Rozhodování soudu v přípravném řízení trestním

Stránky: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15


3. Historický vývoj

 

Postup orgánů činných v trestním řízení byl ve 20.století upraven ve čtyřech základních kodexech procesního práva trestního. Konkrétně se jednalo o zákon číslo 119/1873 ř.z., jímž se uvádí trestní řád, dále o zákon o trestním řízení soudním č. 87/1950. Sb., zákon o trestním řízení soudním č. 64/1956 Sb. a konečně trestní řád č. 141/1961 Sb., který je po mnoha novelizacích platný do současné doby.

3.1. Trestní řád z roku 1873

Trestní řád č. 119/1873 říšského zákoníku byl na území dnešní České republiky účinný až do 31. července  1950.

Podle tohoto právního předpisu nebylo přípravné řízení obligatorní částí každého trestního procesu. Podle § 91 trestního řádu se přípravné vyšetřování povinně konalo, jen šlo-li o zločin, o němž má rozhodovat soud porotní anebo, šlo-li o řízení proti nepřítomnému. V ostatních případech bylo ponecháno na úvaze státního zástupce, zda navrhne přípravné vyšetřování.

Přípravné vyšetřování podle § 93 konal zpravidla osobně a přímo tzv. vyšetřující soudce. Toto vyšetřování nebo některé jeho úkony však mohlo být přeneseno na okresní soud.

Vyšetřující soudce podle § 96 musel činit všechny úkony z úřední povinnosti, státní zástupce ovšem mohl předkládat nové návrhy na provádění úkonů. Sám státní zástupce však vyšetřovací úkony provádět nesměl, takové úkony by byly ze zákona neplatné.

Trestní řád z roku 1873 zcela bezpochyby nebyl stavěn na principech ochrany základních lidských práv a svobod. I přesto však tento předpis poměrně důsledně pamatoval na ochranu osob, jichž se úkony trestního řízení dotýkaly, především pak na ochranu obviněného.

Obviněný především měl právo na obhajobu. Obhájce si mohl zvolit buď sám nebo mu mohl být ustanoven. O ustanovení obhájce stejně jako dnes rozhodoval podle § 42 soud, a to buď proto, že to ukládal zákon (nutná obhajoba) nebo ze sociálních důvodů na žádost obviněného. Nutná obhajoba se týkala však pouze řízení před soudem, a to jen tehdy, měla-li ve věci rozhodovat porota. V průběhu tzv. přípravného vyšetřování obviněný obhájce mít nemusel.

Ochranu dotčených osob v přípravném řízení měl zajistit i institut tzv. soudních svědků. Jednalo se o osoby, které ze zákona musely být přítomny provádění některých konkrétních vyšetřovacích úkonů. Soudními svědky mohli podle § 102 trestního řádu být „mužové zletilí, zachovalí a na věci nezúčastnění“. Jejich úkolem bylo věnovat nejvyšší pozornost průběhu vyšetřovacího úkonu, aby o tom později mohli podat svědectví. Zákon jim zároveň výslovně ukládal povinnost bdít nad správným protokolováním průběhu jednání. Přítomnost soudních svědků vyžadoval trestní řád např. v § 142, podle něhož při domovní prohlídce byla nutná přítomnost dvou soudních svědků.

Domovní prohlídka byla trestním řádem z roku 1873 upravena v základních rysech obdobně jako dnes. Podle § 140 mohla být zpravidla vykonána jen na soudcovský příkaz opatřený důvody. Bez soudního příkazu mohla být prohlídka provedena jen v nebezpečí prodlení, ale též v případě, kdy mělo být realizováno předvedení nebo zatčení nebo byl-li někdo přistižen při činu. K domovní prohlídce bez soudního příkazu však podle § 141 postačovala mj. i ta skutečnost, že někdo byl označen veřejnou pověstí za podezřelého z trestného činu.

Trestní řád z roku 1873 pamatoval i na listovní tajemství, a to v oddíle nazvaném „Prohledávání a zabavování papírů“. Podle § 145 sice mohly být listiny odňaty jejich majiteli, bez jeho  souhlasu však nemohly být prohlíženy. Pokud majitel listin nesouhlasil se zjišťováním jejich obsahu, musely být listiny uloženy u soudu a zapečetěny. Vyšetřující soudce si pak ihned musel vyžádat rozhodnutí sborového soudního orgánu (tzv. soudní komory) o tom, zda smějí být listiny prohlédnuty nebo zda mají být vráceny majiteli. Listovní zásilky mohly být vyšetřujícím soudcem podle § 146 zabaveny jen v případě, byly-li adresovány obviněnému, nebo jestliže je obviněný odesílal. Vyšetřující soudce tak však mohl učinit jen v případě, kdy obviněný již pro zločin nebo přečin je ve vazbě a nebo je-li na něho vydán alespoň zatýkací nebo předváděcí rozkaz. Zabavené zásilky mohl otevřít jen vyšetřující soudce, a to buď se souhlasem obviněného anebo na základě svolení radní komory.

Rozhodování o omezení osobní svobody obviněných bylo plně v kompetenci  vyšetřujícího soudce. Ten podle § 175 mohl nařídit předvedení a prozatímní zajištění toho, kdo byl podezřelý ze zločinu nebo přečinu. Toto nařízení mohlo být vydáno jen za splnění některé z dalších podmínek:

         byl li podezřelý přistižen při činu nebo byl-li označen za podezřelého

         činil-li přípravy k útěku,

         hleděl-li působit na svědky, znalce nebo jiné zúčastněné osoby, nebo

         hrozilo-li, že bude dokonaný trestný čin opakovat nebo provede čin, o nějž se předtím pokusil nebo jím hrozil.

 

Zajištěná osoba podle § 179 musela být do 24 hodin vyslechnuta. Nebylo-li  to možné, musel být její výslech započat nejdéle do tří dnů. Po výslechu musel vyšetřující soudce obviněného buď propustit nebo rozhodnout o řádné vyšetřovací vazbě, která ovšem musela být odůvodněna skutečnostmi uvedenými v § 175 odst. 2,3,4 (vazba útěková, koluzní a předstižná). Trestní řád té doby znal též vazbu obligatorní. Vyšetřovací vazba byla ze zákona povinná v případech, kdy obviněnému hrozil trest smrti nebo nejméně desetiletý trest žaláře.

Do rozhodování o vazbě zasahoval soud jako takový pouze při prodlužování vazby a při tzv. vyručení. Trestní řád v § 190 stanovil, že koluzní vazba smí trvat nejdéle dva měsíce. Na návrh státního zástupce nebo vyšetřujícího soudce ji mohl prodloužit jen sborový soud druhé stolice, a to jen ze závažných důvodů a nejdéle na tři měsíce. Z útěkové vazby mohl být obviněný propuštěn též v případech, kdy byla zřízena kauce nebo záruka. Výši záruky nebo kauce určovala radní komora, tedy soudní orgán. Kauce mohla být složena v penězích nebo v některých zákonem určených cenných papírech; záruka mohla být zřízena na nemovitostech anebo ručením dalších osob, které se zároveň zavázaly jako plátci.

Poměrně široká pravomoc vyšetřujícího soudce, jakožto orgánu vedoucího vyšetřování, rozhodovat o omezení osobní svobody se nevztahovala jen na obviněné. Podle § 182 např. vyšetřující soudce mohl po spáchání činu na místě samém nařídit přítomným osobám, aby ještě i další den neopouštěly místo svého pobytu. Ten, kdo toto nařízení porušil, mohl být postižen peněžitým trestem a nebo mohl být na něj vydán zatýkací rozkaz. Podle § 108 pak vyšetřující soudce mohl potrestat osoby, které se při vyšetřovacím úkonu chovaly urážlivě nebo nevázaně, peněžitým trestem nebo i vězením až na osm dnů. Týkalo-li se toto rozhodnutí obviněného, který byl ve vazbě, mohl být potrestán „tvrdým ložem, samovazbou, zavřením o samotě v temné komoře nebo odnětím teplé stravy na týden“.

Proti opatření vyšetřujícího soudce se dotčené osoby mohly domáhat ochrany u radní komory. Ta pak podle § 113 v neveřejném zasedání rozhodla po slyšení vyšetřujícího soudce a prokurátora. Proti rozhodnutí radní komory zpravidla nebyl opravný prostředek. Pouze v některých případech, zejména šlo-li o uvalení nebo zrušení vazby nebo o určení vyručovací částky, mohla být podána stížnost ke sborovému soudu druhé stolice.

Během účinnosti trestního řádu z roku 1873 existovaly ještě další trestněprocesní předpisy, na jejichž základě bylo možné mimo řádné řízení před soudem zasahovat do základních lidských práv a svobod.

Jedním z těchto předpisů byl zákon č. 131/1912 říšského zákoníku o vojenském trestním řádu. Tento zákon byl účinný až do roku 1950, kdy byl, stejně jako trestní řád, zrušen zákonem č. 87/1950 Sb. Jednalo se ve vztahu k trestnímu řádu o normu speciální. Působnost vojenského trestního řádu se vztahovala nejen na aktivní příslušníky vojska, ale  i na vojenské invalidy, zběhy, válečné zajatce nebo např. i osoby náležející k průvodu mobilizovaných vojenských útvarů.

Pokud jde o ty části zákona, jež se z dnešního pohledu dotýkaly základních lidských práv a svobod, tak i tento vojenský zákon v podstatě vycházel z principů „občanského“ trestního řádu. U některých úkonů přípravného řízení, jako byl např. přísežný výslech svědka, ohledání, zabavení, prohlídka domu nebo osoby, dokonce vojenský trestní řád v § 131 výslovně vyzdvihoval, že při takových úkonech, nebude-li je moci v naléhavých případech provést vojenský anebo alespoň občanský soud, je třeba „šetřiti co možná podstatných formalit předepsaných pro soudní úkony tohoto druhu“.

Druhým předpisem, jenž upravoval možnost zásahů zejména do osobní a domovní svobody bylo vládní nařízení č. 89/1942 Sb. o preventivním potírání zločinnosti. Tento předpis však neměl s úpravou řádného trestního procesu nic společného. Naopak jednalo se o normu, jež mohla být dobrým nástrojem protektorátní vlády (a potažmo tedy i německého nacistického režimu) k provádění represí obyvatelstva.

Text tohoto nařízení byl natolik vágní a otevřený, že umožňoval v podstatě represi široké vrstvy obyvatel. Policejnímu dohledu mohly být vystaveny osoby, které si ze zločinu udělaly živnost (zločinci z povolání) a další osoby, které se zločinu dopouštěly opakovaně (zločinci ze zvyku). Jestliže však byl ohrožen zájem národní pospolitosti, bylo možné policejní dohled nařídit bez jakýchkoliv dalších podmínek. Policejní dohled spočíval jednak  v ohlašovací povinnosti, již bylo možné doplnit mnoha dalšími zákazy a omezeními, z nichž z hlediska lidských práv mezi nejzajímavější patří např. povinnost odevzdat klíč od domu, zákaz zadávat inzeráty nebo dopisovat poste restante. U osoby postavené pod plánovitý policejní dohled směla být kdykoliv provedena osobní nebo domovní prohlídka. Trvání policejního dohledu nebylo nijak časově omezeno. Jedním z opatření plánovitého policejního dohledu pak byla policejní preventivní vazba. Do ní mohl být vzat v podstatě kdokoliv, stačilo aby byl nařčen z asociálního chování (např. žebráci, tuláci, cikáni atd. – viz § 6 odst. 3 cit. zákona). Ani trvání policejní vazby nebylo časově omezeno, pouze v některých případech mohla trvat nejvýše čtyři týdny, kriminální ústředna ji však mohla prodloužit. O výše uvedených opatřeních policejního dohledu včetně preventivní vazby rozhodovala buď Česká kriminální ústředna nebo Moravské policejní ředitelství, se soudní kontrolou se nepočítalo.

3.2.    Trestní řád z roku 1950

Zákon o trestním řízení soudním č. 87/1950 Sb. platil (v části upravující trestní proces) od 1. srpna  1950 do 31. prosince  1956.

Podle trestního řádu z roku 1950 probíhalo přípravné řízení plně v režii příslušného prokurátora bez jakékoliv kontroly nezávislými soudy, lze – li ovšem v této době hovořit o existenci nezávislého soudnictví v Československé republice, budující tehdy „lidovou demokracii“ sovětského typu. Pravomoci výkonných orgánů tak byly výrazně posíleny na úkor ochrany práv obviněných i dalších osob.

Jediným rozhodnutím, resp. opatřením, vydávaným v přípravném řízení soudem, byl příkaz k zatčení. Tento příkaz vydával předseda senátu na návrh prokurátora (§ 97). O zatčené nebo zadržené osobě však soud již nerozhodoval. Zatčená osoba musela být do 48 hodin po výslechu (nikoliv po zatčení) buď propuštěna nebo předána prokurátorovi. Prokurátor pak podle § 101 trestního řádu rozhodoval o vazbě. Pokud obviněný byl příslušníkem ozbrojeného sboru, rozhodoval o vazbě jeho představený.

Vazbu trestní řád v § 96 rozdělil na obligatorní a fakultativní. Povinně musel být obviněný vzat do vazby v případě, kdy mu hrozil trest nejméně desetiletého odnětí svobody nebo trest smrti. V ostatních případech mohl být obviněný vzat do vazby útěkové, koluzní nebo předstižné.

Rovněž domovní prohlídka podle § 132 mohla být provedena jen na příkaz prokurátora, pokud ji ovšem prokurátor neprovedl sám. V odůvodněných případech (např. hrozilo-li nebezpečí z prodlení) mohla být domovní prohlídka provedena i bez příkazu prokurátora.

Ve stejném duchu pak trestní řád upravoval i zásahy výkonných orgánů trestního řízení do listovního tajemství. Listovní zásilka mohla být zadržena a vydána na příkaz prokurátora a ten jediný ji také mohl otevřít, aniž by k tomu ovšem potřeboval jakékoliv vyjádření soudu.

3.3.    Trestní řád z roku 1956

Zákon o trestním řízení soudním č. 64/1956 Sb. byl účinný od 1.1. 1957 do 31.12. 1961.

Tento zákon, alespoň pokud se týká přípravného řízení, nepřinesl žádné podstatné změny. Oproti zákonu z roku 1950 však upravoval některé postupy mnohem precizněji, čímž do určité míry zúžil značnou volnost v rozhodování orgánů přípravného řízení.

Rozdělení pravomocí v přípravném řízení zůstalo ve srovnání s předchozí úpravou v podstatě stejné. Kromě příkazu k zatčení činil některé úkony přípravného řízení prokurátor nebo k nim dával alespoň příkazy. Příkaz k zatčení vydával předseda senátu. V nové úpravě bylo výslovně uvedeno, že zatykač může být vydán jen při existenci vazebních důvodů. Příkaz k zatčení pak byl rozhodnutím, proti němuž prokurátor mohl podat stížnost, jestliže předseda senátu návrh na vydání zatykače zamítl. O zatčené osobě rozhodoval vždy prokurátor, a to i v případě, kdy se jednalo o příslušníka ozbrojeného sboru. Nově pak byla také v § 80 stanoveno, že do vazby lze vzít pouze osobu, proti níž již bylo vzneseno obvinění. Zároveň byla zrušena obligatorní vazba pro obviněné z nejzávažnějších trestných  činů. Trestní řád z roku 1956 upravoval též trvání vazby. Ta směla v přípravném řízení trvat nejvíce dva měsíce. Nadřízený prokurátor ji mohl prodloužit nejvíce o jeden měsíc a na delší dobu tak mohl učinit jen generální prokurátor.

V rozhodování o domovní prohlídce (§ 91-95), jakož i v rozhodování o zadržení a otevření zásilek (§ 96-97) již k takovým změnám jako při rozhodování o omezení osobní svobody nedošlo. I tyto úkony nadále zůstaly v pravomoci prokurátora, případně vyšetřujícího orgánu, který však potřeboval souhlas prokurátora.

I v tomto období existovala možnost, jak stát mohl zasahovat do základních lidských práv a svobod, aniž by tak činil prostřednictvím nezávislého soudu anebo alespoň prokurátora v trestním řízení. Tuto možnost poskytoval zákon číslo 89/1950 Sb. o trestním řízení správním, který upravoval postup v přestupkovém řízení a platil až do roku 1961. Jednalo se však o normu, která na rozdíl od výše zmiňovaného protektorátního nařízení relativně podrobně upravovala podmínky jednotlivých opatření, činěných v trestněsprávním řízení.

Podle uvedeného zákona i v řízení o přestupcích mohlo dojít k některým zásahům do základních lidských práv a svobod osob podezřelých ze spáchání přestupku. O těchto opatřeních nerozhodoval soud, ale okresní národní výbor (místní národní výbory sice také projednávaly některé přestupky, ale nemohly činit některá opatření uvedená v § 12 až § 20 trestního řádu správního). Podle uvedených ustanovení bylo možné zadržet osobu podezřelou z přestupku, a to na dobu až 48 hodin. Poté musela být propuštěna nebo předána příslušnému národnímu výboru k rozhodnutí o vazbě.  Pro rozhodnutí o vazbě musely existovat zákonné důvody a vazba mohla trvat v zásadě jen 30 dnů. Obdobně mohl ze zákonných důvodů národní výbor nařídit též domovní prohlídku, i podmínky tohoto opatření však byly poměrně podrobně vymezeny, a to obdobně jako v trestním řádu. Konečně pak národní výbor mohl dát příkaz k odnětí věci důležité pro řízení, jestliže věc nebyla dobrovolně vydána.

3.4.    Trestní řád z roku 1961

Zákon číslo 141/1961 Sb. nabyl účinnosti dne 1. ledna 1962 a přes velké množství novel platí až do současnosti. Z hlediska rozdělení pravomocí, resp. z hlediska rozhodování soudu v přípravném řízení, nový trestní řád v podstatě přejal systém vytvořený předcházejícími trestními předpisy.

Prvním průlomem do všeobecné rozhodovací pravomoci prokurátora, resp. vyšetřovacích a vyhledávacích orgánů, byla novelizace trestního řádu z roku 1969 ( zák. č. 149/1969  Sb.) Tato novela vložila do trestního řádu s účinností od 1.1. 1970 ustanovení § 146a. Toto ustanovení přeneslo na soud rozhodování o stížnosti proti rozhodnutím prokurátora, která se dotýkala nejvíce základních práv obviněných. Konkrétně se jednalo o rozhodnutí prokurátora o vazbě, o nařízení pozorováním obviněného ve zdravotnickém ústavu a o zajištění majetku obviněného.

Další a vlastně nejzásadnější změna nastala s účinností od 1.1. 1992 po novele číslo 558/1991 Sb. Tato novela přenesla na nezávislý soud, resp. na soudce rozhodování ve všech oblastech přípravného řízení, které se zásadním způsobem dotýkají lidských práv a základních svobod. Soudci přitom bylo svěřeno již samotné prvotní rozhodování, nepůsobil tedy již jen jako orgán rozhodující o opravném prostředku. Konkrétně takto rozhoduje soudce od 1.1. 1992 o ustanovení obhájce, o vzetí do vazby i jejím prodloužení a případně i o propuštění, o vydání příkazu k zatčení, o domovní prohlídce, odposlechu telekomunikačního provozu a pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu. Novelou číslo 292/1993 Sb. pak  s účinností od 1.1. 1994 byla soudcům svěřena pravomoc rozhodovat v přípravném řízení o provádění důkazů v obydlí a udělovat souhlas s otevřením zadržené zásilky. Od 1.9. 1995 pak je souhlasem soudce podmíněn též příkaz k záměně zásilky (zák. č. 152/1995 Sb.)  Novela trestního řádu č. 265/2001 Sb., účinná od 1.1. 2002 k rozhodování o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu přidala ještě rozhodování soudu o vydání příkazu k zjištění údajů o telekomunikačním provozu (§ 88a trestního řádu) a rozhodování o použití operativně pátracích prostředků v některých případech (§ 158b až § 158e trestního řádu). Kromě toho pak soud od 1.1. 2002 rozhoduje též o stížnostech proti některým zajišťovacím rozhodnutím státního zástupce  (§ 146a trestního řádu). Konečně se pak soudce musí v přípravném řízení účastnit provádění neodkladných nebo neopakovatelných úkonů, jde-li o výslech svědka nebo rekognici (§ 158a trestního řádu).

 



Líbí se vám naše stránky? Podělte se o ně s kamarády.
Sdílet na Facebooku  Sdílet na Facebooku
pridej.cz

Máte trestněprávní problém a naše články vám na něj nedaly odpověď? Zkuste se podívat i na naše fórum otázek a odpovědí. Na otázky laiků odpovídají odborníci srozumitelným způsobem. Fórum již obsahuje několik  tisíc příspěvků, které ale jsou tematicky rozděleny do skupin, takže si snadno můžete nalézt tu svou. A pokud mezi již napsanými příspěvky nenajdete odpověď na své otázky, napište je a my vám odpovíme. Na fórum pokračujte kliknutím sem.


Náhodné příspěvky: