Nález ústavního soudu číslo 43/2012 Sb.

Stránky: 1 2 3 4 5 6 7


VII.

Přezkum napadeného ustanovení z hlediska základního práva na informační sebeurčení

19. Napadené ustanovení zakládá orgánům činným v trestním řízení oprávnění, aby za účelem objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení získaly od provozovatelů služeb elektronických komunikací údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu, které jsou jinak předmětem telekomunikačního tajemství anebo se na ně vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat. Je zřejmé, že přístup orgánů veřejné moci k těmto údajům bez souhlasu uživatelů těchto služeb se vzhledem k možnosti dovodit z nich informace o místě, čase, účastnících a způsobu jejich komunikace bezprostředně a citelně dotýká jejich práva na informační sebeurčení, neboť je v tomto rozsahu zbavuje možnosti, aby sami rozhodli, zda tyto informace zpřístupní jiným osobám. Tato skutečnost sice nevylučuje přípustnost takovéhoto zásahu, musí však pro něj být splněny podmínky vyplývající z ústavního pořádku. Jde především o to, aby předmětné omezení bylo stanoveno na základě zákona a aby jeho právní úprava splňovala požadavek určitosti plynoucí ze zásady právního státu, tedy aby byla přesná a zřetelná ve svých formulacích a současně předvídatelná v tom smyslu, aby potenciálně dotčeným jednotlivcům poskytovala dostatečnou informaci o podmínkách, za kterých může k omezení jejich základního práva dojít (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10, bod 37; dále též např. rozhodnutí Malone proti Spojenému království, bod 67; rozhodnutí ze dne 4. května 2000 ve věci stížnosti č. 28341/95 – Rotoru proti Rumunsku, body 55 až 57). Zároveň musí omezení práva na informační sebeurčení sledovat ústavně aprobovaný účel, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku, přičemž posouzení vzájemné kolize těchto hodnot musí dbát imperativu minimalizace zásahů do základních práv a svobod, berouc přitom zřetel na jejich podstatu a smysl. Zásah do tohoto základního práva tak musí obstát z hlediska proporcionality, jejíž posouzení (v širším smyslu) sestává podle ustálené judikatury Ústavního soudu ze tří kroků. V prvním kroku je posuzována způsobilost konkrétního opatření k naplnění svého účelu (neboli jeho vhodnost), čímž se rozumí, zda je vůbec schopno dosáhnout sledovaného legitimního cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku. Dále je zkoumána jeho potřebnost z toho hlediska, zda byl při výběru prostředků použit ten z nich, který je k základnímu právu nejšetrnější. Konečně ve třetím a zároveň posledním kroku je předmětem posouzení jeho proporcionalita v užším smyslu, tedy zda újma na základním právu není nepřiměřená ve vazbě na zamýšlený cíl. To znamená, že opatření omezující základní lidská práva a svobody nesmějí, jde-li o kolizi základního práva nebo svobody s veřejným zájmem, svými negativními důsledky převyšovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních [srov. např. nález ze dne 12. října 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (N 46/2 SbNU 57, 214/1994 Sb.); nález ze dne 13. srpna 2002 sp. zn. Pl. ÚS 3/02 (N 105/27 SbNU 177, 405/2002 Sb.); nález ze dne 28. ledna 2004 sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (N 10/32 SbNU 61, 98/2004 Sb.)].

20. Stíhání trestných činů, respektive jejich předcházení, odhalování a vyšetřování, jakož i spravedlivé potrestání jejich pachatelů, lze nepochybně označit za ústavně aprobovaný veřejný zájem neboli účel, jenž v obecné rovině odůvodňuje zásah do tohoto práva [srov. nález ze dne 23. května 2007 sp. zn. II. ÚS 615/06 (N 88/45 SbNU 291), zejména bod 16; nález sp. zn. II. ÚS 789/06, body 15 až 22; nález ze dne 29. února 2008 sp. zn. I. ÚS 3038/07 (N 46/48 SbNU 549)]. Jeho smyslem je postihování nejzávažnějších porušování základních práv a svobod nebo případů poškozování ústavním pořádkem nebo zákonem chráněných veřejných statků ze strany státu, čímž je jím současně poskytována právní ochrana v širším slova smyslu. Předmětný veřejný zájem obstojí i jako účel aprobovaný čl. 8 odst. 2 Úmluvy, který umožňuje, je-li to nezbytné v demokratické společnosti, zasáhnout do práva na respektování soukromého života v zájmu ochrany práv a svobod jiných, národní a veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti či ochrany zdraví a morálky. Zároveň jej předpokládá i harmonizace povinností poskytovatelů služeb elektronických komunikací uchovávat určité údaje a zajistit jejich dostupnost podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/24/ES ze dne 15. března 2006 o uchovávání údajů vytvářených nebo zpracovávaných v souvislosti s poskytováním veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo veřejných komunikačních sítí a o změně směrnice 2002/58/ES (dále jen „směrnice o data retenci“). Jak totiž vyplývá z jejího čl. 1 odst. 1, cílem uchovávání některých dat poskytovateli předmětných služeb podle této směrnice je zajištění dostupnosti těchto údajů pro účely vyšetřování, odhalování a stíhání závažných trestných činů, jak jsou vymezeny každým členským státem v jeho vnitrostátních právních předpisech.

21. Z hlediska výše uvedených kritérií není sporné, že případný zásah do základního práva na informační sebeurčení v důsledku nařízení sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu určité osoby má zákonný základ v napadeném ustanovení. Rovněž lze bez dalšího konstatovat, že takovéto opatření je způsobilé dosáhnout sledovaného účelu, a tedy obstojí v prvním kroku testu proporcionality. Ústavní soud proto přistoupil k jeho druhému kroku, kterým je posouzení jeho potřebnosti.

22. Ústavní soud v dané věci posuzuje napadené ustanovení v konkrétní kontrole ústavnosti, tedy na návrh soudu, který jím sleduje primárně to, aby v řízení před ním nebo jeho rozhodnutím nedošlo k porušení ústavního pořádku. Přesto však jeho posouzení nelze omezit toliko na otázku, zda toto ustanovení vzhledem k okolnostem věci a závažnosti trestného činu, na jehož spáchání mají orgány činné v trestním řízení důvodné podezření, umožňuje nařídit v konkrétním případě sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu za respektování omezení plynoucích z principu proporcionality. K takovémuto posouzení by byl navrhující soud nepochybně oprávněn i bez rozhodnutí Ústavního soudu, neboť napadené ustanovení mu neukládá povinnost vydat předmětný příkaz. Pokud by tedy dospěl k závěru o jeho nepřiměřenosti z hlediska práva na informační sebeurčení, nic by mu nebránilo, aby žádosti orgánu činnému v trestním řízení nevyhověl.



Líbí se vám naše stránky? Podělte se o ně s kamarády.
Sdílet na Facebooku  Sdílet na Facebooku
pridej.cz

Máte trestněprávní problém a naše články vám na něj nedaly odpověď? Zkuste se podívat i na naše fórum otázek a odpovědí. Na otázky laiků odpovídají odborníci srozumitelným způsobem. Fórum již obsahuje několik  tisíc příspěvků, které ale jsou tematicky rozděleny do skupin, takže si snadno můžete nalézt tu svou. A pokud mezi již napsanými příspěvky nenajdete odpověď na své otázky, napište je a my vám odpovíme. Na fórum pokračujte kliknutím sem.


Náhodné příspěvky: