Nález ústavního soudu číslo 219/2010 Sb.

Stránky: 1 2 3 4 5


VI.

Vlastní přezkum

27. Napadené ustanovení § 83a odst. 1 tr. řádu určuje podmínky, za nichž je možné nařídit a vykonat prohlídku jiných prostor a pozemků, tedy podmínky pro použití nástroje trestního procesu omezujícího základní práva a svobody jednotlivce, v daném případě práva na soukromí v prostorové podobě, tj. práva na respektování a ochranu obydlí před zásahy zvenčí.

28. Ústavní soud tak ve světle výše uvedených ústavněprávních hledisek musel posoudit, zda části napadeného ustanovení splňují požadavky plynoucí ze shora uvedených principů, a dospěl k závěru, že tomu tak není.

29. Z celkové koncepce napadeného ustanovení § 83a odst. 1 tr. řádu, které stanoví podmínky pro nařízení a provedení prohlídky jiných prostor nebo pozemků, a především z jeho srovnání s ustanovením § 83 tr. řádu, které stanoví podmínky pro nařízení a výkon domovní prohlídky, zřetelně vyplývá, že je odrazem koncepce užšího pojetí institutu obydlí. Podle něj, jak shora uvedeno (viz bod 18), je obydlí vymezeno pouze prostorem skutečně sloužícím k bydlení, který je třeba odlišovat od prostorů nesloužících k bydlení. Tento přístup, který v důsledku plošně restriktivně interpretuje právo na soukromý život, se pak promítá do stanovení odlišných (přísnějších) podmínek pro nařízení a výkon domovní prohlídky ve srovnání s podmínkami pro nařízení a výkon prohlídky jiných prostor a pozemků.

30. Uvedenou koncepci, vycházející ze striktního odlišování soukromého života jednotlivce realizovaného v prostorách užívaných k bydlení, jemuž je poskytována vyšší míra ochrany před potenciálně excesivními zásahy ze strany veřejné moci, od soukromého života osoby naplňovaného např. v jeho pracovním prostředí anebo v místech, která využívá k výkonu zájmových činností, resp. i nečinnosti v podobě prosté relaxace nebo k zábavě, považuje Ústavní soud z hlediska principů uvedených pod částí V. A) nálezu za nepřípustnou, neboť míjí účel základního práva na soukromý život [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2. 11. 2009, bod 19 (dostupný v elektronické databázi rozhodnutí http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud je toho názoru, že zejména v dnešní době, kdy autonomní naplňování soukromého života a pracovní či zájmové aktivity spolu úzce souvisejí, nelze činit ostré prostorové oddělení soukromí v místech užívaných k bydlení od soukromí vytvářeného v místech a prostředí sloužících k pracovní či podnikatelské činnosti anebo k uspokojování vlastních potřeb či zájmových aktivit, byť činnosti odehrávající se v prostorách veřejnosti přístupných, resp. neuzavřených, např. podnikatelská činnost, budou moci podléhat jistým omezením, která mohou představovat určitý zásah do práva na soukromý život. Ta však jsou předem, co do účelu takových omezení úzce definovaná, a také osobě, např. podnikatele, předem známá, a taková osoba vybavená touto znalostí i vstupuje do různých specifických druhů činností, např. podnikání. Přesto ovšem není dotčeno právo takové osoby žádat soudní ochranu před zákonem sice předvídaným, specifickým zásahem, který však co do jeho nařízení nebo výkonu neodpovídá principu proporcionálního omezení práva na soukromý život. Pokud jde o neohraničené pozemky (např. lesy či louky), je zásadně třeba rozlišovat mezi vstupem na ně a jejich „prohlídkou“, která je spojena se zásahem do integrity takové nemovitosti (pozemku). Proto její provedení musí mít stejný režim jako prohlídka uzavřených prostor. Je totiž obecně známou a sdílenou zkušeností (zejména z dob před rokem 1989), že se právě v takovém prostoru mnohdy realizoval soukromý život skrze uschování věcí, jež měly zůstat skryty očím veřejnosti a mnohdy především veřejné moci.

31. Proto stejně jako v případě výkonu domovní prohlídky, tak i v případě výkonu prohlídky jiných prostor včetně zemědělských stavení, jakož i pozemků nezbytně dochází k zásahu do soukromé sféry jednotlivce prostorově vymezené, a pro takový zásah je třeba předchozí povolení soudu.

32. Zmíněný požadavek je o to naléhavější za situace, že náš trestní řád neumožňuje ani následnou kontrolu nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků soudem. Tak se tyto úkony, představující očividný zásah do základního práva na soukromý život, ocitají mimo jakoukoli bezprostřední soudní kontrolu. K její nutnosti se vyjádřil ESLP ve věci Camenzind v. Švýcarsko (rozhodnutí ze dne 16. 12. 1997). V této věci ESLP konstatoval porušení čl. 13 Úmluvy ve vztahu k čl. 8 Úmluvy přesto, že stěžovatel měl k dispozici procesní prostředek, jímž se obracel na příslušnou komoru Federálního soudu Švýcarska. Ten však v důsledku zastávané doktríny „trvajícího zásahu“ jeho podání odmítl. Za této situace shledal ESLP existující procesní prostředek za neefektivní. Obdobně by bylo možno v České republice uvažovat o ústavní stížnosti přímo proti nařízení prohlídky jiných prostor, avšak i judikatura českého Ústavního soudu zčásti sdílí doktrínu „trvajícího zásahu“, a nadto Ústavní soud setrvale judikuje, že jde-li o zásah veřejné moci, který nepředstavuje nereparovatelné porušení základních práv, je třeba upřednostnit aplikaci principu subsidiarity. To znamená, že přezkoumatelným v řízení o ústavní stížnosti může být až konečné rozhodnutí ve věci, které by se mělo vypořádat i s námitkou zásahu do práva na soukromý život v podobě domovní prohlídky [srov. k aplikaci principu subsidiarity např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/99 ze dne 8. 9. 1999 (U 56/15 SbNU 315) a ve SbNU nepublikovaná usnesení sp. zn. I. ÚS 690/2000, sp. zn. I. ÚS 313/06, sp. zn. II. ÚS 434/06, sp. zn. III. ÚS 887/09 či sp. zn. III. ÚS 1986/09 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V intencích shora uvedeného se naše ústavní stížnost jeví rovněž jako prostředek neefektivní. Navíc jistě není žádoucí, aby Ústavní soud v obdobných věcech posuzoval přiměřenost nařízení a výkonu prohlídek všech prostor jako první. Mohl by tak totiž nepřiměřeně a předčasně zasáhnout do kompetence obecných soudů shromažďovat a hodnotit důkazy, a ve svém důsledku tak předurčovat výsledek trestního řízení.

33. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že napadené části ustanovení § 83a odst. 1 tr. řádu nelze považovat za ústavně konformní, neboť zřetelně porušují výše naznačené ústav-něprávní limity (čl. 12 odst. 1 Listiny, čl. 8 odst. 1 Úmluvy a čl. 17 Paktu), které je zcela nezbytné respektovat při zákonné konstrukci (stejně jako při aplikaci) nástrojů trestního procesu, které omezují základní práva a svobody jednotlivců.

34. Z naznačených důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o zrušení části napadeného ustanovení § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto nálezu, který se stane vykonatelným dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů (§ 58 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Předseda Ústavního soudu:

JUDr. Rychetský v. r.

Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudci Vladimír Kůrka, Jan Musil a Michaela Židlická.



Líbí se vám naše stránky? Podělte se o ně s kamarády.
Sdílet na Facebooku  Sdílet na Facebooku
pridej.cz

Máte trestněprávní problém a naše články vám na něj nedaly odpověď? Zkuste se podívat i na naše fórum otázek a odpovědí. Na otázky laiků odpovídají odborníci srozumitelným způsobem. Fórum již obsahuje několik  tisíc příspěvků, které ale jsou tematicky rozděleny do skupin, takže si snadno můžete nalézt tu svou. A pokud mezi již napsanými příspěvky nenajdete odpověď na své otázky, napište je a my vám odpovíme. Na fórum pokračujte kliknutím sem.


Náhodné příspěvky: