Nález ústavního soudu číslo 163/2010 Sb.

Stránky: 1 2 3 4


13. Kvůli tomu, že vazba může představovat enormní zásah do osobní sféry jednotlivce, byla jí věnována v judikatuře Ústavního soudu mimořádná pozornost. Vazba podle jeho názoru „představuje výjimečné opatření týkající se omezení osobní svobody a má být uložena pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být vazba nařízena“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 897/08, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána tím, že vazba má závažné negativní důsledky: zbavuje totiž „svobody osobu presumovaně nevinnou před definitivním zjištěním viny, izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí, má závažné důsledky sociální a psychologické, může sloužit jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání“ (Řepík, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 228). Protože vazba může závažným způsobem zasáhnout do osobní svobody jednotlivce, je ji nutno, jakožto legitimní zákonnou výjimku z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce, vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem, jak ostatně potvrzuje i judikatura ESLP. Podle ní má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzká interpretace slučitelná s cílem ustanovení čl. 5 Úmluvy (Giulia Manzoni proti Itálii, 1997, Quinn proti Francii, 1995). Využití tohoto procesního institutu je nutno vždy zvažovat z pohledu proporcionality zásahu do základních práv obviněného.

14. Zásah do osobní svobody je nutno posuzovat vždy z hlediska času; protože je vazba institutem výjimečným, může trvat jen po nezbytně nutnou dobu. Trvá-li déle než dobu nezbytně nutnou, stává se opatřením nepřiměřeným, nepřípustně zasahujícím do základního práva na osobní svobodu jednotlivce garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny, jemuž je za dané situace třeba přiznat prioritu. Podle ESLP je pak „pokračování omezení osobní svobody ospravedlněno pouze tehdy, existují-li specifické indikace skutečné potřeby veřejného zájmu, které, nehledě na presumpci neviny, převáží nad principem respektování osobní svobody“ [srov. např. rozhodnutí ve věci Letellier proti Francii ze dne 26. 6. 1991, Muller proti Francii ze dne 17. 3. 1997, Punzelt proti České republice ze dne 25. 4. 2000 nebo Jecius proti Litvě ze dne 31.7. 2000, srov. též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)]. Pokračující omezení osobní svobody vazbou musí být ve vztahu proporcionality k ústavně konformnímu veřejnému zájmu na účinném stíhání trestné činnosti. Plynutím času naopak ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce.

15. Aby zajistil respekt a ochranu základního práva na osobní svobodu, vyvinul ESLP tzv. doktrínu zesílených důvodů. Podle této doktríny musí obecné soudy respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání omezení osobní svobody, jinak nelze pokračující omezení osobní svobody, byť k uvalení vazby mohlo dojít na základě důvodného podezření, aprobovat. Při posuzování přiměřenosti omezení osobní svobody se obecný soud musí vypořádávat především s tím, zda je posilováno či oslabováno podezření ze spáchání trestného činu, pro který je obviněný trestně stíhán. Konkrétně vzato je trvání podezření „podmínkou sine qua non pro zákonnost pokračování vazby, ale po určité době samo o sobě více nepostačuje. V takových případech musí soud určit, zda existují jiné (relevantní a dostačující) důvody předložené orgány činnými v trestním řízení, které by ospravedlnily toto pokračující odnětí svobody“ (rozhodnutí ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina proti Rusku). Vnitrostátní soud proto musí stanovit, zda další důvody předkládané orgány činnými v trestním řízení mohou ospravedlnit pokračující zbavení svobody dotčené osoby (srov. Hubálková, E. Evropská úmluva o lidských právech a Česká republika. Praha: Lindě, 2003, s. 131).

16. Protože ESLP vždy posuzuje přiměřenost doby omezení osobní svobody vazbou, vyjádřil se konkrétně v mnoha svých rozhodnutích k tomu, kdy lze z hlediska časového vazbu považovat ještě za přiměřenou, a kdy již vazba představuje zásah do práva na osobní svobodu zaručeného Úmluvou. Podle ESLP totiž existuje jistý časový limit, který odnětí svobody vazbou nesmí překročit. Stejně jako zdůrazňuje Ústavní soud (body 13 a 14), je i podle ESLP vazba institutem výjimečným, časově ohraničeným na nezbytně nutnou dobu. Zatímco určení počátku této doby obvykle nepředstavuje problém, zcela klíčovou otázku představuje určení konce doby vazby, která by byla ještě v souladu s Úmluvou. Z judikatury ESLP vyplývá, že tato doba začíná okamžikem, kdy byla osoba fakticky zbavena svobody, a končí vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, byť se ještě nestal pravomocným (srov. Řepík, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 228).

17. Toto pravidlo vyslovil ESLP v rozhodnutí Wemhoff proti Německu ze dne 27. 6. 1968, podle něhož vazba končí s ohledem na čl. 5 odst. 3 Úmluvy dnem, kdy je rozhodnuto o obžalobě, byť jen soudem prvního stupně. Tento právní názor ESLP potvrdil ve svém rozhodnutí Labita versus Itálie ze dne 6. 4. 2000, v němž prohlásil, že konec vazby s ohledem na čl. 5 odst. 3 Úmluvy je den, kdy je rozhodnuto o odůvodněnosti obžaloby, i když toliko v první instanci. Z těchto rozhodnutí jasně vyplývá, že zadržování osoby poté, co byla zproštěna viny, již nemůže být pokryto výjimkou připuštěnou čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP sice připustil, že určitá lhůta pro výkon rozhodnutí o propuštění na svobodu je často nevyhnutelná, avšak tato doba musí být zkrácena na minimum (Guilia Manzoni ze dne 1. 7. 1997). Důležitou konsekvencí tohoto právního názoru je, že doba trvání vazby nemůže být prodloužena odkladným účinkem výkonu zprošťujícího rozsudku. V obdobném případě totiž důvod zbavení svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy skončil. Z judikatury ESLP je možno dovodit závěr, podle kterého byl-li soudem prvního stupně vyhlášen zprošťující rozsudek, musí být obviněný ihned propuštěn na svobodu, byť se státní zástupce ihned odvolal (srov. Řepík, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 229). Není-li obviněný propuštěn, je nutno konstatovat, že dochází k porušení práva na osobní svobodu garantovaného čl. 5 odst. 1 Úmluvy. K dalšímu omezení osobní svobody může dojít při naplnění dispozic předpokládaných čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy, který umožňuje zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem. Osoba, která po odsouzení namítá, že vazba trvala nepřiměřeně dlouho kvůli průtahům v řízení o jejím odvolání, se nemůže dovolávat čl. 5 odst. 3 Úmluvy, nýbrž může toliko tvrdit a prokazovat porušení práv garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

V. C) Inspirace odjinud: praxe ve Slovenské republice

18. Ústavní soud uvádí, že popsaná praxe ESLP našla odezvu ve Slovenské republice. Slovensko přijalo rozsáhlou novelu trestního řádu, která měla zajistit respekt k základním právům jednotlivců v souladu s tím, jak je vykládá slovenský Ústavní soud a především ESLP. Judikatura ESLP k čl. 5 odst. 1, 3 a 4 Úmluvy byla komplexně implementována do trestního řádu Slovenské republiky. Tak Slovensko splnilo závazky, které pro ně plynou z Úmluvy. Důvodová zpráva slovenského Ministerstva spravedlnosti z roku 2007 uvádí konkrétní změny, k nimž tato novela směřuje. Jednou z nich je i bezpodmínečné propuštění obviněného z vazby po osvobození soudem prvního stupně. Ministerstvo spravedlnosti na tomto místě odkázalo na nosné principy rozhodnutí ESLP ve věci Wemhoff proti Německu z roku 1968 (srov. s. 4). Důvodová zpráva odkázala i na rozhodnutí Labita proti Itálii, v němž se uvádí, že další trvání vazby po zprošťujícím rozsudku již nelze odůvodnit výjimkou přípustnou podle čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Jinak řečeno, vazba po vyhlášení osvobozujícího rozsudku ztrácí podklad v ustanovení písmene c) čl. 5 odst. 1 Úmluvy, nakolik se procesní záruka čl. 5 odst. 3 Úmluvy, který garantuje právo být souzen v přiměřené lhůtě, při vazbě na toto ustanovení Úmluvy naplnila. Proto není dále možné držet osobu ve vazbě, bylo-li o oprávněnosti jejího obvinění již rozhodnuto. Důvodová zpráva výslovně zdůrazňuje, že v souladu s rozhodnutím ve věci Wemhoff je dnem, kdy vazba končí, den, kdy se rozhoduje o obvinění, byť jen soudem prvního stupně (srov. s. 23).



Líbí se vám naše stránky? Podělte se o ně s kamarády.
Sdílet na Facebooku  Sdílet na Facebooku
pridej.cz

Máte trestněprávní problém a naše články vám na něj nedaly odpověď? Zkuste se podívat i na naše fórum otázek a odpovědí. Na otázky laiků odpovídají odborníci srozumitelným způsobem. Fórum již obsahuje několik  tisíc příspěvků, které ale jsou tematicky rozděleny do skupin, takže si snadno můžete nalézt tu svou. A pokud mezi již napsanými příspěvky nenajdete odpověď na své otázky, napište je a my vám odpovíme. Na fórum pokračujte kliknutím sem.


Náhodné příspěvky: