Zákon o obětech trestných činů a novela trestního řádu číslo 45/2013 Sb.

Stránky: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17


K § 3

Ustanovení obsahuje základní zásady, na nichž je zákon postaven, obdobně jak tomu činí trestní řád nebo zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. Normativní podoba základních zásad má význam především, ale nejen, interpretační a aplikační. Základní zásady pomáhají správně jednotlivá ustanovení vyložit a aplikovat. Jejich výslovné uvedení je důležité s ohledem na to, že jde o zákon nový, a vyvození základních zásad z jednotlivých ustanovení by mohlo při současném přístupu policie či orgánů činných v trestním řízení k obětem činit potíže. Základní zásady mají i funkci trestně politickou, neboť mají význam i pro formování právního vědomí. Uvedené zásady se promítají do dalších ustanovení zákona.

Obdobně jako existuje presumpce neviny osob, proti nimž se trestní řízení vede, lze hovořit o určité presumpci statusu oběti. Mnohdy je totiž na počátku trestního řízení nejasné, jestli vůbec k trestnému činu došlo a kdo jej spáchal. Ani zproštění obžaloby nemusí znamenat, že trestný čin nebyl spáchán nebo se ho nedopustil obžalovaný. Status oběti nelze činit závislým na výsledku trestního řízení. S poskytnutím péče a přiznáním práv oběti nelze otálet až bude znám výsledek trestního řízení. Proto je třeba vycházet z toho, že na osobu, která se cítí být obětí spáchaného trestného činu, je třeba jako na oběť pohlížet, pokud nevyjde najevo opak. Opak může vyjít najevo např. v průběhu trestního řízení, kdy po zhodnocení důkazů je zcela zřejmé, že došlo ke křivému obvinění ze strany osoby, která se prohlašuje za oběť. Je odpovědností orgánů činných v trestním řízení a akreditovaných subjektů, aby posoudily, zdali vyšel najevo opak. Při takovém posouzení bude třeba uplatnit extenzivní přístup ve prospěch osoby, která se prohlašuje za oběť. Existuje-li pochybnost o tom, zdali je osoba skutečně obětí, je třeba se přiklonit k závěru, že jí status oběti náleží. Vedle toho mohou existovat případy, kdy je zřejmé, že se osoba stala obětí trestného činu. Tohoto statusu oběť zneužívá, např. tehdy, jestliže trestný čin měl pro ni pouze nepatrné důsledky, ta se však domáhá odborné pomoci, kterou ve skutečnosti nepotřebuje (případy notorických stěžovatelů). Právní úprava má zabránit i zneužívání systému na pomoc obětem trestných činů. Nesprávné posouzení, zdali se jedná o oběť nebo zdali oběť nezneužívá svého postavení, může mít za následek u akreditovaného subjektu až zrušení akreditace na základě stížnosti dotčené osoby, na straně státu by mohla vzniknout odpovědnost za nesprávný úřední postup.

Policie a orgány činné v trestním řízení a subjekty zapsané v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, jakož i další vyjmenované subjekty, by měly v přístupu k oběti respektovat osobnost oběti a především její důstojnost. Fyzická osoba se dostala do pozice oběti proti své vůli a trestný čin mohl významně zasáhnout do jejího života. Není proto na místě, aby tyto subjekty k oběti přistupovaly necitlivě, bagatelizovaly způsobenou újmu, či dokonce bez provedení jakýchkoliv úkonů vůbec zpochybňovaly, zdali se trestný čin stal. Rovněž je nežádoucí, aby zdůrazňovaly podíl oběti na trestném činu zejména u sexuálních trestných činů. Odstavec druhý proto uvádí základní zásadu individuálního a diferencovaného přístupu k oběti, doplněnou o zásadu prevence před sekundární viktimizací. Vyjmenované subjekty musí při postupu vůči oběti zvolit individuální přístup. Obětí se může stát kdokoliv. Rozdílnost osobností obětí vyžaduje diferencovaný přístup. Jinak bude třeba přistupovat k oběti, kterou je dítě, jinak k oběti, která nedokáže správně vnímat. Diferencovaný přístup se projeví např. při informování o právech oběti, při užití některých ustanovení trestního řádu, při chování k oběti.

I když bude uplatňován individuální a diferencovaný přístup k oběti, neznamená to, že by se mělo jednat o přístup selektivní. Není přípustné, aby policie či orgány činné v trestním řízení krátily oběť na jejích právech s ohledem na odlišné pohlaví, rasu, národnost a podobně. V odstavci 3 je proto obsažen zákaz diskriminace. Vymezené důvody diskriminace jsou shodné s těmi, jež jsou vymezeny v § 2 zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon. Stejný rozsah práv by měl být v zásadě poskytnut i obětem, kterými jsou cizí státní příslušníci. V tomto směru zákon může stanovit výjimku. Výjimka se uplatňuje v právu oběti na peněžitou pomoc ze strany státu. Takový přístup je běžný i v zahraničí a není důvod k tomu, aby Česká republika poskytovala vyšší standard práv, jestliže je recipročně neposkytují cizí státy obětem se státní příslušností České republiky.

Oběť musí být informována o svých právech. Má-li být informování o právech oběti účinné, je třeba oběť informovat způsobem srozumitelným. Srozumitelnost je třeba posuzovat s ohledem na konkrétní oběť, např. jinak bude poučováno dítě, jinak osoba dospělá. Pokud jde o dítě, je třeba ho poučit s ohledem na jeho věk, rozumovou a mravní vyspělost. Není-li schopno informacím porozumět, má zákonného zástupce, kterému se informace poskytne. V případě rozporu mezi zájmem dítěte a zákonného zástupce, jsou informace poskytnuty ustanovenému opatrovníkovi. V ustanovení se tak konkretizuje zásada individuálního přístupu k oběti ve vztahu k právu na informace.

Účelem zákona je zabezpečit obětem co nejširší pomoc a možnost uplatnění jejich práv. Policie a orgány činné v trestním řízení nemohou pomoc obětem zabezpečit samy, proto spolupracují při poskytování pomoci obětem se subjekty poskytujícími pomoc obětem trestných činů (a to jak s akreditovanými subjekty, ostatními subjekty zapsanými v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů podle tohoto zákona, s Probační a mediační službou, tak i s jinými subjekty, které obětem poskytují pomoc) podle odstavce 5. Na tuto zásadu spolupráce navazují ustanovení hlavy III., která ji konkretizují.

K § 4

Ustanovení stanoví povinnost subjektu zapsaného v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů poskytnout obětem příslušnou službu. Z této povinnosti lze odvodit odpovídající právo oběti na odbornou pomoc. Zároveň jsou vymezeny i základní druhy pomoci: a) psychologické poradenství; b) sociální poradenství; c) právní pomoc; d) poskytování právních informací; e) restorativní programy. Prvé dva druhy pomoci jsou poskytovány podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, registrovanými subjekty. Poskytování právní pomoci reglementuje především zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii (k právu poskytovat právní služby srov. § 2). Zbývající druhy pomoci upravuje navržený zákon. Poskytování právních informací spočívá v podání informací o právní úpravě.

Restorativními programy se rozumí jakékoli programy využívající restorativní (obnovující) procesy a usilující o dosažení restorativních (obnovujících) výsledků. „Restorativní proces“ je definován jako „jakýkoli proces, v němž oběť a pachatel a případně kterýkoli další jednotlivec nebo člen společenství, jenž byl trestným činem nějakým způsobem dotčený, se společně aktivně účastní na řešení věcí vzniklých v důsledku trestného činu, zpravidla za pomoci zprostředkovatele“. „Restorativním výsledkem“ je dohoda dosažená v důsledku restorativního procesu. Dohoda může zahrnovat účast v programech zaměřených na náhradu škody a odškodnění nebo veřejně prospěšné práce, „jejich cílem je uspokojení individuálních a kolektivních potřeb a splnění závazků stran a opětovné začlenění oběti a pachatele do společnosti“. Uvedené definice vychází ze Základních zásad využívání programů restorativní justice v trestních věcech, jak byly zpracovány Organizací spojených národů. Odkázat lze též na Doporučení Rady Evropy č. RR (99) 19 Výboru ministrů členským státům k mediaci v trestních věcech. V České republice se restorativní programy již uplatňují. Jde o celosvětový trend (srov. Průvodce programy restorativní justice, OSN, Úřad OSN pro drogy a kriminalitu, 2006).

V ustanovení se dále zdůrazňuje, že právo na poskytnutí odborné pomoci má oběť již před zahájením trestního řízení jako pomoc okamžitou, tak i po zahájení přípravného řízení trestního. Odborná pomoc bude poskytována případně i po skončení trestního řízení. Zároveň se stanoví, že v zákonem vymezených případech je taková pomoc bezplatná. Ustanovení také časově vymezuje trvání odborné pomoci, a to trváním účelu pomoci.



Líbí se vám naše stránky? Podělte se o ně s kamarády.
Sdílet na Facebooku  Sdílet na Facebooku
pridej.cz

Máte trestněprávní problém a naše články vám na něj nedaly odpověď? Zkuste se podívat i na naše fórum otázek a odpovědí. Na otázky laiků odpovídají odborníci srozumitelným způsobem. Fórum již obsahuje několik  tisíc příspěvků, které ale jsou tematicky rozděleny do skupin, takže si snadno můžete nalézt tu svou. A pokud mezi již napsanými příspěvky nenajdete odpověď na své otázky, napište je a my vám odpovíme. Na fórum pokračujte kliknutím sem.


Náhodné příspěvky: