Nález ústavního soudu číslo 163/2010 Sb.

Stránky: 1 2 3 4

II.

Podmínky aktivní legitimace navrhovatele

7. Návrh na zrušení věty druhé části za středníkem § 74 odst. 2 trestního řádu pro jeho rozpor s ústavním pořádkem České republiky byl podán II. senátem Ústavního soudu v rámci řízení o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z. vedené pod sp. zn. II. ÚS 331/10, kdy podstatou ústavní stížnosti byl názor, že jakékoliv pokračování vazby po vyhlášení zprošťujícího rozsudku soudem prvního stupně je v rozporu s Úmluvou, přičemž možnost pokračování vazby se opírá o předmětnou část napadaného ustanovení trestního řádu. Jedná se tedy o návrh podaný podle § 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a podmínky aktivní legitimace k jeho podání byly proto splněny.

III.

Dikce napadeného ustanovení

8. Napadené ustanovení věty druhé části za středníkem ustanovení § 74 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zní:

„jde-li o propuštění z vazby po vyhlášení zprošťujícího rozsudku, má stížnost státního zástupce odkladný účinek jen tehdy, podal-li státní zástupce také odvolání proti rozsudku.“.

IV.

Popis legislativní procedury přijímání napadených ustanovení zákona

9. Ústavní soud je dále v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů povinen posoudit, zda napadený zákon, resp. jeho část byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Dotčené ustanovení bylo přijato již před rokem 1993, tedy před platností a účinností Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), která představuje referenční kritérium posouzení ústavnosti legislativní procedury přijímání právních předpisů [viz usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/98 ze dne 22. 4. 1999 (U 32/14 SbNU 309)**]. Protože v pozdějším období přijaté změny byly toliko formální, resp. jazykové, neboť souvisely především s nahrazením instituce prokuratury institucí státního zastupitelství, Ústavní soud legislativní proceduru přijetí tohoto ustanovení zákona nepřezkoumával.

V.

Referenční hlediska pro posouzení návrhu

V. A) Relevantní ustanovení Ústavy a Úmluvy

10. Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. V samotném základu právního státu pak stojí „princip, podle kterého je svoboda jedince předpokládána a její omezení státem je výjimkou“ (srov. C. Schmitt. Constitutional Theory. Durham and London: Duke University Press, 2008, s. 204). Z myšlenky právního státu proto logicky vyrůstá i celé pojetí trestního řízení. I v trestním řízení musí být maximálně šetřeno práv a svobod jednotlivce, neboť bagatelizací účelu a způsobu vedení trestního řízení může dojít k neodůvodněným a nepřiměřeným zásahům do soukromé svobody jednotlivce (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Z ústavněprávního hlediska je vždy významné posouzení otázky, do jaké míry může (ještě) veřejný zájem, vymezený v trestním zákoně účelem trestu, legitimně omezovat základní práva konkrétního obviněného v průběhu trestního řízení (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1305/09, dostupný na http://nalus.usoud.cz), mezi něž v prvé řadě spadá právě právo na osobní svobodu.

11. Ustanovením čl. 8 odst. 1 Listiny se zaručuje každému osobní svoboda, které náleží v katalogu základních práv a svobod přední místo [srov. bod 25 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 63/06 ze dne 29. 1. 2008 (N 21/48 SbNU 223; 90/2008 Sb.)***]. Prostor a hranice pro ústavně aprobované omezení práva na osobní svobodu pak stanoví zejména ustanovení čl. 8 odst. 2 a čl. 8 odst. 5 Listiny [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)]. Podobnou, ba dokonce podrobnější, úpravu obsahuje Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle jejího čl. 5 odst. 1 nesmí být nikdo zbaven svobody kromě taxativně stanovených případů. Ke zbavení osobní svobody smí dojít jen v souladu s řízením stanoveným zákonem. Podle čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy lze jednotlivce zbavit svobody z důvodu zákonného zatčení nebo jiného zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání. V čl. 5 odst. 3 Úmluvy je pak stanoveno, že každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení.

V. B) Omezení osobní svobody vazbou

12. Ústavní soud se již několikrát vyjádřil k povaze vazby, která patří společně se zadržením a zatčením mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného. Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 12. 10. 1994 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.), nález sp. zn. I. ÚS 40/04 ze dne 24. 2. 2004 (N 28/32 SbNU 261), sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)]. Dočasné omezení osobní svobody vazbou musí podle názoru Ústavního soudu vyhovovat několika podmínkám [srov. bod 25 nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 63/06 (viz výše)]: „Mezi základní principy omezení osobní svobody vazbou (které musí podústavní právo reflektovat) patří nezbytnost uvalení vazby a držení v ní jen pro určitý legitimní účel, proporcionalita mezi osobní svobodou jednotlivce a zájmem společnosti na omezení této svobody, nezbytnost omezení osobní svobody pro absenci jiného prostředku k dosažení totožného cíle, vyvažování přínosů omezení osobní svobody s ohledem na z toho vyplývající ztráty, a konečně výhradní pravomoc soudu rozhodovat.“.

Líbí se vám naše stránky? Podělte se o ně s kamarády.

---

Sdílet na Facebooku

---