Nález ústavního soudu číslo 43/2012 Sb.

Stránky: 1 2 3 4 5 6 7


VIII.

Závěr

30. Lze shrnout, že ačkoliv § 88a trestního řádu obsahuje úplnou právní úpravu přístupu orgánů činných v trestním řízení k údajům o uskutečněném telekomunikačním provozu, tento přístup výslovně podmiňuje pouze tím, že předmětné údaje umožňuje zjistit výlučně k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení. Posouzení splnění této podmínky sice svěřuje předsedovi senátu, resp. v přípravném řízení soudci, který rozhoduje o nařízení sdělení těchto údajů, její velmi obecné a neurčité vymezení při současné absenci bližší úpravy následné dispozice s těmito údaji ale s ohledem na to, že sdělení předmětných údajů představuje ve vztahu k dotčeným uživatelům služeb elektronických komunikací zásah do jejich základního práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení ve smyslu čl. 10 odst. 3 a čl. 13 Listiny a čl. 8 Úmluvy, nelze považovat za dostatečné. Zákonodárce do napadeného ustanovení především nijak nepromítl požadavek proporcionality zásahu do základního práva s ohledem na sledovaný účel, neboť přístup k předmětným údajům upravil v podstatě jako běžný prostředek zaopatřování důkazů pro účely trestního řízení, a to dokonce vedeného pro jakýkoliv trestný čin. Takovéto omezení přitom vzhledem k závažnosti předmětného zásahu do soukromé sféry jednotlivce obstojí toliko tehdy, bude-li respektovat podmínky vyplývající z principu proporcionality. To znamená, že přístup orgánů činných v trestním řízení k údajům o uskutečněném telekomunikačním provozu přichází v úvahu pouze za předpokladu, že účelu trestního řízení nelze dosáhnout jinak, že právní úprava obsahuje dostatečné garance, aby nedošlo k použití těchto údajů k jinému než zákonem předpokládanému účelu, a že omezení práva jednotlivce na informační sebeurčení není nepřiměřeným zásahem s ohledem na význam konkrétních společenských vztahů, zájmů nebo hodnot, jež jsou objektem trestného činu, pro který je vedeno předmětné trestní řízení. Tato omezení napadené ustanovení nerespektuje, přičemž tento nedostatek nelze odstranit ani prostřednictvím jím stanovené soudní kontroly. Soudy při svém rozhodování o nařízení sdělení předmětných údajů sice mohou poskytnout ochranu základnímu právu na informační sebeurčení s ohledem na skutkové okolnosti konkrétní věci, svoji judikaturou však nemohou nahrazovat absenci dostatečně určité zákonné právní úpravy, jež je ve smyslu čl. 4 odst. 2 Listiny předpokladem omezení základních práv a svobod v obecné rovině.

31. Na základě výše uvedené argumentace Ústavní soud konstatuje, že napadené ustanovení je v rozporu se základním právem na respektování soukromého života v podobě práva na informační sebeurčení podle čl. 10 odst. 3 a čl. 13 Listiny, jakož i čl. 8 odst. 2 Úmluvy, neboť umožňuje orgánům činným v trestním řízení zasahovat do něj za účelem prevence a stíhání trestných činů způsobem neodpovídajícím požadavku proporcionality jeho omezení, vyplývajícímu ze zásady právního státu vyjádřené v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Pro úplnost zároveň dodává, že uvedený derogační důvod se sice obsahově nedotýká i § 88a odst. 2 trestního řádu, Ústavní soud však přistoupil k jeho zrušení, neboť vyhověním návrhu toliko ve vztahu k odstavci 1 napadeného ustanovení by se i tak stal obsoletním.

32. Závěrem Ústavní soud podotýká, že uvedené derogační důvody nelze vykládat tím způsobem, že samotná aplikace napadeného ustanovení měla v případě dotčených uživatelů služeb elektronických komunikací pokaždé za následek porušení jejich základního práva na soukromí. Napadené ustanovení i dosud umožňovalo, aby soud v konkrétní věci posoudil přiměřenost nařízení sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu z hlediska základního práva na informační sebeurčení a žádost orgánu činného v trestním řízení v neodůvodněných případech zamítl. Nelze tedy učinit apriorní závěr, že každým rozhodnutím vydaným na základě § 88a trestního řádu před vyhlášením tohoto nálezu ve Sbírce zákonů došlo k porušení základního práva nebo svobody dotčeného uživatele služeb elektronických komunikací. Rovněž tímto nálezem není dán žádný důvod, který by obecně bránil použití doposud získaných údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu v rámci dokazování v trestním řízení. Oprávnění obecných soudů posoudit v rámci své rozhodovací činnosti, zda předmětným postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo k porušení základních práv nebo svobod, těmito závěry není dotčeno. Zároveň je Ústavní soud přesvědčen, že výše uvedené nedostatky vytvářejí významný prostor pro nepřiměřený nebo svévolný postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování a nakládání s předmětnými údaji, který vzhledem k možným budoucím negativním dopadům znemožňuje ponechání napadeného ustanovení v účinnosti na delší než jen minimálně potřebnou přechodnou dobu. Ústavní soud proto – i při vědomí přípravy nové právní úpravy – odložil účinnost derogačního výroku ve vztahu k napadenému zákonnému ustanovení pouze na dobu do 30. září 2012, kterou považuje za dostatečnou pro dovršení nového legislativního procesu.

33. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto nálezu.

Předseda Ústavního soudu:

JUDr. Rychetský v. r.

Odlišné stanovisko podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujala k rozhodnutí pléna soudkyně Ivana Janů.

 



Líbí se vám naše stránky? Podělte se o ně s kamarády.
Sdílet na Facebooku  Sdílet na Facebooku
pridej.cz

Máte trestněprávní problém a naše články vám na něj nedaly odpověď? Zkuste se podívat i na naše fórum otázek a odpovědí. Na otázky laiků odpovídají odborníci srozumitelným způsobem. Fórum již obsahuje několik  tisíc příspěvků, které ale jsou tematicky rozděleny do skupin, takže si snadno můžete nalézt tu svou. A pokud mezi již napsanými příspěvky nenajdete odpověď na své otázky, napište je a my vám odpovíme. Na fórum pokračujte kliknutím sem.


Náhodné příspěvky: