Rozhodování soudu v přípravném řízení trestním

Stránky: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15

5.4. Rozhodování soudu o přezkumu rozhodnutí státního zástupce a policejního orgánu

Jak bylo popsáno v předchozích kapitolách, o většině zásahů do základních práv a svobod, nutných pro trestní řízení, rozhodoval v minulosti v přípravném řízení prokurátor nebo vyšetřovatel. Přesto ani před přijetím Listiny základních práv a svobod nebyla tato pravomoc neomezená, neboť proti rozhodnutím, nejvíce zasahujícím do těchto zaručených práv a svobod mohla být podána stížnost, o níž již rozhodoval soud jako orgán druhého stupně podle § 146a trestního řádu.

Ustanovení § 146a bylo do trestního řádu vloženo novelou č. 149/1969 Sb. Soud podle něho na základě stížnosti oprávněné osoby přezkoumával rozhodnutí prokurátora o vzetí obviněného do vazby či rozhodnutí o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, rozhodnutí o pozorování obviněného v zdravotním ústavu a rozhodnutí o zajištění majetku obviněného. S účinností od 1.7. 1990 byl tento výčet rozšířen též o rozhodnutí prokurátora o uložení omezení obviněnému ve výkonu trestu odnětí svobody. S účinností od 1.1. 1992 novelou č. 558/1991 Sb. většina těchto pravomocí přešla na soud jako na orgán prvního stupně a soud ve stížnostním řízení přezkoumával již jen rozhodnutí státního zástupce o zajištění majetku. Úplně novou úpravu pak ustanovení § 146a trestního řádu získalo novelou číslo 265/2001 Sb. od 1.1. 2002. Přezkumná pravomoc soudu v rámci stížnostního řízení byla znovu rozšířena o přezkoumání rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby v přípravném řízení a rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků či zaknihovaných cenných papírů. Za rozhodnutí o dalším trvání vazby je přitom třeba považovat nejen rozhodnutí státního zástupce podle § 71 odst. 3,4 trestního řádu, ale též rozhodnutí o přijetí záruky nebo písemného slibu, nahrazení vazby probačním dohledem a rozhodnutí o přípustnosti peněžité záruky. Takovými rozhodnutími totiž státní zástupce konstatuje, že důvody vazby trvají, a rozhodnutí proto musí přezkoumávat nezávislý soud a nikoliv nadřízený státní zástupce.

Úkolem soudu  je přezkoumání rozhodnutí již vydaného státním zástupcem, resp. policejním orgánem, a nikoliv tedy rozhodování na základě žádosti, návrhu nebo podnětu těchto orgánů. Jediným podnětem k zahájení takového řízení tedy může být jen řádně a včas podaná stížnost oprávněné osoby proti usnesení. Soud potom nehodnotí, jako v jiných v této práci popsaných případech, postup orgánů činných v přípravném řízení jen z hlediska obsahového, tj. z hlediska nutnosti zásahů do chráněných práv  a svobod, ale musí napadené usnesení hodnotit i z hlediska formální správnosti.

V daném případě má soud postavení odvolacího, resp. stížnostního orgánu, což znamená, že pro rozhodování musí použít obecná ustanovení o stížnostním řízení (§ 147 – 150 trestního řádu), a to i tehdy, rozhoduje-li okresní soud, který v jiných případech jako stížnostní orgán nepůsobí. Pro řízení podle § 146a trestního řádu naopak neplatí obecná ustanovení o místní, věcné či funkční příslušnosti podle § 16 až 18 ani podle § 26 trestního řádu. Příslušnost soudu k rozhodování je totiž stanovena přímo v § 146a trestního řádu. Rozhoduje soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který napadené rozhodnutí vydal. To znamená, že ve věci mohou rozhodovat soudy všech stupňů, přičemž rozhodující bude stupeň státního zastupitelství (tj. okresní, krajské, vrchní i nejvyšší). Rozhodovat tak může i jiný soud, než ten, jehož příslušnost byla podle § 26 trestního řádu založena již dříve úkonem, učiněným soudem jako orgánem prvního stupně v přípravném řízení.

Vzhledem k tomu, že se jedná o rozhodování ve druhém stupni, nelze užít ustanovení § 2 odst. 9 trestního řádu. O stížnosti tak rozhoduje senát a nikoliv soudce. Rozhodnutí je vydáváno v neveřejném zasedání a má formu usnesení, proti němuž již není další stížnost přípustná. Soud by přitom měl rozhodnout do 5 dnů od okamžiku, kdy mu byl spis se stížností oprávněné osoby doručen. Jedná se sice o lhůtu pořádkovou, na druhé straně však je třeba ji opravdu dodržovat, aby nedocházelo ke zbytečnému protahování trestního řízení a tím k porušování práva na rychlý proces (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

5.5. Účast soudce při neodkladných a neopakovatelných úkonech

Novelou číslo 265/2001 Sb. bylo do trestního řádu vloženo ustanovení § 158a. Podle tohoto ustanovení mohou být neodkladné a neopakovatelné úkony, prováděné před zahájením trestního stíhání, spočívající v rekognici nebo ve výslechu svědka, provedeny jen za účasti soudce.

Soudce je povinen se k takovému úkonu dostavit na návrh státního zástupce, jehož důvodnost však není oprávněn přezkoumávat, tj. nesmí hodnotit, zda se opravdu jedná o neodkladný či neopakovatelný úkon (to bude příslušet až soudci rozhodujícímu ve věci samé v rámci hlavního líčení).  Návrh státního zástupce přitom nemusí být nijak formální, stačí, je-li podán ústně nebo telefonicky s tím, že o něm bude učiněn záznam do protokolu o prováděném úkonu.

Soudce při prováděném úkonu nevydává žádné rozhodnutí, ale pouze sleduje prováděný úkon. Do způsobu provádění úkonu může zasáhnout jen v případě, že by postup policejního orgánu byl v rozporu se zákonem (např. nesprávné poučení svědka, nesprávný či nezákonný způsob výslechu, zejména sugestivní či kapciózní otázky, neodpovídající protokolace, nedodržení podmínek rekognice podle § 104b trestního řádu aj.). V takovém případě musí být vyjádření soudce zachyceno do protokolu o úkonu. Soudce protokol podepisuje, a to i tehdy, když nemusel do průběhu úkonu sám zasahovat.

Úkolem soudce v daném případě je být garantem zákonnosti prováděného výslechu či rekognice. Účelem ustanovení § 158a trestního řádu proto není primárně ochrana základních práv a svobod, ale zajištění použitelnosti takto získaných důkazů pro další řízení, bude-li vůbec trestní stíhání konkrétní osoby zahájeno. Na druhé straně účast soudce u takového úkonu v podstatě nahrazuje osobě, která ze spáchání trestného činu může být v budoucnu obviněna, právo na obhajobu. Tento potencionální obviněný se totiž dosud  nemůže hájit sám ani prostřednictvím obhájce, a je proto třeba podrobněji sledovat zákonnost prováděného výslechu nebo rekognice.

V praxi se vyskytla otázka, zda soudce musí být před zahájením trestního stíhání přítomen i rekognici, prováděné podle fotografii, tedy nikoliv in natura. Někteří právníci tvrdí, že v tomto případě účast soudce není nutná, neboť po rekognici podle fotografií zpravidla následuje po určité době i rekognice in natura a účast soudce je tedy nadbytečná. Toto však podle mého názoru nemusí být vždy pravda a navíc ustanovení § 158a nečiní mezi oběma způsoby rekognice pro účely soudní účasti žádné rozdíly. Jsem proto přesvědčen, že účast soudce podle dnešní zákonné úpravy je nutná i při rekognici prováděné podle fotografií. Pokud soudce u takového úkonu přítomen nebude, nebude ani možné výsledky takové rekognice v hlavním líčení použít jako důkaz.

Snaha o zajištění co největší objektivity prováděného úkonu je zejména v případě rekognice podle mého názoru až přehnaná. Trestní řád totiž požaduje, aby vedle soudce byla rekognici přítomna též další nezúčastněná osoba. Kromě toho rekognici bývá často přítomen i státní zástupce, neboť to má uloženo pokynem obecné povahy, vydaným Nejvyšším státním zastupitelstvím.  Tato sestava přitom musí být přítomna u všech takto prováděných rekognic, tedy i těch, v nichž je objasňována i jen málo závažná trestná činnost. Přítomnost soudce v takových případech se pak může jevit jako zbytečný luxus. Na druhé straně je ale třeba připustit, že soudce jako jediný dokáže z pozice své nestrannosti a nezávislosti být zárukou řádného provedení úkonu, který má být později před soudem reprodukován jako důkaz bez toho, aby musel být opakován. Tato problematika je pečlivě sledována i Evropským soudem pro lidská práva, neboť se jedná o zajištění práva obviněného na obhajobu.[22]

Líbí se vám naše stránky? Podělte se o ně s kamarády.

---

Sdílet na Facebooku

---