Rozhodování soudu v přípravném řízení trestním

Stránky: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15


7.  Způsob vydávání rozhodnutí soudu v přípravném řízení a otázky s tím spojené

 

7.1. Obecně ke způsobu vydávání rozhodnutí

Veškerá rozhodnutí v přípravném řízení, a to jak rozhodnutí sui generis, tak usnesení, vydává soud, resp. soudce bez toho, aby kvůli tomu nařizoval jednání na němž by byly zúčastněny jiné osoby, tj. veřejné zasedání nebo hlavní líčení.  Pouze v případech, kdy soud rozhoduje podle § 146a trestního řádu jako stížnostní orgán  proti rozhodnutím státním zástupce, je usnesení přijímáno v neveřejném zasedání, kterého se však kromě soudce a přísedících opět nikdo z dotčených osob neúčastní. Rozhodnutí je tedy v praxi ve většině případů vydáváno písemně tzv. „od stolu“.

Jedinou výjimkou je rozhodování o návrhu státního zástupce na vzetí obviněného do vazby a rozhodování o zatčeném obviněném. V těchto případech je rozhodnutí zpravidla vyhlašováno bezprostředně po výslechu obviněného, který musí rozhodnutí ze zákona předcházet (trestní řád vyžaduje předchozí výslech dotčené osoby např. i před provedením domovní prohlídky; v tomto případě však výslech neprovádí soudce, ale policejní orgány). I v těchto případech však přichází v úvahu jiné rozhodování, když např. výslech zatčeného obviněného provádí dožádaný soudce jiného soudu, který po výslechu pouze tlumočí rozhodnutí soudu, jenž zatykač vydal (§ 69 odst. 5 trestního řádu).

Nad tento zákonem vymezený rozsah osobní účasti obviněného při rozhodování soudu je však v poslední době judikaturou Evropského soudu pro lidská práva s odkazem na článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950 (právo na spravedlivý proces)  prosazován názor, podle něhož obviněný má právo osobně vysvětlit svůj postoj i při jiných rozhodnutích, týkajících se vazby, neboť i ve vazebním řízení mají své místo prvky kontradiktornosti procesu a obviněný má právo kdykoliv osobně a bezprostředně vyjádřit svůj názor na důvodnost vazby a vyjádřit se i ke skutečnostem, obsaženým v trestním spise, aby tak mohl zpochybnit důvody vazby.[24] V přípravném řízení se to týká rozhodování soudu o žádosti obviněného podle § 72 odst. 3 trestního řádu (případně ve spojení s nabídkami záruk podle § 73 a §73a trestního řádu) a dále rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě podle § 146a odst. 1 písm. a) trestního řádu. Soudce, resp. soud by proto měl (ač to trestní řád výslovně neukládá) obviněného na jeho žádost vyslechnout i v těchto případech, přičemž by ale samozřejmě měl dát možnost vyjádřit se i státnímu zástupci.

Jak bylo již výše naznačeno, osobní neúčast dotčených osob při rozhodování soudu má i své kriminalisticko taktické opodstatnění. V některých případech již totiž ze samé podstaty úkonu, o němž je soudem rozhodováno, vyplývá, že o jeho provedení dotčené osoby nesmějí předem vědět, aby nedošlo ke zmaření účelu těchto úkonů. Vesměs se to týká těch úkonů, o nichž je rozhodováno rozhodnutími sui generis. Je totiž zcela nasnadě, že např. domovní prohlídka, o níž by uživatel bytu předem věděl, by byla zcela neúčelná, neboť tento uživatel by měl možnost přemístit nebo jinak odstranit či uschovat věci nebo osoby, jejichž nalezení prohlídkou se předpokládá. To samé pak samozřejmě platí pro otevření či záměnu zásilky, odposlech telekomunikačního provozu či použití operativně pátracích prostředků.

U některých z výše uvedených rozhodnutí je jejich utajení dokonce zákonným požadavkem. Podle mého názoru přitom není jediným účelem tohoto utajení ochrana zájmů státu na objasnění trestné činnosti, ale též ochrana zájmů osob, jejichž sféra je rozhodnutím narušena. Jde totiž o nejzávažnější případy zasahování do soukromí dotčených osob, a je proto třeba zajistit, aby se s poznatky z jejich soukromí mohly seznámit opravdu jen ty osoby, které k tomu mají zákonné oprávnění a které to nezbytně potřebují pro svou práci, tj. pro objasnění trestné činnosti.  Konkrétně se takto za utajené skutečnosti podle § 3 odst. 1 zákona číslo 148/1998 Sb. o ochraně utajovaných skutečností ve spojením s nařízením vlády číslo 246/1998 Sb., kterým se vydává seznam utajovaných skutečností, považují rozhodnutí o povolení k použití operativně pátracích prostředků, rozhodnutí o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a rozhodnutí o souhlasu se záměnou zásilky. Všechna tato rozhodnutí jsou utajována v režimu „vyhrazené“ nebo „důvěrné“.  V současné době však  úprava utajovaných skutečností v resortu ministerstva spravedlnosti zřejmě  obsahuje jeden legislativní nedostatek. Podle přílohy č. 6 nařízení vlády číslo 246/1998 Sb. je totiž rozhodnutí o použití operativně pátracích prostředků utajováno pouze na krajské a vyšší úrovni, nikoliv na úrovni okresních soudů. Vláda zde zcela zřejmě nereagovala na změny trestního řádu a zákona o Policii ČR, účinné od 1.1. 2002. Rozhodování o použití operativně pátracích prostředků totiž až do 31.12. 2001 upravoval zákon o Policii České republiky č. 283/1991 Sb. Podle § 36 odst. 3 tohoto zákona vydával povolení k použití operativních prostředků soudce krajského soudu, v jehož obvodu bylo sídlo žadatele. Zákonem č. 265/2001 však toto ustanovení policejního zákona bylo zrušeno a pravomoc rozhodovat o operativních prostředcích byla trestním řádem svěřena zčásti státním zástupcům a zčásti soudcům okresních (§ 158d odst. 3 t.ř.) a vrchních (§ 158e odst. 4 t.ř.) soudů. Podle mého názoru přitom neexistuje reálný důvod, kvůli němuž by povolení okresních soudů ke sledování neměla být po změně zákonů utajována.

Jak již bylo výše řečeno, s utajovanými skutečnostmi se mohou podle § 17 zák. č. 148/1998 Sb. seznamovat jen osoby, jež informace o těchto skutečnostech nezbytně potřebují k výkonu své činnosti, a které k tomu splňují i další zákonné podmínky. Soudci na všech soudních stupních jsou tzv. určenými osobami, které mají právo seznamovat se  s utajovanými skutečnostmi, přímo ze zákona, tj. od okamžiku svého jmenování do funkce (§ 43 cit. zákona). U státních zástupců tomu tak však není, a proto soudce při rozhodování ve výše vyjmenovaných případech může komunikovat pouze s tím státním zástupcem, který má potřebné osvědčení. To samozřejmě platí i o administrativním soudním personálu; při zpracování utajovaného rozhodnutí může soudce využít jen ty pracovníky, kteří předtím byli předepsaným způsobem prověřeni. Stejně tak i spisy, v nichž jsou archivovány listiny související  s rozhodováním o utajovaných skutečnostech podléhají zvláštnímu režimu zacházení a musejí být ukládány odděleně od ostatních spisů, a to v trezoru nebo v kovové uzamykatelné skříni. Zvláštní požadavky pak dokonce musí splňovat i kancelářská technika, na níž je utajované rozhodnutí v písemné podobě pořizováno. Utajovaná rozhodnutí totiž lze psát jen na těch počítačích, které k těmto účelům mají certifikát Národního bezpečnostního úřadu. Jinak se rozhodnutí může vyhotovovat na psacím stroji, ale to opět jen v potřebném počtu stejnopisů, tzn. nesmějí se vyhotovovat žádné přebytečné stejnopisy.

 



Líbí se vám naše stránky? Podělte se o ně s kamarády.
Sdílet na Facebooku  Sdílet na Facebooku
pridej.cz

Máte trestněprávní problém a naše články vám na něj nedaly odpověď? Zkuste se podívat i na naše fórum otázek a odpovědí. Na otázky laiků odpovídají odborníci srozumitelným způsobem. Fórum již obsahuje několik  tisíc příspěvků, které ale jsou tematicky rozděleny do skupin, takže si snadno můžete nalézt tu svou. A pokud mezi již napsanými příspěvky nenajdete odpověď na své otázky, napište je a my vám odpovíme. Na fórum pokračujte kliknutím sem.


Náhodné příspěvky: