnému, tj. proti osobě, které bylo oznámeno usnesení o zahájení trestního stíhání pro konkrétní skutek. Jestliže trestní stíhání dosud takto zahájeno nebylo, nejedná se o obviněného, ale o podezřelého, a v takovém případě příkaz k zatčení vydat nelze.

V příkazu k zatčení musí být především naprosto jednoznačně identifikován obviněný, který má být zatčen. Vedle jména, příjmení, data a místa narození a povolání je proto vhodné uvést i další údaje, jako např. přezdívku, popis osoby, zvláštní znamení (např. tetování, tělesné vady, vady řeči apod.). Příkaz dále musí obsahovat stručný popis skutku (tj. není třeba opisovat doslova usnesení o sdělení obvinění, ale je třeba uvést všechny podstatné okolnosti nasvědčující tomu, že jednání obviněného je trestným činem), a jeho právní posouzení. Konečně pak v příkazu musí být podrobně uvedeny důvody jeho vydání. Nestačí pouze odkázat na skutečnost, že obviněný je neznámého pobytu, ale z odůvodnění musí být patrné, že policejní orgány se opravdu pokusily využít všechny možnosti k provedení výslechu obviněného (předvolání, předvedení či zadržení) a že učinily všechny možné kroky ke zjištění jeho pobytu.

Kromě výše uvedeného musí soudce při vydávání příkazu k zatčení zkoumat též, zda jsou u obviněného dány důvody vazby. Na existenci vazebního důvodu  (nejčastěji zřejmě podle § 67 písm. a/ trestního řádu) přitom nelze usuzovat jen z toho, že obviněný se zdržuje na neznámém místě, ale musí být dána též dalšími okolnostmi odůvodněná obava, že tak obviněný činí s úmyslem mařit účel svého trestního stíhání. Důvodnost vazby obviněného při vydání příkazu k zatčení se přitom zkoumá jen  podle § 67 trestního řádu, aniž by se přihlíželo k omezujícím podmínkám, uvedeným v § 68 odst. 2 trestního řádu. Ty však bude muset soudce hodnotit při rozhodování o případné vazbě poté, co bude obviněný zatčen.

Z předchozích odstavců je zřejmé, že příkaz k zatčení musí obsahovat poměrně velké množství údajů, které, zejména pokud jde o popis skutku a vylíčení důvodů, nelze vyjádřit několika málo slovy. Přesto mnozí soudci k vydávání příkazů k zatčení používají předtištěné formuláře, jejichž prostorový rozsah je poměrně omezený, což soudce nutí k tomu, aby zejména vylíčení skutku a důvodů co nejvíce zjednodušil, a to až tak, že je to v rozporu s ustanovením § 69 odst.  2 trestního řádu. Tento trend je navíc dokonce podporován i ministerstvem spravedlnosti, které podobný formulář jako přílohu vnitřního a kancelářského řádu[15] doporučuje jako kancelářský vzor, přičemž jak pro vylíčení skutku, tak pro uvedení důvodů pro vydání zatykače je ve formuláři vyčleněn jen jeden řádek (viz kancelářský vzor číslo Tr.ř. 59a).

Při rozhodování o příkazu k zatčení samozřejmě soudce musí mít k dispozici spis, obsahující veškeré údaje, podstatné pro rozhodnutí tak, jak byly popsány výše. Spis přitom zůstane u soudu až do  doby, než bude obviněný zatčen. Zatčený obviněný musí být do 24 hodin předán soudci, který zatykač vydal (tím je třeba rozumět též jakéhokoliv jiného soudce téhož soudu, jestliže to vyplývá z rozvrhu práce). V této lhůtě musí soudce rozhodnout o případné vazbě obviněného a učinit další úkony s tím spojené. Zároveň soudce nesmí zapomenout odvolat příkaz k zatčení, aby např. v případě, kdy obviněný nebyl vzat do vazby, nedošlo zbytečně k jeho opětovnému omezení na svobodě.

V mimořádných případech může být obviněný předán i k soudci jiného soudu. Ten pak obviněného vyslechne a obsah výslechu sdělí soudci, který zatykač vydal. Tento soudce poté rozhodne o vazbě nebo o propuštění obviněného  a své rozhodnutí sdělí (zpravidla telefonem nebo faxem) vyslýchajícímu soudci, jenž je oznámí obviněnému a bude-li to třeba, provede i další úkony, nutné pro umístění obviněného do vazby. Vydávané rozhodnutí je tedy rozhodnutím soudu, který vydal zatykač, proto také soudce tohoto soudu bude vyhotovovat písemné znění svého rozhodnutí a o případné stížnosti proti usnesení bude rozhodovat soud tomuto soudu nadřízený a nikoliv krajský soud, v jehož obvodu byl obviněný vyslýchán.

Jak je výše řečeno, postup, při němž rozhoduje jiný soudce než ten, který obviněného vyslýchal, by měl být jen výjimečný, neboť obviněný má v zásadě právo být vyslechnut svým zákonným soudcem. Česká republika je natolik malá, že ve lhůtě 24 hodin může být obviněný z jakéhokoliv místa dopraven  na jakékoliv jiné místo a soudci přitom zbude ještě dostatek času pro rozhodnutí. Přesto soudci využívají možnosti výslechu zatčeného dožádaným soudem poměrně často, aniž by k tomu byly závažné důvody (např. špatná sjízdnost silnic v důsledku sněhové kalamity apod.), a to zřejmě pod tlakem  policistů, jimž převážením obviněných ke vzdáleným soudům vznikají velké materiální náklady. Takový postup je však nepřípustný, neboť nepřípustně omezuje obviněného v jeho právu na zákonného soudce.

 E. Mezinárodní zatýkací rozkaz

Příkaz k zatčení nelze vydat, jestliže je zřejmé, že se obviněný zdržuje v cizině. V takovém případě by se příkaz k zatčení minul účinkem, neboť zavazuje jen české policejní orgány, které  samozřejmě nemohou vykonávat svou pravomoc za hranicemi České republiky.

Je-li tedy obviněný v cizině, je třeba místo příkazu k zatčení vydat tzv. zatýkací rozkaz. Způsob vydávání zatýkacího rozkazu je obdobný jako u příkazu k zatčení. V přípravném řízení jej vydává soudce na návrh státního zástupce. I toto rozhodnutí má formu sui generis. Trestní řád sice výslovně neukládá povinnost vyhotovit zatýkací rozkaz písemně a odůvodnit ho, a proto v tomto případě je třeba přímo aplikovat ustanovení článku 8 odst. 4  Listiny základních svobod, které o této povinnosti hovoří zcela jednoznačně. Kromě jiných údajů, identifikujících obviněného trestní řád požaduje pro zatýkací rozkaz též údaj o státním občanství obviněného. V zatýkacím rozkazu pak navíc musejí být  výslovně citována ta ustanovení trestního zákona, podle nichž je jednání obviněného posuzováno. Po zatčení obviněného se o jeho případné vazbě rozhoduje obdobně jako u obviněného zatčeného na základě příkazu k zatčení dle § 69 trestního řádu. Jediným rozdílem je to, že lhůta 24 hodin pro rozhodnutí neběží od okamžiku zatčení, ale až od okamžiku, kdy byl obviněný předán soudu.

Je-li znám stát, na jehož území by se obviněný měl zdržovat, musí soudce zkoumat též účelnost vydávání zatýkacího rozkazu, neboť ne všechny státy obviněné k trestnímu stíhání vydávají. Vydávání obviněných upravují bilaterální i multilaterální mezinárodní smlouvy. Pokud se obviněný zdržuje na území státu, který takové smlouvy, jejichž účastníkem je i Česká republika, neratifikoval, může být obviněný vydán, jestliže takový postup vychází alespoň ze vzájemné reciprocity při vydávání obviněných. Všechny státy však dodržují zásadu, že k trestnímu stíhání do ciziny nelze vydat obviněného, jestliže se zdržuje na území toho státu, jehož státní občanství má. Některé smlouvy navíc omezují vydávání obviněných jen pro určitý okruh trestných činů.

Zatýkací rozkaz soudce doručí jen státnímu zástupci a dále ministerstvu spravedlnosti, které učiní další potřebná opatření k realizaci zatýkacího rozkazu. Předtím však soudce ještě musí opatřit překlad zatýkacího rozkazu do jazyka státu, v němž by se obviněný měl zdržovat, a není-li to známo, tak musí být zatýkací rozkaz přeložen do angličtiny. Zajišťování překladu přímo soudcem je přitom dle mého názoru značně nehospodárné, neboť ministerstvo spravedlnosti by v rámci své činnosti zcela jistě překlad opatřilo jednak rychleji a jednak levněji, protože soudce za tím účelem musí do řízení přibrat tlumočníka formálním postupem podle § 28 trestního řádu.

F. Omezení obviněného ve výkonu trestu odnětí svobody

V praxi mohou nastat případy, kdy je stíhán obviněný, který vykonává trest odnětí svobody, jenž  mu byl uložen za jiné jednání v jiném trestním řízení. Přestože je to jen výjimečné, i v těchto případech mohou nastat okolnosti, které by odůvodňovaly vazbu obviněného. Za této situace však obviněného do vazby vzít nelze, nicméně je možné uložit mu omezení, jež by mu i ve věznici bránila mařit účel probíhajícího trestního řízení. Z tohoto důvodu proto do trestního řádu bylo novelou č. 178/1990 Sb. vloženo ustanovení     § 74a. I v tomto případě bylo rozhodování nejprve svěřeno prokurátorovi, ale s účinností od 1.1. 1992 přešlo v přípravném řízení na soudce (novelou trestního řádu č. 558/1991 Sb.).

Rozhodnutí podle § 74a trestního řádu může být vydáno jen v případech, kdy je dán důvod vazby obviněného. Důvody vazby se přitom zkoumají jen z hledisek uvedených v § 67 trestního řádu bez omezení podle § 68 odst. 2 trestního řádu. Trestní řád  v §74a sice odkazuje na § 67 obecně, avšak v praxi zřejmě přicházejí v úvahu jen důvody koluzní vazby podle § 67 písm. b) trestního řádu, byť např. i v případech, kdy je obviněný zařazen věznice s mírnějším režimem (tj. věznice s dohledem nebo s dozorem), by mohl být dán též důvod vazby podle § 67 písm. a) nebo písm. c)  trestního řádu.

Rozhodnutí soudce má povahu usnesení, proti němuž je přípustná stížnost. Výrok tohoto usnesení musí vedle určení konkrétního omezení a jeho trvání obsahovat též označení konkrétního důvodu vazby obviněného. Okolnosti, nasvědčující důvodům vazby a potažmo též důvodům pro nezbytná omezení pak musejí být podrobně rozebrány v odůvodnění usnesení.

Hlavním úkolem soudce je posoudit nutnost nařízení omezení a jejich nezbytný rozsah. Jak je uvedeno výše, nejčastějším důvodem pro taková omezení je koluzní jednání obviněného. Nejvíce používanými proto v praxi jsou omezení, spočívající v zákazu kontaktu obviněného s některými jinými osobami, umístěnými ve věznici, omezení návštěv či kontrola korespondence obviněného. Soudce přitom musí dbát na to, aby rozsah ukládaných omezení nepřekročil nezbytnou míru a aby nebyl širší, než rozsah omezení, jež je možno uložit obviněným, kteří jsou ve vazbě. Z tohoto důvodu soudce musí při svém rozhodování vycházet též z příslušných ustanovení zákona o výkonu vazby číslo 293/1993 Sb.

Trestní řád v § 74a odst. 1 výslovně stanoví, že výrok usnesení, ukládajícího obviněnému omezení ve výkonu trestu odnětí svobody, musí obsahovat též přesné časové vymezení trvání takových omezení. Přesto v § 74a odst. 3 trestní řád uvádí, že se pro řízení o omezeních a jejich trvání použijí ustanovení § 71 a § 72 trestního řádu. V praxi to znamená, že v přípravném řízení státní zástupce musí průběžně sledovat, zda důvody, pro něž byla omezení uložena, stále trvají nebo zda se nezměnily. Pokud důvody pro omezení zanikly před uplynutím doby stanovené v usnesení podle § 74a odst. 1 trestního řádu, musejí být omezení zrušena, případně musí být změněn jejich rozsah, a to opět usnesením soudce na návrh státního zástupce (§74a odst. 3, § 72 odst. 1,2 trestního řádu). Otázkou je, zda by o zrušení omezení nemohl státní zástupce rozhodnout sám analogicky podle § 73b odst. 3 trestního řádu, neboť se jedná o rozhodnutí, které v žádném případě nemůže ohrozit základní lidská práva a svobody obviněného a zásah soudu se v takovém případě jeví jako nadbytečný. Na druhé straně je však třeba říci, že ustanovení § 74a trestního řádu s takovou možností pro státní zástupce nepočítá.

Obviněný má rovněž právo kdykoliv žádat o zrušení uložených omezení (§74a odst. 3, § 72 odst. 3 trestního řádu). I v tomto případě by zřejmě o takové žádosti měl rozhodovat soudce, aniž by se předtím žádostí zabýval státní zástupce, neboť § 74a odst. 3 trestního řádu nepočítá v daném případě s aplikací § 73b odst. 3 věta třetí trestního řádu, která hovoří o tom, že v přípravném řízení může o propuštění obviněného z vazby rozhodnout i státní zástupce. K této situaci došlo zřejmě vinou legislativního procesu při přijímání novely trestního řádu číslo 265/2001 Sb., neboť předchozí právní úprava rozhodování o žádostech obviněného byla celá obsažena v § 72 trestního řádu, na který odkazuje ustanovení § 74a odst. 3 tr. řádu, a vztahovala se tedy zcela jednoznačně i na rozhodování o žádostech obviněného o zrušení omezení ve výkonu trestu odnětí svobody.

Celková doba trvání uložených omezení nesmí překročit lhůty uvedené v § 71 odst. 8,9 trestního řádu, k čemuž musí soudce přihlížet již  při vydávání usnesení podle § 74a odst. 1 trestního řádu. To ale neznamená, že by soudce nemohl ve svém rozhodnutí stanovit lhůtu kratší, pokud se mu vyčerpání celé zákonné lhůty nejeví jako nezbytně nutné.

 

5.2.2. Příkaz k pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu

Další možností omezení osobní svobody  pro účely trestního řízení je umístění obviněného do zdravotnického ústavu na pozorování kvůli zjištění duševního stavu. Jedná se tedy o další průlom do práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a proto o takovém opatření může rozhodnout i v přípravném řízení jen nezávislý a nestranný soudce.

V trestním řízení je nařízení takového omezení, srovnatelného jen s vazbou, upraveno v § 116 odst.2 a § 117. O umístění obviněného do zdravotního ústavu rozhodoval až do 31.12. 1991 prokurátor anebo s jeho souhlasem vyšetřovatel. Po novele trestního řádu č. 558/1991 Sb. však tato pravomoc přísluší v přípravném řízení výlučně soudci.

Soudce rozhoduje v přípravném řízení na návrh státního zástupce a to usnesením, proti němuž je přípustná stížnost.

Úkolem soudce je pečlivě zkoumat, zda vyšetření duševního stavu obviněného je opravdu nutné a zda duševní stav obviněného nelze vyšetřit jinak než nepřetržitým pozorováním. Zjištění duševního stavu obviněného je nutné zejména pro posouzení subjektivní stránky trestného činu, pro který je stíhán. Je tedy třeba, aby existovaly důkazy o tom, že obviněný zřejmě trpí nějakou duševní chorobou či poruchou, která by mohla mít vliv na jeho schopnosti rozpoznávat nebezpečnost jeho jednání a schopnosti toto jednání ovládat. Pokud jde o nutnost provést vyšetření duševního stavu pozorováním v ústavu, nemůže se soud spokojit jen s tvrzením státního zástupce a nestačí ani samotná úvaha rozhodujícího soudce. V dané věci naopak je třeba, aby státní zástupce předložil spolu se svým návrhem vyjádření odborného lékaře (nejlépe dvou či více) o tom, že jiným způsobem nelze učinit spolehlivé diagnostické závěry o duševním stavu obviněného. Bude-li to nutné, bude třeba vyžádat i zprávy o chování obviněného z místa bydliště nebo dřívější znalecké posudky o duševním stavu obviněného, byly-li již pořizovány. Důvodem k nařízení pozorování však mohou být jen důvody odborné, nikoliv důvody „technické“, spočívající např. v tom, že obviněný odmítá spolupráci s orgány činnými v trestním řízení i se znalcem. V takovém případě by soudce návrhu státního zástupce vyhovět neměl, neboť orgány přípravného řízení mají dostatek jiných možností, k zajištění nezbytné spolupráce obviněného (předvedení, uložení pořádkové pokuty, příp. i v podobě návrhu na vazbu obviněného).

Pozorování duševního stavu ve zdravotnickém ústavu lze nařídit jen vůči obviněnému, tj. vůči osobě, jíž bylo oznámeno usnesení o zahájení trestního stíhání v té věci, v níž je nutné vyšetření provést. V žádném případě nelze nařídit pozorování svědka, a to ani tehdy, jsou-li pochybnosti o jeho duševním stavu, které mohou mít vliv i na posouzení jeho věrohodnosti.

Výrok usnesení musí obsahovat vedle označení obviněného též označení ústavu, v němž má být obviněný pozorován. Časové omezení tohoto pozorování  se usnesením neurčuje. Ze zákona ¨může pozorování trvat nejvýše dva měsíce, znalci však mohou prostřednictvím návrhu státního zástupce požádat, aby tato byla prodloužena, avšak nejvýše o jeden měsíc. I o takovém návrhu rozhoduje v přípravném řízení soudce usnesením podle § 117 trestního řádu. Znalci ve své žádosti však musejí pečlivě zdůvodnit, proč dvouměsíční pozorování obviněného nebylo dostatečné pro vypracování znaleckého posudku. Jestliže však znalci mají dostatek podkladů pro posudek před uplynutím zákonem stanovené nebo soudcem prodloužené lhůty, je jejich povinností umožnit obviněnému volný odchod ze zdravotnického ústavu, aniž by o tom bylo třeba vydávat zvláštní rozhodnutí. Na to musí v rámci své dozorové povinnosti dohlédnout též státní zástupce. Součástí rozhodnutí soudce o nařízení pozorování není rozhodnutí o přibrání znalce, který bude obviněného pozorovat a vypracovávat příslušný posudek, tato pravomoc v přípravném řízení přísluší jen policejnímu orgánu nebo případně státnímu zástupci.

Rozhodování o nařízení pozorování samo o sobě není důvodem nutné obhajoby obviněného, zpravidla však obviněný v takových případech bude muset obhájce mít, neboť budou dány pochyby  o jeho způsobilosti náležitě se hájit (§36 odst. 2 trestního řádu). Jestliže však soudce bude rozhodovat o prodloužení pozorování, bude již zcela určitě dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. a) trestního řádu, a proto soudce musí obviněnému umožnit nejprve si obhájce zvolit, a poté mu jej případně z úřední povinnosti ustanovit.

 



Líbí se vám naše stránky? Podělte se o ně s kamarády.
Sdílet na Facebooku  Sdílet na Facebooku
pridej.cz

Máte trestněprávní problém a naše články vám na něj nedaly odpověď? Zkuste se podívat i na naše fórum otázek a odpovědí. Na otázky laiků odpovídají odborníci srozumitelným způsobem. Fórum již obsahuje několik  tisíc příspěvků, které ale jsou tematicky rozděleny do skupin, takže si snadno můžete nalézt tu svou. A pokud mezi již napsanými příspěvky nenajdete odpověď na své otázky, napište je a my vám odpovíme. Na fórum pokračujte kliknutím sem.


Náhodné příspěvky: